Slavkovem proti Visegrádu?

22. února 2015 v 23:05 | Vladimír Hanáček
Téměř bez povšimnutí širší veřejnosti byla dne 29. ledna letošního roku uzavřena tzv. Slavkovská deklarace, kterou ve svém domovském městě podepsal premiér Bohuslav Sobotka spolu se svým slovenským protějškem Robertem Ficem a rakouským kancléřem Wernerem Faymannem. Předmětem implementace Deklarace bude spolupráce ČR, Slovenska a Rakouska v oblasti rozvoje infrastruktury, najmě v energetické oblasti a otázkách trhu s plynem, jakož i hledání společného postoje těchto zemí v rámci evropských politik a přibližování projektu evropské integrace svým občanům.
S takto definovanými cíli Deklarace lze jen souhlasit a činnost vznikající expertních skupin pro jednotlivé oblasti jen podpořit, avšak svědomitý analytik by si měl otázku položit daleko šířeji. Zaprvé, jedná se o multilaterální spojenectví v oblastech, které je na úrovni každodenní operativy především předmětem bilaterálních vztahů. Zadruhé, v definovaných oblastech nejde pouze o hospodářské a obchodní záležitosti, ale celá Deklarace je obalena poměrně výrazným symbolickým nábojem, stavícím cíle spolupráce do jiného světla, než v jakém se nacházejí obvyklé mezistátní úmluvy. A především zatřetí, proklamace o "českém předsednictví" v roce 2015 a následném setkání na Slovensku na začátku roku 2016, po němž se mají "předsednictví" ujmout naši východní sousedé, jasně ukazuje, že implementace Deklarace má mít dlouhodobý charakter a představuje poměrně ambiciózní mezinárodně-politický projekt ve střední Evropě.
V kontextu těchto souvislostí se však svědomitý analytik musí ptát dále: proč zrovna tyto tři země hodlají spolu úzce kooperovat v definovaných prioritních oblastech na tomto smluvním základě, když jde o témata a zájmy, které s nimi sdílí i další země středovýchodní Evropy, najmě země V4? Odpověď na takto položenou otázku nám mohou poskytnout rok staré úvahy náměstka ministra zahraničních věcí Petra Druláka o potřebě revize zahraničně-politického směřování České republiky. V nich náměstek Drulák přiznal, že důležitým bodem jeho zahraničně-politické vize je zlepšení vzájemných vztahů se sousedním Rakouskem, resp. jejich upevňování nejen bilaterálně, nýbrž v rámci širších uskupení, orientovaných především na Balkán. Jejich součástí má být vtažení zemí bývalé Jugoslávie do spojeneckých vazeb, jejichž cílem má být upevnění vzájemné spolupráce ČR a Rakouska také se Slovinskem a Chorvatskem, a taktéž pomoc dalším státům západního Balkánu, které dosud nejsou členskými zeměmi EU, v jejich cestě do Unie. Jde samozřejmě především o Srbsko, ale též Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu či Albánii. Najít hospodářský či kulturní raison d'etre podobného multilaterálního spojenectví není příliš složité a rozhodně neradno podobnou ambici odmítat. Problém však nastává, položíme-li si stejnou otázku jako výše v případě již realizované Slavkovské trojky: proč má být podobný projekt omezen jen na tyto země a nemít širší geografický záběr, zahrnující především ty postkomunistické země, které náměstkem Drulákem zmíněny nebyly?
Důvod je jednoduchý: nová zahraničně-politická linie ČR s nimi prioritně nepočítá, jelikož si je vědoma, že jakékoliv spojenectví s nimi nezbytně zahrnuje i rozměr spolupráce v oblasti obrany a bezpečnosti. Petr Drulák ve zmiňovaném rozhovoru pro deník Echo24 z června loňského roku otevřeně přiznal, že zatímco význam Visegrádské skupiny pro ČR je definován především vojensky, nový multilaterální blok, zahrnující především neutrální Rakousko coby páteř společenství (nejen územně), má být postaven na otevřeně antimilitaristickém základě. Náměstek Drulák doslova prohlásil, že by "od tohoto jihostředoevropského uskupení neočekával nějakou velkou spolupráci ve vojenské oblasti, v tom nám stačí Visegrád."…
Podobná argumentace je však zcela nesmyslná, a to především z několika hledisek: Zaprvé, Visegrádská skupina nebyla roku 1991 zakládána s cílem vytvořit platformu toliko vojenské spolupráce tří (později čtyř) postkomunistických zemí střední Evropy, nýbrž vytvořit institucionální rámec pro úzkou kooperaci daných zemí v politické, hospodářské, sociální či kulturní oblasti v jejich úsilí o začlenění do euroatlantických struktur. Jeho součástí byla pochopitelně i ambice jejich začlenění do NATO a dnes je to úzká spolupráce v Alianci. Stejný cíl představuje i působení zemí V4 v EU. V zájmu posílení politických a hospodářských možností zúčastněných zemí došlo později k neformálnímu rozšíření organizace v rámci tzv. Visegrádu plus o Rakousko a Slovinsko. Zadruhé, představa vytváření odlišných multilaterálních aliančních uskupení ve střední Evropě s cílem deklarovat nové priority a dosahovat jich zcela nezávisle na některých nezúčastněných spojencích v rámci V4 je s takto vymezenou působností Visegrádské skupiny v jednoznačném rozporu. Kdybychom tuto tezi vyjádřili lapidárně, pak se zdá, že prioritou zahraniční politiky ČR reprezentované ministrem Zaorálkem a náměstkem Drulákem, je redukce významu V4 toliko na subalterní kooperaci v oblasti obranné politiky, zatímco nový "středojihovýchodoevropský" integrační projekt má tento rozměr opomenout a zahrnout toliko civilní oblasti spolupráce. Je zcela na místě si položit otázku, proč zde má podobná "vícerychlostní střední Evropa" vůbec vzniknout, proč se ambice spolupracovat na multilaterálním základě v politické, hospodářské, sociální a kulturní oblasti nevyjadřuje v úsilí o zahrnutí všech zemí, které čelí stejným výzvám mezinárodního vývoje v tomto geopolitickém prostoru a jejich sdružení ve společném integračním projektu, sahajícím od Pobaltí na Balkán?...
Odpověď na takto položenou otázku je prostá: tvůrci české zahraniční politiky hodlají oslabit zahraničně-politickou vazbu ČR na tradiční spojence v podobě Polska a pobaltských zemí, oslabit především proto, že jejich zahraničně-politická orientace je motivována postoji, v nichž hodlají tvůrci současné české zahraniční politiky zastávat ostentativně odlišné stanovisko. Ambice rozšiřovat alianční vazby směrem na jih od ČR podobné riziko neobsahuje. Z tohoto důvodu nelze pomýšlet na ambici obsáhnout celý prostor od Pobaltí po Balkán v jednom integračním projektu A navíc vyřazení z podobného integračního úsilí otázky kolektivní bezpečnosti a obranné politiky v situaci válečného konfliktu na východě Ukrajiny a zaznívajících obav z potenciální ruské agrese ve střední Evropě je příležitostí, jak dát najevo, že zúčastnění aktéři podobnou hrozbu nepociťují a podle tohoto stavu také odvozují svůj poměr k východní velmoci. Jinými slovy, čím víc zaznívá v Polsku a v Pobaltí volání po posílení vojenské spolupráce středoevropských spojenců kvůli pocitu vlastního ohrožení ze strany putinovského Ruska v kontextu situace na Ukrajině, tím silnější impuls pro české appeassery to je k tomu, aby spojenectví s těmito zeměmi oslabovali a vytvářeli působnost jinde.
Drulákův výrok tak ve skutečnosti nelze chápat jako přenesení visegrádské spolupráce toliko na vojenskou rovinu (což s ohledem na zahraničně-politické postoje maďarského premiéra Orbána představuje dnes samo o sobě těžko dosažitelný cíl), nýbrž jako faktické odmítnutí významu V4 jako páteře všech integračních snah ve střední Evropě v oblasti politické i hospodářské. Když v této perspektivě nahlédneme na obsah Slavkovské deklarace, je na první pohled zřejmé, že hospodářské zájmy zde zmiňované mají rovněž významný strategicko-bezpečnostní význam, který si však zúčastněná trojice chce nastavovat sama bez rozptylování ostatními…
Závěr takto vedené úvahy je potom více než trudný: Slavkov v kontextu Drulákových výroků i dlouhodobých postojů premiéra Sobotky a ministra Zaorálka k otázkám obranné politiky země nelze chápat jinak než jako alternativu, či snad dokonce konkurenci V4. Nelze se divit tomu, že například v sousedním Polsku se vážně míněným předmětem debaty před nadcházejícími prezidentskými volbami stalo téma faktického zániku Visegrádské skupiny po jejím uzemnění skrze uzavření alternativního spojenectví dvou jejích členů s neutrálním státem, který do systému kolektivní bezpečnosti západního světa v rámci Severoatlantické aliance po druhé světové válce nevložil ani šilink, avšak z hlediska ekonomické prosperity a kvality veřejné infrastruktury se nachází zcela jinde než sousední postkomunistické země (a je jejich občany tudíž i tradičně veleben jako příkladná "západní" země)… Nahrazení Visegrádu Slavkovem ze strany ČR a Slovenska je některými polskými politiky i komentátory označováno za selhání polské diplomacie, avšak ve stejném gardu bychom mohli mluvit o tom, že toto selhání spočívá v tom, že se polské diplomacii nepodařilo zabránit tomu, aby jí jižní spojenci velkolepě hodili přes palubu…
Na čí straně je větší míra morálního selhání nechť si čtenář učiní sám. Celá záležitost se však dá stále zachránit, pokud budeme důsledně dbát na to, aby implementace Slavkovské deklarace znamenala faktické doplnění, rozšíření a tím i posílení významu visegrádské spolupráce, nikoliv její nahrazení či snad dokonce cílené odmítnutí… Střední Evropu budeme mít takovou, jakou si jí sami uděláme! A varianta faktického odmítnutí Střední Evropy jako jednoho organismu rozhodně není dobrým řešením!
Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama