Zeman škodí vládě

5. prosince 2014 v 17:18 | Vladimír Hanáček
Události posledního půldruhého měsíce už nenechávají nikoho na pochybách, že prezident Miloš Zeman vskutku přepsal dějiny. Dopustil se totiž tolika kontroverzí, že i ti největší škarohlídi by asi těžko dokázali říct i po jeho zvolení, že k něčemu podobnému může dojít. Celkové rámování proběhnuvších kauz a jejich širšího politicko-společenského významu bychom mohli označit jako svého druhu "spor o havlovské dědictví". Právě tento kontext debaty o prezidentových počinech dokonale zapadá do dichotomického schématu vnímání významu zvolení Miloše Zemana prezidentem, neboť odráží kontury druhého kola loňských prezidentských voleb a symbolických obsahů, které oba finalisté zvedli. Podobné nahlížení na prezidentovy kroky a jejich, namnoze až mechanická kritika z těchto pozic, je největším kamenem úrazu. Posouvá totiž těžiště sporu o pojetí výkonu prezidentského úřadu do minulosti, nebo minimálně ve směru k stávající parlamentní opozici. Jestliže prezidentovým lidem se celkem umně daří vykreslovat všechny své principiální oponenty jako více či méně identifikované příznivce jeho protikandidáta z druhého kola a jeho strany, potom o svých odpůrcích, jichž se 17. listopadu sešly v pražských ulicích tisíce, fakticky tvrdí, že jsou nejen poraženými prezidentských, nýbrž taktéž sněmovních voleb roku 2013. Podobná taktika je sice logická ve směru posilování vlastního legitimizačního pole, z hlediska politické logiky je však jedním z největších faulů, jichž se prezident Zeman v uplynulém období dopustil. Polarizace mezi vládou a opozicí je totiž zcela přirozená, rozhodně však z politické kritiky opozice vůči vládě nelze vyvozovat ambici vládu sesadit prostředky nátlaku (a platí to i pro prezidenta, tím spíše prezidenta přímo zvoleného). Problém je však v tom, že prezident Zeman vyhroceně polarizuje vztahy mezi sebou a vládou, tj. způsobuje stav institucionální konfrontace, jenž nemá s logikou vládně-opozičních vztahů nic společného.
Prezident Zeman si jistě výsledky loňských sněmovních voleb představoval k obrazu svému daleko jinak, než jaké volební klání nakonec přineslo. Nevyšla mu ve finále ani jedna varianta, která by znamenala jeho faktické ustavení coby hlavy exekutivy přímo v parlamentu. Prodloužená ruka Hradu v podobě prezidentské strany SPOZ, od jejíž účasti ve vládě si prezident nepochybně sliboval přímé uplatnění vlastního vlivu na vládu a parlament, dostala ve volbách 1,5% a zcela propadla. Ve Sněmovně se pak neobjevila ani levicová většina ČSSD a KSČM, jejíž voliči tvoří nezbytný fundament Zemanovy prezidentské volební podpory a jejíž pozici by mohl prezident vysvětlovat jako vyjádření identické vůle voličů, jakou představuje jeho přítomnost na Hradě. A konečně nevyšla prezidentovi i při skousnutí finálního volebního výsledku i třetí varianta posílení svého vlivu, tj. úplné ovládnutí ČSSD ze strany jejího "zemanovského křídla" a odstranění Zemanovi nežádoucích osob v čele s Bohuslavem Sobotkou z čela ČSSD. Výsledkem trapné a amatérské etudy v podobě tzv. lánského puče bylo naopak odstranění Zemanových milců... Tato skutečnost znamená, že ve vládě se ocitly formace i konkrétní představitelé, jejichž posledním zájmem je naslouchat prezidentovi při realizaci vlastního vládnutí.
Koexistence s koaliční vládou ČSSD-ANO-KDU-ČSL je pro Zemana zcela nepochybně hořkou pilulkou, byť to prezident navenek nikdy nepřiznal (je však ale také skutečností, že vládu v máločem za téměř rok její existence veřejně pochválil...). Prezident byl odkázán do role hradního kladeče věnců a ceremoniální figury, což rozhodně nevyhovuje jeho osobním ambicím a už vůbec to nevyhovuje jeho hradním soukmenovcům, kteří se skrze vazbu na hlavu státu dočkali přístupu k mimořádně lukrativním zdrojům, nejen politickým... Vztahy s novou vládní koalicí byly jistě od prvopočátku poznamenány dlouholetou animozitou mezi Milošem Zemanem a jedním z jeho nástupců v čele vlády i ČSSD Bohuslavem Sobotkou, charakterizovány snahou prezidenta co nejdéle prodloužit působení jeho prezidentské Rusnokovy vlády skrze neúměrně dlouhé konzultace s nominanty na ministerské posty v průběhu celého měsíce ledna, stejně jako rýpancem do premiéra při samotném jmenování vlády 29. ledna v souvislosti s chybami v návrzích ministrů (můžeme dlouze spekulovat, nakolik se jednalo o záměrně nastraženou past od dosluhujících "zemanovských" úředníků ve Strakově akademii v čele s ředitelem Úřadu vlády, do níž se premiér svou nepozorností sám chytil...). První třičtvrtěrok soužití Sobotkovy vlády s prezidentem Zemanem však nepřinesl zásadnější střety, až na několik málo pokusů o uplatnění vlastního vlivu na přijímanou legislativu.
Období od října letošního roku však znamená zásadní posun z hlediska vztahů vlády a prezidenta a faktický počátek opětovné institucionální konfrontace, jaká probíhala už za dob kohabitace prezidenta Zemana s Nečasovu vládou na jaře 2013. Tato konfrontace se týká několika oblastí: tou první je snaha posilovat vlastní vliv na úkor vládních představitelů v oblastech, do nichž prezident dle znění Ústavy i z hlediska českých politických tradic v určité míře ingeruje. Jde zejména o oblast zahraniční politiky, která nabyla na důležitosti v souvislosti s ukrajinskou krizí a ruskou asertivitou s ní spojenou. Prezident Zeman při několika příležitostech vystoupil s prohlášeními, která i při relativně zdrženlivém postoji většiny vládní koalice, premiéra a ministra zahraničních věcí k řešení situace na východě Ukrajiny a uplatňování protiruských sankcí ze strany EU působí jako značně rozporná se základními parametry zahraničně-politické linie Sobotkovy vlády. Do této kategorie spadají i další výroky o významu a intenzitě některých mezinárodních hrozeb i názory na geopolitické začleňování partnerských zemí. Při této příležitosti je třeba si připomenout, že zahraničně-politické cesty prezidenta republiky jsou hrazeny vládou ze zvláštní rozpočtové kapitoly na realizaci vrcholných návštěv, o níž opět rozhoduje vláda...
Druhou oblastí je posilování vlastního symbolického potenciálu prezidenta skrze relativně vyhrocenou, za to však poměrně dosti povrchní a účelovou kritiku dílčích vládních kroků či jednání jednotlivých ministrů. Přestože se prezident k podobné kritice neschyluje příliš často, o to závažnější některá jeho hodnocení vládní politiky jsou. Nejde jen o jeho poslední pokrytecké a populistické výroky o "nenažrancích" v souvislosti s poslaneckými platy (není bez zajímavosti, že sám Zeman coby poslanec kdysi v absolutních částkách pobíral vyšší plat než stávající zákonodárci). Daleko hůře vyznívá Zemanova prvoplánová kritika přijatého služebního zákona, v jejímž rámci prezident skrze chybně interpretované a navíc zcela subalterní téma tzv. politických náměstků vyrazil do protiútoku vůči vládě. Vulgární výroky na adresu vlády v této souvislosti v dnes již legendárních rozhlasových Hovorech z Lán 2. listopadu jsou jen dokreslením, avšak též více než alarmujícím názorným příkladem této účelové konfrontace.
A konečně třetí oblastí je ambice prezidenta zcela ignorovat volební výsledky a poměr sil v Poslanecké sněmovně v loňských prezidentských volbách skrze systematickou sebestylizaci do pozice jediného oprávněného, rozuměj z přímé volby vzešlého monokratického reprezentanta našeho dobrého lidu a všech jeho tvořivých sil. Prezident tak zcela opomíjí a systematicky marginalizuje fakt, že současná vláda má fakticky silnější mandát než má on sám. Je tomu jednak proto, že mandát vlády vznikl časově později, a tedy i při vědomí skutečností a zkušeností z bouřlivého léta 2013, které volič v době prezidentské volby nemohl zohledňovat, a také skrze uplatnění výrazně většího názorového spektra a politické vůle při tvorbě vládního programu a realizaci vládní politiky, než v případě prezidentského úřadu... I kdybychom totiž připustili skutečnost, že základní politické zmocnění prezidenta i vládní sněmovní většiny je identické v projevu voličské vůle změnit poměry a překonat některé neblahé následky působení předchozí neoliberální vlády, je podobný soud spíše argumentem pro logickou převahu významu vládních rozhodnutí než pro supremaci role prezidenta. Lapidárně řečeno: když Miloš Zeman sliboval voličům v prezidentské kampani STOP VLÁDĚ!, měl jim jasně sdělit, že tím nemíní jen tehdejší pravicový kabinet, ale jakoukoliv další vládu kromě té, kterou si sám z Hradu neoktrojoval. Vyhrál by pak vůbec?
A tím se dostáváme k poslední, zřejmě nejzávažnější rovině naší úvahy: prezident Zeman svou účelovou konfrontací se Sobotkovou vládou, oslabování její pozice v očích zahraničních partnerů a mydlením schodů vládním rozhodnutím a prosazeným zásadním normám fakticky zrazuje své vlastní voliče. Demagogické rozdělování společnosti na "pražskou kavárnu"a "venkovskou hospodu", které sám prezident aktivně přiživuje a které velkolepě proklamují na veřejnosti někteří jeho političtí nohsledi, je velkolepou vylhanou fabulací a virtuální realitou především proto, že již troje volby jasně potvrdily, že v naší zemi největší podporu a také nejvyšší výkonnou moc mají strany, jejichž volební pozice jsou srovnatelně silné ve všech částech republiky, ve velkým městech i na venkově, v socioekonomickém centru i na periferii. Vždyť mezi voličské opory vládního hnutí ANO patří stejně tak Praha, jako severní Čechy. Podobný soud tedy zcela opomíjí reálné politické výstupy a poměr sil a představuje tak zcela účelovou snahu ocejchovat kohokoliv, kdo by si dovolil cokoliv namítnout vůči prezidentu republiky a jeho krokům jako příznivce pravicové opozice. Ve skutečnosti je to však prezident Zeman sám, kdo se skrze své vyjadřované politické postoje stává spojencem antisystémové menšiny v Poslanecké sněmovně a v Senátu a tím jen stvrzuje stupeň obskurnosti vlastních politických pozic.
Tento výklad však znamená také zásadní pobídku pro představitele vládní koalice, aby tento dlouhodobě neudržitelný stav prezidentsko-vládní konfrontace co nejdříve ukončili. Nejde o to hned prezidenta vyzývat k rezignaci, čímž rozhodně není řečeno, že by podobný symbolický akt vládní koalice využít nemohla. Jde spíše o to využít především legislativních a institucionálních nástrojů, jak prezidenta a jeho vliv oslabit. Tím nejsnazším, ale také nejúčelnějším a z hlediska procedurálního nejčistším je zkrácení rozpočtové kapitoly KPR v návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2015 při jeho schvalování v Poslanecké sněmovně, resp. fiskální tlak při rozhodování vlády o úhradě nákladů na prezidentovy zahraniční cesty. Pokud prezident nereprezentuje zahraničně-politickou linii vlády a jedná s ní v zásadním rozporu, potom nemůže jménem státu vystupovat navenek. To kdysi prohlásil premiér Paroubek o prezidentu Klausovi a dnes to z důvodů výše uvedených platí dvojnásob. A pokud by podobné opatření vedlo jen k umocnění prezidentovy ambice polarizovat vztahy s vládou, pak mají prezidentovi principiální odpůrci asi nejmocnější argument, který mohou při zdvihání červené karty použít: prezident Zeman zrazuje vlastní voliče! Je jen na nich, jestli na podobnou argumentaci budou s to přistoupit...


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama