Josef Lux – křesťan v politice

22. listopadu 2014 v 22:13 | Vladimír Hanáček
V následujícím příspěvku se nejprve pokusím zodpovědět obecnější teoretickou otázku, jaká je pozice křesťana v politice, a poté na příkladu působení Josefa Luxe ukázat, proč je jeho příběh nejen dobrou ilustrací učiněných závěrů co do vlastních počinů, ale i možností, daných dobovým a společenským kontextem.
Nejvyšší hodnotou v životě křesťana je zcela nepochybně spása duše, která je vždy nevyhnutelně spojena s představou dobrého života. Pán Ježíš říká: "Blahoslavení, kdo žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni." (Mt 5,6). Dobrý život však není život sám pro sebe, individuální výkon a z něj plynoucí zásluhy, nýbrž je orientován ve vztahu k bližnímu a tak i uskutečňován. Vztáhneme-li tento postulát na společnost jako takovou, je zřejmé, že podobný požadavek má univerzální význam, tedy oním bližním jsou zde míněni všichni lidé, nejen vlastní souvěrci. Právě univerzální charakter této výzvy odlišuje židovství a především pak křesťanství od pohanských kultů, jejichž významnou funkcí bylo kulturně stmelovat dané kmenové společenství. Zde je důležité připomenout si dobrý příměr Jana Sokola, odkazující na Ježíšovo podobenství o soli a kvasu: křesťané mají být solí země, která nesmí ztratit slanost, tedy nesmí se plně podřizovat vnějšímu prostředí a ztratit ze zřetele povolání ke službě Bohu a bližnímu. Zároveň ale také nemají být kvasem, který se stane těstem sám pro sebe, tedy nesmí se před vnějším světem uzavřít do neprostupného ghetta.
Z těchto tezí celkem zřetelně vyplývá jednoduchý závěr: křesťan by měl vstoupit do veřejného života a kultivovat společnost, nikoliv se před "zkaženým světem" uzavírat do idealizovaného společenství "vyvolených ke spáse", automaticky jí očekávající skrze přesvědčení o vlastním dobru. Problém ovšem nastává, jak tohoto cíle kultivace společnosti dosáhnout. Zde jsme u druhého extrému, o jehož nevhodnosti se křesťané a Církev v dějinách opakovaně přesvědčili: tedy úsilí o moc. Britský politický filozof John Locke definoval moc jako schopnost prosadit svou vůli i proti vůli jiných. Právě pokušení donucovat skrze mocenské prostředky "vnější svět" ke konverzi ve jménu vlastních hodnot je opačným extrémem vůči onomu uzavírání se. Fakticky je však intence stejná: přesvědčení o vlastní pravdě, které se křesťanovi automaticky dostává: "Buď bude po mém, a nebo si trhněte nohou!"…
Právě neblahá zkušenost se syrovým násilím totalitarismů 20. století vedla především křesťanskodemokratické politiky po 2. světové válce k tomu, aby vnímali své veřejné působení jinak - jako službu. Tato služba vždy znamená jistou oběť. Ale jakou oběť? Absolutizace ideálu, vysoké nepřekročitelné mravní nároky vůči sobě a hlavně druhým, heroický výkon, odmítající kompromisy a taktické kroky jako něco "nečistého", formuje v posledku toliko "padlé hrdiny", kteří byli ochotni hlavou prorazit zeď… To je však špatné pochopení hřivny svobody, které se ve svobodné společnosti člověku dostává. (Mimochodem, i proto, aby představitelé církví mohli v dnešní společnosti představovat mravní autority, byly církve zbaveny moci. I politika by tak měla být z pohledu křesťana především doménou laiků.) Ona oběť znamená především vnímat svou veřejnou odpovědnost jako akt, za nějž posléze automaticky nepřichází žádná vděčnost. Jako úsilí, které nemá charakter ostentativních zásluh, ale drobného příspěvku k blahu bližních, kteří jsou tak jako tak příliš zaměřeni na svůj osobní prospěch. Smysl však podobné úsilí nikdy neztrácí, poněvadž Bůh vidí ty, kteří činí dobro k Boží slávě. Lapidárně řečeno, měli bychom si být vědomi, že smysl je vždy přítomen, i když není zřetelně zpřítomněn…
Josef Lux vstupoval do politiky v roce 1990 s pocitem odpovědnosti za společnost a se snahou náležitě naložit s darem svobody, kterého se našemu národu dostalo. Naložit tak k slávě Boží a ve prospěch bližních. Kdo této snaze mohl dobře rozumět v čase zásadních společenských změn, mohutných majetkových přesunů, všeobecně přítomné honby za prospěchem a atmosféře negativního pochopení svobody coby ztráty zábran a možnosti dělat si, co se mi zlíbí? Jeho soupeři a velká část veřejnosti tuto jeho snahu nepochopila. Odtud plynou projevy nevraživosti vůči němu a podsouvání mu nejrůznějších negativních motivací, o nichž by bohdá nedokázal ani přemýšlet. Podle svědectví mnoha pamětníků právě tato zkušenost byla pro něho nejvíce traumatizující, že jeho soupeři rádi posilovali jeho veřejný obraz coby mravně zkaženého a podlého člověka… Josef Lux byl však rovněž tlačen k tomu, co jeho spolustraníci namnoze považovali za nejvyšší cíl, tj. jednat tak, že sama přítomnost lidové strany na politické scéně je nejzazší cíl. Proto tak často zdůrazňoval, že nestačí jen "být při tom", ale též politiku aktivně tvořit a formovat. Jeho počáteční poměrně naivní představy o společné práci pro blaho společnosti, z nichž se vyznal ve svém nezamýšleném knižním politickém testamentu z roku 1998, byly po koaliční schůzce v Kolodějích v létě 1994 vystřídány konflikty s partnery ohledně dalšího směřování transformace i jejího dosavadního průběhu. Josef Lux si však byl též dobře vědom toho, že politik bude hodnocen podle dosažených praktických výsledků a tomu volil adekvátní prostředky. S čím se však nemohl smířit bylo povyšování těchto prostředků na principy. Proto ve svém posledním projevu na sjezdu v Českých Budějovicích v květnu 1999 zdůrazňoval, že je třeba odmítat pragmatismus jako normu jednání!
Bouřlivý politický vývoj let 1997/1998 byl charakterizován Luxovými rozhodnutími, které namnoze měly charakter improvizace a vykročení do neznáma, ale tato teze by jen potvrzovala výše řečené. Nejde o žádnou ostudu! Zdánlivě fatální vyústění této snahy v politickou prohru, kterou znamenalo uzavření tzv. opoziční smlouvy, však nebylo ztrátou všech nadějí. Lux nastoupil cestu, po níž bylo možno dále kráčet za dosažením vyřčených cílů. Jeho tragédií však bylo, že mu vážná nemoc toto pokračování znemožnila.
Pro nás však tento závěr dnes znamená, že pozice křesťana v politice a jeho vize naplňování obecného dobra není nikdy ukončený příběh. Proto je třeba se inspirovat minulými zkušenostmi, i těmi, jaké učinil Josef Lux, a na této cestě vytrvale pokračovat. Budoucnost je vždy otevřená!
Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců


Příspěvek byl přednesen na stejnojmenné besedě, uskutečněné dne 21.11.2014 v České Třebové u příležitosti 15. výročí úmrtí Josefa Luxe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama