Leden 2015

Zastaralé vyrovnávání se s antikomunismem

15. ledna 2015 v 13:47 | Vladimír Hanáček

Předsedkyně Mladých sociálních demokratů (MSD) Lucie Válová zveřejnila v minulých dnech vyjádření (online dostupné zde: http://www.cssd.cz/aktualne/blogy/od-anti-komunismu-k-prekariatu-od-medialniho-tematu-k-potrebnemu/), které vyvolalo mediální pozornost. Podle těchto mediálních ohlasů údajně usilují sociálnědemokratičtí mládežníci o zrušení tzv. Bohumínského usnesení z roku 1995, zakazujícího přímou koaliční spolupráci ČSSD s extrémistickými stranami včetně KSČM. Autorka v textu vyjádření doslova píše, že "pro MSD není důležitá otázka explicitního zrušení bohumínského usnesení. Mladí sociální demokraté se chtějí a potřebují zaměřit na aktuální problémy české společnosti." Z této citace by tak požadavek na zrušení usnesení nevyplýval. Celkově však vyjádření vyznívá dosti rozpačitě, poněvadž o několik řádků výše v textu stojí, že mladá generace nesdílí předlistopadové zkušenosti někdejších strůjců usnesení, a tudíž se objevuje přesvědčení, že usnesení je anachronismem. Daleko zásadnější je však autorčin další výklad, kde se přihlašuje k politice boje proti prekarizaci v české společnosti a spojuje jí s obranou před instrumentálním antikomunismem. Čtenáři nepříliš seznámeni s touto problematikou se ve výkladu L. Válové mohou poměrně rychle ztratit, a to především proto, že autorka spojuje několik nepříliš souvisejících témat. Přesto však toto vyjádření není v prostředí sociálnědemokratických obhájců politických kroků vlastní strany v posledních deseti letech nic nového.

Předsedkyni MSD je třeba přiznat, že moc dobře ví, o čem mluví a je věrnou žačkou svých politických učitelů. Tzv. instrumentální antikomunismus ve stylu někdejší kampaně ODS z roku 2006 "KSČSSD" se údajně snaží delegitimizovat nejsilnější levicovou stranu jako "kryptokomunistickou", jejíž podíl na moci může reálně znamenat popření základních principů politického režimu po roce 1989. Podobné hodnocení má poměrně silný intelektuální a odborný background i v akademické sféře, především mezi politology z Ústavu politologie FF UK (Martin Polášek, Jiří Koubek, Ondřej Slačálek). Podle těchto autorů tak téma vyrovnávání se s komunismem a snaha mocensky izolovat KSČM má tak především za cíl výrazně zúžit manévrovací prostor ČSSD směrem k rozšíření možných koaličních vazeb směrem "doleva" ke KSČM, a tak jí údajně znemožnit zformování minimální vítězné ideově propojené koalice, která by byla pro ČSSD žádoucí. V samotném volebním boji je pak poukazy na možné alianční spojenectví ČSSD a KSČM oslabován voličský potenciál ČSSD, neboť ti voliči, kteří si podíl komunistů na exekutivní moci nepřejí, tak mají být zrazováni od volby ČSSD.

Tato argumentace by měla svou logiku, ovšem za splnění několika velmi specifických podmínek, o jejichž naplnění však lze ke smůle stoupenců tohoto názoru poměrně úspěšně pochybovat!

Zaprvé je třeba zdůraznit, že ČSSD sama dává podobným kritikám sebe sama reálné podněty, především proto, že koalice s KSČM skutečně vytváří. Od roku 2012 vládnou oranžovo-rudé koalice ve většině krajů a lze odůvodněně usuzovat, že podobné uspořádání bylo představiteli ČSSD preferováno i na celostátní úrovni po třech posledních sněmovních volbách. Možnost vytvoření takové koalice však nenastala z čistě početních důvodů - většina dvou levicových stran ve Sněmovně nevznikla. Z tohoto titulu se sociální demokraté nemůžou příliš ohrazovat před údajně smyšlenými argumenty o jejich záměrech přizvat komunisty do koalic, neboť podobný model je empirickou realitou.

Druhou podmínkou je specifičtější, ale o to podstatnější okolnost, dotýkající se roviny zdůvodnění preference koaliční spolupráce ČSSD s komunisty na úkor možných koalic s jinými stranami. Zde se už dotýkáme jádra argumentace, kterou použila i Lucie Válová. Stoupenci této vazby namnoze argumentují tím, že ČSSD může ve spojenectví s KSČM nejlépe prosazovat své volební priority (které autorka označuje jako hájení zájmů prekariátu), z čehož by vyplývalo, že s žádnou jinou relevantní stranou by podobného cíle nebyla schopna dosáhnout. Jinými slovy, ideová vzdálenost mezi ČSSD a KSČM je výrazně nižší než mezi všemi ostatními, a navíc tyto ostatní relevantní strany nesdílejí prioritu ČSSD hájit zájmy sociálně slabých a ohrožených skupin. Tato argumentace je ovšem stejně účelová jako onen instrumentální antikomunismus! Jeho podstatou je snaha udržet schéma dominantní ideové polarizace českého stranického systému na ose socialistická levice - neoliberální pravice, tedy udržení dokonalé bipolární systémové konfigurace za podmínek úplného vyprázdnění metrického středu ideového kontinua. Je pravdou, že podobné vývojové tendence vykazovaly vzorce interakcí mezi relevantními stranami nejpozději od voleb roku 2006 a byly reprodukovány fakticky až do posledních sněmovních voleb v říjnu 2013. Přesto však podobný předpoklad neplatí bezezbytku. Za autenticky neoliberální subjekty lze v kontextu politického rozhodování minulých let v ČR jednoznačně označit především ODS a TOP 09. U ostatních stran je však podobná definice více než sporná, a tudíž je značně diskutabilní též předpokládat, že ideová vzdálenost mezi nimi a ČSSD je větší než mezi ČSSD a KSČM. S těmito "středovými" stranami (především s KDU-ČSL a některými regionálními formacemi) mohla ČSSD po krajských volbách 2012 vytvořit koalice v drtivé většině krajů (s výjimkou dvou - Středočeského a Plzeňského) za souběžného vyloučení jak ODS a TOP 09, tak KSČM. ČSSD tuto variantu nezvolila, ve většině z nich (opět s výjimkou dvou - Jihomoravského a Pardubického) odsunula tyto strany do opozice a vytvořila koalici s KSČM. Věcné argumenty pro podobné rozhodnutí namnoze více než pokulhávaly.

Zcela jiná situace pak nastala po předloňských sněmovních volbách na úrovni centrální vlády. Po výrazném voličském oslabení někdejší vládní pravice a paralelním masivním nástupu hnutí ANO byla ČSSD nucena vytvořit trojkoalici se středovými stranami. Za rok fungování současné vlády, jejíž strany přes některé viditelné ideové odlišnosti spojuje především revize "reforem" minulé neoliberální vlády a eliminace jejích nejhorších následků, dokázala ČSSD prosadit značnou část svého programu. Argumentace předsedkyně MSD však vyznívá, jako kdyby k ničemu takovému nedocházelo, resp. jako kdyby jediným možným partnerem, s nímž lze prosadit program ČSSD, byli komunisté! Lucie Válová tak nepřímo koaliční partnery obviňuje z toho, že hájení zájmů prekariátu není jejich cílem a svou reálnou politikou ho nenaplňují, což je ovšem teze natolik kontroverzní, že by vyžadovala separátní rozbor, snadno ve finále vyusťující v koaliční roztržku, nebo žije před volbami roku 2013 a domnívá se, že česká parlamentní scéna je rozdělena na oranžovo-rudou levici a modro-fialovou pravici... Ani jedna z těchto hypotéz však zdaleka nesvědčí o relevanci argumentů předsedkyně MSD ve prospěch úvah nad projevy instrumentálního antikomunismu.

Instrumentální antikomunismus coby nástroj neoliberální pravice delegitimizovat levicovou konkurenci v čele s ČSSD je totiž ve své síle přímo úměrný politickému postavení jeho nositelů. A ti dnes mimořádně perspektivní pozici co do růstu vlastních preferencí příliš nedisponují.

A nebo je zde ještě třetí možnost, tedy, že předsedkyně MSD je přesvědčena, že zásadní priority ČSSD lze realizovat i ve stávající koalici s ANO a KDU-ČSL. V takovém případě je ovšem otázkou, proč vůbec ve svých úvahách otevírá téma "bohumína" a antikomunismu... Pokud je něco přežilé, netřeba se k tomu vůbec vracet! Jde jen o to si uvědomit, jaké jsou důvody tohoto přežití! Výměna generací a ztráta kolektivní paměti ve vztahu k poměrům před rokem 1989 to rozhodně nejsou!





Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců