Ženy v politice bez berliček

6. března 2015 v 17:51 | Vladimír Hanáček
Návrhy na zavedení kvót pro ženy na kandidátkách politických stran směrem k údajně rovnému zastoupení obou pohlaví ve volených funkcích se namnoze odkazují na tezi, která je o to méně empiricky verifikovatelná, o co kategoričtější nárok na všeobecné uznání si klade: ženy si bez této opory nedobudou důstojné postavení v politice a veřejném životě, a to i s ohledem na svůj sebepodceňující zažitý patriarchální způsob uvažování o sobě samých. Tento úsudek by se dal poměrně obsáhle zdůvodňovat skrze ideovou výbavu a způsob uvažování nositelů (a především nositelek) podobného názoru. V rámci tohoto zamyšlení by však podobný rozbor byl poměrně vyčerpávající a s ohledem na věcnou podstatu sporu je poněkud suchopárný. Rozporovat sociálně-filozofická a noetická východiska zastánců kvót je poměrně nezajímavý podnik najmě proto, že nositel opačného postoje by tak byl nucen fakticky přijímat jejich perspektivu nahlížení na věc, což je nejen s ohledem na vlastní postojové zakotvení, ale i s ohledem na potřebu udržení názorové plurality, motivované i odlišnými perspektivami nahlížení na téma, vskutku nežádoucí.
Při zohldnění širší otázky o úloze žen v politice je si proto potřeba spíše položit otázku: jaká je vlastně tradice účastenství žen v moderní české politice? Tato otázka není příliš snadná a mohli bychom provést široký exkurs, složený z jednotlivých detailně zpracovaných případových studií. Ani na to však v tomto pojednání prostor není. Nezbývá tedy než poukázat na několik klíčových obecnějších fenoménů, které mohou sloužit jako základ pro formulaci několika základních premis, které mohou být základem vysvětlení role žen v moderní české politice, stejně jako poskytnout potřebný empirický rámec pro tuto explanaci.
Předně je třeba říci, že role žen v politice je vždy spojena s ustrojením širšího politického prostředí a vztahuje se k vzorcům politické kultury příslušné společnosti, jakkoliv není její prostou emanací, ale disponuje symbolickým významem sama o sobě. Moderní česká politika byla od samých počátků svých prvních snah o prosazení vlastního státoprávního programu na začátku 60. let 19. století konfrontována s diskrepancí mezi vlastními vysokými mravními a etickými nároky na straně jedné, a nedostatečnou institucionální oporou pro jejich prosazení na straně druhé. Odtud pramení sklon českých politiků volit coby adekvátní formu vyjádření politického prostoje nepolitické způsoby sebeprezentace, ať už skrze kulturní, intelektuální a osvětovou činnost, či skrze ty formy masové mobilizace, mající charakter toliko ad hoc vytvářených platforem bez dlouhodobější a pevnější organizační báze. Druhá polovina 19. století je tak více časem masových manifestací a táborů lidu než cílevědomého rutinního budování zastupitelských institucí, více dobou národního uvědomování skrze plamenné projevy, vlastenecké básně a divadelní představení než dobou ideově a hodnotově zakotveného občanského vzdělávání. A je to taktéž doba, kdy tato "nepolitická politika" zasahuje domácnosti vedoucích představitelů české politiky včetně ženského pohlaví. Tak se děje, že prvními aktivními českými političkami se stávají manželky vůdců české měšťanské politiky, jejichž posláním je budovat zázemí svým manželům. Ale tato činnost se neomezuje jen na domácnost a praktický chod rodin, ale má i veřejný charakter spolkový a přesah do sféry kulturní a umělecké. Tři generace žen vůdců staročeské strany - Terezie Palacká, Marie Riegrová a Libuše Bráfová, jsou tohoto dobrým příkladem už proto, že byly spojeny přímou rodovou linií, ale (nejen) v řadách prvního českého ženského spolku, Náprstkova Amerického klubu dam najdeme i přední osobnosti českého literární tvorby tohoto období, ve svém díle namnoze zvedající sociální a morální témata se zřetelným politickým přesahem (Karolína Světlá, Eliška Krásnohorská, Tereza Nováková, Sofie Podlipská ad.).
Není proto s podivem, že zhruba o půl století později, poté co bylo v předlitavské části habsburské monarchie dosaženo alespoň prosazení všeobecného volebního práva pro muže, dochází v českých zemích k celoevropskému unikátu - v roce 1912 je zvolena historicky první poslankyně Českého zemského sněmu, mladočeská spisovatelka Božena Viková-Kunětická, a to stále ještě v době, kdy sama aktivním volebním právem nedisponuje. Na této pozoruhodné skutečnosti nic nemění ani složité právní polemiky ohledně možnosti výkonu jejího mandátu, po roce předčasně ukončené paralýzou Sněmu skrze tzv. Anenské patenty. Naopak je tato česká rarita signifikantním dokladem postavení žen v české politice v období habsburské monarchie a především výrazem tendence, která toto postavení charakterizuje: ženy se ve veřejném životě prosazují bez dostatečné institucionální opory nejen proto, že jejich schopnosti a ambice jim dovolují vyrovnat se v reálných aspiracích mužům, ale především tuto roli ženy česká společnost přijímá, neboť při jejím výkonu žena zůstává manželkou či matkou, ochránkyní rodinného krbu a tento archetyp jí naopak favorizuje v úsilí o získání společenské autority, kterou by ženy nedisponovaly, kdyby toliko přijímaly mužský způsob jednání a navíc by si tuto pozici chtěly pojistit skrze formálně-právní a institucionální oporu.
I proto v době první ČSR vidíme ženy v řadách ženských politických spolků, afiliovaných prakticky se všemi masovými politickými stranami tehdy působícími. Nejvyšší společný orgán těchto spolků, nadstranická Ženská národní rada, dokázala vygenerovat ze svých řad velké ženské osobnosti české politiky první poloviny 20. století: národně socialistickou senátorku Františku Plamínkovou a její stranické spolupracovnice Fráňu Zemínovou a Miladu Horákovou. První náčelnicí Sokola se v roce 1932 stala Marie Provazníková a samozřejmě nelze nezmínit ani veřejnou úlohu dcery Prezidenta Osvoboditele Alice Masarykové včetně jejího poslaneckého působení v Revolučním národním shromáždění.
Tato tradice dvojjediné role ženy ve veřejném prostoru a politice coby vzorné manželky a matky, stejně jako nositelky svébytného hodnotového a duchovního étosu, předurčující jí k výkonu formálních funkcí coby předpokládaných a společností uznaných výslednic její veřejné autority, byla poté v značně povrchnější a schématičtější podobě využita i komunistickou mocí po únoru 1948, kdy se tak říkajíc výkladní skříní ženské politiky v podání KSČ staly manželky komunistických obětí nacistických represálií, jako byla Gusta Fučíková či Marie Švermová. Nejen druhá z nich se však díky svému intelektu a osobní ctižádosti stala později předmětem posrpnových čistek v komunistickém vedení. Je svého druhu signifikantní, že mezi čtyřmi poslanci, kteří hlasovali na podzim 1968 proti dočasnému pobytu cizích vojsk na území ČSSR, byly dvě ženy... Tato stránka zapojení žen do mocenské praxe v rámci vlády jedné strany měla přece jen odlišný kulturní i etický náboj, než jaké představovalo postavení "prvních údernic" v čele komunistického Svazu žen Anežkou Hodinovou Spurnou počínaje a Marií Kabrhelovou konče.
Tento exkurs poměrně jasně objasňuje, proč česká společnost po roce 1989 nemá zásadní problém akceptovat ženy-političky na vedoucích pozicích včetně ministerských křesel, pokud tyto dámy splňují osobnostní kritéria, které tato tradice obsahuje. Představa, že přítomnost a význam žen v politice zajistíme jakoukoliv institucionální berličku, založenou na principu pozitivní diskriminace, je v bytostném rozporu s touto českou politickou tradicí a roli žen coby veřejných autorit ve finále spíše devalvuje. O to groteskněji vyznívá argumentace zastánců kvót pro ženy poté, když si uvědomíme, že ČSSD coby strana otevřeně se hlásící k ideji rovných příležitostí skrze jejich formálně-právní a institucionální garanci dosud nemá ve vedení dvě místopředsedkyně, zatímco např. KDU-ČSL, často vnímaná jako nositelka patriarchálních vzorců uvažování a maskulinních politických projevů, dvě místopředsedkyně již od roku 2010 ve vedení má...
České ženy se vždy dokázaly prosadit a poradit si s mužskou konkurencí, pokud k tomu měly adekvátní schopnosti a pokud jejich osobní zásluhy byly společensky nepřehlédnutelné. Česká společnost v tomto směru nepotřebuje převychovávat žádnými kvótami. Podobná převýchova by totiž tak jako tak skončila spíše znevážením role žen v politice, než jejím posílením. Chceme-li zachovat hluboké české tradice zastoupení žen v politice, nepřeceňujme institucionální a procedurální bariéry v tomto úsilí. České ženy si totiž vždy dokázaly poradit jejich přítomnosti navzdory. A to je nejen jim, ale celé naší společnosti ke cti, nikoliv k pohaně, kterou jí militantní feministky neustále častují.


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců


Článek je rozšířenou verzí diskuzního příspěvků, který autor přednesl na panelové debatě ženy v politice - bez kvót to nejde?, proběhnuvší na FSV UK dne 26. února 2015.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama