Květen 2015

Čtvrtá Rzeczpospolita v rockovém podání

27. května 2015 v 15:17 | Vladimír Hanáček
O výsledku polských prezidentských voleb se mluví u našich severních sousedů i v zahraničí jako o překvapení. Dlouhodobý pozorovatel však spíš než překvapení zažívá jisté dejavu, neboť před deseti lety zažívala polská politická scéna podobný průběh změn. K očekávanému zvolení předsedy Občanské platformy Donalda Tuska prezidentem a paralelnímu zformování koaliční vlády PO - PiS pod vedením Jana Rokity však nedošlo. Prezidentem se stal Lech Kaczyński a nejsilnější vládní stranou jeho Právo a spravedlnost. Právě tento dějinný moment a jemu předcházející období vlády postkomunistické SLD, charakterizované mnoha skandály a korupčními aférami vládní elity, bylo časem očekávání převratných politických změn. Představy o radikálních proměnách polského politického systému a především jejich normativní odůvodnění byly tehdy obecně označovány jako vize IV. Republiky (Czwarta Rzeczpospolita).
K vizi Čtvrté RP se tehdy hlásily obě pravicové opoziční strany, tedy PO i PiS. Základem tohoto projektu byla představa rozchodu s Třetí RP, tedy politickým systémem Polska po roce 1989, jeho ústavním i institucionálním rámcem, jakož i legitimizačními zdroji coby "komplotem kulatého stolu" a spiknutím postkomunistických elit, jako systému mravně pokleslého a společnost rozkládajícího mechanického kopírování západních vzorů při paralelním zachovávání životních způsobů a mentálních vzorců "perelovské" éry a bagatelizujícího zločiny komunistického režimu v Polsku. Vize Čtvrté RP se opírala o představu vybudování nového politického systému na nových institucionálních a především hodnotových základech pod heslem "silný stát" a místo demoralizujících západních vzorů položit základ tohoto systému na historických odkazech na První i Druhou RP, na republikánské identitě Poláků a s ní spojeném kolektivním sentimentu, jakož i Piłsudského jagełłonské ideji. Zdrojem inspirace těchto vizí nepochybně byly i myšlenky papeže Jana Pavla II. a jeho výzvy krajanům pozvednout dědictví své vlasti a národa coby prostředku duchovní záchrany celé Evropy. Vize čtvrté RP však nebyla založena jen na mesianistických a eschatologických dimenzích, ale též na významných institucionálních zřetelích. Její součástí byly i představy o posílení exekutivy a monokratických orgánů moci, jakož i požadavky na volební reformu směrem k posilování většinových prvků v nastavení volební procedury.
Tyto vize po drtivé porážce postkomunistické levice nebyly naplněny. Dva roky vlády konzervativního PiS byly charakterizovány politickou nestabilitou a toliko mediálními kontroverzemi, spojenými s postoji některých vládních představitelů (vzpomeňme minimálně někdejšího ministra školství a předsedu koaliční Ligy polských rodin Romana Giertycha), následný nástup vlád PO-PSL, trvající dodnes, pak znamenal faktickou kontinuitu s předchozím obdobím a jeho legitimizačními formulemi. Ani zahraničně-politické postoje a politika paměti prezidenta Lecha Kaczyńského neznamenaly zásadní proměnu politického režimu a po smolenské katastrofě se pak tyto důrazy amalgamovaly toliko coby beranidlo konzervativní opozice proti vládní garnituře.
Proběhnuvší prezidentské volby znamenají faktický přesun těchto starších vizí z opozičních lavic, mediální a publicistické kritiky a akademických disputací zpět do politické reality a mocenských úkonů. Nově zvolený prezident Andrzej Duda se netají svými sympatiemi k těmto vizím. V předvolební kampani zdůvodňoval své politické působení a nejvyšší ambice v něm dvěma historickými odkazy: zvolení prezidenta Lecha Kaczyńského v roce 2005 a jeho vize "změny Polska" byly pro akademika Dudu impulsem pro vstup do politiky, tragická smrt prezidenta a jeho nejbližších spolupracovníků včetně Dudova vrstevníka a blízkého přítele, ministra v prezidentské kanceláři Pawła Wypycha o pět let později pak závazkem "udržet prapor" a pokračovat v úsilí o naplnění těchto vizí, který vyústil v rozhodnutí přijmout prezidentskou kandidaturu. Samotný Dudův volební úspěch pak pramení ze vzrůstající nespokojenosti nemalé části Poláků s politickou realitou, s počínám současné vládní garnitury, jež se po osmi letech vládnutí nachází ve stavu hluboké programové i personální vyprázdněnosti a tváří v tvář ekonomickým, sociálním i bezpečnostním problémům dneška není schopna polské společnosti nabídnout nová řešení. Ideové a institucionální jádro Dudova tábora tvoří skalní stoupenci vize Čtvrté RP coby principiální alternativy současného stavu, který je, řečeno slovy známého konzervativního publicisty Rafała Ziemkiewicze, odsouzen k nevyhnutelnému pádu. Národně-katolické a konzervativní kořeny této vize jsou zřejmé a opoziční PiS se bude snažit využít úspěch z prezidentských voleb jako dobrý odrazový můstek do podzimních parlamentních voleb, po kterých Kaczyńského strana hodlá znovu převzít vládní zodpovědnost a svou vizi ve vládě naplňovat.
Situace je však velmi podobná jako před deseti lety i v tom ohledu, že PiS s největší pravděpodobností nebude schopno sestavit vládu samo, a bude nezbytné vyhledat koaličního partnera. A zde se jako nejbezprostřednější spojenec jeví druhý faktický vítěz prezidentských voleb a pretendent změny: antiestablishmentový a antipoliticky se profilující muzikant Paweł Kukiz.
A zde se dostáváme k jádru naší úvahy, tj. nakolik může být výše nastíněná konzervativní vize Čtvrté RP přitažlivá pro nonkonformisticky vystupujícího rockera, jenž mobilizuje nespokojenou část polské společnosti, najmě příslušníky mladé voličské generace, hodnotovými důrazy, které si s disciplinačními vizemi silné politické autority příliš podobné nejsou. Kukizův protestní program je všeobecně zhušťován především úsilím o změnu volebního systému pro volby do Sejmu směrem k zavedení většinového hlasování v jednomandátových volebních obvodech. Další tradiční výbavou protestních subjektů podobných rodícímu se Kukizovu hnutí je však také snaha o očistu veřejných institucí od korupce a klientelistických struktur, propojení politické moci s nejrůznějšími vlivovými skupinami, o vyrovnání se s neefektivní státní správou i obsahovým vyprazdňováním politiky. Oba tyto důrazy jsou samozřejmě formulovány s takovou dávkou obecnosti a nečitelnosti v konkrétních opatřeních, že se s nimi v principu může ztotožnit jakákoliv doposud opoziční politická formace.
Vize silného státu a očisty od zkompromitovaných politických kádrů je součástí již tradiční programové a argumentační výbavy představitelů PiS. Ti by se jistě nebránili ani diskuzi o změně volebního systému ve směru Kukizových návrhů, neboť si dobře uvědomují, že při udržení stávající voličské podpory by podobná procedura mohla jejich silné volební postavení spíše petrifikovat než oslabit. Nespokojení mladí Poláci, čelící vysoké nezaměstnanosti, nedostatečným pracovním příležitostem i zajištění základních životních potřeb jsou atraktivní cílovou skupinou nejen pro "nepolitického tribuna občanů" Kukize, ale pochopitelně rovněž pro nejsilnější opoziční stranu. Potenciální většina PiS a Kukizovy strany v Sejmu po podzimních parlamentních volbách by pak mohla být snadno legitimizována přáními těchto voličů i snahou jejich očekávání naplnit.
Pozorujeme tak zajímavý dějinný paradox: pretendenty Čtvrté RP coby vizí hrdého a silného Polska coby principiální alternativy státu, nacházejícího se na periferii evropského a světového dění, řízeného demoralizovanými a zkorumpovanými politiky a nesloužícího svým občanům a jejich zájmům, byly donedávna spíše minoritní, leč symbolicky silné konzervativní politické, intelektuální i mediální elity. Skutečným ústředním realizátorem této vize se však po letošních volbách může stát nonkonformistický rocker, vystupující na veřejnosti v bavlněném triku a džínách...
Tato skutečnost však není překvapující, neboť na pozadí vizí Čtvrté RP stál od samého počátku akt protestu. A Kukiz a jeho věrní přece odhodlaně protestují...

Autor je politolog

Nevysvětlené volební modely

9. května 2015 v 22:53 | Vladimír Hanáček
Průzkumy voličských preferencí patří mezi oblíbené a hojně diskutované barometry evoluce stranické soutěže. Realita těchto průzkumů namnoze slouží i jako legitimizační pole pro konkrétní politická rozhodnutí stranických aktérů v průběhu volebních období. Nespokojení pozorovatelé s jejich výstupy pak obvykle protestují připomínkou legendární věty Winstona Churchilla, jenž nevěřil jiným průzkumům než těm, které si sám zmanipuloval… V této úvaze se nechci věnovat metodologickým náležitostem realizace volebních průzkumů, a už vůbec ne jejich věrohodnosti či nevěrohodnosti. Pokusím se pouze upozornit na jedno úskalí, které realitu průzkumů voličských preferencí u nás dlouhodobě zkresluje, a to napříč agenturami, zadavateli i dílčími nuancemi jejich výstupů.
Zveřejňované grafy z volebních průzkumů se obvykle týkají výpočtů volebního modelu, tedy reálného odhadu percentuálního zisku hlasů jednotlivých stran, případně převodu těchto hlasů na mandáty (což je ovšem pouze přibližný odhad, jelikož mandáty jsou při volbách do Poslanecké sněmovny rozdělovány na úrovni volebních obvodů). Do tohoto výstupu nemohou být zahrnuti voliči, kteří deklarují nerozhodnost ve věci volební účasti či volby konkrétní strany. Ti, kteří jsou rozhodnutí jít volit, ale nikoliv už o podpoře konkrétní strany, jsou zahrnuti v průzkumu volebních preferencí. Všichni, tedy včetně nerozhodnutých či těch, kteří k volbám přijít nehodlají, jsou zahrnuti v průzkumech stranických preferencí. Ty jsou s ohledem na specifičnost svého zaměření vhodné spíše jako empirická evidence pro odborníky, než jako konstrukce politické reality pro širokou veřejnost. Je třeba přiznat našim médiím, že se většinově tyto kategorie již naučila rozlišovat, byť jsou občas dílčí výjimky pravidlem (včetně hlavního zpravodajství veřejnoprávní televize).
Zveřejňované volební modely i průzkumy volebních preferencí se kromě percentuálního poměru sil mezi jednotlivými stranami zaměřují i na odhady volební účasti. Je zde pozoruhodná jedna tendence, která je vykazována rovněž dlouhodobě: deklarovaná volební účast je cca od 10 až 15 procentních bodů nižší, než jaká čísla vykazují dlouhodobé ukazatele volební účasti u realizovaných voleb. Jestliže k několika posledním volbám do Poslanecké sněmovny přišlo více než 60% oprávněných voličů, v průzkumech se deklarovaná účast obvykle pohybuje kolem 50%. Není jen metodologickým zjednodušením předpokládat, že se jedná o konstantní skupiny voličů, které jsou na kolektivní úrovni víceméně neměnné. Měření orientované na chování jednotlivců jednak prakticky nelze makroúrovňově provést (toliko jako případovou studii, jejíž dosah je vždy omezen) a v podstatě by z hlediska celkového výstupu měření bylo i poměrně zbytečné.
Co tedy konkrétně uvedené skutečnosti znamenají pro pochopení výstupů volebních průzkumů pro vysvětlení politické reality? Zjištění průzkumníků obvykle ukazuje, že min. jedna z politických stran pohybujících se na čele voličských preferencí, atakuje hranici 30%. V minulém volebním období předpovídaly takovou podporu průzkumy ČSSD, v posledním roce pak tradičně hnutí ANO. Ve skutečnosti poslední celostátní volby, v nichž jedna ze stran přesáhla hranici 25% hlasů, byly volby do Evropského parlamentu v roce 2009. Žádné jiné celostátní volby od té doby nepřinesly výsledky, v nichž by jeden z aktérů (či dokonce dva) přesáhl tuto hranici (druhé kolo prezidentských voleb do tohoto výčtu pochopitelně nezapočítáváme). Za posledních šest let proběhly v ČR všechny typy voleb včetně (co do volební účasti i symbolické exponovanosti voleb) tří voleb prvního řádu: dvou sněmovních a jedněch prezidentských. Ani v jedněch těchto volbách jsme nezaznamenali výsledky, odpovídající dlouhodobým předpovědím volebních průzkumů.
Důvodů tohoto zkreslení může být celá řada. Jeden je však celkem zjevný: volební model není schopen postihnout volební chování nerozhodnutých voličů, kteří však tradičně k volbám chodí. Tito voliči jsou nejvíc lokalizováni v pomyslném středu pravolevé metrické osy, avšak jejich těžiště se posunulo po posledních volbách do Poslanecké sněmovny směrem doprava. Jestliže ještě v předchozím volebním období představovali tito voliči především skupinu fluktuujících mezi oběma nejsilnějšími stranami, k jedné z nichž se ve finále přihlásili spíše na základě negativní motivace zabránit vítězství té druhé (pomyslný vrchol těchto tendencí představují volby v roce 2006), dnes tvoří skupinu nerozhodnutých především tradiční pravicoví voliči (dřívější hlavní voličská opora ODS), kteří jsou rozhodnuti nevolit levicové strany, ale zároveň v prostoru pravého středu nenacházejí aktéra, s nímž by byli schopni se dlouhodobě pevně identifikovat. S jistým zjednodušením můžeme konstatovat, že hnutí ANO si dokázalo vytvořit pevnou voličskou oporu především mezi dříve spíše pevně neidentifikovanými voliči, kteří představují ideově vlažné voličské skupiny v pomyslném středu kontinua, a o dnes spíše bezprizorní pravicové voliče soupeří s ostatními stranami v směru od středu doprava. Na jeho preferencích v průzkumech se však tato soutěž nemůže zásadněji promítnout především proto, že tito voliči nejsou s tímto hnutím pevně identifikováni. V praxi to může znamenat, že tito voliči mohou buď deklarovat sympatie k hnutí ANO, aniž by následně tuto volbu dodrželi, a nebo naopak deklarují nerozhodnost ve svém postoji, a potom do volebního modelu zahrnuti nejsou. V praxi tato dispozice vede k pozoruhodnému zkreslení: zatímco v průzkumech volebních preferencí vykazuje hnutí ANO podporu někde okolo 20% hlasů, ve volebních modelech šplhají zisky Babišova hnutí na 30% hranici. I soudě dle tohoto ukazatele tak možno celkem věrohodně předpokládat, že faktický odhad volební podpory hnutí ANO je cca od deset procentních bodů nižší, než jaké zisky mu předpovídají volební modely. Podobná situace, byť z jiných důvodů, je u ČSSD.
Snad všechny relevantní strany dnes vykazují potenciál získávat hlasy mezi nerozhodnutými voliči, snad jen s výjimkou KSČM, která postupně ztrácí i kdysi výraznou schopnost kumulovat ryze protestní hlasy. Naopak všechny ostatní strany se hypoteticky nacházejí v prostoru soutěže. Je však třeba podtrhnout, že počet voličů, o než jsou schopni fakticky soutěžit vládní strany, je nepoměrně menší, než pomyslná soutěž mezi vládními stranami, především hnutím ANO, a opozičními subjekty, a to včetně těch, které dosud nejsou v pásmu relevance a možná ani dosud nevznikly (viz. "opoziční" role hnutí ANO před volbami v roce 2013 ve vztahu k jeho následné voličské podpoře).
Jak lze tedy vysvětlovat zveřejňované volební modely ve směru k akvizičním strategiím politických stran i odhadu reálných výsledků? Především je třeba vidět, že v nich nejsou zahrnuti dosud nerozhodnutí voliči, kteří však deklarují zájem jít volit (a tento zájem je z minulosti empiricky potvrzen). Tito voliči jsou ti, o které politické subjekty reálně soutěží. Důležité je však vědět které subjekty, a taky v jakém směru, tedy kde na pomyslné pravolevé metrické ose jsou tito voliči lokalizováni. Pravolevé kontinuum je pak třeba chápat ve dvou ohledech: jednak obecně ideově najmě s ohledem k socioekonomickým obsahům, ale taktéž jako prosté prostorové zjednodušení pro určení dimenzí soutěže. Zda je tato dimenze stále pouze jedna (jak se domnívá i autor těchto řádků) či je jich více, je pak otázka podstatná, avšak v samotné analýze spíš druhotná.
Závěr je tedy jednoznačný: volební modely by neměly být bagatelizovány, ale taktéž by neměly být čteny jako předpověď volebních výsledků. Stále je o koho soutěžit.


Autor je politolog

Zahraniční politika jako fotky z dovolené

3. května 2015 v 23:01 | Vladimír Hanáček
Palcové titulky v českých médiích oznamují, že Andrej Babiš a jeho hnutí se začnou systematicky profilovat na poli zahraniční politiky. A europoslanec Pavel Telička k tomu dodává, že Babiš nejen odhalil význam zahraničně-politického směřování coby důležité dimenze politického úspěchu, ale taktéž ho zahraniční politika začala bavit. Dlouhodobý pozorovatel by tak téměř zajásal, že dle průzkumů voličských preferencí nejsilnější politická formace v zemi nebude v případě volebního úspěchu upevňovat mezinárodní pozici České republiky v prostoru HIC SUNT LEONES, ale bude schopna vnímat kontextuální a axiologické předpoklady jejího upevnění v reálném čase a prostoru.
Jde však opravdu o tak radostnou zprávu pro někoho, kdo si uvědomuje naléhavou potřebu formulace zahraniční politiky země v situaci nové eskalace napětí mezi velmocenskými celky coby odpovědi na nové akutní geopolitické výzvy? Odpověď na takto položenou otázku je více než neuspokojivá. Andreje Babiše totiž zahraniční politika může začít bavit, ale to rozhodně neznamená, že je schopen v následném kroku zformulovat adekvátní vizi. Babišovou trvající vizí je řídit stát jako firmu. To by na mezinárodním poli znamenalo především to, že stát musí exploatovat bohatství mu nabídnuté ze strany (obchodních) partnerů a zároveň se o získanou kořist případně dělit tak, aby nedocházelo k paretovsky inferiorním transakcím. V praxi to znamená např., že se představitelé hnutí ANO dlouho bránili zavedení protiruských sankcí, poněvadž úsilí o mír v Evropě musí mít v jejich obzorech finančně spočítatelný základ. Tentokráte se však Babišovi již podařilo otevřít téma, které z jeho kupecky počtářských rozvrhů značně vybočuje: odjel do USA a nechal svého "experta" na zahraniční politiku svou cestu mediálně odůvodnit.
Pavel Telička, první český "Pan Evropa" je nepochybně navýsost povolaným demonstrátorem Babišovy zahraničně-politické koncepce. Telička přispěchal s několika základními premisami, které by dle jeho názoru mělo hnutí ANO ve své zahraničně-politické pozici sledovat. Daly by se shrnout do 3 základních rovin: 1) proevropský a prozápadní postoj, 2) kritika ruského expansionismu a 3) přihlášení se k odkazu Václava Havla. Takto formulovaná východiska se zdají být navýsost příhodná a nelze proti nim cokoliv namítnout. Radno se však spíše tázat po jejich věcném upřesnění, tedy co tyto polohy uvažování konkrétně znamenají a jaké dílčí kroky se z nich dají vyvodit. Jejich společným svorníkem a zároveň zdrojem legitimity v očích většinové populace je prvek neoddiskutovatelné kontinuity zahraničně-politické linie ČR po roce 1989. Tato kontinuita je však paradoxně zároveň zdrojem slabosti nejen explanační, ale především prakticko-politické.
Důvod je nasnadě: obecné hodnotové i terminologické rozvrhy zahraničně-politických cílů byly charakteristické pro éru stanovení si zásadního cíle "návratu do Evropy" před 25 lety a později byly konkretizovány ve formálně-institucionálním začlenění do euroatlantických struktur. Toto skoro staticky pojímané začlenění bylo samo o sobě vnímáno jako žádoucí cíl, na jehož základě lze posléze zajistit naplnění našich zásadních geopolitických zájmů. Následně jsme "plnili domácí úkoly" a snažili se coby "členové klubu" respektovat klubovou disciplínu a pokyny zkušenějších coby morální i praktický nástroj dalšího rozvoje. Všechny tyto polohy jsou dobově pochopitelné, avšak jednu nespornou výhodu pro zemi velikosti a významu ČR mají: pro samotného aktéra jsou poměrně pohodlné, jelikož odpovědnost nese jen sám za sebe a pokud by náhodou kolektivní výkon dotčeného klubu nebyl zcela v souladu s jeho vůlí, může se vždy vymluvit na to, že ho kormidlují jiní.
Tento stav, nápadně připomínající bezstarostný Fukuyamův konec dějin, je však definitivně minulostí. Geopolitický vývoj posledních několika let i ekonomická krize a s ní spojená politická a sociální nestabilita v řadě (nejen) evropských zemí jasně ukazují, že pro ČR a její nejbližší spojence vzniká naléhavá potřeba definovat svou pozici k těmto fenoménům, najít řešení vzniklých situací a především o jeho vhodnosti přesvědčit další partnery. Nejde už jen vést dobově zajímavé, leč neproduktivní a fakticky vlastně i dosti nezajímavé debaty o tom, jestli místo ČR je v potácení se za vozem či vezení se na voze. Dnes se po nás požaduje, abychom zaujali pozici vozky na kozlíku. A ten, kdo drží v ruce uzdu, musí mít o cíli své cesty jasnou představu, nezůstávat jen u přibližných rozvrhů, že například pojedeme po rovině a nikoliv do kopce…
Je proto zcela legitimní v takto vzniklé situaci dozvědět se o postoji relevantních politických stran něco víc než jen skutečnost, že tato strana souhlasí s tím, co bylo a nepokusí se obrátit kormidlo zcela opačným směrem. V Teličkově výkladu v rozhovoru pro MF Dnes 18.4.2015 bychom podobné polohy hledali marně. Europoslanec za hnutí ANO ani nesdělil, jaké cíle by měla ČR v EU a NATO pod dojmem současných mezinárodně-politických výzev sledovat, ani neupřesnil, jaké nástroje by měla Evropa použít vůči Ruské federaci po anexi Krymu, ani nesdělil, jak chápe politiku obhajoby lidských práv z hlediska dosaženého efektu, neřkuli jaký katalog práv by do tohoto principiálního vymezení zahrnul. Působilo by poněkud neuctivě, kdybychom předpokládali, že padesátiletý diplomat není tuto perspektivu ani schopen uplatnit, neboť drtivou většinu svého profesního života strávil coby svědomitý realizátor ideje obecného "být při tom", a aby nevznikla mýlka, je mu to navýsost ke cti! Více znepokojivé je spíš to, že právě tato dosavadní praxe přestává v této naléhavé chvíli postačovat a dotčení aktéři si manko relevance postoje ve vztahu ke skutečnosti začínají kompenzovat mechanickým udržováním přežívajících hledisek.
Andrej Babiš odjel do USA, aby názorně demonstroval svou transatlantickou pozici, ale tato pozice je charakterizována toliko vizuálně. Kdyby český vicepremiér např. prohlásil, že předpokládá coby dalšího obyvatele Bílého domu nositele neokonzervativní vize role USA coby "města na hoře", povolaného konvertovat zbytek světa ve jménu amerických hodnot, čemuž se ČR zavazuje sehrávat roli poslušného žáka, vyvolala by podobná pozice sice možná (a po právu) značné rozpaky, ale byla by zároveň výrazem jasného odhodlání připojit se k hodnotovému rozvrhu, který bude určovat geopolitické směřování Západu. Přesně takovou pozici kdysi zaujal Václav Havel, pokračovali v ní jeho ideoví následovníci a mydlili jí schody její odpůrci. Byla to však vize. Babiš však nic podobného neučinil. Stačí mu pouze to, že český veřejný prostor zaplavila fotografie, na níž se s manželkou srdečně usmívá na bývalou ministryni zahraničí USA Madeleine Albrightovou při obědě ve Washingtonu. A zahraničně-politická koncepce je na světě…
Podíváme-li se tedy pod drobnohledem na první náznaky formulace zahraničně-politické koncepce Babišova hnutí, zjistíme, že nejde o žádnou koncepci, natožpak hodnotově zakotvenou vizi. Jde spíše o soubor efektních marketingových fíglů a mediálních póz, majících vyvolat zdání, že hnutí ANO obsazuje pozici ústředního dědice nejlepších tradic české zahraniční politiky po roce 1989. Sázku na vlažnost, roztěkanost a bezzásadovost mainstreamového voliče je dle stratégů hnutí ANO potřeba uplatnit i v zahraniční politice, když už to vnější okolnosti vynucují. A ostatní mají být spokojeni, protože proti obecně postaveným hodnotovým vizím přece nelze nic namítat. Koneckonců, kdo také tyto obecné rozvrhy v posledním čtvrtstoletí někdy upřesňoval na úrovni potřeby realizace konkrétních kroků, vyvolávajících reakci partnerů?
Závěr podobného sledování je tedy více než neuspokojivý: považovat za vítězství to, že zahraniční politika pro dotčeného aktéra již není absolutní tabu, protože dal obecnou proklamací a vizuálním vyjádřením najevo, kde stojí, je v kontextu stávající geopolitické situace opovážlivé hazardování s osudy naší společnosti. Pokud chceme, a především bychom měli, formulovat jasnou strategii zahraničně-politického směřování v atmosféře "nové studené války" (a ministerstvo zahraničních věcí již svá východiska k politické diskuzi nabídlo), potom k tomu rozhodně nepřipouštějme ty, kteří za vyjádření zahraničně-politického postoje považují fotky z dovolené…



Autor je politolog