Prvorepublikové výsledky evropských voleb

1. června 2014 v 23:01 | Vladimír Hanáček
Nedávno proběhnuvší volby do Evropského parlamentu přinesly v ČR výsledky, které představují neobvyklou anomálii. Pokud bychom srovnávali početní zisky jednotlivých politických stran v různých volbách a různých typech voleb na našem území od roku 1990, podobných čísel bychom se nedohledali. Ještě nikdy v polistopadovém období totiž nenastala situace, že by žádná z kandidujících stran v jedněch volbách nepřesáhla 20% hranici voličské podpory. V historické perspektivně tedy jde výsledek evropských voleb srovnávat dále do minulosti a dojít k následujícímu závěru: výsledky voleb, v nichž nejsilnější strana dosáhne percentuálního zisku pod 20% hranicí, nastaly u nás nyní poprvé od roku 1935.
Tento pozoruhodný výstup evropských voleb můžeme ponechat zcela bez povšimnutí a argumentovat tradičními tezemi mnoha analytiků, že se jedná o volby druhého řádu, personalizovaný výběr mezi lídry kandidátek na celém území státu, minimální volební účast, slabší mobilizaci skrze absenci ústředních témat volebních kampaní atd. Všechny tyto argumenty jsou správné a adekvátní, avšak vyvozovat z nich, že evropské volby pro vývoj stranického systému nepředstavují žádný signifikantní ukazatel, je spíše výrazem ležérnosti příslušných analytiků než svědomitým posouzením všech faktorů, které zde sehrávají roli.
Evropské volby sice nemusíme brát zcela vážně pokud jde o konkrétní percentuální zisky zúčastněných stran, nýbrž vypozorovat z nich makroúrovňové vývojové tendence, které mohou mít na formát českého stranického systému významné dopady do budoucna, nepochybně lze. Můžeme tak učinit, pokud zakomponujeme evropské volby a jejich průvodní jevy i výstupy do širších klasifikačních měřítek posouzení volebních ukazatelů v delší časové řadě. Volby do EP nám tak představují velmi specifickou volební arénu: na jedné straně jde o volby celostátního charakteru, navíc kontaminované celoevropskou volební procedurou, která však zatím zdá se zcela neupozaďuje (nejen v ČR) dominantně národní charakter voleb. Na rozdíl od sněmovních (a nově také prezidentských) voleb, které jsou pochopitelně taktéž realizovány na celostátní úrovni, mají evropské volby opravdu charakter voleb druhého řádu, což se týká nejen charakteru volebních kampaní a voličské mobilizace, ale i výše volební účasti a také volebního chování. Lze tak konstatovat, že evropské volby jsou zřejmě jediné volby celostátního rozsahu, v nichž jsou náklady stranickosystémových outsiderů na dosažení volebního úspěchu výrazně nižší než v ostatních volbách. V posledně proběhnuvších je tato charakteristika pochopitelně naplněna především v překročení pětiprocentní klauzule a zisku jednoho mandátu pro Stranu svobodných občanů, která v jiných typech celostátních voleb dosud nikdy neuspěla, přestože se jich od svého vzniku na začátku roku 2009 již opakovaně zúčastnila. V případě Svobodných je navíc naplněna i druhá charakteristika, která se s povahou volební procedury v evropských volbách rovněž pojí, a to je vyšší stupeň personalizace stranických platforem, který byl vyjádřen účastí předsedy strany Petra Macha v čele kandidátky a následně jeho zvolením do EP. Prosazení se outsiderů stranického systému ve volbách do EP a účast jejich lídrů zde není věcí nijak ojedinělou ani v ostatních členských státech EU.
Zmíněná charakteristika personalizace stran v evropských volbách je na rozdíl od sněmovního klání umocněna čistě technicky přítomností pouze jedné kandidátky na celostátní úrovní, což činí z jejího lídra univerzálně zastoupenou tvář volební kampaně dané strany, avšak také výrazným oslabením věcných obsahů ve volebních sděleních kandidujících stran. Vzhledem k obsahovým specifikům i znalosti témat rozhodování na unijní úrovni jsou evropské volby zcela ideální půdou pro prezentací politických obsahů, které s věcným řešením konkrétních problémů života společnosti mají málo co společného, včetně nejrůznějších estetizujících či povrchně moralizujících hledisek, nutně spojených s výše uvedenou personalizací. Na rozdíl nejen od sněmovních, ale dokonce i od prezidentských voleb tak evropské volby umožňují téměř stoprocentně odhlédnout od konkrétních obsahů i stylu politiky té či oné strany a zohledňovat obecně světonázorové, či naopak vizuální a emocionální faktory jako nástroje voličské profilace. Na rozdíl od regionálních či lokálních volebních arén však mezi těmito faktory téměř nehrají roli substátní kritéria hodnocení výstupů politiky včetně fenoménu regionalizace a lokalizace politiky. Jestliže však politolog Jiří Koubek spojil roku 2010 fenomén personalizace politiky právě s fenoménem její lokalizace, je třeba podotknout, že srovnání výsledků dvou typů voleb v časovém rozmezí pouhého půldruhého roku, tedy krajských a senátních voleb na podzim 2012 a evropských voleb v květnu 2014 ukazuje, že charakter personalizace politiky na regionální úrovni má výrazně jiný charakter i příčiny než na úrovni celostátní v těch volbách, v nichž se může výrazněji projevit.
Hovoříme-li o personalizaci politiky, měli bychom ovšem také posoudit, v jaké pozici jsou zúčastněny ty osobnosti jednotlivých politických stran, jejichž obličej slouží jako nejúčinnější návnada na voliče. Zde je třeba vidět, že minimálně u dvou nejsilnějších formací proběhnuvších voleb do EP došlo k pozoruhodné konjunkci významu charismatu konkrétních lídrů kandidátek do evropských voleb (v případě ANO 2011 Pavel Telička, v případě TOP 09 Luděk Neidermayer a Jiří Pospíšil, v menším rozsahu pak Jaromír Štětina) s rolí stranického, na kandidátce nezúčastněného lídra (Andrej Babiš a Karel Schwarzenberg). Zatímco u ostatních politických stran (snad z výjimkou v těchto volbách propadnuvšího Úsvitu) byli straničtí předsedové a členové vedení v kampani zcela upozaděni, resp. vůbec nezastoupeni (pokud už, jako např. Ondřej Liška, Ivan Bartoš či již zmíněný Petr Mach nestáli v dvojjediné pozici předsedy strany a jejího lídra do evropských voleb), v případě dvou nejsilnějších subjektů byla vizuální, symbolická i fyzická účast předsedů stran zcela zřetelná.
Tato přítomnost je samozřejmě spíše důkazem významu a síly personalizace voličských vazeb na dotčené strany, než aby jí relativizovala oslabením charismatu lídra kandidátky. Pod dojmem těchto skutečností je taky třeba přiznat, že v evropských volbách spíše neúspěšné ČSSD se příliš nepovedla sázka na respektovaného levicového sociologa Jana Kellera coby lídra kandidátky bez zřetelné vazby na stranické vedení i dlouhodobou parlamentní, a nově i vládní politiku sociální demokracie, jakož i bez schopnosti oslovit širší voličské spektrum mimo skalní voličské jádro ČSSD.
A tím se dostáváme k poslední významné charakteristice voleb do EP, a tou je minimální míra akviziční volební strategie relevantních stran, ne snad co do ambice, jako spíše co do efektu. Vedle personalizace a "odvěcnění" i "ochlazení" voličské mobilizace v evropských volbách se jednotlivým politickým stranám podařilo dosáhnout stavu, kdy svou voličskou pozici dokázaly podepřít hlasy z drtivé většiny toliko svých skalních voličů. Jednotlivé formace se opevnily ve svých voličských klastrech, což má za následek též vysoký stupeň vyrovnanosti zisků jednotlivých stran. A zde je patrná ona výrazná podobnost s výsledky parlamentních voleb v meziválečném období. Percentuální podíly hlasů pro jednotlivé strany vypadají spíše jako sčítání pevných segmentů populace, vážících se k dané straně spíše ve směru silné, identitárně posílené identifikace, než na základě oslovení konkrétním věcným či charismatickým zdrojem sympatií. Dokonce lze předpokládat, že i výše naznačený fenomén personalizace výběru je v tomto případě spíše jakousi stvrzující formulí, než primárním zdrojem ztotožnění. Jednoduše řečeno, lídrovi se nedostává voličské podpory toliko na základě jeho charismatu a dojmů, které dokáže ve voličích krátkodobě vyvolat, jako spíš na základě váhy své osobnosti ve vztahu k trvalým symbolům voličské identifikace, do kteréžto pozice se dostává na základě dlouhodobé znalosti své osoby u veřejnosti. Takto se bývalý profesionální diplomat a lobbyista Pavel Telička snadno stal symbolem technokratické, vágní a obecné centristicko-liberální, leč výrazně proevropské voličské opce, podobně jako přední ekonom a bývalý viceguvernér ČNB Luděk Neidermayer oslovil vysokopříjmové skupiny voličů a bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil zase voliče toužící po západoevropských standardech právního státu. Dlužno dodat, že konkrétní postoje těchto osobností a jejich potenciální soulad či nesoulad s míněním zmíněných voličů nejsou pro tuto identifikaci v zásadě důležité. Je také podstatné zmínit právě tyto faktory, které hrají roli u dvou nejsilnějších stran v evropských volbách, poněvadž u těch ostatních jsou pevná voličská jádra vytvořena tradiční a ideově zakotvenou vazbou daného elektorátu na stranu. Naopak v případě neúspěchu ve Sněmovně zastoupeného Úsvitu můžeme vysvětlit jeho příčiny právě absencí této dlouhodobé symbolické pozice a z ní vyvěrajících voličských identifikací s lídry strany. Zjednodušeně, a s notnou dávkou ironie, je možno konstatovat, že Tomio Okamura pojal volební kampaň do evropských voleb personálně i tématicky způsobem, kterým mohl zaujmout toliko voliče, kteří k evropským volbám z principu nikdy nepřijdou…
Co tedy lze z výše uvedených poznámek vyvodit ve vztahu k evoluci formátu českého stranického systému? Především skutečnost, že všechny v evropských volbách úspěšné sněmovní strany disponují zřetelným dostatečně robustním a poměrně pevným voličským jádrem, které má nezanedbatelný vliv pro další strategické uvažování jejich lídrů. V případě dvou nejsilnějších formací v evropských volbách je pak toto jádro napojeno na významný symbolický náboj jejich volebního sdělení, který je pro akceleraci jeho účinku nutno propojit s adekvátním personálním vyjádřením. Zdá se, že volební stratégové hnutí ANO i TOP 09 si tuto skutečnost uvědomují, a proto již v podobném duchu zvažují své personální možnosti do podzimních senátních a komunálních voleb. Pokud bychom se ovšem tázali po zdrojích těchto symbolických akcentů, potom zjistíme, že představují poměrně revoluční pokus o zásadní přeskupení jednotlivých štěpení (cleavages) v české společnosti oproti dlouhodobým tendencím. Jakkoliv oba subjekty jsou nuceny výrazně se profilovat podél dlouhodobě dominantní pravolevé socioekonomické osy, není složité vidět, že dominantní voličské identifikace s těmito stranami nemají socioekonomické pozadí, nýbrž spíše symbolický světonázorový a konjunkturálně politický charakter. V případě ANO 2011 je to snaha skrze technokratický a vágně liberální postoj obsadit voličsky obsadit nezanedbatelnou část metrického středu systému a udržet si tak v reziduální podobě potenciál, který Babišovo hnutí nabylo skrze svůj prvotní antiestablishmentový apel. V případě TOP 09 jsou pak evropské volby jen dalším (a poměrně úspěšným dějstvím) úsilí o pootáčení dominantní pravolevé osy od socioekonomických směrem k hodnotově-symbolickým obsahům, postaveným na dichotomii: postkomunismus vs. politika "západních standardů", přičemž TOP 09 hodlá být téměř výlučnou představitelkou toho druhého (dokonalým vyjádřením této ambice je například užití hesla "Jsem Evropan" v osobním spojení s Karlem Schwarzenbergem a jeho tradičním atributem v podobě dýmky, navozující dojem, jako kdyby všichni ostatní byli buď odpůrci "evropanství" a nebo v něm představovali z rozličných důvodů "druhou ligu"…). Do této množiny se následně vejde kosmopolitní, elitistický, neoliberální i liberálně-postmaterialistický rozměr volebního apelu TOP 09.
Další strany si pak v evropských volbách otestovaly své potenciální možnosti voličské expanze a pozice v konkrétních regionech: ČSSD zůstává nejsilnější levicovou stranou s tradiční podporou skalních levicových voličů. KSČM již nestačí obranná strategie udržování své skalní voličské subkultury k volebním výsledkům, které by v časové řadě znamenaly nadprůměr. KDU-ČSL si naopak otestovala, že se i při zachování svého ideového fundamentu může stát dlouhodobě nejsilnější nesocialistickou stranou na Moravě. A ODS se přesvědčila, že její skalní voličská subkultura "vítězů transformace" je (zatím) dostatečně početná k udržení vlastní relevantní pozice ve stranickém systému.
Pro další vyhlídky evoluce českého stranického systému a posouzení významu evropských voleb a jejich načrtnutí je třeba se tázat, zda jednotlivé relevantní strany mají kam voličsky expandovat, které to jsou a také na základě čeho by tuto expanzi mohly provést. Navzdory všem strukturálním změnám se autor těchto řádků stále domnívá, že nejvýznamnější osou pro voličskou expanzi je pravolevé socioekonomické štěpení a s ním spojená bipolární stranicko-systémová konfigurace. Předpokladem adaptace formátu stranického systému, obsahujícího výše uvedené strany, každou zakotvenou ve vlastním voličském jádru, je především otevření prostoru pro vytváření aliančních vazeb od středu směrem doprava. Zde se dnes jeví jako conditio sine qua non jeho dosažení vytvoření interakčního pole mezi hnutím ANO a TOP 09 směrem k jejich potenciální koaliční spolupráci jako přirozeného protipólu levice. Paradoxem ovšem je, že dnešní zásadní odmítání této vazby z obou stran jen posiluje jejich voličskou mobilizaci podél os, které nemají s pravolevým socioekonomickým štěpením nic společného. Tato praxe tak může být výrazným zdrojem napětí uvnitř stranické soustavy a do budoucna ohrožovat její funkčnost. Paradoxem ovšem je, že pokud by se předpoklad dominance socioekonomického štěpení dlouhodobě potvrdil a k vytvoření této alianční vazby by přitom nedošlo, lze předpokládat naopak ohrožení systémové pozice v podstatě obou těchto stran. Vítězové letošních evropských voleb se tak z dlouhodobého hlediska mohou ukázat jako největší poražení… Co by to ovšem znamenalo pro formát i mechanismus českého stranického systému, Bůh suď! Každopádně nás čekají zajímavé časy!

Autor je politolog



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama