Listopad 2014

Josef Lux – křesťan v politice

22. listopadu 2014 v 22:13 | Vladimír Hanáček
V následujícím příspěvku se nejprve pokusím zodpovědět obecnější teoretickou otázku, jaká je pozice křesťana v politice, a poté na příkladu působení Josefa Luxe ukázat, proč je jeho příběh nejen dobrou ilustrací učiněných závěrů co do vlastních počinů, ale i možností, daných dobovým a společenským kontextem.
Nejvyšší hodnotou v životě křesťana je zcela nepochybně spása duše, která je vždy nevyhnutelně spojena s představou dobrého života. Pán Ježíš říká: "Blahoslavení, kdo žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni." (Mt 5,6). Dobrý život však není život sám pro sebe, individuální výkon a z něj plynoucí zásluhy, nýbrž je orientován ve vztahu k bližnímu a tak i uskutečňován. Vztáhneme-li tento postulát na společnost jako takovou, je zřejmé, že podobný požadavek má univerzální význam, tedy oním bližním jsou zde míněni všichni lidé, nejen vlastní souvěrci. Právě univerzální charakter této výzvy odlišuje židovství a především pak křesťanství od pohanských kultů, jejichž významnou funkcí bylo kulturně stmelovat dané kmenové společenství. Zde je důležité připomenout si dobrý příměr Jana Sokola, odkazující na Ježíšovo podobenství o soli a kvasu: křesťané mají být solí země, která nesmí ztratit slanost, tedy nesmí se plně podřizovat vnějšímu prostředí a ztratit ze zřetele povolání ke službě Bohu a bližnímu. Zároveň ale také nemají být kvasem, který se stane těstem sám pro sebe, tedy nesmí se před vnějším světem uzavřít do neprostupného ghetta.
Z těchto tezí celkem zřetelně vyplývá jednoduchý závěr: křesťan by měl vstoupit do veřejného života a kultivovat společnost, nikoliv se před "zkaženým světem" uzavírat do idealizovaného společenství "vyvolených ke spáse", automaticky jí očekávající skrze přesvědčení o vlastním dobru. Problém ovšem nastává, jak tohoto cíle kultivace společnosti dosáhnout. Zde jsme u druhého extrému, o jehož nevhodnosti se křesťané a Církev v dějinách opakovaně přesvědčili: tedy úsilí o moc. Britský politický filozof John Locke definoval moc jako schopnost prosadit svou vůli i proti vůli jiných. Právě pokušení donucovat skrze mocenské prostředky "vnější svět" ke konverzi ve jménu vlastních hodnot je opačným extrémem vůči onomu uzavírání se. Fakticky je však intence stejná: přesvědčení o vlastní pravdě, které se křesťanovi automaticky dostává: "Buď bude po mém, a nebo si trhněte nohou!"…
Právě neblahá zkušenost se syrovým násilím totalitarismů 20. století vedla především křesťanskodemokratické politiky po 2. světové válce k tomu, aby vnímali své veřejné působení jinak - jako službu. Tato služba vždy znamená jistou oběť. Ale jakou oběť? Absolutizace ideálu, vysoké nepřekročitelné mravní nároky vůči sobě a hlavně druhým, heroický výkon, odmítající kompromisy a taktické kroky jako něco "nečistého", formuje v posledku toliko "padlé hrdiny", kteří byli ochotni hlavou prorazit zeď… To je však špatné pochopení hřivny svobody, které se ve svobodné společnosti člověku dostává. (Mimochodem, i proto, aby představitelé církví mohli v dnešní společnosti představovat mravní autority, byly církve zbaveny moci. I politika by tak měla být z pohledu křesťana především doménou laiků.) Ona oběť znamená především vnímat svou veřejnou odpovědnost jako akt, za nějž posléze automaticky nepřichází žádná vděčnost. Jako úsilí, které nemá charakter ostentativních zásluh, ale drobného příspěvku k blahu bližních, kteří jsou tak jako tak příliš zaměřeni na svůj osobní prospěch. Smysl však podobné úsilí nikdy neztrácí, poněvadž Bůh vidí ty, kteří činí dobro k Boží slávě. Lapidárně řečeno, měli bychom si být vědomi, že smysl je vždy přítomen, i když není zřetelně zpřítomněn…
Josef Lux vstupoval do politiky v roce 1990 s pocitem odpovědnosti za společnost a se snahou náležitě naložit s darem svobody, kterého se našemu národu dostalo. Naložit tak k slávě Boží a ve prospěch bližních. Kdo této snaze mohl dobře rozumět v čase zásadních společenských změn, mohutných majetkových přesunů, všeobecně přítomné honby za prospěchem a atmosféře negativního pochopení svobody coby ztráty zábran a možnosti dělat si, co se mi zlíbí? Jeho soupeři a velká část veřejnosti tuto jeho snahu nepochopila. Odtud plynou projevy nevraživosti vůči němu a podsouvání mu nejrůznějších negativních motivací, o nichž by bohdá nedokázal ani přemýšlet. Podle svědectví mnoha pamětníků právě tato zkušenost byla pro něho nejvíce traumatizující, že jeho soupeři rádi posilovali jeho veřejný obraz coby mravně zkaženého a podlého člověka… Josef Lux byl však rovněž tlačen k tomu, co jeho spolustraníci namnoze považovali za nejvyšší cíl, tj. jednat tak, že sama přítomnost lidové strany na politické scéně je nejzazší cíl. Proto tak často zdůrazňoval, že nestačí jen "být při tom", ale též politiku aktivně tvořit a formovat. Jeho počáteční poměrně naivní představy o společné práci pro blaho společnosti, z nichž se vyznal ve svém nezamýšleném knižním politickém testamentu z roku 1998, byly po koaliční schůzce v Kolodějích v létě 1994 vystřídány konflikty s partnery ohledně dalšího směřování transformace i jejího dosavadního průběhu. Josef Lux si však byl též dobře vědom toho, že politik bude hodnocen podle dosažených praktických výsledků a tomu volil adekvátní prostředky. S čím se však nemohl smířit bylo povyšování těchto prostředků na principy. Proto ve svém posledním projevu na sjezdu v Českých Budějovicích v květnu 1999 zdůrazňoval, že je třeba odmítat pragmatismus jako normu jednání!
Bouřlivý politický vývoj let 1997/1998 byl charakterizován Luxovými rozhodnutími, které namnoze měly charakter improvizace a vykročení do neznáma, ale tato teze by jen potvrzovala výše řečené. Nejde o žádnou ostudu! Zdánlivě fatální vyústění této snahy v politickou prohru, kterou znamenalo uzavření tzv. opoziční smlouvy, však nebylo ztrátou všech nadějí. Lux nastoupil cestu, po níž bylo možno dále kráčet za dosažením vyřčených cílů. Jeho tragédií však bylo, že mu vážná nemoc toto pokračování znemožnila.
Pro nás však tento závěr dnes znamená, že pozice křesťana v politice a jeho vize naplňování obecného dobra není nikdy ukončený příběh. Proto je třeba se inspirovat minulými zkušenostmi, i těmi, jaké učinil Josef Lux, a na této cestě vytrvale pokračovat. Budoucnost je vždy otevřená!
Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců


Příspěvek byl přednesen na stejnojmenné besedě, uskutečněné dne 21.11.2014 v České Třebové u příležitosti 15. výročí úmrtí Josefa Luxe.

Proslov na konferenci mládežnických organizací 25 let demokracie

15. listopadu 2014 v 23:19 | Vladimír Hanáček
Sestry a bratři Mladí lidovci, kolegyně a kolegové mládežníci, dámy a pánové, vážení hosté,
dovolte mi, abych se ve své úvaze odpíchnul od teze významné polské socioložky Jadwigy Staniszkis, která tvrdí, že Střední Evropa na úsvitu středověkého myšlení neprošla tzv. nominalistickou revolucí. Tato poněkud abstraktně znějící teze vychází z podobného poznání, které v minulých dnech vyjádřil v tisku i náš bývalý předseda Senátu Petr Pithart: NEUMÍME INSTITUCE! Nerozumíme jim a nechápeme jejich význam. Děje se tak proto, že na rozdíl od oněch středověkých nominalistických filozofů nechápeme ustavení jednajícího kolektivního subjektu, politického lidu, DEMOS, jako kontinuální proces postupně probíhající institucionální racionalizace, vyžadující trpělivou a vytrvalou snahu a úsilí, nýbrž jako zvláštní dějinný moment mimořádného, emocionálně zahřátého kolektivního prožitku. Co to u nás znamená? Občany demokratického státu se naši rodiče a prarodiče nestali v červnu 1990 u volební urny, ani pár měsíců předtím na prvních ustavujících či obnovujících sjezdech politických stran, ale na mrazivých náměstích v listopadu 1989, tedy v čase, kdy hroutící se komunistická moc zvažovala, zda proti rodícímu se DEMOS použije sílu, či rychle a pokud možno sebezáchovně předá moc.Tuto moc předala, ale noví reprezentanti lidu jí získali ve zděděném institucionálním rámci normalizačního Československa, jehož přerod ve fungující instituce demokratického právního státu ani dnes, 25 let po této mocenské změně, není zcela dokončen.
Klíčovou institucionální roli v zastupitelské demokracii hrají politické strany. Představují spojnici mezi občanskou společností a státem, resp. politickým systémem. Vycházejí z dílčího hodnotového a ideového základu, jenž je blízký společenskému segmentu, který reprezentují. Představují však také právě onu trvalou a vůči personálním obměnám rezistentní organizační strukturu, poskytující potřebnou kontinuitu veřejného rozhodování. Představují nebo by spíš měly představovat?
Vysvětlovat krizi politického režimu v ČR především vnitřní neduživostí politických stran dnes zdaleka není jen výsadou politologů. Mám však neklamný dojem, že vnitřní krize politických stran je nejbytostnějším výrazem právě krize vztahu naší společnosti k institucím. Je na naší generaci, abychom svobodu, která byla našim předkům před čtvrtstoletím dána coby zvláštní dějinný moment naplnění celoživotních tužeb, chápaly pozitivně, tzn. jako výzvu k činu. Nikoliv však k heroickým výkonům, nýbrž masarykovsky řečeno "práci drobné", všednodenní vytrvalé snaze o kultivaci našich veřejných institucí. A politické strany plní svou roli nejen tehdy, když naplňují svůj dílčí program, ale především tehdy, když sledují uskutečňování blaha vespolného.
Mojí politickou stranou, Československou stranou lidovou, prošlo za téměř 100 let její existence již pět generací. Všichni zažili vzestupy a pády, ale všichni též sledovali stejný cíl. Přál bych všem stranám, jejichž mládežnické organizace jsou zde přítomny, aby měly před sebou stejné vyhlídky.
Demokracie potřebuje demokraty, ale také, a především, demokratické instituce. Budujme cílevědomě a svědomitě v každodenní, často rutinní práci demokratické politické strany tak, aby přežily nejen nás, ale i děti našich dětí!
Děkuji za pozornost!

Babiš samoděržavným carem nebude

11. listopadu 2014 v 22:15 | Vladimír Hanáček
Výsledky nedávných komunálních voleb ve velkých městech, jakož i prakticky všechny poslední průzkumy volebních preferencí a volební modely do Poslanecké sněmovny ukazují výrazně dominantní pozici hnutí ANO. Tyto ukazatele zavdávají podněty ke spekulacím, zda Andrej Babiš nebude chtít využít mimořádně příznivých podmínek k útoku na hegemonizaci české politické scény a obsazení postu premiéra skrze vyvolání předčasných voleb. Po následném zohlednění vnitřní organizační struktury hnutí ANO se pak tyto spekulace proměňují v obavy z nástupu vůdcovského stylu řízení v nejvyšších politických patrech a tudíž i riziko eroze demokratických rozhodovacích mechanismů, postavených na principu reprezentace zájmů skrze kolektivní rozhodování. Tyto úvahy jsou jistě zajímavé, ale nejen s ohledem na poměrně silně emocionálně vypjaté závěry, ale především s ohledem na reálné volební, časové i institucionální možnosti jsou značně přehnané a unáhlené.
Babišovi se v nedávných komunálních volbách nepochybně podařil husarský kousek. Před rokem bylo jeho hnutí často předpovídáno postupné personální rozklížení početného sedmačtyřicetičlenného poslaneckého klubu a opětovná ztráta voličské podpory, ukazující, že se jedná o marketingový projekt "na jedno použití". Místo toho se Babišovi podařilo nejen udržet všechny své poslance v jednom šiku za sebou (což s ohledem na podmínky vstupu těchto lidí na kandidátky hnutí a vědomí loajality k zakladateli, lidrovi a největším donorovi hnutí není nikterak překvapivé), ale taktéž v dalším volebním klání dobýt další mocenské kóty. Pozice primátorů tří největších měst republiky jsou daleko lukrativnější místa než některá ministerská křesla, a jestliže ministři i poslanci byli dosud Babišovi v jeho "státně-sanačním" tažení zcela loajální, opravdu není důvod očekávat, že v případě těchto představitelů samospráv by tomu mělo být jinak. A tak lze předpokládat, že postupně budou následovat další nejdůležitější posty, kam skrze zcela loajální exponenty dosáhne Babišova ruka: na podzim 2016 kraje, v lednu 2018 Pražský hrad a mezitím již bude nejvyšší mocenská pozice majitele Agrofertu stvrzena obsazením postu premiéra. To je vize, které se mnozí tolik děsí. Uvnitř hnutí ANO již dnes kolektivní řízení prakticky neexistuje: hnutí je řízeno systémem "top-down", tedy svrchovaným vůdcovstvím předsedy coby "jednoho muže" a "ztělesnění" hnutí bez jakékoliv kolektivní "korekce" (posty místopředsedů zůstaly neobsazeny a žádné grémium hnutí o zásadních politických otázkách nejedná), které je vázáno na nejnižší úroveň řadového členství a místních buněk, které Babiš "postrkuje" svou přítomností v kampani vpřed a tito jsou na oplátku připraveni dělat "roztleskávačky" v rámci jeho celostátního leadershipu. Nelze přitom mluvit o členské základně v silném slova smyslu, neboť hnutí ANO žádnou desetitisícovou početnou členskou základnou (zatím) nedisponuje…
Proč však přesto z těchto skutečností nelze tak snadno vyvozovat závěr, že Babiš coby "nejvyšší vládce země" bude jen maximalizovat svou moc a dosáhne pozice, která reálně ohrozí logiku rozhodování klíčových politických institucí? Především proto, že sám zisk nejvyššího počtu hlasů ve volbách a následné nejsilnější pozice v exekutivě včetně obsazení nejvyššího postu neznamenají žádnou samovládu. Představitelé hnutí ANO jsou nuceni se dělit o moc s koaličními partnery, což platí jak na centrální úrovni, tak na úrovni samospráv těch velkých měst, v jejichž čele usedne představitel ANO. Nejčastějšími koaličními partnery jsou v logice stávajících vzorců interakcí v rámci českého stranického systému ČSSD a KDU-ČSL (na centrální úrovni, v Praze, v Brně i v Ostravě), a taktéž další středové subjekty, jaké představují SZ či STAN, jakož i místní formace typu Žít Brno Matěje Hollana.
Spojenectví s těmito subjekty nepostrádá paradoxu: hnutí ANO se snaží na jedné straně prezentovat jako antipolitická formace, odmítající tradiční ideové vymezení politického spektra a zavedené strany a jeho představitelé vytrvale opakují, že nejsou politici. Na druhé straně vstupuje do koalic s politickými stranami, jež namnoze nominují na vedoucí místa v samosprávách své dlouholeté zkušené a voličům všeobecně známé představitele. Tak se například náměstkem ostravského primátora Macury z hnutí ANO stal lidovec Zbyněk Pražák, jenž stejný post poprvé obsadil již roku 1990 (v posledních osmi letech ho však nezastával). Na jedné straně hnutí ANO získává nejvíce hlasů v prostoru pravého středu od zklamaných bývalých voličů ODS a tomu uzpůsobuje i své dílčí hodnotové důrazy, prezentované dnes nejen členstvím v liberální frakci ALDE v Evropském parlamentu, ale též často zdůrazňovaným étosem "podnikatelského úspěchu" jako významného faktoru výběru vhodných osobností na kandidátky. Na straně druhé je však koaličně nuceno spolupracovat s levicovou sociální demokracií a ideově rozdílnými, leč v socioekonomickém středu situovanými lidovci a zelenými. Poměrně velká vzdálenost mezi ANO a opozičními bývalými vládními pravicovými stranami, formovaná nejen na základě vyhrocených osobních vztahů příslušných lídrů, ale též základními symbolickými obsahy, obsaženými ve stranickém apelu (neoliberální dogmatismus TOP 09 a ODS rozhodně není v souladu s Babišovým "státně-sanačním" úsilím), otevírá ANO prostor směrem doleva k tradičním stranám, s nimiž sdílí společný odpor k politice minulé vlády.
Ať tak či onak ani jedna s těchto skutečností nesvědčí o tom, že by dominantní pozice Babišova hnutí znamenala příhodné strukturální podmínky pro realizaci jeho samovlády. Bez koaličním partnerů se Babiš prostě neobejde. Tato skutečnost pak platí i na centrální úrovni: úvahy o Babišově snaze v příhodný okamžik položit vládu a vyvolat předčasné volby, po nichž by se mohl zabydlet v Kramářově vile, jsou zcela irelevantní ve vztahu k reálným procedurálním možnostem dosažení tohoto cíle, jakož i vůči intenci ostatních aktérů v systému. Babišovo hnutí sice může odejít z vlády, ale rozhodně se nemá o koho opřít při případném následném pokusu o vyvolání hlasování o samorozpuštění Poslanecké sněmovny. Žádná jiná parlamentní strana o žádné předčasné volby (byť každá ze zcela jiných důvodů) fakticky nestojí a podobný pokus by mohl vést toliko k tomu, že bude na centrální úrovni realizován plzeňský a olomoucký scénář koaličních spojenectví, tedy široká koalice všech systémových zavedených stran proti ANO. Přestože by podobný stav následně mohl Babišovi přiřknout auru mučedníka a posílit jeho preference o desetitisíce dalších protestních hlasů, s ohledem na relativně dlouhou dobu dalších tří let, které zbývají do řádného termínu dalších sněmovních voleb by podobný předpoklad šlo jen stěží s jistotou předpovědět.
Podobně tak i úvaha na téma nárůstu hlasů Babišova hnutí do výše, která by umožnila realizaci slovenského scénáře, tj. vznik samostatné jednobarevné většiny ANO v Poslanecké sněmovně zcela ovládané Babišem a následně ustavení jednobarevné vlády s ním v čele, není příliš na místě. Pro podobné předpoklady neexistuje jediný validní empirický výstup a jediné, co je tak živí, je chaotické obrážení aktuální společenské atmosféry a namnoze ad hoc artikulovaných voličských nálad. Tyto faktory je třeba jistě brát vážně a pracovat s nimi v každodenní institucionální a politické realitě, nicméně neradno o ně opírat teoretické konstrukce, strašící zavedené strany i širokou veřejnost z nástupu vlády jednoho muže.
Je třeba stále pamatovat, že Babiš má tolik moci, kolik mu svými hlasy nejen předají nespokojení čeští voliči, jako spíš kolik mu svými každodenními počiny předají představitelé zavedených politických stran…
Autor je politolog

Hovory z Jedové chýše

3. listopadu 2014 v 12:28 | Vladimír Hanáček
Předsednictvo Mladých lidovců vyzvalo prezidenta republiky k abdikaci. Tento požadavek jsem coby jeho člen podpořil a je proto potřeba vysvětlit osobní motivaci k tomu kroku. Důvod pro tuto výzvu by někdo mohl nahlížet v kumulaci kontroverzních výroků a počinů prezidenta v posledním období, týkající se najmě zahraničně-politického směřování země či pojímání oslav státního svátku. Podtrhuji, že navzdory osobní kritičnosti bych vůči těmto záležitostem nepovažoval za adekvátní prezidenta vyzývat k podání demise. Ať tak či onak prezident Zeman byl legitimně zvolen a tyto počiny, byť kontroverzní a hodné ostré politické kritiky jsou zároveň součástí legitimačních obsahů, které stávající prezident před svým zvolením použil. Jednoduše řečeno, voliči Miloše Zemana v druhém kole loňských prezidentských voleb si museli být dobře vědomi jeho proruských a pročínských postojů v zahraničně-politické oblasti, museli si být vědomi jeho letité islamofobie, jeho ochoty pojímat prezidentský úřad silově k polarizaci vztahů především s tehdejší vládou, případně s parlamentem, v němž není přítomna většina Zemanovi zcela oddaná, jeho vůle ocenit své podporovatele udělením státního vyznamenání a snad i vyhrocené vztahy s akademickou obcí a vrchnostenské jednání s jejími představiteli spadá do rangu boucharonského přístupu k výkonu prezidentského úřadu… Toto všechno jsou však postoje, naplněné více či méně legitimním, byť z pohledu zastánce hodnot křesťanské demokracie politicky zcela nepřijatelným obsahem. V demokracii je však standardem, že člověk občas zůstane sedět na lavici poražených a musí respektovat vítěze.
Poslední Zemanovy výroky v Českém rozhlase jsou však již zcela jiného typu. Jsou výrazem opovrhování nejen svými oponenty, nýbrž samotným státem a celou společností, včetně vlastních voličů. Ze dvou milionů sedmi set tisíc lidí, kteří odevzdali stávajícímu prezidentovi loni v lednu svůj hlas, učinil Zeman v očích svých oponentů mrzkou lůzu, která toleruje, nebo dokonce schvaluje prezidentovi nejen vulgární slovník obecně, ale především vulgarismy jako nástroj útoku na sebe sama ze strany hlavy státu. Velké množství Zemanových voličů nade vší pochybnost odevzdalo loni v říjnu ve sněmovních volbách hlas současným vládním stranám. Ty většinově sdílely nesouhlas s politikou předchozí vlády a motivace k jejich zvolení tak byla srovnatelná s tou zvolit prezidentem Miloše Zemana. Tyto strany prosadily veledůležitý zákon o státní službě, jenž upravuje chod státní správy na desetiletí dopředu. Prezident tento zákon kritizoval a využil práva suspenzivního veta, přestože byl posléze přehlasován Sněmovnou. I nadále má právo využít kompetenci návrhu na zrušení příslušných pasáží zákona k Ústavnímu soudu. Na co však právo nemá je tento zákon a jeho tvůrce rétoricky zařazovat do stejné prostorové množiny, v němž se nachází vykřičené domy… Podobný styl je nejen vrcholem nevkusu a nabourává všeobecné mravní základy společenského života, je-li autoritativně prezentován hlavou státu, ale především nabourává samotnou důvěru občanů v demokratické instituce a právní stát. Jak mají občané získat respekt a ochotu k dodržování zákona, o němž se hlava státu vyjádří, že je "zk…ený"…
Prezident tímto jednáním dal najevo, že se v nejlepším případě nedokáže ovládat. Jestliže se někdo nedokáže ovládat, je potřeba mu lidsky pomoci, ale rozhodně nemůže být hlavou státu. Čeho se prezident dopustí ve stavu nepříčetnosti příště? Vyhlásí válku sousedům?...
V horším případě se prezident dokáže zcela ovládat a jeho styl vyjádření i s ním spojené politické postoje jsou chladnokrevným a promyšleným počinem. V takovém případě ale ztrácí jakýkoliv morální nárok na Masarykovo křeslo! Je navýsost nechutné, že prezident hovoří do rozhlasu v pořadu, odkazujícím na místo posledního odpočinku Prezidenta Osvoboditele, a používá přitom slovník, za něž by se styděla i seriálová pražská galérka…
Podobných vyjádření se ve veřejných projevech nedopustil dosud žádný prezident našeho státu, včetně těch komunistických. A možný protiargument, že Klement Gottwald sice neužíval vulgarismy, ale dopustil se mravního zločinu, když podepsal rozsudek smrti nad Dr. Miladou Horákovou, není omluva stávajícího prezidenta, jako spíš výraz dalšího mravního rozkladu českých veřejných poměrů. U legitimně zvoleného prezidenta demokratického státu je vskutku obdivuhodné, že v této perspektivě "pouze" mluví sprostě…
Miloš Zeman jistě není sám, kdo na české politické scéně dlouhodobě překračuje kritéria mravnosti a měl by z ní proto co nejdříve zmizet. Mnozí Zemanovi voliči odůvodňovali své rozhodnutí v 2. kole prezidentských voleb snahou zabrzdit tehdejšího ministra financí Miroslava Kalouska. Je jistě alarmující skutečností, že stávající mediální obraz tohoto střetu vytváří dojem, že naše společnost je rozdělena na dva tábory, sjednocené v jednom šiku za dvěma vzájemně nesmiřitelnými hulváty…
Mladí lidovci tuto perspektivu nesdílí! Jsou mezi nimi voliči obou finalistů loňských prezidentských voleb. Všichni však společně odmítají i nadále praktikovat veřejnou diskuzi i voličská a politická rozhodnutí, která připomínají vytloukání klínu klínem. Jsme přesvědčeni, že prezidentovo jednání není přesným obrazem úrovně této společnosti. Na to si našich spoluobčanů stále velmi vážíme a věříme, že podobné jednání neschvalují. A proto jsme se odhodlali k této výzvě, která je výrazem důvěry v naší společnost a její mravní úroveň!
Strany současné vládní koalice se navzdory všem ideovým a programovým odlišnostem rozhodly společně dosáhnout kultivace veřejných poměrů v ČR a revitalizovat stát směrem k plnění jeho základních funkcí. Mají na toto úsilí dostatečně silný mandát, vzešlý z voleb, které se uskutečnily později než prezidentské klání. Je proto namístě požadovat, aby min. tyto strany a jejich voliči řekli jasné ne prezidentovi, který toto úsilí vlády veřejně denuncuje a mydlí mu schody! A navíc ze svých voličů činí hlupáky a sprosťáky… Strany vládní koalice by měly společně vyzvat prezidenta k rezignaci a do předčasných prezidentských voleb postavit společného, kompromisního, důstojného kandidáta, jenž by symbolizoval širokou shodu české společnosti na dosažení těchto cílů.
Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců