ANO, nevíme

9. března 2015 v 19:07 | Vladimír Hanáček
Celostátní volební sněm hnutí ANO o víkendu na přelomu února a března se stal předmětem mnohých komentářů a reflexí. Pozorovatelé obvykle poukazují na konkrétní situace a jevy z jeho průběhu, na nichž lze dobře demonstrovat odlišnost Babišova politického projektu od zavedených politických stran. Podobná césura působí jako detektivní vyšetřování, co všechno může představovat a z jakých sfér lidské činnosti může čerpat vlastní mentální obzory politická formace, sebedefinující se jako alternativa institucionalizovaných reprezentantů tradiční ideově zakotvené politiky. Tyto konkrétní poukazy se namnoze pohybují někde na pomezí bulvárního zpravodajství a televizních estrád, ale se seriózně míněnými úmysly směřování správy naší země mají málo společného. Nic proti humoru a nadsázce, ale mají své meze a jejich hranice obvykle končí tam, kde začíná jít o vážné otázky zásadních životních perspektiv.
Tyto žurnalistické pseudoanalýzy a facebookové i jiné glosy však dokonale obrážejí zásadní stav nejistoty, na nějž ve svém pozoruhodném vystoupení přímo před delegáty sněmu upozornil filozof Václav Bělohradský: ať pozorujeme jak pozorujeme, pořád vlastně nevíme, s kým v případě Babišova hnutí máme tu čest. A pokud se někdo tváří, že je mu odpověď na takto položenou otázku naprosto jasná, obvykle nepostrádá klapky na očích.
V čem spočívá tato nejistota? Při hodnocení performace každodenní politiky hnutí ANO naráží pozorovatel na dva zcela protichůdné aspekty profilu hnutí i jeho vnímání konkurenty i širší veřejností. Na jedné straně si mnozí s Babišovým hnutím spojují šanci skrze jeho trvalou přítomnost dosáhnout zásadního překreslení politické mapy ČR, v kteroužto nositelé jistého ideového postoje, a nutno dodat, že namnoze velmi úctyhodní nositelé, tajně doufali více než 20 let: hnutí ANO se může stát liberální formací pravého středu, jež nebude zvedat ideje anglosaské Nové pravice a jejích vizí minimálního státu, který se stává synonymem státu nefunkčního, neboť je tento pojem apriori vnímán pejorativně. Teda v případě ANO nejde o onu verzi liberalismu, pro níž jakékoliv působení veřejné autority a nastavování pravidel je útokem na svobodu jednotlivce a jejím omezením. Zároveň však hodnota individuální svobody není znevážena kolektivistickými a státně-paternalistickými zásahy veřejných institucí, omezující individuální, najmě ekonomickou iniciativu. Jde tedy spíše o návaznost na tradice klasického liberalismu včetně jeho kontinentálně evropské verze, cenící pozitivní svobodu jakožto kompetenci ke službě obecnému blahu. Pro stoupence tohoto názoru nebylo v českém stranickém systému až do nástupu Babišova hnutí prakticky žádné místo. Prostor od středu doprava opanovala (post)klausovská ODS, která byla vždy více českou translací tchatcherismu, než stranou poskytující dostatečný prostor klasickým liberálům. Vedle ní se na pravici vždy krčila "havlovská" pravice velkoměstských liberálů, pod jejímiž proměňujícími se značkami našli klasičtí liberálové vždy příležitostnou podporu či krytí např. do senátních voleb, a která proti národoveckému partikularismu a euroskepticismu ODS pozvedala kosmopolitní a postmaterialistické hodnoty, ale v socioekonomické oblasti byla od ODS prakticky k nerozeznání. Je koneckonců signifikantní, že dočasným zlatým věkem českého neoliberialismu byla společná vláda ODS s prozatím poslední mutací havlovské městskoliberální pravice v podobě TOP 09...
Pro ve veřejném prostoru dosti známé, v mimopolitických sférách lidské činnosti poměrně úspěšné osobnosti, identifikující se s hodnotami klasického liberalismu, je hnutí ANO atraktivní bez ohledu na jeho vnitřní ustrojení především proto, že jde o první, volebně potvrzený úspěšný projekt pravostředové formace bez neoliberálních ideových odkazů. Zároveň se Babišovo hnutí legitimizuje skrze étos "sanace státu" a jeho očisty od kmotrů a korupčníků, čímž představuje atraktivní platformu pro uplatnění občanských iniciativ, jež se na tomto poli dlouhodobě profilují. Z tohoto hlediska není překvapující, že se primátorkou za ANO stala bývalá ředitelka české Transparency International, jež byla do nedávna vnímána jako jedna z občanských aktivistek, usilující o posílení veřejné kontroly orgánů veřejné moci. Nejpozoruhodnějším propojením některých známých osobností liberálního smýšlení s hnutím ANO se stal think-thank Institut pro politiku a společnost, založený přímo Andrejem Babišem. V jeho správní radě zasedají kromě již zmiňované pražské primátorky Adriany Krnáčové či europoslance Pavla Teličky také například publicista Jan Macháček, bývalý senátor a šéf Českého statistického úřadu Edvard Outrata či egyptolog Miroslav Bárta. Ti všichni tak nepřímo propůjčují svoje jméno Babišovu hnutí.
V této perspektivě se tak ANO může jevit jako vítaný zastánce a reprezentant občanské společnosti, resp. těch jejích segmentů, které dosud nedisponovaly dostatečnou stranickou oporou.
Zcela jiný pohled však zaujímají ti, kteří upozorňují na skutečnost, že hnutí ANO bez ohledu na jeho deklarovanou ideovou pozici či možná spíše její absenci představuje potenciální nebezpečí českému politickému systému jednak svou vnitřní organizační povahou, charakterizovanou nerozvinutostí vlastních rozhodovacích mechanismů a procedur, resp. vysokým stupněm personalizace hnutí v postavě lídra, ale především kumulací významné politické, ekonomické a mediální moci v rukou předsedy hnutí. Z této perspektivy je hnutí ANO přesný opak toho, co by naznačovala první perspektiva: není nositelem občanského étosu, ale politickým byznysprojektem jednoho oligarchy, není aktérem schopným vymanit stát a veřejné instituce z rukou kmotrů a zkorumpovaných služebníků různých zájmových skupin, nýbrž nejperverznějším výsledkem akcelerace těchto tendencí: tj. přímého propojení politické a ekonomické moci v rukou jedné osoby, navíc s výrazným vlivem na veřejné mínění. Veřejné instituce tak nejsou sanovány a navraceny svému žádoucímu účelu, nýbrž naopak kolonizovány parciálním zájmem v dosud nebývalé podobě a intenzitě. Všichni ti, kteří do hnutí a lidí s ním spojených vkládají výše zmiňované naděje, jsou označováni za v lepším případě naivní snílky, v horším za kolaboranty a spolustrůjce rozkladu stranického systému, charakterizovaného rolí zavedených stran, kterážto tendence posiluje oligarchizaci české politiky a nebezpečí ohrožení systému zastupitelské demokracie jako takové.
Při uvědomění si této zcela protichůdné perspektivy hodnocení toho, čím je hnutí ANO a co do české politiky za poslední rok a půl přináší, se průběh a výsledky nedávného sněmu hnutí jeví značně rozpačitě a dostatečné indicie pro vyřešení tohoto rébusu příliš nepředstavují. Delegáti sněmu se sjeli ze všech míst, kde se Babišovu hnutí dosud podařilo získat členy a ustavit místní buňky. Jejich očekavatelné značně odlišné postoje vůči mnohým politickým tématům a otázkám se však neměly šanci projevit. Místo toho delegáti svorně jako jeden muž znovuzvolili zakladatele a hlavního guru hnutí, vícepremiéra a šéfa státní kasy předsedou. A následně zvolili na dosud dlouho neobsazené místopředsednické pozice Babišovy nejvyšší věrné spolupracovníky, kteří v minulosti prošli jinými, a navíc ideově protilehlými stranami, avšak dnes je sjednocuje identifikace s Andrejem Babišem a jeho antipolitickými vizemi řízení státu.
Kontroverze kolem některých členů vedení ANO vzhledem k jejich politické minulosti rozhodně nepřispívají k přesvědčení, že nejvyšší špičky ANO jsou odleskem občanského vzdoru vůči kmotrovským strukturám minulosti, výrazem demokraticky projevené vůle občanů ke změně.
Nezbývá tedy než souhlasit s Václavem Bělohradským: otázka po tom, zda velká šance, která se otevřením pole pro nástup nového politického projektu, nekonvenčně pojímajícího politickou práci a nonkonformního s některými zdánlivě rigidními rozhodovacími postupy, bude využita ve prospěch celého systému, či se ukáže, že nástup tohoto hnutí je jen další, a již akutnější fází krize demokratické politiky, je z dnešní perspektivy jen velmi těžko validně zodpověditelná. Bude zajímavé sledovat, co v tomto ohledu budoucnost odhalí. A bylo by to snad i vzrušující očekávání, kdyby ve hře nebyly životní osudy celé naší společnosti...


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama