Politické vzdělávání a zlé strany

29. května 2014 v 17:40 | Vladimír Hanáček
Nedávný debatní stůl Politické a občanské vzdělávání - struktury a německé příklady dobré praxe, který v Praze uspořádala česká pobočka Friedrich Ebert Stiftung ve spolupráci s českou MDA, odhalil několik zajímavých charakteristik současné české situace na poli rozvoje demokratického občanského uvědomění. Pozoruhodná není jen latentní skepse, která obvykle vyvstane v českých podmínkách v konfrontaci se zahraničními zkušenostmi nejen na tomto poli, nýbrž už sám fakt, že u nás zatím nebylo dosaženo shody ohledně terminologické vhodnosti užívání přívlastků občanské či politické vzdělávání. V těchto debatách můžeme vypozorovat zřetelný ozvuk tradice tzv. nepolitické politiky, tedy snahy oddělovat občanskou angažovanost na úseku spontánních projevů zájmu o veřejné rozhodování a snahy ovlivnit jeho výstupy od vzorců dlouhodobé a především institucionalizované participace na politických procesech. Jako kdyby pojem "politický" měl nutně asociovat představu něčeho nepřístojného a nehodnotného, co inherentně odpuzuje většinu populace. Opakovaně je poukazováno na zažitou představu politického vzdělávání jako něčeho na způsob politické výchovy či VUML v období před rokem 1989. Pojem "občanské" má tyto negativní asociace oslabit, resp. úplně eliminovat. Německá inspirace tzv. politických nadací a institucionalizovaného politického vzdělávání pod dohledem a za přímé finanční účasti státu tak v tomto případě poprvé naráží na specifické postkomunistické podmínky.
Poněkud závažnější situace však nastává poté, co jsou tyto úvahy posunuty o stupeň dál a na základě inspirace jak ze sousedního Německa, tak z některých dalších západoevropských zemí je zvažována institucionální forma realizace politického/občanského vzdělávání v českých poměrech, konkrétně, zda platformou pro jeho realizaci mají být organizace přímo spojené s politickými stranami, případně jakou formou. Zde se pak objevuje argumentačně navýsost zajímavý pohled odpůrců aplikace podobného modelu v českých poměrech. Je poukazováno na fakt, že zatímco v Německu byly jednotlivé politické nadace formovány v přímé afiliaci s konkrétními zavedenými stranami za jasně vymezených podmínek existence skrze právní úpravu, kterou dodržovaly všechny zúčastněné subjekty a později dosáhly i obsahové shody v tzv. Beutelbachském konsensu, v době, kdy stranický systém vykazoval vysoký stupeň stability především skrze přítomnost toliko systémových stran, navíc organizačně zformovaných potomků masového politického stranictví první poloviny 20. století, jsme dnes (nejen) v českých podmínkách konfrontováni se stavem docela jiným. Tento stav je charakterizován přítomností vysoce nestabilní a slabě institucionalizované stranické soustavy, obsahující personalizované a ideově nečitelné politické subjekty, jakož i nízkým stupněm identifikace občanů s politickým systémem jako takovým a oslabující legitimitou demokracie. Tato situace má být důkazem toho, že rozvoj občanských kompetencí a posilování participačních vzorců politické kultury nemůže být svěřen takto slabé a neduživé institucionální základně.
Tento argument je empiricky poměrně přesvědčivý. Jeho slabinou je však skutečnost, že pokud je dosažený stupeň institucionálního rámce politického systému nahlížen jako neudržitelný a povaha tohoto rámce pak jako původce krizových tendencí, musíme mít zároveň jasnou a realizovatelnou představu o jeho alternativě. Jinak je totiž navýsost vágní a nejasná představa toho, co by potom vůbec mělo být náplní příslušného občanského vzdělávání, sloužícího jako dílčí cíl na cestě kultivace politického systému. Jestliže se podobného vymezení alternativy nedostává, zůstává tato polemika na úrovni akademické rozpravy o "příčinách krize", která nemá praktickou relevanci, pomineme-li ambici zakázat aktérům stávajícího systému do procesu občanského vzdělávání institucionálně intervenovat.
Další stádium dotčených úvah je ovšem zásadnější. Týká se vymezení daného stavu rozvoje formálních struktur realizace politického a občanského vzdělávání v postkomunistických zemích, jak se, byť zatím jen v zárodečné podobě, rozvinuly za posledních více než dvacet let. Zde jsme nuceni přiznat, že organizace zajišťující politické a občanské vzdělávání se kromě školských struktur a neziskového sektoru nejdynamičtěji rozvinuly právě v úzkém spojení s jednotlivými dlouhodobě či nějakou dobu relevantními politickými stranami, disponujícími stabilní voličskou a členskou základnou. Dochází tak nejen k personálnímu a obsahovému propojení organizací, zajišťujících politické vzdělávání s politickými stranami, ale také vytváření jakési dvojjediné institucionální struktury tzv. akademií, plnících funkce vnitrostranického vzdělávání a stranických think-tanků, tj. analytických a intelektuálních center politických stran. V této vazbě je tak zároveň propojován prvek vzdělávání coby posilování konkrétních hodnotových postojů u vybrané cílové skupiny s obhajobou těchto hodnot ve veřejném diskursu. Nejen obsahově, ale i personálně jsou tak zároveň tyto organizace propojeny s akademickou sférou, od níž mají přijímat důležité poznatky a relevantní fakta. Samy politické strany pak mají od těchto center získávat věcně podložené a odůvodněné podklady pro tvorbu vlastních programových priorit a využívat jich při tvorbě veřejných politik. Takto popsaný model není v ČR, stejně jako v dalších postkomunistických zemích, samozřejmě rozvinut dostatečně a čelí krizovým tendencím, majícím původ v aspektech institucionální neduživosti, kterým čelí samy strany, jakož i srovnatelnou intenzitu s procesy stranicko-systémové dekonsolidace.
Pokud zohledníme výše popsané skutečnosti, můžeme snáze pochopit fundamentální námitku vůči tezi o nutnosti "odstraničtit" struktury politického vzdělávání. Tato námitka se nejen odkazuje na reálně existující institucionální bariéru v podobě rozvinutých stranických akademií, které, byť v rozdílné podobě a rozsahu, politické vzdělávání realizují, avšak také na metodologickou a normativní nedostatečnost tohoto argumentu. Odkaz na specifické historické okolnosti působí dojmem, jako kdyby politické nadace, realizující politické/občanské vzdělávání, byly jakousi sekundární emanací institucionalizovaného stranického systému. Kdybychom tento argument radikalizovali, můžeme konstatovat, že podmínkou zdravě fungujících politických nadací je jejich působení v podmínkách konsolidované demokracie, kterou svou činnosti toliko upevňují. Jestliže postkomunistické podmínky nahlížíme jako tomuto silnému strukturálnímu předpokladu nepříznivé, pak je ovšem zbytečné se o rozvoji politického/občanského vzdělávání v postkomunistických zemích vůbec bavit… Podobný postoj je však nepřijatelný především proto, že politické nadace (v českých poměrech je označujme zažitým termínem akademie) nejsou rezultátem konsolidované demokracie a institucionalizovaného stranického systému, ale naopak jejich předpokladem, resp. jedním ze zásadních předpokladů.
Připuštění vazby organizací, zajišťujících politické/občanské vzdělávání na politické strany je také zásadní pro zhodnocení možností aplikace v českých podmínkách podobné právní úpravy, jakou představuje polský návrh zákona o politických nadacích z pera poslankyně PO Agnieszky Pomaské z roku 2010, který v ČR dlouhodobě popularizuje analytik Masarykovy demokratické akademie Patrik Eichler. Tento zákon předpokládá, že by část státního příspěvku politickým stranám musela být alokována do činnosti politických nadací, které by za účelem zajištění politického vzdělávání, rozvoje demokratických hodnot a politické kultury strany zakládaly. Jejich činnost by byla zároveň formálně a obsahově definována a dohlížela by na ní Státní volební komise. Nadace by přitom nemohla získávat od strany půjčky ani dary a naopak strana by od ní nemohla získávat zboží ani služby, čímž by se zabránilo "praní peněz" - skrytému financování strany přes nadaci. Pokud by politická strana nebyla schopna nadaci vytvořit či kvalitativně i kvantitativně garantovat její činnost, neměla by na zmíněné finanční prostředky od státu nárok. V možné radikálnější podobě bychom pak mohli uvažovat i o variantě, že by v takovém případě nebyly státní příspěvky příslušné straně vyplaceny vůbec. Tím by se eliminovala ona námitka "stranického" modelu politického vzdělávání, že by tuto činnost vykonávaly i různé "strany na jedno použití" či politicko-podnikatelské projekty, neboť ty nemají namnoze co vzdělávat ani koho vzdělávat…
Podobná úprava by pak vyžadovala též zákonnou úpravu systému financování politických stran, neboť povinnost alokace části stranických zdrojů na činnost politických nadací (akademií) je spojena též s ustavením výdajových stropů na předvolební kampaně. Dvojjediná funkce stranických akademií coby vzdělávacích organizací a think-tanků zároveň je nejen v českém prostředí spíše přidanou hodnotou než handicapem a podobné právní úpravě by rozhodně nepřekážela.
Ať už se v domácích podmínkách necháme či nenecháme inspirovat tímto modelem zajištění činnosti organizací politického/občanského vzdělávání, je nezbytné nahlas prohlásit, že politické strany jsou coby reprezentantky zájmů a realizátorky veřejného rozhodování nezbytnou součástí demokratické politiky. Jednou z nejdůležitějších podmínek vyššího stupně institucionalizace stran i stranického systému je jejich zakotvení ve společnosti a pevná vazba na jasně definovanou a početnou sociální základnu. Jednou z nejdůležitějších funkcí politického/občanského vzdělávání je pak posilování a upevňování této vazby. Pokud tuto skutečnost budeme odmítat, ocitáme se v bludném kruhu. Jestli má mít občanské vzdělávání smysl, nemůže být jeho součástí antistranické pojetí politiky!


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama