Babiš samoděržavným carem nebude

11. listopadu 2014 v 22:15 | Vladimír Hanáček
Výsledky nedávných komunálních voleb ve velkých městech, jakož i prakticky všechny poslední průzkumy volebních preferencí a volební modely do Poslanecké sněmovny ukazují výrazně dominantní pozici hnutí ANO. Tyto ukazatele zavdávají podněty ke spekulacím, zda Andrej Babiš nebude chtít využít mimořádně příznivých podmínek k útoku na hegemonizaci české politické scény a obsazení postu premiéra skrze vyvolání předčasných voleb. Po následném zohlednění vnitřní organizační struktury hnutí ANO se pak tyto spekulace proměňují v obavy z nástupu vůdcovského stylu řízení v nejvyšších politických patrech a tudíž i riziko eroze demokratických rozhodovacích mechanismů, postavených na principu reprezentace zájmů skrze kolektivní rozhodování. Tyto úvahy jsou jistě zajímavé, ale nejen s ohledem na poměrně silně emocionálně vypjaté závěry, ale především s ohledem na reálné volební, časové i institucionální možnosti jsou značně přehnané a unáhlené.
Babišovi se v nedávných komunálních volbách nepochybně podařil husarský kousek. Před rokem bylo jeho hnutí často předpovídáno postupné personální rozklížení početného sedmačtyřicetičlenného poslaneckého klubu a opětovná ztráta voličské podpory, ukazující, že se jedná o marketingový projekt "na jedno použití". Místo toho se Babišovi podařilo nejen udržet všechny své poslance v jednom šiku za sebou (což s ohledem na podmínky vstupu těchto lidí na kandidátky hnutí a vědomí loajality k zakladateli, lidrovi a největším donorovi hnutí není nikterak překvapivé), ale taktéž v dalším volebním klání dobýt další mocenské kóty. Pozice primátorů tří největších měst republiky jsou daleko lukrativnější místa než některá ministerská křesla, a jestliže ministři i poslanci byli dosud Babišovi v jeho "státně-sanačním" tažení zcela loajální, opravdu není důvod očekávat, že v případě těchto představitelů samospráv by tomu mělo být jinak. A tak lze předpokládat, že postupně budou následovat další nejdůležitější posty, kam skrze zcela loajální exponenty dosáhne Babišova ruka: na podzim 2016 kraje, v lednu 2018 Pražský hrad a mezitím již bude nejvyšší mocenská pozice majitele Agrofertu stvrzena obsazením postu premiéra. To je vize, které se mnozí tolik děsí. Uvnitř hnutí ANO již dnes kolektivní řízení prakticky neexistuje: hnutí je řízeno systémem "top-down", tedy svrchovaným vůdcovstvím předsedy coby "jednoho muže" a "ztělesnění" hnutí bez jakékoliv kolektivní "korekce" (posty místopředsedů zůstaly neobsazeny a žádné grémium hnutí o zásadních politických otázkách nejedná), které je vázáno na nejnižší úroveň řadového členství a místních buněk, které Babiš "postrkuje" svou přítomností v kampani vpřed a tito jsou na oplátku připraveni dělat "roztleskávačky" v rámci jeho celostátního leadershipu. Nelze přitom mluvit o členské základně v silném slova smyslu, neboť hnutí ANO žádnou desetitisícovou početnou členskou základnou (zatím) nedisponuje…
Proč však přesto z těchto skutečností nelze tak snadno vyvozovat závěr, že Babiš coby "nejvyšší vládce země" bude jen maximalizovat svou moc a dosáhne pozice, která reálně ohrozí logiku rozhodování klíčových politických institucí? Především proto, že sám zisk nejvyššího počtu hlasů ve volbách a následné nejsilnější pozice v exekutivě včetně obsazení nejvyššího postu neznamenají žádnou samovládu. Představitelé hnutí ANO jsou nuceni se dělit o moc s koaličními partnery, což platí jak na centrální úrovni, tak na úrovni samospráv těch velkých měst, v jejichž čele usedne představitel ANO. Nejčastějšími koaličními partnery jsou v logice stávajících vzorců interakcí v rámci českého stranického systému ČSSD a KDU-ČSL (na centrální úrovni, v Praze, v Brně i v Ostravě), a taktéž další středové subjekty, jaké představují SZ či STAN, jakož i místní formace typu Žít Brno Matěje Hollana.
Spojenectví s těmito subjekty nepostrádá paradoxu: hnutí ANO se snaží na jedné straně prezentovat jako antipolitická formace, odmítající tradiční ideové vymezení politického spektra a zavedené strany a jeho představitelé vytrvale opakují, že nejsou politici. Na druhé straně vstupuje do koalic s politickými stranami, jež namnoze nominují na vedoucí místa v samosprávách své dlouholeté zkušené a voličům všeobecně známé představitele. Tak se například náměstkem ostravského primátora Macury z hnutí ANO stal lidovec Zbyněk Pražák, jenž stejný post poprvé obsadil již roku 1990 (v posledních osmi letech ho však nezastával). Na jedné straně hnutí ANO získává nejvíce hlasů v prostoru pravého středu od zklamaných bývalých voličů ODS a tomu uzpůsobuje i své dílčí hodnotové důrazy, prezentované dnes nejen členstvím v liberální frakci ALDE v Evropském parlamentu, ale též často zdůrazňovaným étosem "podnikatelského úspěchu" jako významného faktoru výběru vhodných osobností na kandidátky. Na straně druhé je však koaličně nuceno spolupracovat s levicovou sociální demokracií a ideově rozdílnými, leč v socioekonomickém středu situovanými lidovci a zelenými. Poměrně velká vzdálenost mezi ANO a opozičními bývalými vládními pravicovými stranami, formovaná nejen na základě vyhrocených osobních vztahů příslušných lídrů, ale též základními symbolickými obsahy, obsaženými ve stranickém apelu (neoliberální dogmatismus TOP 09 a ODS rozhodně není v souladu s Babišovým "státně-sanačním" úsilím), otevírá ANO prostor směrem doleva k tradičním stranám, s nimiž sdílí společný odpor k politice minulé vlády.
Ať tak či onak ani jedna s těchto skutečností nesvědčí o tom, že by dominantní pozice Babišova hnutí znamenala příhodné strukturální podmínky pro realizaci jeho samovlády. Bez koaličním partnerů se Babiš prostě neobejde. Tato skutečnost pak platí i na centrální úrovni: úvahy o Babišově snaze v příhodný okamžik položit vládu a vyvolat předčasné volby, po nichž by se mohl zabydlet v Kramářově vile, jsou zcela irelevantní ve vztahu k reálným procedurálním možnostem dosažení tohoto cíle, jakož i vůči intenci ostatních aktérů v systému. Babišovo hnutí sice může odejít z vlády, ale rozhodně se nemá o koho opřít při případném následném pokusu o vyvolání hlasování o samorozpuštění Poslanecké sněmovny. Žádná jiná parlamentní strana o žádné předčasné volby (byť každá ze zcela jiných důvodů) fakticky nestojí a podobný pokus by mohl vést toliko k tomu, že bude na centrální úrovni realizován plzeňský a olomoucký scénář koaličních spojenectví, tedy široká koalice všech systémových zavedených stran proti ANO. Přestože by podobný stav následně mohl Babišovi přiřknout auru mučedníka a posílit jeho preference o desetitisíce dalších protestních hlasů, s ohledem na relativně dlouhou dobu dalších tří let, které zbývají do řádného termínu dalších sněmovních voleb by podobný předpoklad šlo jen stěží s jistotou předpovědět.
Podobně tak i úvaha na téma nárůstu hlasů Babišova hnutí do výše, která by umožnila realizaci slovenského scénáře, tj. vznik samostatné jednobarevné většiny ANO v Poslanecké sněmovně zcela ovládané Babišem a následně ustavení jednobarevné vlády s ním v čele, není příliš na místě. Pro podobné předpoklady neexistuje jediný validní empirický výstup a jediné, co je tak živí, je chaotické obrážení aktuální společenské atmosféry a namnoze ad hoc artikulovaných voličských nálad. Tyto faktory je třeba jistě brát vážně a pracovat s nimi v každodenní institucionální a politické realitě, nicméně neradno o ně opírat teoretické konstrukce, strašící zavedené strany i širokou veřejnost z nástupu vlády jednoho muže.
Je třeba stále pamatovat, že Babiš má tolik moci, kolik mu svými hlasy nejen předají nespokojení čeští voliči, jako spíš kolik mu svými každodenními počiny předají představitelé zavedených politických stran…
Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama