Říjen 2014

S-TOP 09?

20. října 2014 v 22:22 | Vladimír Hanáček
Všudypřítomné komentáře, označující výsledek TOP 09 v proběhnuvších komunálních a senátních volbách za debakl a věštící neblahé zítřky této kdysi nejmocnější strany v zemi nejsou zdaleka prvoplánové, unáhlené a nadnesené. Kalouskova a Schwarzenbergova strana představuje typ politického subjektu, jenž má v sobě zabudovány všechny důležité dispozice k proliferaci krizových tendencí v rámci směřování strany a jejích volebních vyhlídek. Volební výsledky pak představují pozoruhodný obloukový návrat po dvou letech do pozice, z které se budoucí perspektiva jejího postavení ve stranickém systému dá vyvozovat spíše v černých než v růžových barvách. Pokusme se odpovědět na otázku, proč tomu tak je.
Výsledky komunálních voleb ukázaly prakticky stejný obrázek jako přesně před dvěma lety ve volbách krajských: TOP 09 nedisponuje dostatečně robustní podporou ve středně velkých a větších městech. V krajských městech s výjimkou Prahy se její zisky zdají být oproti dlouhodobému celostátnímu průměru spíše podprůměrně. Ve středně velkých a menších okresních městech jsou ještě horší a na úrovni malých měst do deseti tisíc obyvatel a na venkově strana prakticky neexistuje… Pokud jde o několikaletou fialovou baštu a z pohledu celostátní sebeprezentace strany také výkladní skříň topáckých "úspěchů", tedy hlavní město Prahu, znamená zisk 20% a druhé místo za hnutím ANO v magistrátních volbách faktickou volební prohru. Ještě horší situace je až na malé výjimky na úrovni městských částí. Dostáváme se tak k důležitému závěru: elitní a velkoměstský charakter TOP 09 a socioekonomický i statusový profil jejího skalního elektorátu byl až do těchto voleb nahlížen nejen jako bezpečná záruka celostátní relevance strany a jejího vlivu, ale jeho věrnost byla vysvětlována též jako důkaz toho, jak moc dělají předáci strany svou politickou práci dobře. Pevné pražské voličské jádro TOP 09 bylo většinovému zbytku republiky dlouhodobě prezentováno jako společenská elita a jediný výlučný nositel "evropských standardů" v ČR (vrcholem této perverzní sebeprezentace se pak staly známé předvolební výroky primátora Hudečka o "investicích do centra"…). Proběhnuvší volby však odhalily, že tento elitní a progresivní voličský fundament není ve skutečnosti ničím jiným než zbožným přáním pánů Kalouska a spol. a ve skutečnosti vazba pražských voličů na jejich stranu byla v letech 2010 - 2014 dána spíš ryze konjunkturálními, krátkodobými a identitárně mělkými motivacemi, než uvědomělým "evropanstvím" intelektuální elity země…
Pokud jde o výsledky senátních voleb, tak zde se dá usuzovat budoucí pozice TOP 09 ve stranickém systému ještě průzračněji. Postup pouhých čtyř kandidátů do druhého kola je z pohledu zisků sněmovních stran třetí nejhorší po komunistech a Úsvitu. Druhé kolo pak ukázalo paradoxně velmi nízký potenciál Kalouskovy strany oslovit širší voličské spektrum mimo značně omezený okruh sympatizantů vlastní strany, případně doplněný o dnes rovněž poměrně nepočetný elektorát ODS. Z tohoto hlediska je zajímavé srovnání těchto tendencí s výsledky loňských prezidentských voleb a interpretace masivní podpory předsedovi TOP 09 Karlu Schwarzenbergovi coby důkaz vysokého volebního potenciálu jeho strany do budoucna. Zatímco v prvním kole prezidentských voleb odevzdalo hlasy velké množství voličů i mimo dvě voličské množiny, které o tři čtvrtě roku později odevzdaly hlasy TOP 09 a ODS a ve druhém kole ho pak podpořilo i velké množství pozdějších voličů dnešních vládních stran, v druhém kole letošních senátních voleb nikdo z těchto voličských skupin v příslušných obvodech hlas Kalouskově straně neodevzdal (dílčí výjimku tvoří pouze podpora Martina Gregory na Strakonicku, která však s ohledem na volební účast také nijak výrazně nepřekračuje omezené spektrum voličů pravého středu…).
Právě zde vidíme názorně příklad vývojových tendencí, které byly výše naznačeny. TOP 09 je politickým projektem, jehož voličská podpora prakticky stojí a padá s personálními faktory obsazení kandidátních listin a motivací tuto personalizaci výběru ze strany příslušných voličských skupin uplatnit. Osobnost zakladatele strany Karla Schwarzenberga a jeho mediální image je zde nejen nezastupitelná, ale představuje prakticky conditio sine qua non volebního úspěchu TOP 09. Právě ve volbách, kde je možno s ohledem na technické podmínky tuto personalizaci provést nejefektivněji, tj. ve sněmovních a prezidentských volbách, zaznamenala strana také největší úspěchy, zatímco ve volbách, v nichž jí lze provést nejsložitěji, tj. ve z centrálního hlediska "depersonalizovaných" komunálních a krajských volbách, jakož i lokálně personalizovaných senátních volbách strana opakovaně utrpěla těžké ztráty…
Daleko zásadnější je však věcná, hodnotová a ideová dimenze této osobní identifikace, která významně ovlivňuje ideový profil strany. Karel Schwarzenberg na začátku působení TOP 09 na politické scéně o ní hovořil jako o straně konzervativní, čehož výrazem měla být právě jeho osobnost, charakterizovaná ve veřejném prostoru jeho šlechtickým původem a mezinárodními konexemi. Tato sebedefinice však získala v politice strany relevanci toliko v elitistickém profilu jejího organizačního rámce a hodnotovém odůvodňování vyhroceně neoliberálních receptů, které strana v čele s Miroslavem Kalouskem začala v Nečasově vládě ordinovat. Faktický hodnotový profil jejích voličů však s konzervativními pozicemi měl od počátku velmi málo společného. Mezi skalní sympatizanty TOP 09 se začali řadit především liberálně orientovaní příslušníci kulturní i ekonomické společenské elity, úzce omezené co do vlastního lokálního i sociálního zakotvení. Masovější zisky pak strana získávala především díky hlasům postmaterialisticky orientovaným mladým prvovoličům. A právě zde tkví kámen úrazu ohledně stability a dlouhodobé pevnosti voličské identifikace této cílové skupiny se Schwarzenbergovou stranou. Tato je totiž dána ryze personálními dispozicemi lídra a jeho veřejným obrazem, který přestal výrazněji táhnout poté, co Karel Schwarzenberg začal sehrávat roli, která znamenala faktickou změnu jeho politické pozice.
Zatímco do prezidentských voleb v lednu 2013 byla Schwarzenbergova pozice charakterizována svérázným mediálním přístupem stárnoucího aristokrata, jenž vybočuje z prostředí českých politických souřadnic svým zjevem, smyslem pro humor i politickým nadhledem, po prezidentské volbě se Schwarzenberg octl v nezáviděné roli veřejně korunovaného "Antizemana", aktivně vstupujícího do politických zápasů s notnou dávkou patosu a rozhořčení, která byla posléze umocněna pádem Nečasovy vlády a odchodem představitelů TOP 09 do politické opozice. Předchozí vynětí předsedy TOP 09 z odpovědnosti za vládní politiku a výsledky působení jeho stranických kolegů na některých ministerstvech bylo nově posunuto do zcela jiné polohy, tj. mentálního znicotnění faktické pozice, kterou ve své straně orlický majordomus zastává. Jednoduše řečeno, Schwarzenberg přestal táhnout proto, že poté, co se z něho stal dvojnásobný opoziční předák (vůči vládě i vůči Hradu), došlo reálně k odhalení stavu, který fakticky trval i v předchozím období, tj. Schwarzenberg přestal být nahlížen jako reálný vůdce své strany a do popředí vystoupil její spiritus agens Miroslav Kalousek.
Kalousek v této pozici pokračuje v tom, k čemu bylo nakročeno již v předchozím odbobí, tj. v systematickém překrývání skutečné ideové pozice TOP 09 najmě v socioekonomické oblasti jinými, o prostředí morální paniky z politického vývoje posledních dvou let se opírajícími obsahy, odkazujícími na duchovní a hodnotový odkaz Václava Havla. Podobná strategie je sice celkem pochopitelná s ohledem na fakt, že obecně pochopený socioekonomický neoliberalismus je po zkušenosti s výsledky Nečasovy vlády zcela vyprázdněnou figurou a co do reálné identifikace s nimi by podobný ideový základ vedl spíše k marginalizaci než voličské expanzi strany. Přesto je v něm však zabudována zřetelná věcná disonance, která celý úmysl i na něm postavený politický projekt značně znevěrohodňuje. "Havlovská" velkoměstská pravice a její jednotliví nositelé byli sice vždy socioekonomicky neoliberální a hodnotově postmaterialisticky inklinující, avšak její lídři disponovali osobnostním atributem, který Miroslav Kalousek k dispozici nemá. Bratinka, Kroupa, Žantovský, Ruml, Bursík či Schwarzenberg totiž mají spolu společné to, že všechny lze označit za osobní přátele Václava Havla. Miroslav Kalousek nejen že osobním přítelem Václava Havla nikdy nebyl, ale především bývalý prezident nikdy veřejně nepodporoval politické subjekty, v jejichž řadách Miroslav Kalousek figuroval. I přesto se však Kalousek pokouší zejména v posledním půl roce stylizovat se do pozice ústředního dědice havlovského mravního a hodnotového odkazu a vůdce té části společnosti, která tento odkaz ctí a naplňuje. O tomto faktu svědčí nejen zvýšená snaha zapojit do řad vlastní strany některé osobnosti, které jsou s Václavem Havlem spojovány (např. neúspěšného kandidáta do Senátu Martina Bursíka), ale především veřejná sebestylizace do této role v mediálně vyhrocené podobě (viz. nedávná kauza "komunistický fízl")… Vzhledem k výše řečenému je však tato sebestylizace Miroslava Kalouska zcela nevěrohodná a již jí nelze účinně kompenzovat ani aktivním doplněním přítomností Karla Schwarzenberga, neboť vzhledem k reálným mocenským souřadnicím i osobní agilnosti působí Schwarzenbergova přítomnost stále více jako "kalouskovské křoví" než přidání zcela svébytného mentálního náboje…
Shrneme-li výše řečené, dobereme se jednoznačného závěru: TOP 09 je stranou, která nikdy nepůsobila a nemůže působit bez personálních zdrojů voličské identifikace, přičemž jejím nejen reálným, ale stále více i symbolickým ztělesněním je především Miroslav Kalousek. V žádném případě se nejedná o zavedenou stranu s propracovanou organizační strukturou i početným členstvem, natožpak hodnotově a ideově zakotvenými voličskými identifikacemi.
To však v žádném případě neznamená, že by symbolické, hodnotové, mentální i sémantické obsahy, které se snaží představitelé TOP 09 systematicky rozehrávat, ve společnosti nepůsobily. Naopak! Je možno předpokládat (společně s otcem teorie postmaterialismu Ronaldem Inglehartem), že obecně pochopené ideově-politické obsahy, odvozené z postmateriálních hodnotových orientací budou ve společnosti, především u příslušníků nejmladší generace, i nadále posilovat. Jak však ukazují výsledky již několikerých voleb, dochází k přesunům takto orientovaných voličů od pravicově-neoliberálních marketingových projektů směrem ke stranám, představujícím ekvivalenty relevantních nositelů těchto obsahů v západní Evropě. Zde máme na mysli Stranu zelených a především Piráty. Právě nárůst hlasů Pirátů a jejich prosazení se v komunálních volbách v hlavním městě je možno intuitivně nahlížet jako jednu z možných příčin voličského oslabení TOP 09.
Druhým motivem vedle hodnotového postmaterialismu a vazbě na mladé voliče je zájem příslušníků velkoměstské socioekonomické elity. Ta však s Kalouskovou a Schwarzenbergovou stranou sympatizovala na základě čistě zištných a krátkodobých motivací. Její voličskou poptávku je v současné době daleko účinněji schopno saturovat hnutí Andreje Babiše, neboť do svého ideového backgroundu (mj. hlavně díky vlastní vládní účasti) zcela nenápadně zakomponovalo elitistický socioekonomický zřetel, charakterizovaný symboly "podnikatelského úspěchu"… Pro tento typ voličů jsou antikomunistické hodnotové apely Kalouskovy strany zcela podružnými tématy.
A konečně třetí, byť zanedbatelnou část elektorátu TOP 09 tvoří voliči, věřící prvotním ústním sebeidentifikacím představitelů TOP 09 coby nositelům konzervativních hodnot. Zde existuje přirozený překryv s hypotetickou cílovou skupinou voličů KDU-ČSL. Odliv těchto voličů od TOP 09 k lidovcům započal již zmíněnými krajskými volbami roku 2012 a v dalších volbách byl ještě více posílen, přičemž v proběhnuvších komunálních a senátních volbách doznal vrcholu. Tato voličská skupina je však výrazně méně početná než dvě předchozí. Do podobné kategorie pak patří i doplňování podpory TOP 09 o starostenské hnutí, jehož emancipace znamená faktický zánik pozic této strany v některých regionech.
Suma sumárum, pokud by se naznačené makroúrovňové procesy odlivu dotčených voličských skupin od TOP 09 směrem ke zmíněným subjektům v následujícím období akcelerovaly, je na místě reálně uvažovat o ohrožení Kalouskovy a Schwarzebergovy strany min. ve střednědobém horizontu v pozici systémově relevantní strany. Tato strana má tak geneticky zabudován předpoklad pro to, aby po několika volebních obdobích skončila v politickém podpalubí. A podtrhněme, že nejde o krizi občanské pravice jako takové. Z výše řečeného je zřejmé, že TOP 09 představitelem liberálně-konzervativní občanské pravice fakticky nikdy nebyla. Dosáhnout podobné pozice se však z dnešního pohledu jeví jako nereálný cíl…
Autor je politolog

Uřezané hlavy a zklidnění za větrem

5. října 2014 v 23:41 | Vladimír Hanáček
Pozoruhodným zjevem současné české veřejné diskuze je skutečnost, že téma vztahu k islámu bylo v době zformování tzv. Islámského státu na území Sýrie a Iráku a celosvětového shlédnutí několika zločinů v podobě poprav rukojmích radikálními islamisty na jeho území v ČR traktováno skrze obskurní diskuzi o povolení nosit "šátky" ve veřejných institucích. Paralelně s tím poté přichází několik iniciativ, podepsaných četnými veřejně činnými osobnostmi různých vyznání, které volají jednak po ukončení zneužívání náboženství k šíření nenávisti a násilí, jakož i neoprávněného zevšeobecňování, vedoucího údajně k posilování protiislámských nálad ve společnosti a k populistickému zneužívání tohoto tématu v předvolebních kampaních. Prohlášení Společného hlasu, Fóra židů, křesťanů a muslimů pak vyzývá ke "zklidnění" společnosti, k rozumnému dialogu a pokojnému soužití.
Na tomto prohlášení je pozoruhodných několik argumentačních rovin, které jeho autoři sledují. Při bedlivém rozboru posléze dojdeme k závěru, že intence, kterou autoři sledují, je mimořádně rozporuplná, charakterizována zacyklenými hodnotovými preferencemi a snahou o prvoplánové apely bez ohledu na kontext, do něhož je prohlášení vyvoláváno.
Předpojatý pozorovatel by mohl ihned namítnout, že argumentace prohlášení je založena na výzvě k náboženskému nenásilí, která je s ohledem na dobový kontext zřejmě adresována anonymním vrahům na Blízkém Východě a zcela ve stejné rovině apeluje na českou společnost, aby nenahlížela na české muslimy jako na jejich spojence. Že první bod je reálná skutečnost, zatímco druhý virtuální realita, do níž nelze kromě mediální bubliny s "šátky" žádný reálný sociální jev poslední doby začlenit, je značná vada na kráse tohoto prohlášení, ale to by nebylo nejpodstatnější.
Daleko důležitější je skutečnost, že celková dikce tohoto prohlášení vzbuzuje dojem mimořádně odpovědné výzvy, souvisící se současnými geopolitickými hrozbami. Ve skutečnosti je však prohlášení aktem českého provincialismu a myšlenkových konstrukcí, které nesahají za Šumavu. Ustavení Islámského státu na Blízkém Východě a západoevropský původ některých jeho činitelů a jejich deklarované ambice představují zcela nepochybně do budoucna pro Evropu reálnou hrozbu. Toto téma je navíc v západní Evropě, čelící stále masivnějším vlnám imigrace z muslimských zemí, doprovázeno imigrací způsobeným sociálním napětím v dotčených společnostech a posilováním protiimigračních nálad, a představuje tak velmi reálný mezinárodně-politický problém, s nímž se musí vypořádat především EU jako celek. Mnozí ze signatářů zmíněného prohlášení se léta snaží posilovat v české společnosti vědomí společné odpovědnosti za osud Evropy a nahlížení dobových výzev v celoevropské perspektivě. V tomto prohlášení však paradoxně vyzývají své spoluobčany, aby se nepletli do zahraničních problémů s radikálními islamisty a vší pozornost soustředili na zápecnické budování dobrých vztahů s umírněnými českými muslimy, představujícími v homogenní české společnosti zlomek populace. Zmíněné prohlášení tedy nejen nehodlá spekulovat o tom, zda umírněnost drtivé většiny příslušníků muslimské obce v ČR není zcela nezávislý fakt ve vztahu k předpokladu přítomnosti militantní salafistické buňky, o níž informují tajné služby, ale především zakazuje českým občanům jakkoliv se vměšovat do řešení otázek islámského přistěhovalectví do Evropy a budoucího nastavení podmínek jednotné imigrační politiky EU…
Poukaz na umírněnost českých muslimů a jejich nepočetnost je pak druhý sporný bod tohoto prohlášení. Proč bychom ve společnosti, kde náboženské projevy islámu jsou ve veřejném prostoru téměř neviditelné a nepočetná muslimská komunita není nijak politizována, měli předpokládat posilování protiislámské hysterie? V české společnosti muslimští imigranti (zatím) nepředstavují významnější sociální problém a veřejná diskuze o vnějších projevech náboženských symbolů tradičně vykazuje okurkovosezónní dynamiku. Tyto skutečnosti jsou namnoze zdůrazňovány právě jako principiální odůvodnění absence negativní zkušenosti s muslimy a tudíž neodůvodněnosti projevů nevraživosti vůči nim. Vyjádření veřejných autorit, politiků či novinářů na adresu muslimů nejsou žádným obrazem reálného uvažování většiny populace a o jejich vlivu na veřejné mínění lze vést polemiku. Skupiny militantních odpůrců islámu, mobilizující svými vyjádření společnost k odporu vůči projevům tohoto náboženství ve veřejném prostoru, představují zcela marginální skupiny, které jsou navíc v zorném úhlu BIS. Poněkud relevantnější rozměr začne celé téma mít až po jeho povznesení na mezinárodní úroveň, čemuž se ovšem autoři prohlášení svou dikcí snaží zabránit. Ve skutečnosti tak jejich apel připomíná léčbu zdravého, tedy vyzývání ke "zklidnění" společnost, která je, alespoň pokud jde o pocit ohrožení vlastní identity, práce či majetku ze strany muslimů, naprosto klidná. Celé prohlášení tak připomíná stav, kdy si zdravý člověk tak dlouho vsugerovává, že trpí nevyléčitelnou nemocí, až jí nakonec jednou dostane… Jestli tedy někdo opravdu není klidný, tak jsou to právě autoři tohoto prohlášení. Pocit závažnosti tématu islamofobie coby stěžejního vnitropolitického a společenského problému je projevem zažité obsese, pocházející ze sebemrskačských intelektuálních disputací o "národní povaze" či "národním charakteru". Posilování islamofobie je relevantním společenským tématem v euroatlantickém prostoru pouze prizmatem závažnosti bezpečnostních hrozeb, jež představují radikální islamisté. Ti se v posledních dvou měsících zpřítomňují skrze obrazy zahalených individuí s noži v ruce, stojících vedle ponížených západních zajatců, kterým je posléze uříznuta hlava. Videa s těmito vraždami oblétají svět a objevují se v headlinech zpravodajských relací i na zpravodajských serverech. Jediným účinným prostředkem k eliminaci bezpečnostních hrozeb, které pro západní svět představují, je nalezení a uplatnění účinných prostředků boje proti těmto skupinám a jejich fyzická likvidace. Adekvátním verbálním vyjádřením výzev současné doby tedy je především pojmenovat tento problém a nalézt řešení: vyzvat společnosti včetně umírněné islámské komunity k tomuto boji. Appeaseři všech dob totiž neadekvátností svých výzev vzhledem ke kontextu dosáhli toliko diskreditace hodnot, o něž své výzvy opírali. A to by byl snad nejhorší důsledek podobného počínání. Vše ostatní pak vyznívá jako bagatelizace problémů a vážnosti situace a vytváření pseudoproblémů, což je stav, k němuž neradno směřovat za žádných okolností. S představiteli tzv. Islámského státu se žádný rozumný dialog vést nedá!
Autor je politolog, je lídrem KDU-ČSL do komunálních voleb ve Strakonicích

Lidovci hájí demokratickou politiku a právní stát! Ne estébáky!

1. října 2014 v 16:58 | Vladimír Hanáček
Předvolební atmosféra již několik dní houstne v souvislosti s pátečním hlasováním o změnovém zákonu ke služebnímu zákonu, v jehož souvislosti měl být rozšířen katalog funkcí, na něž se vztahuje povinnost předložení negativního lustračního osvědčení, i na členy vlády. Kontroverze spočívá v tom, že poté, co se nepodařilo prosadit změnu této lustrační povinnosti do znění zákona dle návrhu TOP 09 a ODS, byl přijat návrh služebního zákona bez této změny. Daný stav tak znamená, že lustrační zákon platí v původním znění dále a jeho aplikace je tak stejná jako dosud.
Mediální i osobní ataky představitelů KDU-ČSL ze strany činitelů TOP 09 v čele s Miroslavem Kalouskem, kteří lidovcům vyčítají, že zvednutím ruky pro navržené znění služebního zákona fakticky umožnili bývalým estébákům usednout ve vládních funkcích, představují jednu z nejnehoráznějších demagogií české politické debaty posledních let! Pokusme se probrat jednotlivá fakta a především interpretační souvislosti vzniklé situace směrem k normativnímu ideálu, který radno v této věci sledovat.
Předně je třeba prohlásit, že v rovině čistě procedurální je tato výhrada vůči krokům KDU-ČSL zcela vylhaná. Lidovečtí poslanci podpořili pravicový návrh na rozšíření povinnosti negativního lustračního osvědčení na členy vlády. Poté, co návrh díky postoji poslanců levé části spektra a hnutí ANO neprošel, zvedli ruku pro připravené znění zákona o státní službě, vzešlé z kompromisu mezi vládními stranami a pravicovou opozicí v zájmu jeho schválení v takové lhůtě, aby mohl začít platit od 1. ledna 2015. Dnes svým hlasováním tento záměr posvětil Senát, což se při jeho současném složení dalo očekávat. Tolik k procedurálním záležitostem.
Meritum věci představuje vymezení lustrací z hlediska definice funkčních pozic, s nimiž je tato spjata. Lustrační zákon zakazuje bývalým spolupracovníků StB, nomenklaturním kádrům a zástupcům bezpečnostních složek komunistického Československa vykonávat vedoucí funkce ve státní správě, veřejných institucích a státních podnicích. Položme si zajímavou politologickou otázku: je post člena vlády vedoucí funkce ve státním sektoru, nebo se jedná o primárně politický post, který má obrážet vůli lidu, vyjádřenou ve volbách skrze sněmovní většinu? Z dosavadní praxe jednoznačný závěr vyvodit nelze, poněvadž absence jasné zákonné úpravy vztahu politického vedení rezortu s profesionálním řízením ústředního orgánu státní správy neumožňovala jednoznačné vymezení úlohy ministra v této rovině. Přijetí nového služebního zákona by však nově svědčilo spíše pro druhé hledisko, tedy, že člen exekutivy je primárně nositelem politické vůle a realizátorem politické linie. Navíc formálně dle členění Ústavy je součástí výkonné moci i prezident. Jenže nejpozději od zavedení přímé volby může být zvolen každý, koho voliči zvolí. Pokud bychom chtěli na prezidenta vztahovat lustraci, potom bychom museli pozitivně lustrovanému buď nepřidělit mandát po zvolení, což je absurdní, a nebo bychom mu museli zakázat kandidaturu, což je v rozporu s principem občanské rovnosti. Navíc důležitý argument pro podporu lustračního zákona vždy byl, že neupírá práva, ale výsady! S požadavkem na negativní lustraci u člena vlády, kterýžto je nejen z praktických hledisek, ale i z důvodů morálních zcela oprávněný, se tak dostáváme do paradoxní situace: prezident republiky by měl povinnost požadovat po kandidátech na ministry předložení negativního lustračního osvědčení, ačkoliv by sám byl pozitivně lustrován… Opět tedy vidíme, že celé téma je veskrze jedno velké politikum. Pokud si občané přejí na exekutivních postech bývalé estébáky či nomenklaturní kádry, nezbývá odpůrcům podobné vize, než proti ní bojovat všemi legitimními politickými prostředky! Požadavek na právně garantovanou eliminaci takového stavu je vždycky deficitní, poněvadž z výše naznačených důvodů nelze podobnou ambici přetáhnout až do roviny, kdy je části obyvatel upíráno občanské právo ucházet se o podporu voličů. Podobné opatření by totiž stejně skončilo ve Štrasburku a ještě by bylo velmi pravděpodobné vyhovění podobné stížnosti ze strany Evropského soudu pro lidská práva.
Právě v rovině hodnotového zdůvodnění dikce lustračního zákona je třeba nahlížet i výše uvedený spor. Lustrační zákon upírá příslušné skupině populace "právo na řídící funkci ve státním sektoru", což je privilegium, na nějž nikdo z Ústavy právo nemá. Exekutivní funkce člena vlády taktéž nepředstavuje něco, na co má kdokoliv nezadatelné právo, neboť pochopitelně jde o "omezený zdroj", o nějž se soutěží a někdo prohrává… Tento zápas se však vede ryze politickými prostředky. Zvykově tedy v uplynulých 23 letech platilo, že kandidát na ministra předkládal prezidentu republiky negativní lustrační osvědčení coby podmínku následného jmenování. Tato podmínka však bylo ryze politické rozhodnutí jak prezidenta, tak představitelů dotčených politických stran. Prezident Zeman poprvé jmenoval do vlády ministra bez negativního lustračního osvědčení a toto jmenování podmínil schválením zákona o státní službě. Tuto podmínku neradno chápat jako nějaký bezduchý handl, nýbrž požadavek garance toho, že dotčený ministr nebude mít vliv na profesionální řízení odborného úseku státní správy ve svém rezortu a bude realizovat toliko politickou linii na ministerstvu. Zákon o státní službě odpolitizovává státní správu a zároveň zajišťuje, že na státní úředníky ve vedoucích funkcích v této rovině bude i nadále uplatňován lustrační zákon. Řev páně Kalouska a jeho věrných, že došlo k nějakému prolomení lustračního zákona, je tak zcela neodůvodněný a ve vztahu k reálné změně poměrů možná dokonce i "v protisměru", poněvadž právní garance zabránění infiltrace státní správy agenty StB se skrze tuto normu naopak ještě zvyšuje!
Vymáhání negativního lustračního osvědčení od členů vlády je pak politický postoj, ke kterému se KDU-ČSL vždy hlásila a hlásí. K dosažení tohoto cíle je však nutno mít dostatečnou politickou podporu a sílu. Jestliže 25 let po Listopadu 1989 občanům pojednou nevadí zvolit do zákonodárného sboru osoby s touto minulostí a na Hrad někoho, kdo tuto podmínku nevyžaduje, je to jistě obraz nejen současné situace, ale také důsledků předchozího vývoje. Můžeme pak dlouze polemizovat o tom, nakolik právě předchozí politické kroky těch, kteří se vehementně stylizují do pozice "ochránců mravnosti" nejsou nejsilnější vodou na mlejn společenským náladám, vedoucím k toleranci exponentů předlistopadového režimu v nejvyšších politických funkcích…
KDU-ČSL bude všemi politickými prostředky bojovat proti infiltraci nejvyšší pater politiky estébáky a nomenklaturními kádry. V krajích, kde vládnou koalice ČSSD a KSČM, patří k nejhlasitějším odpůrcům zapojení těchto činitelů do exekutivních orgánů krajských samospráv. Podobný postoj je nezbytnou bytostnou součástí demokratické politiky! Zároveň její poslanci prokázali, že mají smysl pro zodpovědnost za budoucí vývoj a nedopustí, aby byl v ČR demontován právní stát. K tomuto aktu přispívá schválení služebního zákona v předložené podobě! Ryk opozičních předáků proti nim tak není ničím jiným než projevem nervozity před nadcházejícími volbami a upřednostnění hry na emociální stránku veřejného mínění bez jakýchkoliv racionálních souvislostí. Kalkul TOP 09 s tím, že voliči jsou pitomci, kterým stačí několik svalnatých proklamací, doplňovaných obrazem šlechtice s dýmkou, aby si udělali obrázek a dle něj se zachovali u volební urny, je výrazem mimořádné krátkozrakosti a s naplňováním principů demokratické politiky v její silné normativní podobě nemá nic společného!
Autor je politolog, je lídrem KDU-ČSL do komunálních voleb ve Strakonicích