Březen 2015

ANO, nevíme

9. března 2015 v 19:07 | Vladimír Hanáček
Celostátní volební sněm hnutí ANO o víkendu na přelomu února a března se stal předmětem mnohých komentářů a reflexí. Pozorovatelé obvykle poukazují na konkrétní situace a jevy z jeho průběhu, na nichž lze dobře demonstrovat odlišnost Babišova politického projektu od zavedených politických stran. Podobná césura působí jako detektivní vyšetřování, co všechno může představovat a z jakých sfér lidské činnosti může čerpat vlastní mentální obzory politická formace, sebedefinující se jako alternativa institucionalizovaných reprezentantů tradiční ideově zakotvené politiky. Tyto konkrétní poukazy se namnoze pohybují někde na pomezí bulvárního zpravodajství a televizních estrád, ale se seriózně míněnými úmysly směřování správy naší země mají málo společného. Nic proti humoru a nadsázce, ale mají své meze a jejich hranice obvykle končí tam, kde začíná jít o vážné otázky zásadních životních perspektiv.
Tyto žurnalistické pseudoanalýzy a facebookové i jiné glosy však dokonale obrážejí zásadní stav nejistoty, na nějž ve svém pozoruhodném vystoupení přímo před delegáty sněmu upozornil filozof Václav Bělohradský: ať pozorujeme jak pozorujeme, pořád vlastně nevíme, s kým v případě Babišova hnutí máme tu čest. A pokud se někdo tváří, že je mu odpověď na takto položenou otázku naprosto jasná, obvykle nepostrádá klapky na očích.
V čem spočívá tato nejistota? Při hodnocení performace každodenní politiky hnutí ANO naráží pozorovatel na dva zcela protichůdné aspekty profilu hnutí i jeho vnímání konkurenty i širší veřejností. Na jedné straně si mnozí s Babišovým hnutím spojují šanci skrze jeho trvalou přítomnost dosáhnout zásadního překreslení politické mapy ČR, v kteroužto nositelé jistého ideového postoje, a nutno dodat, že namnoze velmi úctyhodní nositelé, tajně doufali více než 20 let: hnutí ANO se může stát liberální formací pravého středu, jež nebude zvedat ideje anglosaské Nové pravice a jejích vizí minimálního státu, který se stává synonymem státu nefunkčního, neboť je tento pojem apriori vnímán pejorativně. Teda v případě ANO nejde o onu verzi liberalismu, pro níž jakékoliv působení veřejné autority a nastavování pravidel je útokem na svobodu jednotlivce a jejím omezením. Zároveň však hodnota individuální svobody není znevážena kolektivistickými a státně-paternalistickými zásahy veřejných institucí, omezující individuální, najmě ekonomickou iniciativu. Jde tedy spíše o návaznost na tradice klasického liberalismu včetně jeho kontinentálně evropské verze, cenící pozitivní svobodu jakožto kompetenci ke službě obecnému blahu. Pro stoupence tohoto názoru nebylo v českém stranickém systému až do nástupu Babišova hnutí prakticky žádné místo. Prostor od středu doprava opanovala (post)klausovská ODS, která byla vždy více českou translací tchatcherismu, než stranou poskytující dostatečný prostor klasickým liberálům. Vedle ní se na pravici vždy krčila "havlovská" pravice velkoměstských liberálů, pod jejímiž proměňujícími se značkami našli klasičtí liberálové vždy příležitostnou podporu či krytí např. do senátních voleb, a která proti národoveckému partikularismu a euroskepticismu ODS pozvedala kosmopolitní a postmaterialistické hodnoty, ale v socioekonomické oblasti byla od ODS prakticky k nerozeznání. Je koneckonců signifikantní, že dočasným zlatým věkem českého neoliberialismu byla společná vláda ODS s prozatím poslední mutací havlovské městskoliberální pravice v podobě TOP 09...
Pro ve veřejném prostoru dosti známé, v mimopolitických sférách lidské činnosti poměrně úspěšné osobnosti, identifikující se s hodnotami klasického liberalismu, je hnutí ANO atraktivní bez ohledu na jeho vnitřní ustrojení především proto, že jde o první, volebně potvrzený úspěšný projekt pravostředové formace bez neoliberálních ideových odkazů. Zároveň se Babišovo hnutí legitimizuje skrze étos "sanace státu" a jeho očisty od kmotrů a korupčníků, čímž představuje atraktivní platformu pro uplatnění občanských iniciativ, jež se na tomto poli dlouhodobě profilují. Z tohoto hlediska není překvapující, že se primátorkou za ANO stala bývalá ředitelka české Transparency International, jež byla do nedávna vnímána jako jedna z občanských aktivistek, usilující o posílení veřejné kontroly orgánů veřejné moci. Nejpozoruhodnějším propojením některých známých osobností liberálního smýšlení s hnutím ANO se stal think-thank Institut pro politiku a společnost, založený přímo Andrejem Babišem. V jeho správní radě zasedají kromě již zmiňované pražské primátorky Adriany Krnáčové či europoslance Pavla Teličky také například publicista Jan Macháček, bývalý senátor a šéf Českého statistického úřadu Edvard Outrata či egyptolog Miroslav Bárta. Ti všichni tak nepřímo propůjčují svoje jméno Babišovu hnutí.
V této perspektivě se tak ANO může jevit jako vítaný zastánce a reprezentant občanské společnosti, resp. těch jejích segmentů, které dosud nedisponovaly dostatečnou stranickou oporou.
Zcela jiný pohled však zaujímají ti, kteří upozorňují na skutečnost, že hnutí ANO bez ohledu na jeho deklarovanou ideovou pozici či možná spíše její absenci představuje potenciální nebezpečí českému politickému systému jednak svou vnitřní organizační povahou, charakterizovanou nerozvinutostí vlastních rozhodovacích mechanismů a procedur, resp. vysokým stupněm personalizace hnutí v postavě lídra, ale především kumulací významné politické, ekonomické a mediální moci v rukou předsedy hnutí. Z této perspektivy je hnutí ANO přesný opak toho, co by naznačovala první perspektiva: není nositelem občanského étosu, ale politickým byznysprojektem jednoho oligarchy, není aktérem schopným vymanit stát a veřejné instituce z rukou kmotrů a zkorumpovaných služebníků různých zájmových skupin, nýbrž nejperverznějším výsledkem akcelerace těchto tendencí: tj. přímého propojení politické a ekonomické moci v rukou jedné osoby, navíc s výrazným vlivem na veřejné mínění. Veřejné instituce tak nejsou sanovány a navraceny svému žádoucímu účelu, nýbrž naopak kolonizovány parciálním zájmem v dosud nebývalé podobě a intenzitě. Všichni ti, kteří do hnutí a lidí s ním spojených vkládají výše zmiňované naděje, jsou označováni za v lepším případě naivní snílky, v horším za kolaboranty a spolustrůjce rozkladu stranického systému, charakterizovaného rolí zavedených stran, kterážto tendence posiluje oligarchizaci české politiky a nebezpečí ohrožení systému zastupitelské demokracie jako takové.
Při uvědomění si této zcela protichůdné perspektivy hodnocení toho, čím je hnutí ANO a co do české politiky za poslední rok a půl přináší, se průběh a výsledky nedávného sněmu hnutí jeví značně rozpačitě a dostatečné indicie pro vyřešení tohoto rébusu příliš nepředstavují. Delegáti sněmu se sjeli ze všech míst, kde se Babišovu hnutí dosud podařilo získat členy a ustavit místní buňky. Jejich očekavatelné značně odlišné postoje vůči mnohým politickým tématům a otázkám se však neměly šanci projevit. Místo toho delegáti svorně jako jeden muž znovuzvolili zakladatele a hlavního guru hnutí, vícepremiéra a šéfa státní kasy předsedou. A následně zvolili na dosud dlouho neobsazené místopředsednické pozice Babišovy nejvyšší věrné spolupracovníky, kteří v minulosti prošli jinými, a navíc ideově protilehlými stranami, avšak dnes je sjednocuje identifikace s Andrejem Babišem a jeho antipolitickými vizemi řízení státu.
Kontroverze kolem některých členů vedení ANO vzhledem k jejich politické minulosti rozhodně nepřispívají k přesvědčení, že nejvyšší špičky ANO jsou odleskem občanského vzdoru vůči kmotrovským strukturám minulosti, výrazem demokraticky projevené vůle občanů ke změně.
Nezbývá tedy než souhlasit s Václavem Bělohradským: otázka po tom, zda velká šance, která se otevřením pole pro nástup nového politického projektu, nekonvenčně pojímajícího politickou práci a nonkonformního s některými zdánlivě rigidními rozhodovacími postupy, bude využita ve prospěch celého systému, či se ukáže, že nástup tohoto hnutí je jen další, a již akutnější fází krize demokratické politiky, je z dnešní perspektivy jen velmi těžko validně zodpověditelná. Bude zajímavé sledovat, co v tomto ohledu budoucnost odhalí. A bylo by to snad i vzrušující očekávání, kdyby ve hře nebyly životní osudy celé naší společnosti...


Autor je politolog

Ženy v politice bez berliček

6. března 2015 v 17:51 | Vladimír Hanáček
Návrhy na zavedení kvót pro ženy na kandidátkách politických stran směrem k údajně rovnému zastoupení obou pohlaví ve volených funkcích se namnoze odkazují na tezi, která je o to méně empiricky verifikovatelná, o co kategoričtější nárok na všeobecné uznání si klade: ženy si bez této opory nedobudou důstojné postavení v politice a veřejném životě, a to i s ohledem na svůj sebepodceňující zažitý patriarchální způsob uvažování o sobě samých. Tento úsudek by se dal poměrně obsáhle zdůvodňovat skrze ideovou výbavu a způsob uvažování nositelů (a především nositelek) podobného názoru. V rámci tohoto zamyšlení by však podobný rozbor byl poměrně vyčerpávající a s ohledem na věcnou podstatu sporu je poněkud suchopárný. Rozporovat sociálně-filozofická a noetická východiska zastánců kvót je poměrně nezajímavý podnik najmě proto, že nositel opačného postoje by tak byl nucen fakticky přijímat jejich perspektivu nahlížení na věc, což je nejen s ohledem na vlastní postojové zakotvení, ale i s ohledem na potřebu udržení názorové plurality, motivované i odlišnými perspektivami nahlížení na téma, vskutku nežádoucí.
Při zohldnění širší otázky o úloze žen v politice je si proto potřeba spíše položit otázku: jaká je vlastně tradice účastenství žen v moderní české politice? Tato otázka není příliš snadná a mohli bychom provést široký exkurs, složený z jednotlivých detailně zpracovaných případových studií. Ani na to však v tomto pojednání prostor není. Nezbývá tedy než poukázat na několik klíčových obecnějších fenoménů, které mohou sloužit jako základ pro formulaci několika základních premis, které mohou být základem vysvětlení role žen v moderní české politice, stejně jako poskytnout potřebný empirický rámec pro tuto explanaci.
Předně je třeba říci, že role žen v politice je vždy spojena s ustrojením širšího politického prostředí a vztahuje se k vzorcům politické kultury příslušné společnosti, jakkoliv není její prostou emanací, ale disponuje symbolickým významem sama o sobě. Moderní česká politika byla od samých počátků svých prvních snah o prosazení vlastního státoprávního programu na začátku 60. let 19. století konfrontována s diskrepancí mezi vlastními vysokými mravními a etickými nároky na straně jedné, a nedostatečnou institucionální oporou pro jejich prosazení na straně druhé. Odtud pramení sklon českých politiků volit coby adekvátní formu vyjádření politického prostoje nepolitické způsoby sebeprezentace, ať už skrze kulturní, intelektuální a osvětovou činnost, či skrze ty formy masové mobilizace, mající charakter toliko ad hoc vytvářených platforem bez dlouhodobější a pevnější organizační báze. Druhá polovina 19. století je tak více časem masových manifestací a táborů lidu než cílevědomého rutinního budování zastupitelských institucí, více dobou národního uvědomování skrze plamenné projevy, vlastenecké básně a divadelní představení než dobou ideově a hodnotově zakotveného občanského vzdělávání. A je to taktéž doba, kdy tato "nepolitická politika" zasahuje domácnosti vedoucích představitelů české politiky včetně ženského pohlaví. Tak se děje, že prvními aktivními českými političkami se stávají manželky vůdců české měšťanské politiky, jejichž posláním je budovat zázemí svým manželům. Ale tato činnost se neomezuje jen na domácnost a praktický chod rodin, ale má i veřejný charakter spolkový a přesah do sféry kulturní a umělecké. Tři generace žen vůdců staročeské strany - Terezie Palacká, Marie Riegrová a Libuše Bráfová, jsou tohoto dobrým příkladem už proto, že byly spojeny přímou rodovou linií, ale (nejen) v řadách prvního českého ženského spolku, Náprstkova Amerického klubu dam najdeme i přední osobnosti českého literární tvorby tohoto období, ve svém díle namnoze zvedající sociální a morální témata se zřetelným politickým přesahem (Karolína Světlá, Eliška Krásnohorská, Tereza Nováková, Sofie Podlipská ad.).
Není proto s podivem, že zhruba o půl století později, poté co bylo v předlitavské části habsburské monarchie dosaženo alespoň prosazení všeobecného volebního práva pro muže, dochází v českých zemích k celoevropskému unikátu - v roce 1912 je zvolena historicky první poslankyně Českého zemského sněmu, mladočeská spisovatelka Božena Viková-Kunětická, a to stále ještě v době, kdy sama aktivním volebním právem nedisponuje. Na této pozoruhodné skutečnosti nic nemění ani složité právní polemiky ohledně možnosti výkonu jejího mandátu, po roce předčasně ukončené paralýzou Sněmu skrze tzv. Anenské patenty. Naopak je tato česká rarita signifikantním dokladem postavení žen v české politice v období habsburské monarchie a především výrazem tendence, která toto postavení charakterizuje: ženy se ve veřejném životě prosazují bez dostatečné institucionální opory nejen proto, že jejich schopnosti a ambice jim dovolují vyrovnat se v reálných aspiracích mužům, ale především tuto roli ženy česká společnost přijímá, neboť při jejím výkonu žena zůstává manželkou či matkou, ochránkyní rodinného krbu a tento archetyp jí naopak favorizuje v úsilí o získání společenské autority, kterou by ženy nedisponovaly, kdyby toliko přijímaly mužský způsob jednání a navíc by si tuto pozici chtěly pojistit skrze formálně-právní a institucionální oporu.
I proto v době první ČSR vidíme ženy v řadách ženských politických spolků, afiliovaných prakticky se všemi masovými politickými stranami tehdy působícími. Nejvyšší společný orgán těchto spolků, nadstranická Ženská národní rada, dokázala vygenerovat ze svých řad velké ženské osobnosti české politiky první poloviny 20. století: národně socialistickou senátorku Františku Plamínkovou a její stranické spolupracovnice Fráňu Zemínovou a Miladu Horákovou. První náčelnicí Sokola se v roce 1932 stala Marie Provazníková a samozřejmě nelze nezmínit ani veřejnou úlohu dcery Prezidenta Osvoboditele Alice Masarykové včetně jejího poslaneckého působení v Revolučním národním shromáždění.
Tato tradice dvojjediné role ženy ve veřejném prostoru a politice coby vzorné manželky a matky, stejně jako nositelky svébytného hodnotového a duchovního étosu, předurčující jí k výkonu formálních funkcí coby předpokládaných a společností uznaných výslednic její veřejné autority, byla poté v značně povrchnější a schématičtější podobě využita i komunistickou mocí po únoru 1948, kdy se tak říkajíc výkladní skříní ženské politiky v podání KSČ staly manželky komunistických obětí nacistických represálií, jako byla Gusta Fučíková či Marie Švermová. Nejen druhá z nich se však díky svému intelektu a osobní ctižádosti stala později předmětem posrpnových čistek v komunistickém vedení. Je svého druhu signifikantní, že mezi čtyřmi poslanci, kteří hlasovali na podzim 1968 proti dočasnému pobytu cizích vojsk na území ČSSR, byly dvě ženy... Tato stránka zapojení žen do mocenské praxe v rámci vlády jedné strany měla přece jen odlišný kulturní i etický náboj, než jaké představovalo postavení "prvních údernic" v čele komunistického Svazu žen Anežkou Hodinovou Spurnou počínaje a Marií Kabrhelovou konče.
Tento exkurs poměrně jasně objasňuje, proč česká společnost po roce 1989 nemá zásadní problém akceptovat ženy-političky na vedoucích pozicích včetně ministerských křesel, pokud tyto dámy splňují osobnostní kritéria, které tato tradice obsahuje. Představa, že přítomnost a význam žen v politice zajistíme jakoukoliv institucionální berličku, založenou na principu pozitivní diskriminace, je v bytostném rozporu s touto českou politickou tradicí a roli žen coby veřejných autorit ve finále spíše devalvuje. O to groteskněji vyznívá argumentace zastánců kvót pro ženy poté, když si uvědomíme, že ČSSD coby strana otevřeně se hlásící k ideji rovných příležitostí skrze jejich formálně-právní a institucionální garanci dosud nemá ve vedení dvě místopředsedkyně, zatímco např. KDU-ČSL, často vnímaná jako nositelka patriarchálních vzorců uvažování a maskulinních politických projevů, dvě místopředsedkyně již od roku 2010 ve vedení má...
České ženy se vždy dokázaly prosadit a poradit si s mužskou konkurencí, pokud k tomu měly adekvátní schopnosti a pokud jejich osobní zásluhy byly společensky nepřehlédnutelné. Česká společnost v tomto směru nepotřebuje převychovávat žádnými kvótami. Podobná převýchova by totiž tak jako tak skončila spíše znevážením role žen v politice, než jejím posílením. Chceme-li zachovat hluboké české tradice zastoupení žen v politice, nepřeceňujme institucionální a procedurální bariéry v tomto úsilí. České ženy si totiž vždy dokázaly poradit jejich přítomnosti navzdory. A to je nejen jim, ale celé naší společnosti ke cti, nikoliv k pohaně, kterou jí militantní feministky neustále častují.


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců


Článek je rozšířenou verzí diskuzního příspěvků, který autor přednesl na panelové debatě ženy v politice - bez kvót to nejde?, proběhnuvší na FSV UK dne 26. února 2015.