Nevysvětlené volební modely

9. května 2015 v 22:53 | Vladimír Hanáček
Průzkumy voličských preferencí patří mezi oblíbené a hojně diskutované barometry evoluce stranické soutěže. Realita těchto průzkumů namnoze slouží i jako legitimizační pole pro konkrétní politická rozhodnutí stranických aktérů v průběhu volebních období. Nespokojení pozorovatelé s jejich výstupy pak obvykle protestují připomínkou legendární věty Winstona Churchilla, jenž nevěřil jiným průzkumům než těm, které si sám zmanipuloval… V této úvaze se nechci věnovat metodologickým náležitostem realizace volebních průzkumů, a už vůbec ne jejich věrohodnosti či nevěrohodnosti. Pokusím se pouze upozornit na jedno úskalí, které realitu průzkumů voličských preferencí u nás dlouhodobě zkresluje, a to napříč agenturami, zadavateli i dílčími nuancemi jejich výstupů.
Zveřejňované grafy z volebních průzkumů se obvykle týkají výpočtů volebního modelu, tedy reálného odhadu percentuálního zisku hlasů jednotlivých stran, případně převodu těchto hlasů na mandáty (což je ovšem pouze přibližný odhad, jelikož mandáty jsou při volbách do Poslanecké sněmovny rozdělovány na úrovni volebních obvodů). Do tohoto výstupu nemohou být zahrnuti voliči, kteří deklarují nerozhodnost ve věci volební účasti či volby konkrétní strany. Ti, kteří jsou rozhodnutí jít volit, ale nikoliv už o podpoře konkrétní strany, jsou zahrnuti v průzkumu volebních preferencí. Všichni, tedy včetně nerozhodnutých či těch, kteří k volbám přijít nehodlají, jsou zahrnuti v průzkumech stranických preferencí. Ty jsou s ohledem na specifičnost svého zaměření vhodné spíše jako empirická evidence pro odborníky, než jako konstrukce politické reality pro širokou veřejnost. Je třeba přiznat našim médiím, že se většinově tyto kategorie již naučila rozlišovat, byť jsou občas dílčí výjimky pravidlem (včetně hlavního zpravodajství veřejnoprávní televize).
Zveřejňované volební modely i průzkumy volebních preferencí se kromě percentuálního poměru sil mezi jednotlivými stranami zaměřují i na odhady volební účasti. Je zde pozoruhodná jedna tendence, která je vykazována rovněž dlouhodobě: deklarovaná volební účast je cca od 10 až 15 procentních bodů nižší, než jaká čísla vykazují dlouhodobé ukazatele volební účasti u realizovaných voleb. Jestliže k několika posledním volbám do Poslanecké sněmovny přišlo více než 60% oprávněných voličů, v průzkumech se deklarovaná účast obvykle pohybuje kolem 50%. Není jen metodologickým zjednodušením předpokládat, že se jedná o konstantní skupiny voličů, které jsou na kolektivní úrovni víceméně neměnné. Měření orientované na chování jednotlivců jednak prakticky nelze makroúrovňově provést (toliko jako případovou studii, jejíž dosah je vždy omezen) a v podstatě by z hlediska celkového výstupu měření bylo i poměrně zbytečné.
Co tedy konkrétně uvedené skutečnosti znamenají pro pochopení výstupů volebních průzkumů pro vysvětlení politické reality? Zjištění průzkumníků obvykle ukazuje, že min. jedna z politických stran pohybujících se na čele voličských preferencí, atakuje hranici 30%. V minulém volebním období předpovídaly takovou podporu průzkumy ČSSD, v posledním roce pak tradičně hnutí ANO. Ve skutečnosti poslední celostátní volby, v nichž jedna ze stran přesáhla hranici 25% hlasů, byly volby do Evropského parlamentu v roce 2009. Žádné jiné celostátní volby od té doby nepřinesly výsledky, v nichž by jeden z aktérů (či dokonce dva) přesáhl tuto hranici (druhé kolo prezidentských voleb do tohoto výčtu pochopitelně nezapočítáváme). Za posledních šest let proběhly v ČR všechny typy voleb včetně (co do volební účasti i symbolické exponovanosti voleb) tří voleb prvního řádu: dvou sněmovních a jedněch prezidentských. Ani v jedněch těchto volbách jsme nezaznamenali výsledky, odpovídající dlouhodobým předpovědím volebních průzkumů.
Důvodů tohoto zkreslení může být celá řada. Jeden je však celkem zjevný: volební model není schopen postihnout volební chování nerozhodnutých voličů, kteří však tradičně k volbám chodí. Tito voliči jsou nejvíc lokalizováni v pomyslném středu pravolevé metrické osy, avšak jejich těžiště se posunulo po posledních volbách do Poslanecké sněmovny směrem doprava. Jestliže ještě v předchozím volebním období představovali tito voliči především skupinu fluktuujících mezi oběma nejsilnějšími stranami, k jedné z nichž se ve finále přihlásili spíše na základě negativní motivace zabránit vítězství té druhé (pomyslný vrchol těchto tendencí představují volby v roce 2006), dnes tvoří skupinu nerozhodnutých především tradiční pravicoví voliči (dřívější hlavní voličská opora ODS), kteří jsou rozhodnuti nevolit levicové strany, ale zároveň v prostoru pravého středu nenacházejí aktéra, s nímž by byli schopni se dlouhodobě pevně identifikovat. S jistým zjednodušením můžeme konstatovat, že hnutí ANO si dokázalo vytvořit pevnou voličskou oporu především mezi dříve spíše pevně neidentifikovanými voliči, kteří představují ideově vlažné voličské skupiny v pomyslném středu kontinua, a o dnes spíše bezprizorní pravicové voliče soupeří s ostatními stranami v směru od středu doprava. Na jeho preferencích v průzkumech se však tato soutěž nemůže zásadněji promítnout především proto, že tito voliči nejsou s tímto hnutím pevně identifikováni. V praxi to může znamenat, že tito voliči mohou buď deklarovat sympatie k hnutí ANO, aniž by následně tuto volbu dodrželi, a nebo naopak deklarují nerozhodnost ve svém postoji, a potom do volebního modelu zahrnuti nejsou. V praxi tato dispozice vede k pozoruhodnému zkreslení: zatímco v průzkumech volebních preferencí vykazuje hnutí ANO podporu někde okolo 20% hlasů, ve volebních modelech šplhají zisky Babišova hnutí na 30% hranici. I soudě dle tohoto ukazatele tak možno celkem věrohodně předpokládat, že faktický odhad volební podpory hnutí ANO je cca od deset procentních bodů nižší, než jaké zisky mu předpovídají volební modely. Podobná situace, byť z jiných důvodů, je u ČSSD.
Snad všechny relevantní strany dnes vykazují potenciál získávat hlasy mezi nerozhodnutými voliči, snad jen s výjimkou KSČM, která postupně ztrácí i kdysi výraznou schopnost kumulovat ryze protestní hlasy. Naopak všechny ostatní strany se hypoteticky nacházejí v prostoru soutěže. Je však třeba podtrhnout, že počet voličů, o než jsou schopni fakticky soutěžit vládní strany, je nepoměrně menší, než pomyslná soutěž mezi vládními stranami, především hnutím ANO, a opozičními subjekty, a to včetně těch, které dosud nejsou v pásmu relevance a možná ani dosud nevznikly (viz. "opoziční" role hnutí ANO před volbami v roce 2013 ve vztahu k jeho následné voličské podpoře).
Jak lze tedy vysvětlovat zveřejňované volební modely ve směru k akvizičním strategiím politických stran i odhadu reálných výsledků? Především je třeba vidět, že v nich nejsou zahrnuti dosud nerozhodnutí voliči, kteří však deklarují zájem jít volit (a tento zájem je z minulosti empiricky potvrzen). Tito voliči jsou ti, o které politické subjekty reálně soutěží. Důležité je však vědět které subjekty, a taky v jakém směru, tedy kde na pomyslné pravolevé metrické ose jsou tito voliči lokalizováni. Pravolevé kontinuum je pak třeba chápat ve dvou ohledech: jednak obecně ideově najmě s ohledem k socioekonomickým obsahům, ale taktéž jako prosté prostorové zjednodušení pro určení dimenzí soutěže. Zda je tato dimenze stále pouze jedna (jak se domnívá i autor těchto řádků) či je jich více, je pak otázka podstatná, avšak v samotné analýze spíš druhotná.
Závěr je tedy jednoznačný: volební modely by neměly být bagatelizovány, ale taktéž by neměly být čteny jako předpověď volebních výsledků. Stále je o koho soutěžit.


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama