Červen 2014

Aféra Sienkiewicz: ne konec polského státu, ale konec Tuska

18. června 2014 v 22:27 | Vladimír Hanáček
Český pozorovatel aktuálních událostí na politické scéně v Polsku má tak trochu déjá vu: minulou sobotu zveřejnil deník Wprost nahrávku, na níž loni v červenci rozmlouvá ministr vnitra Bartłomiej Sienkiewicz s guvernérem polské centrální banky Markem Belkou a žádá ho o pomoc NBP směrem k možnostem vlády naplňovat svoje fiskální cíle. Guvernér pomoc přislibuje pod podmínkou odvolání ministra financí Jacka Rostowského a novelizaci zákona o NBP, kterýmžto požadavkům vláda záhy vyhověla. Uniklé odposlechy odhalují tendenci vládních představitelů posilovat svou moc na úkor nezávislosti státních orgánů, v tomto případě NBP. Ministr vnitra dokonce v argumentaci použil výrok, že by vládní PO přivítala, kdyby centrální banka pomohla zabránit, aby se k moci vrátilo opoziční PiS. Premiér Donald Tusk na uniklé odposlechy reagoval po svém: na pondělní tiskové konferenci označil únik informací za snahu určité zájmové skupiny nelegálně a nelegitimně převzít moc v zemi. Dnes se v redakci deníku Wprost objevili zástupci prokuratury. Opozice volá po demisi vlády a aféru považuje za ohrožení základních funkcí demokratického státu.
Český pozorovatel si proto nemůže nepřipomenout přesně rok staré události po zásahu policie a zatčení několika osob blízkých premiérovi, jakož i Nečasovy reakce na vzniklou situaci…
Polský kontext je však odlišný v tom, že premiér Tusk sice nerad, ale přesto musí připustit, že jednání jeho ministra vnitra bylo z mnoha důvodů nepřijatelné. Odvolat Sienkiewicze však nehodlá a na rozdíl od dalšího ministerského aktéra dalších uniklých odposlechů, bývalého ministra dopravy, stavebnictví a mořského hospodářství Sławomira Nowaka, kterého nepřímo označil za lumpa, s nímž by nechtěl být v jedné straně, označil Sienkiewiczovy výroky za problematické nanejvýš co do formy: jakoby četné užité vulgarismy a oplzlosti byly horší vizitkou, než snaha narušit nezávislost centrální banky… Rozdíl mezi těmito dvěma ministry je v tom, že zatímco Nowak po vypuknuvší aféře kolem jeho majetkového přiznání (kteréžto skutečnosti se týkaly i uniklé odposlechy) rezignoval na vládní funkci a pozastavil členství v PO, z kteréžto strany předevčírem definitivně vystoupil, Bartłomiej Sienkiewicz je dosud sloužícím ministrem vnitřních věcí.
Vzniknuvší aféra je bezesporu největším vnitropolitickým otřesem v Polsku od dob vlád vedených PiS a ani smolenská tragédie neznamenala pro polský stát takový moment nestability, jaký mohou způsobit podezření o úmyslech aktérů odposlechů a z nich plynoucí nedůvěra veřejnosti ve vládu a státní orgány. Vzniklá situace je navíc již několikátým výrazným otřesem křesla premiéra a šéfa PO Donalda Tuska. Jeho vláda čelí vleklým rozpočtovým problémům i poklesu donedávna poměrně prosperujícího polského hospodářství a zvyšující se nezaměstnanosti. Některé její reformní kroky, jako např. změna důchodového systému a odstranění komerčního spoření (tzv. OFE), z něhož byly naspořené prostředky převedeny do státního rozpočtu, přitom znamenaly výraznou kritiku premiérových oponentů i z řad některých nejen bývalých, ale dokonce i současných spolustraníků. Úsilí vládní strany o posílení vlastní mocenské pozice na úkor opozičního PiS Jarosława Kaczyńského skrze manipulaci nezávislých státních orgánů tak může být takový zásah důvěry v stávajícího, zatím suverénně nejdéle sloužícího polského premiéra po roce 1989, z něhož se Tusk a jeho strana již jen tak nevzpamatuje.
Varšavský politolog prof. Kazimierz Kik soudí (rozhovor online dostupný zde: http://www.polskatimes.pl/artykul/3475855,afera-tasmowa-prof-kik-to-koniec-zdolnosci-koalicyjnej-po-teraz-sld-staje-obok-pis,id,t.html?cookie=1), že vzniklá aféra znamená konec PO coby strany s širokým koaličním potenciálem. Jakkoliv koaliční partner PSL se zatím neodhodlal ke kroku opustit vládní koalici a tím nejen fakticky pohřbít Tuskovu vládu, ale pravděpodobně i vyvolat předčasné volby, dá se očekávat, že se lidovci již dlouho vládní spoluprací s Tuskovou stranou pálit nebudou, zvlášť v situaci, kdy se jejich volební preference pohybují těsně kolem pětiprocentní hranice. Podobně Kik soudí, že možnost dlouho prorokovaného "postpolitického" spojenectví doposud opoziční levicové SLD a PO je nyní značně nepravděpodobná, neboť postkomunisté, pamětlivi vlastních afér z dob svých vlád (Rywin, Orlen), nebudou mít zájem vstupovat do aliance se stranou, jejíž důvěryhodnost je výrazně pošramocena. Prof. Kik tak konstatuje, že kdyby byla na polské politické scéně relevantnější a umírněnější formace, než je opoziční PiS, která by se mohla stát alternativou pro dosavadní voliče PO, znamenaly by tyto aféry možná úplný konec PO na polské politické scéně.
Paradoxní ovšem je, že v uplynulých čtyřech letech vznikly min. dvě politické formace, které mají personální původ v PO, a které se odhodlaly mobilizovat vybranou část ideově poměrně široce rozkročeného elektorátu PO z dob její největší slávy před rokem 2011. První je liberální a militantně sekularistické uskupení Janusze Palikota Tvoje hnutí (Twój Ruch), které dobylo v minulých parlamentních volbách roku 2011 desetiprocentní volební podporu. Druhou stranou je loni v prosinci vzniknuvší formace bývalého ministra spravedlnosti a Tuskova neúspěšného rivala z loňského souboje o předsednické křeslo PO Jarosława Gowina Polsko společně (Polska Razem Jarosława Gowina), jehož cílem bylo oslovit hodnotově konzervativní voliče, kterým Kaczyńského strana se svým planým radikalismem nenabízela dostatečně atraktivní obsah, a zároveň zmobilizovat ve svůj prospěch i ty voliče, kterým politika Tuskovy vlády připadala jako nesouladná s pravicovými postuláty politiky volného trhu (představitelé PRJG hovořili o veškeré konkurenci na polské politické scéně jako o "socialistech"). Podobné vymezení však vytvořilo natolik exkluzivní programovou nabídku, že se zatím podobné úsilí Gowinovi vrací jako bumerang: v evropských volbách PRJG zcela propadla a v průzkumech volebních preferencí se zatím pohybuje hluboko pod 5% hranicí.
Úvaha o voličských alternativách vůči PO tak znamená možný závěr, že její voliči v podstatě nemají na vybranou, než vzít Tuskovu stranu na milost, pokud nechtějí, aby se k vládě vrátilo Kaczyńského PiS. Právě tento dovětek je však pro další polské politické vyhlídky zásadní. Vnější málo informovaný pozorovatel by totiž mohl poměrně snadno přehlédnout skutečnost, že vnímání polské veřejnosti směrem k lídrovi PiS a jeho politickým cílům se v poslední době značně proměnilo a již v mnoha ohledech málo připomíná společenskou atmosféru jak těsně po konci vlád PiS a jejich skandálech roku 2007, tak i v době vrcholu "smolenského běsnění" v letech 2010 - 2011, kdy představitelé PiS otevřeně hovořili o vládních představitelích jako o vrazích a ruských agentech. Tehdy se za Tuskovu stranu postavili všichni, kterým podobný styl politiky, vedoucí k bezprecedentní společenské polarizaci, jakož i znovuobnovené vize Čtvrté Rzeczypospolité coby státu, založeného na nových morálních základech, vyvěrajících z národně-konzervativních tradic polské politiky a zásadně odmítajících postkomunistické kompromisnictví coby "komplot kulatého stolu", připadaly zcela nepatřičné. Dnes tváří v tvář hospodářským a sociálním problémům, situaci na Ukrajině (kterou stoupenci PiS hodnotí jako historický doklad správnosti zahraniční politiky bratrů Kaczyńských, hájící nezávislost Polska a ostatních postkomunistických zemí před ruským expanzionismem), rozpačitým výsledkům vyšetřování příčin smolenské tragédie, jakož i politické bezradnosti a skandálům vládní PO a premiéra Tuska, se mnoha Polákům začala Kaczyńského strana jevit jako přijatelná alternativa, jejíž opětovné vládní angažmá by mohlo přinést alespoň dílčí zlepšení stávající situace.
V posledním volebním průzkumu činí náskok PiS před PO rovných 8 procentních bodů a dosahuje výše 32% voličské podpory. Vzhledem ke vzniklým okolnostem pak dosahuje PiS potenciálně vyššího koaličního potenciálu než PO, neboť vedle pragmatické PSL, která by jistě z vládního angažmá s PiS coby "jazýček na vahách" dokázala leccos vytěžit pro svou tradiční zemědělskou a venkovskou voličskou klientelu, se další potenciální partner rýsuje i v Nové pravici dosavadního outsidera a nezlomného enfant terrible polské politické scény Janusze Korwin-Mikkeho, pokud se tato dostane do Sejmu, což vzhledem k jejím současným preferencím i obecným společenským náladám, jakož i poměrně dobré pozici Nové pravice mezi příslušníky "facebookové generace" není vůbec nereálné.
Jarosław Kaczyński tak získal k dnešním 65. narozeninám výraznou příležitost dosáhnout svého vysněného vládního comebacku a vzhledem k jeho zřetelným povahovým rysům i silného zadostiučinění. Jestli tento nastane na podzim příštího roku v řádných volbách, či vývoj uspíší situaci a Poláci půjdou k předčasným volbám dříve, je méně podstatné. Naopak Donald Tusk se ocitl nad propastí, do níž pád může znamenat definitivní konec jeho politické kariéry. Odpůrců má ve vlastní straně mnoho. A volební debakl by jejich volání po odchodu zakladatele strany a jejího dosavadního jediného předsedy z jejího čela jen posílil. Poláky čeká horké politické léto…



Autor je politolog

Ústavní stížnost na vstupní klauzuli – česká telenovela na pokračování

9. června 2014 v 15:15 | Vladimír Hanáček
Výsledky nedávných voleb do Evropského parlamentu nepotěšily dvě menší politické strany, které skončily před branami bruselského a štrasburského shromáždění, konkrétně Českou pirátskou stranu a Stranu zelených. Piráti skončily se ziskem 4,78% jen těsně pod pětiprocentní hranicí, zeleným pak s 3,77% zbývalo k volebnímu prahu hlasů více. Vnitřní vývoj v obou těchto stranách po evropských volbách nabývá pozoruhodné podobnosti: v obou případech vyvodili předsedové obou stran za volební výsledek osobní zodpovědnost a rozhodli se opustit předsednické posty. Dříve než tak učinili, stačili ale vzbudit rozruch na české veřejné scéně prohlášením, že hodlají podat ústavní stížnost na aplikaci pětiprocentní vstupní klauzule, která jejich strany v cestě za evropskými poslaneckými mandáty zastavila. Oba odstupující předsedové Bartoš i Liška se pak unisono shodují, že tato klauzule je prý diskriminační. Adresát těchto výroků se sice přímo nedozvěděl, jak konkrétně má ona ústavní stížnost vypadat a kdo konkrétně jí podá, tedy například zda obě strany připraví a podají stížnost společně, či zda tak učiní každá separátně, přičemž může mířit do stejného místa či nikoliv. Na srozuměnou však všem posluchačům bylo dáno, že rozhodně nezůstane u stížnosti na dotčený volební zákon do Evropského parlamentu, nýbrž stížnost bude v principu rozšířena na volební legislativu obecně, především pak na stávající platný zákon o volbách do Poslanecké sněmovny. Informovaný pozorovatel po těchto proklamacích lídrů malých stran nabývá všeobecně známého prožitku, který psychologové označují jako dejavu. Tato zdánlivá "iluze již viděného" však není jen iluzí, nýbrž reálnou skutečností. Český ústavní soud totiž o ústavní stížnosti, která byla principiálně podložena téměř navlas stejnými argumenty, jaké dnes mediálně proklamují Bartoš s Liškou, již opravdu jednou rozhodoval, i když ve Svratce a Svitavě od té doby uplynulo pravda již poměrně hodně vody.
Jedná se o obsah nálezu ústavního soudu č. 88/1997Sb. z 2.4.1997, kterému se v odborné literatuře (nikde jinde se o něm prakticky vůbec nemluví) dostalo později označení malý volební nález. Jako malý je zván především proto, že poté, co v lednu 2001 vyhověl Ústavní soud stížnosti 33 senátorů a prezidenta Havla a zrušil podstatnou část volebního zákona č. 204/2000Sb. z pera stran tzv. opoziční smlouvy (kterýmžto verdiktem učinil zákon nepoužitelným), začala být tato zásadní judikatura označována jako velký volební nález. Je zároveň paradoxní, že zatímco ve velkém volebním nálezu vznesl Ústavní soud zásadní výhradu proti zákonné úpravě, která dle názoru ústavních soudců posouvala volební proceduru přílišným způsobem od poměrného k většinovému výstupu, v onom o čtyři roky starším malém volebním nálezu shledal Ústavní soud technická omezení aplikace poměrného volebního systému za odůvodněná, a především pak vznesl významné normativní argumenty ve prospěch jejich zachování.
Tímto verdiktem reagoval na ústavní stížnost dnes již neexistující, tehdy mimoparlamentní politické strany Demokratická unie (DEU), jejíž zástupci si stěžovali na fakt, že ve volbách do Poslanecké sněmovny roku 1996 jim nebyl přiznán mandát poslance, přestože se ziskem 169 796 hlasů by dle výpočtu tehdy aplikované tzv. Hagenbach-Bischoffovy kvóty měli získat v dolní komoře pět poslaneckých mandátů. Poté, co strana nebyla z důvodů nepřekročení pětiprocentní vstupní klauzule zařazena do skrutinia, došlo dle mínění jejích představitelů k porušení čl. 18 Ústavy ČR, který zakotvuje princip poměrného zastoupení pro volby do Poslanecké sněmovny, a čl. 19 Ústavy, který stanovuje rovné právo být zvolen pro všechny občany ČR starší 21 let s aktivním volebním právem. DEU proto navrhla zrušit několik ustanovení tehdy platného volebního zákona do Poslanecké sněmovny z roku 1995, který stanovoval aplikaci pětiprocentní vstupní klauzule pro zařazení do skrutinia a aplikaci příslušné přepočítávací formule.
Ústavní soud tuto stížnost v příslušném nálezu v plném rozsahu zamítl a tento svůj krok rozsáhle odůvodnil. Není bez zajímavosti si vznesené argumenty pro zamítnutí detailněji rozebrat, neboť představují zajímavé vymezení pole pro další interpretaci principů volební procedury a její aplikaci skrze příslušnou právní normy pro futuro. Projděme si tedy tyto argumenty detailněji.
Ústavní soudci nejprve odmítli ve stížnosti proklamovanou analogii mezi zněním ústavy první ČSR z roku 1920 a Ústavou ČR, kde byla ustavena procedura voleb do Poslanecké sněmovny dle principu poměrného zastoupení bez jakékoliv další specifikace. Bylo poukázáno na skutečnost, že po první světové válce došlo v řadě evropských zemí k zavedení poměrného volebního systému bez omezení vstupní klauzulí (jakkoliv krystalicky čistá proporcionalita není možná, neboť mandáty jsou nedělitelné). Později došlo na základě zkušeností s extrémní fragmentací stranického spektra v parlamentu k postupnému zavádění omezení v podobě aplikace vstupních klauzulí, a to na základě zkušenosti nejen Výmarské republiky, nýbrž i poválečné francouzské čtvrté republiky, že "přílišná diverzifikace ve skladbě sněmovny a neomezené poměrné zastoupení se mohou stát nástrojem politické destabilizace a prvkem destrukce ústavního státu." Podobná omezení tak princip poměrného zastoupení neznehodnocují, nýbrž slouží jako nástroj politické stabilizace při jeho zachování. Současná česká ústava se těmito ústavními modely demokratických zemí nechává inspirovat. Analogické znění s ústavou z roku 1920, pětiprocentní klauzuli neupřesňující, pak neznamená její faktický zákaz, neboť princip poměrného zastoupení je dodržen.
V další části stížnosti DEU byl napaden princip přerozdělování mandátů v tzv. druhém skrutiniu, které vzniklo na základě omezení pětiprocentním prahem. Strany, které překročily práh a dle volebního čísla, zjištěného dle výše zmíněné Hagenbach-Bischoffovy kvóty obsadily mandáty, pak získaly možnost ve druhém skrutiniu obsadit zbývající mandáty, které by připadly stranám po pětiprocentní hranicí v případě, že by tato nebyla aplikován. Tento postup shledal ústavní soud za ústavně konfromní, jelikož nešlo o administrativní přidělení zbývajícím mandátů, ale o akt zvolení listinné kandidátky přímou volbou ze strany voliče. V této pasáži odůvodnění nálezu formulovali ústavní soudci cenné teze o charakteru přímých voleb, které jsou uskutečňovány nejen skrze volbu konkrétního kandidáta, nýbrž i právě skrze volbu kandidátní listiny, předem sestavené politickou stranou, která představuje - sui genesis - nabídku voličům. Tato formulace je zásadní i vzhledem k aktuálně diskutovanému tématu, otevřeného jednou občanskou iniciativou, požadující zavedení většinového volebního systému do Poslanecké sněmovny s argumentem, že stávající způsob volby je označen za "nepřímý". Podobné názory jsou intencionálně i věcně zcela v rozporu s probíraným nálezem Ústavního soudu z roku 1997…
V souvislosti s touto částí stížnosti DEU je třeba konstatovat, že po změně volební legislativy na začátku prvního decennia došlo k zavedení jiného způsobu převodu hlasů na mandáty, kdy původní Hagenbach-Bischoffovu kvótu nahradil tzv. d'Hondtův dělitel. Skrze něj došlo k odstranění druhého skrutinia a mandáty jsou stranám přidělovány na základě zjištění nejvyššího průměrného počtu hlasů politické strany skrze vydělení absolutních zisků stran číselnou řadou. V politologické obci se vede dlouhá debata, zda tento způsob přidělování mandátů z hlediska efektu výrazněji nadreprezentovává velké strany či je naopak vyšší stupeň proporcionality přesto zachován. Právě na tento způsob přerozdělování mandátů, kterému před sedmnácti lety Ústavní soud pochopitelně pozornost nevěnoval, hodlají zřejmě mířit potenciální předkladatelé nové stížnosti, jak je patrné z mediálního vyjádření Ondřeje Lišky. V něm odcházející předseda zelených podotkl, že způsob rozdělování hlasů je diskriminační, poněvadž náklady hlasů některých stran nad pětiprocentní hranicí na zisk jednoho mandátu byly vyšší, než kolik činil absolutní zisk hlasů jeho strany. Podobná argumentace je zcela nesmyslná, poněvadž dle této přerozdělovací formule nelze zjistit náklady na zisk jednoho mandátu toliko podělením absolutního zisku strany výsledným počtem mandátů, neboť d'Hondtův dělitel je, jak již bylo výše uvedeno, postaven na předpokladu, že mandát získává strana s nejvyšším průměrem hlasů. I kdybychom tento způsob přidělování mandátů vzhledem k jeho výstupní disproporcionalitě hodlali označit za protiústavní, dobrali bychom se max. zákazu aplikace d'Hondtova dělitele v rámci volební procedury (kterýžto krok musí být ovšem náležitě odůvodněn ve vztahu k charakteru předpokládané disproporcionality, což Ústavní soud již jednou provedl v nálezu z ledna 2001, za což sklidil kritiku některých politologů), avšak možná aplikace jiné přepočítávací formule by nic neměnila na tom, že strany se ziskem pod 5% hlasů mandát nezískají. Přepočítávací formule a vstupní klauzule jsou totiž dvě separátní záležitosti.
Vracíme se tak obloukem na začátek našeho výkladu: ani změna volební legislativy po roce 2000, která proměnila podmínky volební procedury oproti těm, ve věci kterých judikoval Ústavní soud roku 1997, nic nemění na předmětu potenciální stížnosti, kterou hodlají dnes malé stranypodat, tedy, že jim pětiprocentní vstupní klauzule neumožnila získat mandát.
Jejich stěžující předchůdkyně DEU před lety opřela svou stížnost taktéž o přesvědčení, že došlo k porušení čl. 21, odst. 4 Listiny, dle něhož mají všichni občané za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím a taktéž čl. 18 Ústavy, dle něhož se volby do Poslanecké sněmovny konají dle principu rovného volebního práva. Ústavní soud tedy měl posoudit, do jaké míry je pětiprocentní vstupní klauzule ústavně oprávněná a nakolik představuje porušení principu rovnosti volebního práva. Ústavní soud v nálezu shledal, že početní diferenciace váhy hlasů při sčítání samotném je skutečně v rozporu s tímto principem. Hlasy voličů musí mít kvantitativně všechny stejnou váhu. Přidělování mandátů na základě zjištěného poměru sil je však již následný krok, a při jeho realizaci nelze považovat nárok na to být vzat na zřetel při přidělení mandátu za součást podmínek rovného volebního práva. Jednoduše řečeno, neexistuje žádný nárok na to být zvolen za obecných podmínek, vedoucích ke krystalicky čisté proporcionalitě v zastoupení, neboť tato je, jak jsme již uvedli výše, v praxi v podstatě nedosažitelná.
Dále Ústavní soud v nálezu konstatoval, že pro omezení rovnosti volebního práva mohou existovat závažné důvody, jež vyplývají z účelu a funkce voleb v demokratické společnosti. Těmito důvody je například cíl dosažení zvolení zákonodárného sboru, jenž je schopen přijímat většinová rozhodnutí. Z tohoto pohledu nemůže být princip zrcadlového zobrazení společenské plurality v zákonodárném sboru nadřazen principu způsobilosti přijímat rozhodnutí, neboť rozštěpená reprezentace do množství malých skupin by podobné způsobilosti jen těžko dosáhla. Princip diferenciace se tak střetává s principem integrace. Z tohoto důvodu je přípustné zabudovat do volební legislativy omezovací mechanismy, skrze něž je možno k politickým stranám přistupovat různým způsobem. Zároveň ale Ústavní soud dodává, že určení percentuální výše vstupní klauzule musí odpovídat požadavkům na zajištění minimální nezbytné míry integrace, a tedy pro její případné zvýšení musí být zvlášť závažné důvody, jinak je princip poměrného zastoupení zbavován své demokratické substance. Určení její výše pak musí odpovídat charakteru společenské diferenciace. Jednoduše řečeno, musí obrážet, zda potenciální politické minority, jež by se nacházely pod touto percentuální hranicí, nepředstavují v součtu např. většinu populace. Ústavní soudci tuto argumentaci taktéž podepřeli srovnáním účinků volebního systému poměrného se vstupní klauzulí k účinkům procedury většinové.
Co tedy z tohoto výkladu vyplývá? Jestliže hodlají zástupci SZ a Pirátů napadnout u Ústavního soudu aplikaci vstupní klauzule, která je vyřadila z přidělování mandátů ve volbách do Evropského parlamentu, napadají v principu aspekt volební legislativy, jehož zrušení Ústavní soud již jednou zamítl s rozsáhlým odůvodněním. Tento nález se dá z hlediska odůvodnění bez problémů zobecnit a aplikovat i při posouzení konkrétních norem, kterých se nález z roku 1997 přímo netýkal (např. zákona o volbách do EP). Pokud zástupci těchto stran předpokládají, že Ústavní soud v dnešním složení by mohl danou věc judikovat diskontinuitně s oním téměř dvě desetiletí starým nálezem, potom jen přispívají k právní nekultuře u nás hojně rozšířené, se zvlášť závažnými důsledky pro ústavní praxi!
Je přitom navýsost paradoxní, že se zástupci těchto stran nepouštějí do této matérie na půdorysu volebního zákona do Poslanecké sněmovny, nýbrž zákona do Evropského parlamentu. Ve volebním zákoně do Poslanecké sněmovny by se totiž jistě našly aspekty, které by vskutku vyžadovaly úpravu (např. nevhodné územní rozvržení volebních obvodů či zcela nesmyslná sčítací vstupní klauzule pro koalice…). Zákon o volbách do EP však tyto problematické aspekty neobsahuje…
Že pánové Bartoš a Liška znají obsah tzv. malého volebního nálezu Ústavního soudu z roku 1997 lze úspěšně pochybovat, pokud se ale skutečně rozhodnou připravit vlastní ústavní stížnost a věcně jí opřou o argumenty, které zklamáni volebními výsledky předestřeli národu v mediálních výstupech, dá se očekávat zamítavý nález Ústavního soudu s jasným a nezpochybnitelným sdělením: Pánové, máte smůlu! RES JUDIKATA!!


Autor je politolog



Prvorepublikové výsledky evropských voleb

1. června 2014 v 23:01 | Vladimír Hanáček
Nedávno proběhnuvší volby do Evropského parlamentu přinesly v ČR výsledky, které představují neobvyklou anomálii. Pokud bychom srovnávali početní zisky jednotlivých politických stran v různých volbách a různých typech voleb na našem území od roku 1990, podobných čísel bychom se nedohledali. Ještě nikdy v polistopadovém období totiž nenastala situace, že by žádná z kandidujících stran v jedněch volbách nepřesáhla 20% hranici voličské podpory. V historické perspektivně tedy jde výsledek evropských voleb srovnávat dále do minulosti a dojít k následujícímu závěru: výsledky voleb, v nichž nejsilnější strana dosáhne percentuálního zisku pod 20% hranicí, nastaly u nás nyní poprvé od roku 1935.
Tento pozoruhodný výstup evropských voleb můžeme ponechat zcela bez povšimnutí a argumentovat tradičními tezemi mnoha analytiků, že se jedná o volby druhého řádu, personalizovaný výběr mezi lídry kandidátek na celém území státu, minimální volební účast, slabší mobilizaci skrze absenci ústředních témat volebních kampaní atd. Všechny tyto argumenty jsou správné a adekvátní, avšak vyvozovat z nich, že evropské volby pro vývoj stranického systému nepředstavují žádný signifikantní ukazatel, je spíše výrazem ležérnosti příslušných analytiků než svědomitým posouzením všech faktorů, které zde sehrávají roli.
Evropské volby sice nemusíme brát zcela vážně pokud jde o konkrétní percentuální zisky zúčastněných stran, nýbrž vypozorovat z nich makroúrovňové vývojové tendence, které mohou mít na formát českého stranického systému významné dopady do budoucna, nepochybně lze. Můžeme tak učinit, pokud zakomponujeme evropské volby a jejich průvodní jevy i výstupy do širších klasifikačních měřítek posouzení volebních ukazatelů v delší časové řadě. Volby do EP nám tak představují velmi specifickou volební arénu: na jedné straně jde o volby celostátního charakteru, navíc kontaminované celoevropskou volební procedurou, která však zatím zdá se zcela neupozaďuje (nejen v ČR) dominantně národní charakter voleb. Na rozdíl od sněmovních (a nově také prezidentských) voleb, které jsou pochopitelně taktéž realizovány na celostátní úrovni, mají evropské volby opravdu charakter voleb druhého řádu, což se týká nejen charakteru volebních kampaní a voličské mobilizace, ale i výše volební účasti a také volebního chování. Lze tak konstatovat, že evropské volby jsou zřejmě jediné volby celostátního rozsahu, v nichž jsou náklady stranickosystémových outsiderů na dosažení volebního úspěchu výrazně nižší než v ostatních volbách. V posledně proběhnuvších je tato charakteristika pochopitelně naplněna především v překročení pětiprocentní klauzule a zisku jednoho mandátu pro Stranu svobodných občanů, která v jiných typech celostátních voleb dosud nikdy neuspěla, přestože se jich od svého vzniku na začátku roku 2009 již opakovaně zúčastnila. V případě Svobodných je navíc naplněna i druhá charakteristika, která se s povahou volební procedury v evropských volbách rovněž pojí, a to je vyšší stupeň personalizace stranických platforem, který byl vyjádřen účastí předsedy strany Petra Macha v čele kandidátky a následně jeho zvolením do EP. Prosazení se outsiderů stranického systému ve volbách do EP a účast jejich lídrů zde není věcí nijak ojedinělou ani v ostatních členských státech EU.
Zmíněná charakteristika personalizace stran v evropských volbách je na rozdíl od sněmovního klání umocněna čistě technicky přítomností pouze jedné kandidátky na celostátní úrovní, což činí z jejího lídra univerzálně zastoupenou tvář volební kampaně dané strany, avšak také výrazným oslabením věcných obsahů ve volebních sděleních kandidujících stran. Vzhledem k obsahovým specifikům i znalosti témat rozhodování na unijní úrovni jsou evropské volby zcela ideální půdou pro prezentací politických obsahů, které s věcným řešením konkrétních problémů života společnosti mají málo co společného, včetně nejrůznějších estetizujících či povrchně moralizujících hledisek, nutně spojených s výše uvedenou personalizací. Na rozdíl nejen od sněmovních, ale dokonce i od prezidentských voleb tak evropské volby umožňují téměř stoprocentně odhlédnout od konkrétních obsahů i stylu politiky té či oné strany a zohledňovat obecně světonázorové, či naopak vizuální a emocionální faktory jako nástroje voličské profilace. Na rozdíl od regionálních či lokálních volebních arén však mezi těmito faktory téměř nehrají roli substátní kritéria hodnocení výstupů politiky včetně fenoménu regionalizace a lokalizace politiky. Jestliže však politolog Jiří Koubek spojil roku 2010 fenomén personalizace politiky právě s fenoménem její lokalizace, je třeba podotknout, že srovnání výsledků dvou typů voleb v časovém rozmezí pouhého půldruhého roku, tedy krajských a senátních voleb na podzim 2012 a evropských voleb v květnu 2014 ukazuje, že charakter personalizace politiky na regionální úrovni má výrazně jiný charakter i příčiny než na úrovni celostátní v těch volbách, v nichž se může výrazněji projevit.
Hovoříme-li o personalizaci politiky, měli bychom ovšem také posoudit, v jaké pozici jsou zúčastněny ty osobnosti jednotlivých politických stran, jejichž obličej slouží jako nejúčinnější návnada na voliče. Zde je třeba vidět, že minimálně u dvou nejsilnějších formací proběhnuvších voleb do EP došlo k pozoruhodné konjunkci významu charismatu konkrétních lídrů kandidátek do evropských voleb (v případě ANO 2011 Pavel Telička, v případě TOP 09 Luděk Neidermayer a Jiří Pospíšil, v menším rozsahu pak Jaromír Štětina) s rolí stranického, na kandidátce nezúčastněného lídra (Andrej Babiš a Karel Schwarzenberg). Zatímco u ostatních politických stran (snad z výjimkou v těchto volbách propadnuvšího Úsvitu) byli straničtí předsedové a členové vedení v kampani zcela upozaděni, resp. vůbec nezastoupeni (pokud už, jako např. Ondřej Liška, Ivan Bartoš či již zmíněný Petr Mach nestáli v dvojjediné pozici předsedy strany a jejího lídra do evropských voleb), v případě dvou nejsilnějších subjektů byla vizuální, symbolická i fyzická účast předsedů stran zcela zřetelná.
Tato přítomnost je samozřejmě spíše důkazem významu a síly personalizace voličských vazeb na dotčené strany, než aby jí relativizovala oslabením charismatu lídra kandidátky. Pod dojmem těchto skutečností je taky třeba přiznat, že v evropských volbách spíše neúspěšné ČSSD se příliš nepovedla sázka na respektovaného levicového sociologa Jana Kellera coby lídra kandidátky bez zřetelné vazby na stranické vedení i dlouhodobou parlamentní, a nově i vládní politiku sociální demokracie, jakož i bez schopnosti oslovit širší voličské spektrum mimo skalní voličské jádro ČSSD.
A tím se dostáváme k poslední významné charakteristice voleb do EP, a tou je minimální míra akviziční volební strategie relevantních stran, ne snad co do ambice, jako spíše co do efektu. Vedle personalizace a "odvěcnění" i "ochlazení" voličské mobilizace v evropských volbách se jednotlivým politickým stranám podařilo dosáhnout stavu, kdy svou voličskou pozici dokázaly podepřít hlasy z drtivé většiny toliko svých skalních voličů. Jednotlivé formace se opevnily ve svých voličských klastrech, což má za následek též vysoký stupeň vyrovnanosti zisků jednotlivých stran. A zde je patrná ona výrazná podobnost s výsledky parlamentních voleb v meziválečném období. Percentuální podíly hlasů pro jednotlivé strany vypadají spíše jako sčítání pevných segmentů populace, vážících se k dané straně spíše ve směru silné, identitárně posílené identifikace, než na základě oslovení konkrétním věcným či charismatickým zdrojem sympatií. Dokonce lze předpokládat, že i výše naznačený fenomén personalizace výběru je v tomto případě spíše jakousi stvrzující formulí, než primárním zdrojem ztotožnění. Jednoduše řečeno, lídrovi se nedostává voličské podpory toliko na základě jeho charismatu a dojmů, které dokáže ve voličích krátkodobě vyvolat, jako spíš na základě váhy své osobnosti ve vztahu k trvalým symbolům voličské identifikace, do kteréžto pozice se dostává na základě dlouhodobé znalosti své osoby u veřejnosti. Takto se bývalý profesionální diplomat a lobbyista Pavel Telička snadno stal symbolem technokratické, vágní a obecné centristicko-liberální, leč výrazně proevropské voličské opce, podobně jako přední ekonom a bývalý viceguvernér ČNB Luděk Neidermayer oslovil vysokopříjmové skupiny voličů a bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil zase voliče toužící po západoevropských standardech právního státu. Dlužno dodat, že konkrétní postoje těchto osobností a jejich potenciální soulad či nesoulad s míněním zmíněných voličů nejsou pro tuto identifikaci v zásadě důležité. Je také podstatné zmínit právě tyto faktory, které hrají roli u dvou nejsilnějších stran v evropských volbách, poněvadž u těch ostatních jsou pevná voličská jádra vytvořena tradiční a ideově zakotvenou vazbou daného elektorátu na stranu. Naopak v případě neúspěchu ve Sněmovně zastoupeného Úsvitu můžeme vysvětlit jeho příčiny právě absencí této dlouhodobé symbolické pozice a z ní vyvěrajících voličských identifikací s lídry strany. Zjednodušeně, a s notnou dávkou ironie, je možno konstatovat, že Tomio Okamura pojal volební kampaň do evropských voleb personálně i tématicky způsobem, kterým mohl zaujmout toliko voliče, kteří k evropským volbám z principu nikdy nepřijdou…
Co tedy lze z výše uvedených poznámek vyvodit ve vztahu k evoluci formátu českého stranického systému? Především skutečnost, že všechny v evropských volbách úspěšné sněmovní strany disponují zřetelným dostatečně robustním a poměrně pevným voličským jádrem, které má nezanedbatelný vliv pro další strategické uvažování jejich lídrů. V případě dvou nejsilnějších formací v evropských volbách je pak toto jádro napojeno na významný symbolický náboj jejich volebního sdělení, který je pro akceleraci jeho účinku nutno propojit s adekvátním personálním vyjádřením. Zdá se, že volební stratégové hnutí ANO i TOP 09 si tuto skutečnost uvědomují, a proto již v podobném duchu zvažují své personální možnosti do podzimních senátních a komunálních voleb. Pokud bychom se ovšem tázali po zdrojích těchto symbolických akcentů, potom zjistíme, že představují poměrně revoluční pokus o zásadní přeskupení jednotlivých štěpení (cleavages) v české společnosti oproti dlouhodobým tendencím. Jakkoliv oba subjekty jsou nuceny výrazně se profilovat podél dlouhodobě dominantní pravolevé socioekonomické osy, není složité vidět, že dominantní voličské identifikace s těmito stranami nemají socioekonomické pozadí, nýbrž spíše symbolický světonázorový a konjunkturálně politický charakter. V případě ANO 2011 je to snaha skrze technokratický a vágně liberální postoj obsadit voličsky obsadit nezanedbatelnou část metrického středu systému a udržet si tak v reziduální podobě potenciál, který Babišovo hnutí nabylo skrze svůj prvotní antiestablishmentový apel. V případě TOP 09 jsou pak evropské volby jen dalším (a poměrně úspěšným dějstvím) úsilí o pootáčení dominantní pravolevé osy od socioekonomických směrem k hodnotově-symbolickým obsahům, postaveným na dichotomii: postkomunismus vs. politika "západních standardů", přičemž TOP 09 hodlá být téměř výlučnou představitelkou toho druhého (dokonalým vyjádřením této ambice je například užití hesla "Jsem Evropan" v osobním spojení s Karlem Schwarzenbergem a jeho tradičním atributem v podobě dýmky, navozující dojem, jako kdyby všichni ostatní byli buď odpůrci "evropanství" a nebo v něm představovali z rozličných důvodů "druhou ligu"…). Do této množiny se následně vejde kosmopolitní, elitistický, neoliberální i liberálně-postmaterialistický rozměr volebního apelu TOP 09.
Další strany si pak v evropských volbách otestovaly své potenciální možnosti voličské expanze a pozice v konkrétních regionech: ČSSD zůstává nejsilnější levicovou stranou s tradiční podporou skalních levicových voličů. KSČM již nestačí obranná strategie udržování své skalní voličské subkultury k volebním výsledkům, které by v časové řadě znamenaly nadprůměr. KDU-ČSL si naopak otestovala, že se i při zachování svého ideového fundamentu může stát dlouhodobě nejsilnější nesocialistickou stranou na Moravě. A ODS se přesvědčila, že její skalní voličská subkultura "vítězů transformace" je (zatím) dostatečně početná k udržení vlastní relevantní pozice ve stranickém systému.
Pro další vyhlídky evoluce českého stranického systému a posouzení významu evropských voleb a jejich načrtnutí je třeba se tázat, zda jednotlivé relevantní strany mají kam voličsky expandovat, které to jsou a také na základě čeho by tuto expanzi mohly provést. Navzdory všem strukturálním změnám se autor těchto řádků stále domnívá, že nejvýznamnější osou pro voličskou expanzi je pravolevé socioekonomické štěpení a s ním spojená bipolární stranicko-systémová konfigurace. Předpokladem adaptace formátu stranického systému, obsahujícího výše uvedené strany, každou zakotvenou ve vlastním voličském jádru, je především otevření prostoru pro vytváření aliančních vazeb od středu směrem doprava. Zde se dnes jeví jako conditio sine qua non jeho dosažení vytvoření interakčního pole mezi hnutím ANO a TOP 09 směrem k jejich potenciální koaliční spolupráci jako přirozeného protipólu levice. Paradoxem ovšem je, že dnešní zásadní odmítání této vazby z obou stran jen posiluje jejich voličskou mobilizaci podél os, které nemají s pravolevým socioekonomickým štěpením nic společného. Tato praxe tak může být výrazným zdrojem napětí uvnitř stranické soustavy a do budoucna ohrožovat její funkčnost. Paradoxem ovšem je, že pokud by se předpoklad dominance socioekonomického štěpení dlouhodobě potvrdil a k vytvoření této alianční vazby by přitom nedošlo, lze předpokládat naopak ohrožení systémové pozice v podstatě obou těchto stran. Vítězové letošních evropských voleb se tak z dlouhodobého hlediska mohou ukázat jako největší poražení… Co by to ovšem znamenalo pro formát i mechanismus českého stranického systému, Bůh suď! Každopádně nás čekají zajímavé časy!

Autor je politolog