Čtvrtá Rzeczpospolita v rockovém podání

27. května 2015 v 15:17 | Vladimír Hanáček
O výsledku polských prezidentských voleb se mluví u našich severních sousedů i v zahraničí jako o překvapení. Dlouhodobý pozorovatel však spíš než překvapení zažívá jisté dejavu, neboť před deseti lety zažívala polská politická scéna podobný průběh změn. K očekávanému zvolení předsedy Občanské platformy Donalda Tuska prezidentem a paralelnímu zformování koaliční vlády PO - PiS pod vedením Jana Rokity však nedošlo. Prezidentem se stal Lech Kaczyński a nejsilnější vládní stranou jeho Právo a spravedlnost. Právě tento dějinný moment a jemu předcházející období vlády postkomunistické SLD, charakterizované mnoha skandály a korupčními aférami vládní elity, bylo časem očekávání převratných politických změn. Představy o radikálních proměnách polského politického systému a především jejich normativní odůvodnění byly tehdy obecně označovány jako vize IV. Republiky (Czwarta Rzeczpospolita).
K vizi Čtvrté RP se tehdy hlásily obě pravicové opoziční strany, tedy PO i PiS. Základem tohoto projektu byla představa rozchodu s Třetí RP, tedy politickým systémem Polska po roce 1989, jeho ústavním i institucionálním rámcem, jakož i legitimizačními zdroji coby "komplotem kulatého stolu" a spiknutím postkomunistických elit, jako systému mravně pokleslého a společnost rozkládajícího mechanického kopírování západních vzorů při paralelním zachovávání životních způsobů a mentálních vzorců "perelovské" éry a bagatelizujícího zločiny komunistického režimu v Polsku. Vize Čtvrté RP se opírala o představu vybudování nového politického systému na nových institucionálních a především hodnotových základech pod heslem "silný stát" a místo demoralizujících západních vzorů položit základ tohoto systému na historických odkazech na První i Druhou RP, na republikánské identitě Poláků a s ní spojeném kolektivním sentimentu, jakož i Piłsudského jagełłonské ideji. Zdrojem inspirace těchto vizí nepochybně byly i myšlenky papeže Jana Pavla II. a jeho výzvy krajanům pozvednout dědictví své vlasti a národa coby prostředku duchovní záchrany celé Evropy. Vize čtvrté RP však nebyla založena jen na mesianistických a eschatologických dimenzích, ale též na významných institucionálních zřetelích. Její součástí byly i představy o posílení exekutivy a monokratických orgánů moci, jakož i požadavky na volební reformu směrem k posilování většinových prvků v nastavení volební procedury.
Tyto vize po drtivé porážce postkomunistické levice nebyly naplněny. Dva roky vlády konzervativního PiS byly charakterizovány politickou nestabilitou a toliko mediálními kontroverzemi, spojenými s postoji některých vládních představitelů (vzpomeňme minimálně někdejšího ministra školství a předsedu koaliční Ligy polských rodin Romana Giertycha), následný nástup vlád PO-PSL, trvající dodnes, pak znamenal faktickou kontinuitu s předchozím obdobím a jeho legitimizačními formulemi. Ani zahraničně-politické postoje a politika paměti prezidenta Lecha Kaczyńského neznamenaly zásadní proměnu politického režimu a po smolenské katastrofě se pak tyto důrazy amalgamovaly toliko coby beranidlo konzervativní opozice proti vládní garnituře.
Proběhnuvší prezidentské volby znamenají faktický přesun těchto starších vizí z opozičních lavic, mediální a publicistické kritiky a akademických disputací zpět do politické reality a mocenských úkonů. Nově zvolený prezident Andrzej Duda se netají svými sympatiemi k těmto vizím. V předvolební kampani zdůvodňoval své politické působení a nejvyšší ambice v něm dvěma historickými odkazy: zvolení prezidenta Lecha Kaczyńského v roce 2005 a jeho vize "změny Polska" byly pro akademika Dudu impulsem pro vstup do politiky, tragická smrt prezidenta a jeho nejbližších spolupracovníků včetně Dudova vrstevníka a blízkého přítele, ministra v prezidentské kanceláři Pawła Wypycha o pět let později pak závazkem "udržet prapor" a pokračovat v úsilí o naplnění těchto vizí, který vyústil v rozhodnutí přijmout prezidentskou kandidaturu. Samotný Dudův volební úspěch pak pramení ze vzrůstající nespokojenosti nemalé části Poláků s politickou realitou, s počínám současné vládní garnitury, jež se po osmi letech vládnutí nachází ve stavu hluboké programové i personální vyprázdněnosti a tváří v tvář ekonomickým, sociálním i bezpečnostním problémům dneška není schopna polské společnosti nabídnout nová řešení. Ideové a institucionální jádro Dudova tábora tvoří skalní stoupenci vize Čtvrté RP coby principiální alternativy současného stavu, který je, řečeno slovy známého konzervativního publicisty Rafała Ziemkiewicze, odsouzen k nevyhnutelnému pádu. Národně-katolické a konzervativní kořeny této vize jsou zřejmé a opoziční PiS se bude snažit využít úspěch z prezidentských voleb jako dobrý odrazový můstek do podzimních parlamentních voleb, po kterých Kaczyńského strana hodlá znovu převzít vládní zodpovědnost a svou vizi ve vládě naplňovat.
Situace je však velmi podobná jako před deseti lety i v tom ohledu, že PiS s největší pravděpodobností nebude schopno sestavit vládu samo, a bude nezbytné vyhledat koaličního partnera. A zde se jako nejbezprostřednější spojenec jeví druhý faktický vítěz prezidentských voleb a pretendent změny: antiestablishmentový a antipoliticky se profilující muzikant Paweł Kukiz.
A zde se dostáváme k jádru naší úvahy, tj. nakolik může být výše nastíněná konzervativní vize Čtvrté RP přitažlivá pro nonkonformisticky vystupujícího rockera, jenž mobilizuje nespokojenou část polské společnosti, najmě příslušníky mladé voličské generace, hodnotovými důrazy, které si s disciplinačními vizemi silné politické autority příliš podobné nejsou. Kukizův protestní program je všeobecně zhušťován především úsilím o změnu volebního systému pro volby do Sejmu směrem k zavedení většinového hlasování v jednomandátových volebních obvodech. Další tradiční výbavou protestních subjektů podobných rodícímu se Kukizovu hnutí je však také snaha o očistu veřejných institucí od korupce a klientelistických struktur, propojení politické moci s nejrůznějšími vlivovými skupinami, o vyrovnání se s neefektivní státní správou i obsahovým vyprazdňováním politiky. Oba tyto důrazy jsou samozřejmě formulovány s takovou dávkou obecnosti a nečitelnosti v konkrétních opatřeních, že se s nimi v principu může ztotožnit jakákoliv doposud opoziční politická formace.
Vize silného státu a očisty od zkompromitovaných politických kádrů je součástí již tradiční programové a argumentační výbavy představitelů PiS. Ti by se jistě nebránili ani diskuzi o změně volebního systému ve směru Kukizových návrhů, neboť si dobře uvědomují, že při udržení stávající voličské podpory by podobná procedura mohla jejich silné volební postavení spíše petrifikovat než oslabit. Nespokojení mladí Poláci, čelící vysoké nezaměstnanosti, nedostatečným pracovním příležitostem i zajištění základních životních potřeb jsou atraktivní cílovou skupinou nejen pro "nepolitického tribuna občanů" Kukize, ale pochopitelně rovněž pro nejsilnější opoziční stranu. Potenciální většina PiS a Kukizovy strany v Sejmu po podzimních parlamentních volbách by pak mohla být snadno legitimizována přáními těchto voličů i snahou jejich očekávání naplnit.
Pozorujeme tak zajímavý dějinný paradox: pretendenty Čtvrté RP coby vizí hrdého a silného Polska coby principiální alternativy státu, nacházejícího se na periferii evropského a světového dění, řízeného demoralizovanými a zkorumpovanými politiky a nesloužícího svým občanům a jejich zájmům, byly donedávna spíše minoritní, leč symbolicky silné konzervativní politické, intelektuální i mediální elity. Skutečným ústředním realizátorem této vize se však po letošních volbách může stát nonkonformistický rocker, vystupující na veřejnosti v bavlněném triku a džínách...
Tato skutečnost však není překvapující, neboť na pozadí vizí Čtvrté RP stál od samého počátku akt protestu. A Kukiz a jeho věrní přece odhodlaně protestují...

Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama