Rozdělené Polsko, smolenské výročí a geopolitika

20. dubna 2015 v 0:13 | Vladimír Hanáček
Páté výročí smolenské tragédie, při níž 10. dubna 2010 zahynulo 96 příslušníků polské společenské elity včetně prezidenta republiky, připomnělo pozorovatelům i přímým účastníkům dvě podstatné charakteristiky současné situace nejen v Polsku. První charakteristikou je probíhající prezidentská předvolební kampaň, již druhá, která se v době po smolenské tragédii odehraje. Ta první pár měsíců poté byla ovlivněna nejen improvizací předčasných voleb a rychlým výběrem náhradníků za dva plánované kandidáty, kteří se z cesty k hrobu katyňských mučedníků již nevrátili, ale též emocionálním rozpoložením polské společnosti, která se ve dnech kolektivního truchlení celé společnosti nebývale sjednotila natolik, že si tento vnitřní stav ducha nenechala vzít ani politickým soupeřením prezidentských kandidátů. Ta letošní však již plně obráží stav hlubokého rozdělení a nesmiřitelnosti dvou táborů, které odděluje hluboký příkop, jenž byl zejména představiteli dvou nejsilnějších stran vyhlouben právě v souvislosti s vyrovnáváním se s následky mimořádné události, jakou zkáza vládního Tupoleva u Smolenska byla. Tou druhou charakteristikou je však daleko zásadnější a především prostorově rozsáhlejší poloha, kterou je geopolitický vývoj ve východní části Evropy v posledních dvou letech.
Proč je třeba tyto dvě charakteristiky vyjmenovat společně? Právě události na Ukrajině od podzimu 2013 jsou totiž v sousedním Polsku často používány jako argument a hlavní explanační nástroj ve vztahu k (nenaplněným) politickým vizím, které na polské politické scéně reprezentoval zahynuvší prezident Lech Kaczyński. Jeho koncepce "politiky paměti", vycházející ze zkušenosti polských dějin posledních dvou století a opírající o ně základní životní aspirace polské společnosti a státu v 21. století, byly v dobovém kontextu nepochopeny, namnoze prvoplánově haněny, ba vysmívány, a po jeho tragické smrti zůstaly toliko výsadou militantně vystupujících činitelů strany PiS v čele s prezidentovým bratrem Jarosławem, jejichž reálný vliv na politiku polské vlády a prezidenta coby opoziční strany prakticky bez koaličního potenciálu, se po roce 2010 limitně blíží nule.
Na jakých základních pilířích politické vize Lecha Kaczyńského stály? Jejich základem byla vize Polska coby regionální velmoci, která s ohledem na svůj dějinný úděl, opakované pády a ztráty, ale i opakované vzestupy a vzepětí vlastních sil k obnovení sebe sama coby subjektu dějin dokázala při dosahování reálných cílů pozvedat a naplňovat hodnoty, jež jsou důležité pro šťastný vývoj celé Evropy: hodnoty svobody, svrchovanosti, nedotknutelnosti lidské důstojnosti, duchovních hloubek, které otevírá intenzivní náboženská víra, jakož i vzájemné spolupráce hrdých občanů, oné republikánské ideje, na níž stojí novodobá polská státnost. Tato koncepce byla v příkrém rozporu s představou postavení nejen Polska, ale i všech dalších postkomunistických zemí coby nevýznamné politické, hospodářské i kulturní periferie, jejíž další vývoj lze opřít pouze o mechanické přejímání západních vzorů coby prostředku "dohánění" vyspělých zemí euroatlantického prostoru.
Praktická zahraničně-politická konsekvence tohoto pojetí však byla taktéž spojena s aktivní, ba vůdčí politikou těchto zemí coby zástupců Západu vůči evropskému východu a jeho ohniskům nestability, jakož i vůči potenciální hrozbě obnovení aspirací ruského imperiálního cítění. Kaczyńského zahraničně-politická linie Východního partnerství byla nejvýznamnější a hodnotově nejustrojenější odpovědí na Putinovy neoimperiální projevy a želení rozpadu SSSR coby "největší geopolitické katastrofy 20. století." Svou politikou vůči východoevropským partnerům, nejen vůči pobaltským zemím, ale i vůči další postsovětským republikám navazoval Lech Kaczyński vědomě na staré sarmatské tradice polské diplomacie, na exilové úsilí knížete Adama Jerzyho Czartoryského v 19. století o spojení všech porobených národů carským Ruskem v jeden společný postup proti utlačovateli i cíle tzv. Sarmatské ligy, na Piłsudského meziválečné vize renesance jagellonské ideje coby spojení všech historických národů dávné Rzeczpospolité v jeden státní celek, i na povzbuzení papeže Jana Pavla II., jenž na začátku svého pontifikátu nabádal své krajany k aktivnímu zápasu za pravdu a spravedlnost pod starobylými prapory polského vzdoru vůči nepřátelům pod vedením katolické církve, které může být majákem všem okolním zemím a společnostem pod kuratelou sovětských mocipánů. Nejslavnějším a nejpůsobivějším výrazem tohoto Kaczyńského směřování bylo jeho vystoupení v Tbilisi v srpnu 2008 poté, co ruská vojska zahájila invazi do Gruzie. Společně s prezidenty pobaltských zemí a Ukrajiny prezident Lech Kaczyński odsoudil ruskou neoimperiální agresi a vyzval celou Evropu k obraně malých národů východní Evropy před velmocenskými choutkami kremelských vládců. Prezidentova slavná věta: "Dnes Gruzie, zítra Ukrajina, pozítří pobaltské státy a později možná přijde čas i na mojí zemi, na Polsko..." je pod dojmem loňské anexe Krymu postoje putinovského vedení vůči dění na východní Ukrajině často nejen v Polsku zmiňována jako naplňující se proroctví. Zároveň je však nahlížena i jako dějinný důkaz relevance politické koncepce, kterou oba bratři Kaczyńští na polské politické scéně léta reprezentovali. Například známý publicista a šéfredaktor deníku Gazeta Polska Tomasz Sakiewicz publikoval loni na jaře krátký text, v němž vyzval k rezignaci Tuskovy vlády a bez ohledu na výsledky posledních voleb do Sejmu k vytvoření "vlády národní obrany" pod vedením předsedy PiS Jarosława Kaczyńského.
Právo a spravedlnost však k návratu k moci musí uspět v letošních parlamentních volbách a především nalézt koaličního partnera. Symbol Smolenska i současný vývoj na východ od polských hranic silně nahrávají znovuoživování vizí prezidenta Lecha Kaczyńského ve volebním boji. Současná vláda PO a PSL i prezident Bronisław Komorowski však představují hlavního konkurenta podobného scénáře. Představitelé PiS vykreslují vládní představitele nejen jako nositele alternativních koncepcí polské zahraniční politiky, postavené především na vzdávání se velmocenských vizí a představ o exkluzivitě polské dějinné zkušenosti, nýbrž i jako faktické strůjce národní katastrofy, spojené s událostmi posledních let. Politika liberální PO je podle stávající opozice postavená na východiscích "normalizace" představ o roli Polska v současné Evropě a ve světě coby malé země, přitakání jeho fakticky perifernímu postavení, konformitě s postoji západoevropských velmocí nejen v otázkách směřování evropské integrace a transatlantické spolupráce, ale v postojích ve vztahu k Rusku a otázkám Východního partnerství. Tato politika "konstruktivní spolupráce" se sousedními velmocemi a jejich neprovokování projevy polského mesianismu a mravního velikášství je podle opoziční PiS příčinou nejen marginální úlohy Polska v rámci řešení reálných mezinárodně-politických a bezpečnostních krizí (především té ukrajinské), ale hlavně je výrazem faktické rezignace na pozici Polska coby subjektu a hybatele geopolitických procesů. V praktické rovině je pak poukazováno, že politika "mezinárodního konformismu" je nejzazší příčinou nedostatečného vyšetření smolenské tragédie a že snaha následky této události depolitizovat je faktickým spolupachatelstvím této národní katastrofy.
Podobné výtky jsou sice pochopitelným nástrojem politického boje, najmě v předvolebním období, byť ostrou kampaň proti vládní garnituře v tomto duchu vede opoziční PiS už od prvních měsíců po smolenské tragédii, avšak zcela legitimní je si bez apriorních kategorických soudů položit otázku, zda je tato výtka spravedlivá. Položit si jí lze dvěma způsoby: buď se ztotožníme s politickou koncepcí PO a současné vlády a prezidenta coby alternativou výše popsaného odkazu Lecha Kaczyńského jako s adekvátním politickým směřováním Polska, a nebo konstatujeme, že PO fakticky žádnou alternativu této koncepci nepředstavuje, resp. v mnohém na ní navazuje. První postoj by neznamenal fakticky nic jiného, než odmítnutí těchto koncepcí, což ovšem nevede k principiálnímu sjednocení polské společnosti. Ta druhá vyžaduje bližší upřesnění.
Předně je třeba vidět, že současná vláda a prezident sice nevystupují v rámci řešení mezinárodně-politických krizí jménem polské strany natolik razantně, aby si dokázali vynutit účast na klíčových velmocenských jednáních při jejich řešení. Prvních setkání zástupců západních velmocí (Německa a Francie) se zástupci ukrajinské "majdanovské" opozice proti Janukovyčovi se účastnil i tehdejší ministra zahraničních věcí Radosław Sikorski, což bylo ovšem spíše výrazem jeho osobního renomé u zahraničních partnerů, než vyjádřením jejich snahy učinit polskou diplomacii reálným hybatelem geopolitických procesů. Odchod Sikorského na pozici maršálka Sejmu pak znamenal nepřítomnost polských vládních představitelů u klíčových jednání, které představují obě minské schůzky. Premiér Donald Tusk, doma značně oslabený několika předchozími politickými aférami, spojenými s jeho nejbližšími spolupracovníky, pak opustil svůj post, aby se stal "prezidentem EU". Ani z této pozice se však nejvýše postavený Polák v Evropě nijak výrazně neangažoval ve zmíněných procesech a slabost unijní diplomacie pak jen dokreslovala vysoká míra submisivity jejích nositelů před strůjci dohod v čele s německou kancléřskou Angelou Merkelovou. Nemožnost uplatnit polské vidění skutečnosti na velmocenské scéně má potom poměrně zásadní dopady i na reálné projevy unijní politiky Východního partnerství, neboť životním zájmem postkomunistických zemí je zapojit postsovětské státy do přímého vytváření unijní "východní" politiky, nikoliv je vnímat toliko jako povinného vnějšího partnera k diskuzi o budoucnosti této části Evropy, s nímž se udržují bilaterální vztahy.
A zde se dostáváme k jádru problému, kterému čelí vládní PO: své politické úspěchy na poli prosazování polských zájmů na geopolitické šachovnici nedokáže účinně prezentovat před společností především kvůli své velmi chabé personální politice. Adekvátní náhradu za Donalda Tuska PO zatím nenašla a premiérka Ewa Kopacz jí vzhledem k svému osobnímu založení ani být nemůže. A prezident Bronisław Komorowski sice nepronáší projevy v ruské Dumě, jak by si možná přáli jeho političtí oponenti z řad PiS, nýbrž v ukrajinském parlamentu, kde sklidil aplaus za svou explicitní podporu proevropskému kurzu Ukrajiny pod starobylým heslem "Za vaši i naši svobodu!" Jako osnovatelé mírového řešení ukrajinského konfliktu je však oslavováno duo Merkelová - Hollande, protože velmocenská politika se dělá jinde… PO tak fakticky sází pouze na to, že odpor polských voličů vůči radikalismu PiS bude natolik silný, že PO automaticky udrží u vesla. Podobné očekávání je však v poměrech země s velmocenskými ambicemi poměrně dost málo…
Jak tedy dosáhnout pozice Polska coby respektovaného regionálního hráče, jehož slovo bude v otázkách geopolitického vývoje Evropy zejména ve vztahu k východní velmoci vždy slyšet a nezůstane oslyšeno v této situaci rozdělené společnosti na dvě nesmiřitelné skupiny? Odpověď nám paradoxně mohou poskytnout samy letošní dvoje volby: je totiž hodně pravděpodobné, že z hlediska obsazení jednotlivých vrcholných ústavních funkcí dojde k volební plichtě: prezidentem pravděpodobně zůstane Bronisław Komorowski, jenž by se měl minimálně pokusit omezit potenciál svého protikandidáta z řad PiS Andrzeje Dudy skrze "vytunelování" jeho volebního apelu ve zmíněné poloze. PiS pak může být vítězem podzimních parlamentních voleb, ale k sestavení vlády bude potřebovat koaličního partnera, kterého nyní nemá. Je pak navýsost signifikantní, že najít ho mezi jinými než stávajícími vládními stranami bude téměř nemožné a paradoxně právě zahraniční politika může být jednou z oblastí, kde společný průnik zájmů bude největší.
Jde tedy o to ukončit zákopovou válku a sednout k jednacímu stolu, jehož výsledkem bude shoda na klíčových prioritách v zahraničně-politické oblasti. Že podobné shody bude především kvůli ryze vnitropolitickým tématům i dlouhodobému emocionálně zahřátému vztahu obou táborů velice složitě dosahováno je nasnadě. Ale pokud má být Polsko regionální velmocí, je třeba tyto dva společenské segmenty vzájemně spojit. Pokračování jejich guerillové války by totiž k obnovení velmocenské pozice Polska coby aktivního tvůrce evropské geopolitiky nevedlo. A (nejen Střední) Evropa takové Polsko dnes naléhavě potřebuje.

Autor je politolog


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama