Září 2014

Vyšší minimální mzda jako nová cesta do chudoby

21. září 2014 v 23:05 | Vladimír Hanáček
Ambice vládní ČSSD zvýšit minimální mzdu od 1. ledna 2015 o 700 Kč představuje prubířský kámen koaliční spolupráce vládních stran. Zároveň je jedním z momentů, kdy se po déle trvajícím konsensuálním vyznívání výsledků jednání Tripartity opět objevila neshoda sociálních partnerů na jedné z významných politických priorit, s níž vládní představitelé přicházejí. Tato kontroverze a zlomové linie, které vytváří mezi vládními činiteli, jsou přitom poměrně zbytečnou komplikací, neboť cíle, které vláda v programovém prohlášení deklarovala, jsou tímto opatřením spíše ohroženy než podpořeny.
Předně je třeba podotknout, že návrh je tradičním tématem socialistických a sociálnědemokratických stran v různých evropských zemích a zcela zapadá do socialistického konceptu státních zásahů do ekonomiky a přerozdělování bohatství skrze nastavování právních a administrativních pravidel. Vychází z předpokladu, že povinnost zaměstnavatelů vyplácet minimální mzdu zaměstnancům v určité výši je nástrojem státu k zajišťování důstojných materiálních podmínek života občanů. Tradiční protiargument donedávna i u nás vládnoucí neoliberální pravice vychází z principiálního odmítání podobných intervencí státu do ekonomiky, zvyšování náklady zaměstnavatelů na mzdy, jakož i předpokladu, že "každý nechť se postará sám o sebe" a tudíž si sežene dostatečně kvalifikovanou práci, za níž obdrží plat ve výši, která mu umožní důstojně vyžít. Neoliberální pravice by tak nejen minimální mzdu nezvyšovala, ale rovnou by jí zrušila jako přebytečný instrument.
Obě tato schémata uvažování o problému jsou krajními póly nahlížení na způsoby rozdělování bohatství ve společnosti a právě pohybování se "ode zdi ke zdi" v české veřejné diskuzi na daná témata dlouhodobě způsobovalo nejen napětí ve společnosti a komplikovalo aktivní politiku zaměstnanosti, ale taktéž neumožňovalo volit takové prostředky řešení této otázky, které by byly v souladu s deklarovaným hodnotovým cílem, tj. zajistit důstojné životní podmínky nejnižším příjmovým skupinám.
Koaliční partneři, tedy hnutí ANO a KDU-ČSL, s tímto návrhem sociální demokracie nadšený souhlas nevyslovili. Jejich nevůli ke zvyšování minimální mzdy rozhodně nelze nahlížet jako přitakání výše zmíněným neoliberálním přístupům, nebo dokonce neochotu pomoci sociálně slabším k vytvoření dostatečného materiálního zázemí. ANO 2011 se z protestního antiestablishmentového hnutí postupně přerozuje v podnikatelskou stranu, hájící zájmy českých zaměstnavatelů od drobných živnostníků a středních firem, až po kapitány průmyslu a velkoproducenty s téměř monopolním postavením na trhu. S tím souvisí i snaha dobrat se konsensu těchto politických a ekonomických aktérů s politickými a sociálními partnery v podobě sociálnědemokratické levice a odborů na koncepci takové politiky zaměstnanosti, která by vyšla z předpokladu, že podnikatelský úspěch rovná se pracovní příležitosti pro zaměstnance. Je zřejmé, že Andrej Babiš a jeho političtí soukmenovci hodlají nechat v příštích letech náležitě vykrvácet levicový elektorát ve svůj prospěch a prohlašují, že "stát by měl být řízen jako firma". Nezbývá tedy než dosáhnout toho, aby se v očích levicových voličů ze zaopatřovacího státu stala zaopatřovací firma a preference ANO vyletí do vesmíru…
KDU-ČSL je motivována ke svému nesouhlasu se sociálnědemokratickým návrhem z podobných pohnutek, které však nemají jalově technicistní, nýbrž hodnotové pozadí. Nejdůležitější hodnotou je zde sociální soudržnost, charakterizovaná vztahem vzájemného respektu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zaměstnavatel by měl zohledňovat sociální situaci zaměstnance a jí adekvátně mu vyplácet mzdu. Mzdové náklady však musí obrážet reálné možnosti, vyvěrající z ekonomické výkonnosti podniku. Je zřejmé, že zaměstnanec pobírající minimální mzdu je sice znevýhodněn vůči zaměstnancům, kteří mají platový příjem vyšší, avšak rozhodně je naopak zvýhodněn vůči těm, kteří pracují za méně či vůbec, a to nejen prakticky co do výše mzdy, ale též symbolicky, co do pracovního úvazku a z něj plynoucích zabezpečení.
V této perspektivě je požadavek na poměrně razantní zvýšení minimální mzdy do výše 9 200 Kč měsíčně nejen nesystémový, ale z hlediska zájmů zaměstnance dokonce velmi nebezpečný. Celkové zvýšení mzdových nákladů s tím spojené totiž může zaměstnavatele motivovat k tomu, aby snižovali svým zaměstnancům pracovní úvazky a ve finále jim vypláceli mzdu v takové výši, která zdaleka nedosahuje ani na současnou úroveň minimální mzdy. V situaci, že by došlo v krajním případě například k tak zásadní změně zaměstnaneckého poměru, v němž by zaměstnavatel dosavadnímu zaměstnanci na plný úvazek za minimální mzdu nabídl pracovní poměr na DPP coby podmínku setrvání v pracovní pozici, jsou ve hře ještě dva další aspekty problému. Zaměstnanec se v tu chvíli nachází v pozici osoby bez zdanitelných příjmů. To znamená, že na sociální pojištění zaměstnanec nově nic neodvádí (pokud si ho sám dobrovolně nepřihlásí), což ovšem v budoucnu negativně dolehne na jeho výměr výše důchodu dle odpracovaných let. Odvod na zdravotní pojištění je povinen platit, avšak ve výši minimálního vyměřovacího základu, jehož výše je vypočtena jako 13,5% minimální mzdy. Je paradoxní, že zaměstnanec, za kterého zaměstnavatel neodvádí pojistné ani nedisponuje příjmem ve výši minimální mzdy, je nucen sám odvádět pojistné v této výši a ještě se registrovat u své zdravotní pojišťovny jako samoplátce.
Tato krajní varianta dobře ilustruje bezzubost a nedomyšlenost záměrů zastánců navyšování minimální mzdy jako předpokládaného nástroje důstojných mzdových podmínek nejnižších příjmových skupin. Dotyčný zaměstnanec v tomto modelovém příkladu má v podstatě pouze dvě možnosti: buď se snažit si práci udržet i ve změněných podmínkách, znamenající pro něj ve skutečnosti daleko vyšší životní náklady než v dosavadní praxi pobírání minimální mzdy v nižší výši, a nebo práci opustí a začne pobírat dávky v nezaměstnanosti…
Je třeba zdůraznit, že podobný regres je z hlediska nastavení logiky povinností odvodů na straně zaměstnanců i zaměstnavatelů na stejné úrovni jako snížení mzdy zaměstnance skrze úpravu pracovního úvazku, vedoucí k jeho povinnosti hradit doplatek na zdravotním pojištění do výše minimálního vyměřovacího základu. Ta může být dle ustanovení zákoníku práce přenesena na zaměstnavatele (pokud je vyměřovací základ nižší než minimální mzda zapříčiněn překážkami na straně organizace). To však v praxi znamená v podstatě totéž jako zvyšování mzdových nákladů v souvislosti se zvýšením minimální mzdy… A navíc, a to je nejdůležitější, se zde oslabuje vzájemná důvěra a spolupráce mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem!
V praxi je tak možno předpokládat, že požadavek na razantní zvýšení minimální mzdy může paradoxně namnoze přinést regres příjmů dotčených zaměstnanců i pod jejich stávající úroveň, snížení jejich sociálního krytí skrze pojistné, oslabení důvěry a pozitivního vztahu k zaměstnavateli a v neposlední řadě i deklasování zaměstnance na úroveň "nádeníka" bez plného úvazku, mající pochopitelně psychologické i symbolické dopady. Na straně zaměstnavatele pak znamená jediné, chce-li se zaměstnavatel vyhnout podobným krizovým scénářům, musí chtě nechtě zvýšit náklady na mzdy. Očekávat empatii socialistických představitelů vůči zaměstnavatelům asi tradičně nelze, ale argumenty výše vznesené ve vztahu ke zaměstnanci by sociálnědemokratičtí lídři a odboroví předáci brát v potaz měli, chtějí-li skutečně naplňovat hodnotové cíle, k nimž se často ostentativně hlásí. Druhou možností je, že se pokusí tato pravidla legislativně celá předělat tak, aby k podobným scénářům nevedla, avšak k tomu nemají ani odvahu, ani politické nástroje, a dokonce ani dobré vnější předpoklady s ohledem na fakt, že by podobné úpravy mohly zcela destabilizovat systém odvodů na pojistném a následné pojistné plnění.
Tlak menších koaličních partnerů je tak více než žádoucí! Zvyšování minimální mzdy o 700 Kč není krok ani systémový, ani sociálně citliví, jak se mnozí domnívají. Nezbývá než doufat, že si to brzy uvědomí i ti, kteří se za tuto "pomoc potřebných" tak vehementně zasazují…

Autor je politolog, je lídrem KDU-ČSL do komunálních voleb ve Strakonicích

Zemanova nová slovanská politika

14. září 2014 v 23:25 | Vladimír Hanáček
Publicista Josef Brož se v sobotní MF Dnes (13.9.2014) zamýšlí nad významem podpory, které se dostalo požadavku zástupců volyňských Čechů ze Žitomyrské oblasti na repatriaci do ČR ze strany prezidenta Miloše Zemana. Autor tento postoj prezidenta vysoce oceňuje jako mravně ustrojené gesto solidarity s krajany, žijícími v těžkých poměrech válkou zmítané Ukrajiny, vyjadřující vědomí těžkého dějinného údělu této komunity v posledním půldruhém století. Připomíná jejich oběti v jménu československé svobody v první i druhé světové válce, nacistické represálie na nich, komunistickou perzekuci navrátivších se volyňských Čechů po druhé světové válce za jejich otevřená svědectví o sovětské realitě, ale i zdravotní komplikace členů komunity po havárii v Černobylu. Postoj prezidenta navíc staví do kontrastu s neochotou představitelů vlády, a především pak ministrů Zaorálka a Chovance jednoznačně podpořit repatriační úsilí volyňských Čechů, které autor shledává jako účelové politikaření.
Pokud celé téma zasadíme do takto načrtnutých významových a symbolických kontur, nelze s autorovou interpretací i morálním hodnocením postojů vedoucích představitelů státu nesouhlasit. Paradoxní však je, že podobný interpretační rámec rozhodně není jediný, který se k vysvětlení prezidentových postojů ve vztahu k tomuto tématu zřetelně nabízí. Pokud chápeme úsilí volyňských Čechů o návrat do vlasti jako výraz niterného ztotožnění se potomků někdejších emigrantů do carského Ruska s dávnou domovinou, snahu stvrdit svou skupinovou identitu v těžkých dobách, avšak příznivých společensko-politických poměrech ve vlasti svých předků společným návratem do ní a začátkem nového skupinového soužití s národem, s nímž se stále silně identifikují, potom by bylo naprostým cynismem a opovržením hodnotami solidarity a sounáležitosti příslušníků historického českého národa podobnou snahu odmítat s poukazem na nebezpečí sociálních konfliktů mezi volyňskými reemigranty a starousedlíky v České republice po jejich příchodu. Jednoduše řečeno, démonizace "Volyňáků, co nám berou práci!" je v přímém kontrastu s morálním postojem, který autor zamyšlení zastává a připisuje ho i prezidentu Zemanovi.
