Geopolitika, hodnoty a pozérství v (proti)putinovském věku

1. září 2014 v 0:21 | Vladimír Hanáček
Ukrajinská krize zastihla českou politickou elitu ve zvláštním rozpoložení. Opticky dochází ke konfrontaci zdánlivě homogenních a okolním zemím analogických táborů, prosazujících praktická řešení, kterými lze dosáhnout žádoucího cíle, kterým je zastavení bojů a uslabení napětí v dotčeném regionu. Daleko víc než deklarované cíle faktické kontury domácího diskursu o ukrajinské krizi odhalí zamyšlení nad intencí jednotlivých aktérů a především hlubšími myšlenkovými, normativními i historickými podněty, které jednotlivé aktéry k těmto postojům motivují. Při podobném zamyšlení je radno se ptát především na to, zda subjekt, jenž se skrze tuto rozpravu pokouší definovat vlastní postoj k věci, je skutečně dějinným subjektem, tj. je definován vědomím vlastní zkušenosti nadindividuálního dosahu, jakož i vědomím potřeby vytvořit vlastní dějinnou perspektivu do budoucna na základě konkrétních podmínek existence. Tyto podmínky jsou pochopitelně dány vlastní prostorovou situovaností a jejími geopolitickými souřadnicemi. Pokud se nejzazším smyslem existence jakéhokoliv společenství stává morální úsilí o vlastní dějinnou subjektivitu, která svůj metafyzický původ i cíl zpřítomňuje skrze vůli k činu, potom nám stávající česká debata o ukrajinské krizi odhaluje poměrně tristní obraz: Češi vlastní vědomí o sobě samých jako takto pochopeném dějinném subjektu nejen nezpřítomňují v činu, ale především vycházejí z intencí, která podobné sebepochopení vylučují. Vědomí této vlastní prostorové "bezdějinnosti" pak navzdory všem zdánlivým protikladům usnadňuje věcné zacílení výše zmíněné debaty.
Jak konkrétně se tato diskurzivní poloha projevuje? Intence obhájců tvrdých sankcí vůči Rusku disponuje nepochybnou morálně ustrojenou ambicí empaticky "spolutrpět s trpícími", avšak vyvolává dojem, že tato sebetrýznitelská pozice je morální cíl sám o sobě, i kdyby na jeho konci mělo být vlastní dějinné zničení skrze neodvrácenou fyzickou agresi protivníka. Druzí pokoutně vycházejí vstříc nemalému percentu spoluobčanů, kteří nehodlají nést náklady vzdáleného konfliktu, tím, že odmítají přijetí a aplikaci sankcí s podobným morálním odůvodněním. Že oběť, kterou radno přinést na oltář míru a porozumění, spočívá v zbavení se manichejských dichotomií utlačovatele a utlačovaného a věnování srovnatelnou míru empatie oběma stranám konfliktu s tím, že hodnoty a bohulibé cíle lze vyjádřit pouze a jedině vlídným slovem. Výsledek podobného úsilí je ovšem stejně nejasný jako v prvním případě a vlastní dějinné zničení stejně pravděpodobné. Poněkud prozaičtější, a o současném stavu českého národního (sebe)vědomí mnohem více vypovídající je analýza reálpolitických argumentů, které slouží jako konkrétní vzpruha výše nastíněných morálních intencí. Zde se setkáváme s pozoruhodnou argumentací, na obou stranám s velmi podobnými myšlenkovými východisky, které se dají zobecnit asi v následující poloze: děláme něco, protože jsme to v posledním čtvrtstoletí dělali vždycky, a také to děláme proto, že to dělají "ti na západě". Tak se setkáváme s argumentem, že česká zahraniční politika po roce 1989 "vždy hájila lidská práva". Zcela legitimní doplňující dotaz, tj. zda analogie morální intence znamená nejen analogii zvolených reálných prostředků, ale též analogické čití dějinné situace, je však již téměř nepatřičný. Jiná poloha je argumentace nápodobou, tj. přijetí rozhodnutí, která učinili aktéři, nacházející se ve zcela jiných prostorových určeních a tedy vycházející i ze zcela jiných intencionálních předpokladů. Argumentace zájmem podepřít vlastní rozhodnutí autoritativním odkazem na zahraničně-politickou linii západních velmocí vůči Rusku tak nejen abstrahuje od vlastní odlišné geopolitické pozice, ale především tuto ambici není schopna zdůvodnit jinak než odkazem na pokračování v budování dosavadních zahraničně-politických vazeb.
Výsledkem těchto tendencí je jeden hmatatelný výstup: téměř úplná absence geopolitického realismu a s ním spojeného vědomí obhajoby vlastních zájmů, vyvěrajících z hodnotového zakotvení vlastní dějinné subjektivity. Nechceme-li se sami ocitnout v pozici utlačovaného a zároveň tíhy tohoto osudu zbavit Ukrajince, nelze souhlasit s takovou volbou reálných prostředků prosazení těchto cílů než těmi, u nichž lze předpokládat jejich úspěšné praktické dosažení. Idealistická pozice vládních sociálních demokratů (jimž sekundují liberálové z hnutí ANO) v rámci definice postoje české vlády a diplomacie k situaci na východě Ukrajiny budí v posluchačích dojem velkolepé přehlídky nejrůznějších ctnostných a ušlechtilých hodnotových soustav, z nichž se posluchač mnoho dozví o normativním zakotvení mluvčích, nikoliv už tolik o jejich připravovaných krocích. Ty jsou ovšem nakonec poměrně jednoduché: premiér Sobotka odmítl unijní sankce vůči Rusku se zdůvodněním, že nezná jejich efekt. Jestliže je efekt realizovaných sankcí neznámý, není jeho alternativou uspořádání sankcí dokonalé známé, ale spíše jejich úplná absence. Efekt této absence je však vypočitatelný poměrně snadno. V relaci k němu však blednou všechny deklarované hodnotové intence, které se stávají toliko rétorickým cvičením. Prezident Zeman, kterému na rozdíl od mnoha jeho českých i západních socialistických souputníků nechybí větší dávka nevůle hovořit ve vzletných morálních imperativech, zase odmítá sankce nikoliv proto, že by neznal jejich efekt, jako spíš proto, že tento tak či onak není slučitelný s jeho dávným a mezinárodně-politickému vývoji navzdory sveřepě udržovaným geopolitickým snem o rozšíření Evropské unie do Vladivostoku…
To naopak pravicová opozice v čele s knížetem Schwarzenbergem má ve věci sankcí poměrně jasno: morální imperativ "trpění s trpícími" je zde rétoricky postaven jako "dluh vůči vlastním předkům". Tato pseudokonzervativní maxima nejen získává bez faktického zohlednění reálných účinků podobné snahy charakter toliko laciné pózy, ale ještě horší je její vyznění v relaci s předchozími počiny mluvčích. Jestliže se vyzyvatelem k ctnostnému "spolutrpění" stává ústřední dietář české společnosti posledních let Miroslav Kalousek, nelze jeho výzvu nepochopit v kontextu hodnotových důrazů, která byla používána v rámci zdůvodnění rozpočtové politiky Nečasovy vlády. Dopady sankcí na český export tak kupodivu nejsou interpretovány jako ponižování českého producenta imperiálním ruským odběratelem, ale jako "nezbytná daň za uskutečňování dobra ve světě"… Jednoduše řečeno, pokorné snášení dopadů ruských sankcí na český export není v podání TOP 09 nic jiného než další dějství vznášení oběti společnosti ve jménu "vyšších hodnot", v kteréžto disciplíně je česká společnost vycepována úspornými opatřeními neoliberálních vlád minulých let. Nelze se pak svým způsobem divit, že jediným efektem těchto vyjádření je medvědí služba ideji solidarity s Ukrajinou v rámci českého veřejného mínění…
Jako hlas volajícího na poušti tak vyznívají pouze výzvy "bílých vran" v rámci české politické reprezentace, kteří se navzdory zmíněným diskursivním schématům vytrvale pokoušejí zdůrazňovat realistické prostředky uskutečňování české zahraniční a obranné politiky tváří v tvář aktuálním hrozbám s cílem znovunalézt ztracenou vlastní dějinnou subjektivitu. Mezi podobné donkichotské počiny lze jednoznačně započítat postoje lidoveckého poslance Ivana Gabala, jenž se nejen navzdory všem pokusil navrhnout řešení, před kterým si v kontextu postfukuyamovské české mentální situace leckdo klepe na čelo, tj. požadovat zvýšení výdajů na obranu ČR na výši 2% HDP. Tento požadavek je jednou stranou sporu rezolutně odmítnut a s notnou dávkou demagogie postaven do protikladu tvorbě pracovních míst a snižování nezaměstnanosti, a druhou naopak označen za zcela irelevantní v relaci k předpokladu vlastní garantované bezpečnosti skrze příslušnost k euroatlantickým bezpečnostním strukturám. Uznání významu středoevropských partnerů ze strany západních garantů jejich bezpečnosti má však ve skutečnosti charakter poplácání po zádech od člověka, který dotyčnému oslavenci minutu před tím úmyslně vyrazil zuby. Jak jinak lze interpretovat personální obsazení nejvyšších unijních postů v čase, kdy ruští vojáci operují na území cizího státu?…
Slova vícepremiéra Pavla Bělobrádka směrem k morální povinnosti přistoupit k tvrdým sankcím s ohledem na hodnoty a principy, na nichž naše společnost stojí, tak ve vztahu k zmíněnému Gabalovu návrhu mají, doufejme pevně, význam především jako výraz vědomí nezbytnosti bránit se reálným hrozbám vlastní existence. Přirovnání absence těchto sankcí k Mnichovu pak má toto vědomí dějinné subjektivity potvrdit. Je tedy dobrou zprávou, že realisty nejsou v naší zemi jen ti, kteří velmi prozíravě připravují její dějinnou sebevraždu svými ostentativními projevy nekritického rusofilství, které si "tolerantní a snášenlivá, (post)moderní, západně rozhleděná" česká společnost jen díky vymazání těchto slov z vlastního slovníku netroufne nazývat vlastizradou…



Autor je politolog, je lídrem KDU-ČSL do komunálních voleb ve Strakonicích
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama