Červenec 2014

Socialistická destrukce církevního školství pod praporem neoliberálních škrtů

8. července 2014 v 19:06 | Vladimír Hanáček
Materiál z dílny ministra školství Marcela Chládka, který po z nejasných důvodů zkráceném připomínkovém řízení připutuje na vládu coby návrh novely školského zákona a zákona o školských dotacích, je pozoruhodnou kombinací socialistického dirigismu a křížového tažení proti všemu, co má něco společného s církvemi na jedné straně a kalouskovsko-babišovského přístupu k uskutečňování rozpočtových úspor coby tupé účetní operaci na straně druhé. Ministr školství se rozhodl změnit systém republikových normativů, podle nichž se vyplácí dotace jednotlivým typům škol ze státního rozpočtu. Nově by měly být zcela zrušeny příspěvky církevním a soukromým základním, středním a vyšším odborným školám neinvestiční povahy, tedy ty, které se dají využít na úhradu mezd či nákup učebních pomůcek. Podle Chládkova návrhu tak má dojít k vyrovnání příjmů veřejných a církevních/soukromých škol, neboť provozní náklady veřejných škol hradí zřizovatel, tj. obec či kraj. Žádnou konkrétní případovou studii, dle níž by se dala dokázat současná podfinancovanost veřejných škol ve prospěch ostatních, však důvodová zpráva neobsahuje. Stejně tak se zájemce nedozvídá ani průměrnou výši disponibilních příjmů, které obce a kraje získávají na základě rozpočtového určení daní a mohou je vynaložit na provozní výdaje školských zařízení. Naopak důležitým sdělením v důvodové zprávě je předpokládaná úspora ve státním rozpočtu, kterou by změna výpočtu republikových normativů měla přinést. Její předpokládaná výše činí cca 500 mil. Kč ročně.
Při prostudování zmíněného materiálu je navýsost zřejmé, že systémové změny se mají dotknout financování především těch školských zařízení, které zřizují církevní právnické osoby. Ponechme nyní stranou diskuzi o žádoucích právních úpravách, které ani stávající legislativa nesplňuje: statutu církevní školy jako samostatné právní formy, jakož i ústrojnosti úpravy statutu vyšších odborných škol coby institucí terciárního vzdělávání ve školském zákoně. Zaměřme spíše pozornost na možné důsledky této novely, skrze které můžeme odhalit její nejkřiklavější aspekty.
Předně novela pojímá oba typy škol jako plně homogenní kategorie, jejichž kvalitativní i finanční poměry jsou zcela subalterního významu. Bez kvalitativní analýzy zajišťování výuky či profilu absolventa lze však poměry na jednotlivých školách hodnotit jen stěží. Cílem této novely však není odlišit kvalitní a úspěšné církevní školy od těch nekvalitních a na základě těchto kritérií upravit systém financování z veřejných zdrojů. Tato novela předpokládá jejich plošné zrušení bez ohledu na kvalitu. Stejně tak není zřejmé, jestli lze empiricky doložit, že jsou dotyčné školy dlouhodobě finančně zajištěny z vlastních zdrojů, a tedy zrušení státních příspěvků nemůže mít na jejich chod žádný vliv, či se naopak do jejich finanční kondice významně promítne. Se všemi těmito skutečnostmi si Chládkův návrh hlavu neláme.
Na druhé straně však důvodová zpráva zmiňuje možný předpoklad, že by výpadek příjmů církevních škol mohl způsobit jejich finanční destabilizaci, a tak hned přichází s návrhem alternativních zdrojů příjmů. Zmiňovány jsou dva základní: komerční příjem od klientů, tj. studentů, nebo dotace ze strany zřizovatele, tj. příslušné církevní právnické osoby. Podívejme se tedy na možné důsledky této "kompenzace".
Nahrazení státního příspěvku na provozní výdaje školy skrze tržní zdroje je pochopitelně spojeno s otázkou výběru školného, resp. jeho výše. Církevní školy tak mohou být postaveny před dvojí volbu, kde ani jedna z alternativ není pro ně nijak příznivá: buď budou v zájmu vyšších příjmů, pokrývajících provozní výdaje, navyšovat školné, což zvyšuje finanční náročnost studia, nebo budou v zájmu zachování jeho výše naopak neúměrně navyšovat počty přijímaných studentů, což logicky vede ke kvalitativní stagnaci výuky. K tomu musíme připočítat efekt demografického propadu, který se v následujících letech nevyhnutelně promítne do počtu zájemců o studium, notabene v situaci, kdy studium na veřejných školách je i nadále finančně výrazně méně náročné. Z tohoto hlediska je načasování účinnosti novely (má vstoupit v platnost v lednu 2015) zcela nelogické…
Předpoklad dotace církevním školám ze strany zřizovatelů samozřejmě operuje s vědomím příjmů církví z provedeného majetkového vyrovnání. Jak ovšem lze využít tyto zdroje v praxi tak, aby něco podobného bylo realizovatelné, se však opět nedozvídáme. Podobný argument má navíc podobnou logiku, jako kdyby mělo v dohledné době dojít k plnému zrušení rozpočtové kapitoly ministerstva kultury, z níž stát financuje platy duchovních, a jako argument by sloužilo provedené majetkové vyrovnání. Mohou církve využít nabytý majetek k plně samostatnému financování vlastního provozu ihned? To je otázka, kterou se militantní antiklerikálové pochopitelně nezatěžují, poněvadž z jejich pohledu je záporná odpověď na tuto otázku nejlepší variantou…
Podobné předpoklady se dají jen stěží obhájit ve snaze nastavit systém dlouhodobě tak, aby byl spravedlivý ke všem zúčastněným a zachovával kvalitu poskytovaných služeb. Socialistická reprezentace pojímá vztah státu a církví jako vztah konkurenční, a to až do hrdel a statků, resp. poslední koruny. Proto je také vize finančního "vyhladovění" církevních škol skrze zrušení státní příspěvků na provoz tak lákavá. Argument o jejich kvalitě a užitečnosti neobstojí, poněvadž kvalitní církevní škola, o kterou je zájem z hlediska povahy studia i kvality dosaženého vzdělání, je pro ně ideologický protivník, kterého je třeba zničit.
Jestliže konstatujeme, že nové nastavení systému financování církevních škol může znamenat úplnou likvidaci mnoha kvalitních školských zařízení, ve světle výše uvedeného není podobný soud nikterak nadnesený. Pozoruhodné na Chládkově úmyslu je však to, že významným zdrojem ospravedlnění jeho realizace je potenciálně dosažená rozpočtová úspora. Inu, když to nejde v rudém pod praporem revoluce, provedou socialisté své antiklerikální tažení v modrém pod praporem rozpočtových úspor…


Autor je politolog