Problém však nastává, když se pokusíme tento postoj prezidenta Zemana vysvětlit v širších souvislostech jeho zahraničně-politických vizí. Miloš Zeman je nejen doma vnímán jako jeden z vrcholných představitelů členských států EU, který se netají svým velmi příznivým a na mezinárodní úrovni namnoze ostentativně stvrzovaným poměrem vůči současné politické elitě Ruské federace. Kdybychom vyšli z obecné, byť poněkud jednostranně pojaté představy Zemana-rusofila, jak bychom pak mohli vysvětlit jeho poměr k otázce volyňských Čechů? Nabízí se jasná a jednoznačná interpretace: podpora požadavku repatriace volyňských Čechů vyvěrá z přesvědčení, že pro naše krajany na Ukrajině není v jejich dosavadních domovech vůbec bezpečno, a to především proto, že "vítězství Mejdanu" znamená posílení nacionalistických a xenofóbních projevů ukrajinské společnosti, které může za jistých okolností získat přímou podporu a ochranu z nejvyšších politických míst v Kyjevě, a obrátit se proti národnostním menšinám. Zkrátka, kdo si představuje politický status quo na Ukrajině jako "fašistické orgie" a očekává jejich eskalaci po podzimních parlamentních volbách, ten pochopitelně rozumí obavám volyňských Čechů o svou bezpečnost a podpoří jejich návrat do staré vlasti. Podobná interpretace sice pochopitelně věcně pokulhává, neboť na jejím základě bychom mohli volyňským Čechům stejně tak doporučovat nikoliv odchod směrem na západ, nýbrž cestu na východ a žádání o azyl v zemi, do níž historicky přišli, tj. v Rusku… Do podobných absurdních poloh se však nepouštějme! Spíše by stačilo, kdybychom zůstali u jednoduchého závěru: postoj prezidenta Zemana k otázce volyňských Čechů je v kontextu jeho dalších zahraničně-politických důrazů více než dvojsečný, a proto bychom místo prvoplánového laudatio na hlavu státu měli požadovat jeho další normativní zdůvodňování!
Tyto poukazy se však úzce pojí s další, širší, a dokonce i daleko zajímavější dimenzí Brožovy argumentace. Autor tvrdí, že prezident Zeman svým aktem podpory požadavku repatriace volyňských Čechů přímo navazuje na prezidenta Edvarda Beneše, jemuž po druhé světové válce osobně tlumočil Ludvík Svoboda přání bojovníků svého armádního sboru z řad volyňských Čechů o "návrat do vlasti", který prezident podpořil. Josef Brož tvrdí, že Zeman si je této symbolické vazby jistě dobře vědom. Je otázkou, nakolik si autor uvědomuje, že tímto příměrem vybízí spíše k dalšímu hlubšímu srovnávání zahraničně-politických vizí obou prezidentů a dobového kontextu, v němž se odehrávalo, což by znamenalo, že podobné tvrzení je poměrně dosti troufalé na to, abychom ho mohli zúžit toliko na jedno dílčí téma návratu volyňských Čechů.
Benešova zahraničně-politická koncepce po druhé světové válce je obecně známá a stala se základem zahraničně-politické orientace poválečného Československa. Po trpké zkušenosti spoléhání se na pomoc a ochranu západních velmocí se novým pilířem československé bezpečnosti stal Sovětský svaz, o němž již začátkem 40. let Beneš předpokládal, že dojde k jeho postupné demokratizaci, jdoucí ruku v ruce s postupnou socializací západních demokracií, a tedy vzájemnému sblížení. V díle Nová slovanská politika poté Beneš na sklonku války předpokládal historicky vypozorovatelnou a politicky, sociálně i kulturně potvrzovanou bytostnou demokratičnost a sociální pokrokovost slovanských národů, kteří skrze revoluční úsilí o prosazení demokracie a humanity v pevné jednotě dosáhnou po vítězné válce definitivního uskutečnění své politické a hospodářské sounáležitosti a stanou se tak novou hybnou silu světového řádu. Na tomto půdorysu předpokládal úzkou spolupráci v trojúhelníku SSSR-Československo-Polsko, k němuž se měli posléze přidat též Jihoslované a Bulhaři. Podobná vize je pozoruhodnou kombinací Masarykových univerzalistických rozvrhů vítězství demokracie a humanity ve světě skrze úspěšnou emancipaci malých národů střední Evropy po první světové válce, vyjádřené ve Světové revoluci, s v české kultuře, literatuře a umění dějinně přítomnými primordiálním vizemi všeslovanské jednoty, živené kollárovsky pochopeným nekritickým rusofilstvím. Kromě těchto teoretických rozvrhů zde pochopitelně hraje důležitou roli i reálpolitický zřetel potřeby opřít československou zahraniční politiku po porážce nacistického Německa i o "východní nohu"…
Edvardu Benešovi jistě příliš neslouží ke cti, že těmito vizemi nejen znemožnil uskutečnění zárodečného úsilí o sjednocení zemí někdejšího masarykovského "sanitního kordonu" v pásu národů mezi Německem a Ruskem skrze projekt polsko-československé konfederace, jenž londýnské vládě nabízela polská exilová reprezentace jako legitimní předmět debat v duchu tradic polského politického myšlení ještě v době války, ale též vahou své autority symbolicky posvětil vnitro-politický projekt "socializující demokracie" s významným silovým postavením KSČ. Benešovi zarytí kritici však vidí toliko "velké dějiny", avšak nesledují "malé dějiny", tedy vnitřní vývoj prezidenta Beneše a jeho pohled na situaci, vyúsťující v únorových událostech roku 1948. Slova těžce nemocného bývalého prezidenta, pronesená v soukromém rozhovoru s novinářkou Charlottou Posse - Brázdovou v Sezimově Ústí dne 19. srpna 1948, v nichž Edvard Beneš přiznal, že jeho největším politickým omylem bylo, že včas neodhalil, že Stalin jemu i Janu Masarykovi bezuzdně lhal, jsou trpkým svědectvím politického debaklu státníka, jenž navzdory své definitivní porážce neztratil sebekritičnost a zdravý úsudek.
Proč je tento výklad tváří v tvář tezi o Zemanově vědomé návaznosti na Benešovy koncepce tak důležitý? Především proto, že Zemanovu zahraničně-politickou představu o postupném přibližování se Ruska západním demokraciích, která jednou vyústí v přijetí Ruska do EU a vytvoření mohutného bloku v euroasijském prostoru, postaveném na principech demokracie, tolerance a otevřenosti (a v tomto ohledu není Zeman o nic více ani o nic méně konformní se standardními představami průměrného západoevropského socialisty), který umožní zadržovat posilování geopolitického a hospodářského významu Číny, nelze nenahlížet jako bytostnou analogii Benešovy vize všeslovanského sjednocení na hodnotovém základě. Podobně i reálpoliticky se podobného cíle má dosáhnout skrze ostentativní projevy dobré vůle a empatický postoj vůči kremelským vládcům a jejich geopolitickým hrám. Všechny projevy proruských sympatií v současné ukrajinské krizi, které se v české společnosti objevují, jsou přitom živeny jednou a touž myšlenkovou tradicí panslavismu a rusofilství jako exaltované "sbratřování s velkými osvoboditeli" po druhé světové válce. Jedině a pouze odtud pramení Zemanova vůle veřejně projevit důvěru v mocenskou elitu Ruské federace a jejich výroky o vlastním angažmá v ukrajinské krizi. Jestliže je prezident jakékoliv středoevropské země ochoten veřejně sdělit, že věří jejich ujištěním, že na východní Ukrajině žádné ruské vojenské jednotky neoperují, dostává se do naprosto stejné pozice jako Edvard Beneš v poměru ke Stalinovi před 70 lety…
V tomto ohledu nelze než souhlasit s Josefem Brožem, že prezident Zeman na politické tradice, spojované s reálnými kroky prezidenta Beneše skutečně navazuje, a jistě vědomě. Podobné zjištění je však v kontextu znalosti dějinného vývoje naší země po druhé světové válce spíše obrovským varováním než tezí hodnou nadšených ovací. Nezbývá tedy než doufat, že si Zeman v jednom vezme z Beneše opravdu příklad, tj. neztratí kritičnost a zdravý rozum, a včas odhalí, že důvěřovat Putinovi a Lavrovovi by se mu mohlo stejně nevyplatit jako se to kdysi nevyplatilo Benešovi vůči Stalinovi. Všichni bychom si však měli přát, aby se Zeman tohoto zjištění dobral na rozdíl od Beneše včas a nebylo již pozdě…
Autor je politolog, je členem KDU-ČSL

Geopolitika, hodnoty a pozérství v (proti)putinovském věku

1. září 2014 v 0:21 | Vladimír Hanáček
Ukrajinská krize zastihla českou politickou elitu ve zvláštním rozpoložení. Opticky dochází ke konfrontaci zdánlivě homogenních a okolním zemím analogických táborů, prosazujících praktická řešení, kterými lze dosáhnout žádoucího cíle, kterým je zastavení bojů a uslabení napětí v dotčeném regionu. Daleko víc než deklarované cíle faktické kontury domácího diskursu o ukrajinské krizi odhalí zamyšlení nad intencí jednotlivých aktérů a především hlubšími myšlenkovými, normativními i historickými podněty, které jednotlivé aktéry k těmto postojům motivují. Při podobném zamyšlení je radno se ptát především na to, zda subjekt, jenž se skrze tuto rozpravu pokouší definovat vlastní postoj k věci, je skutečně dějinným subjektem, tj. je definován vědomím vlastní zkušenosti nadindividuálního dosahu, jakož i vědomím potřeby vytvořit vlastní dějinnou perspektivu do budoucna na základě konkrétních podmínek existence. Tyto podmínky jsou pochopitelně dány vlastní prostorovou situovaností a jejími geopolitickými souřadnicemi. Pokud se nejzazším smyslem existence jakéhokoliv společenství stává morální úsilí o vlastní dějinnou subjektivitu, která svůj metafyzický původ i cíl zpřítomňuje skrze vůli k činu, potom nám stávající česká debata o ukrajinské krizi odhaluje poměrně tristní obraz: Češi vlastní vědomí o sobě samých jako takto pochopeném dějinném subjektu nejen nezpřítomňují v činu, ale především vycházejí z intencí, která podobné sebepochopení vylučují. Vědomí této vlastní prostorové "bezdějinnosti" pak navzdory všem zdánlivým protikladům usnadňuje věcné zacílení výše zmíněné debaty.
Jak konkrétně se tato diskurzivní poloha projevuje? Intence obhájců tvrdých sankcí vůči Rusku disponuje nepochybnou morálně ustrojenou ambicí empaticky "spolutrpět s trpícími", avšak vyvolává dojem, že tato sebetrýznitelská pozice je morální cíl sám o sobě, i kdyby na jeho konci mělo být vlastní dějinné zničení skrze neodvrácenou fyzickou agresi protivníka. Druzí pokoutně vycházejí vstříc nemalému percentu spoluobčanů, kteří nehodlají nést náklady vzdáleného konfliktu, tím, že odmítají přijetí a aplikaci sankcí s podobným morálním odůvodněním. Že oběť, kterou radno přinést na oltář míru a porozumění, spočívá v zbavení se manichejských dichotomií utlačovatele a utlačovaného a věnování srovnatelnou míru empatie oběma stranám konfliktu s tím, že hodnoty a bohulibé cíle lze vyjádřit pouze a jedině vlídným slovem. Výsledek podobného úsilí je ovšem stejně nejasný jako v prvním případě a vlastní dějinné zničení stejně pravděpodobné. Poněkud prozaičtější, a o současném stavu českého národního (sebe)vědomí mnohem více vypovídající je analýza reálpolitických argumentů, které slouží jako konkrétní vzpruha výše nastíněných morálních intencí. Zde se setkáváme s pozoruhodnou argumentací, na obou stranám s velmi podobnými myšlenkovými východisky, které se dají zobecnit asi v následující poloze: děláme něco, protože jsme to v posledním čtvrtstoletí dělali vždycky, a také to děláme proto, že to dělají "ti na západě". Tak se setkáváme s argumentem, že česká zahraniční politika po roce 1989 "vždy hájila lidská práva". Zcela legitimní doplňující dotaz, tj. zda analogie morální intence znamená nejen analogii zvolených reálných prostředků, ale též analogické čití dějinné situace, je však již téměř nepatřičný. Jiná poloha je argumentace nápodobou, tj. přijetí rozhodnutí, která učinili aktéři, nacházející se ve zcela jiných prostorových určeních a tedy vycházející i ze zcela jiných intencionálních předpokladů. Argumentace zájmem podepřít vlastní rozhodnutí autoritativním odkazem na zahraničně-politickou linii západních velmocí vůči Rusku tak nejen abstrahuje od vlastní odlišné geopolitické pozice, ale především tuto ambici není schopna zdůvodnit jinak než odkazem na pokračování v budování dosavadních zahraničně-politických vazeb.
Výsledkem těchto tendencí je jeden hmatatelný výstup: téměř úplná absence geopolitického realismu a s ním spojeného vědomí obhajoby vlastních zájmů, vyvěrajících z hodnotového zakotvení vlastní dějinné subjektivity. Nechceme-li se sami ocitnout v pozici utlačovaného a zároveň tíhy tohoto osudu zbavit Ukrajince, nelze souhlasit s takovou volbou reálných prostředků prosazení těchto cílů než těmi, u nichž lze předpokládat jejich úspěšné praktické dosažení. Idealistická pozice vládních sociálních demokratů (jimž sekundují liberálové z hnutí ANO) v rámci definice postoje české vlády a diplomacie k situaci na východě Ukrajiny budí v posluchačích dojem velkolepé přehlídky nejrůznějších ctnostných a ušlechtilých hodnotových soustav, z nichž se posluchač mnoho dozví o normativním zakotvení mluvčích, nikoliv už tolik o jejich připravovaných krocích. Ty jsou ovšem nakonec poměrně jednoduché: premiér Sobotka odmítl unijní sankce vůči Rusku se zdůvodněním, že nezná jejich efekt. Jestliže je efekt realizovaných sankcí neznámý, není jeho alternativou uspořádání sankcí dokonalé známé, ale spíše jejich úplná absence. Efekt této absence je však vypočitatelný poměrně snadno. V relaci k němu však blednou všechny deklarované hodnotové intence, které se stávají toliko rétorickým cvičením. Prezident Zeman, kterému na rozdíl od mnoha jeho českých i západních socialistických souputníků nechybí větší dávka nevůle hovořit ve vzletných morálních imperativech, zase odmítá sankce nikoliv proto, že by neznal jejich efekt, jako spíš proto, že tento tak či onak není slučitelný s jeho dávným a mezinárodně-politickému vývoji navzdory sveřepě udržovaným geopolitickým snem o rozšíření Evropské unie do Vladivostoku…
To naopak pravicová opozice v čele s knížetem Schwarzenbergem má ve věci sankcí poměrně jasno: morální imperativ "trpění s trpícími" je zde rétoricky postaven jako "dluh vůči vlastním předkům". Tato pseudokonzervativní maxima nejen získává bez faktického zohlednění reálných účinků podobné snahy charakter toliko laciné pózy, ale ještě horší je její vyznění v relaci s předchozími počiny mluvčích. Jestliže se vyzyvatelem k ctnostnému "spolutrpění" stává ústřední dietář české společnosti posledních let Miroslav Kalousek, nelze jeho výzvu nepochopit v kontextu hodnotových důrazů, která byla používána v rámci zdůvodnění rozpočtové politiky Nečasovy vlády. Dopady sankcí na český export tak kupodivu nejsou interpretovány jako ponižování českého producenta imperiálním ruským odběratelem, ale jako "nezbytná daň za uskutečňování dobra ve světě"… Jednoduše řečeno, pokorné snášení dopadů ruských sankcí na český export není v podání TOP 09 nic jiného než další dějství vznášení oběti společnosti ve jménu "vyšších hodnot", v kteréžto disciplíně je česká společnost vycepována úspornými opatřeními neoliberálních vlád minulých let. Nelze se pak svým způsobem divit, že jediným efektem těchto vyjádření je medvědí služba ideji solidarity s Ukrajinou v rámci českého veřejného mínění…
Jako hlas volajícího na poušti tak vyznívají pouze výzvy "bílých vran" v rámci české politické reprezentace, kteří se navzdory zmíněným diskursivním schématům vytrvale pokoušejí zdůrazňovat realistické prostředky uskutečňování české zahraniční a obranné politiky tváří v tvář aktuálním hrozbám s cílem znovunalézt ztracenou vlastní dějinnou subjektivitu. Mezi podobné donkichotské počiny lze jednoznačně započítat postoje lidoveckého poslance Ivana Gabala, jenž se nejen navzdory všem pokusil navrhnout řešení, před kterým si v kontextu postfukuyamovské české mentální situace leckdo klepe na čelo, tj. požadovat zvýšení výdajů na obranu ČR na výši 2% HDP. Tento požadavek je jednou stranou sporu rezolutně odmítnut a s notnou dávkou demagogie postaven do protikladu tvorbě pracovních míst a snižování nezaměstnanosti, a druhou naopak označen za zcela irelevantní v relaci k předpokladu vlastní garantované bezpečnosti skrze příslušnost k euroatlantickým bezpečnostním strukturám. Uznání významu středoevropských partnerů ze strany západních garantů jejich bezpečnosti má však ve skutečnosti charakter poplácání po zádech od člověka, který dotyčnému oslavenci minutu před tím úmyslně vyrazil zuby. Jak jinak lze interpretovat personální obsazení nejvyšších unijních postů v čase, kdy ruští vojáci operují na území cizího státu?…
Slova vícepremiéra Pavla Bělobrádka směrem k morální povinnosti přistoupit k tvrdým sankcím s ohledem na hodnoty a principy, na nichž naše společnost stojí, tak ve vztahu k zmíněnému Gabalovu návrhu mají, doufejme pevně, význam především jako výraz vědomí nezbytnosti bránit se reálným hrozbám vlastní existence. Přirovnání absence těchto sankcí k Mnichovu pak má toto vědomí dějinné subjektivity potvrdit. Je tedy dobrou zprávou, že realisty nejsou v naší zemi jen ti, kteří velmi prozíravě připravují její dějinnou sebevraždu svými ostentativními projevy nekritického rusofilství, které si "tolerantní a snášenlivá, (post)moderní, západně rozhleděná" česká společnost jen díky vymazání těchto slov z vlastního slovníku netroufne nazývat vlastizradou…



Autor je politolog, je lídrem KDU-ČSL do komunálních voleb ve Strakonicích