Česká generace JP2

26. dubna 2014 v 23:37 | Vladimír Hanáček
Svatořečení dvou papežů, kteří ovlivnili podobu i obraz dnešní Církve jako málokdo, je vskutku výjimečnou událostí. Přehnaná pozornost médií na formální souvislosti procesu svatořečení a jejich údajné porušení neobvyklou časovou rychlostí průběhu beatifikace a následné kanonizace papeže Jana Pavla II. zcela zbytečně devalvuje symbolický význam tohoto aktu. Na straně druhé však pojímání události svatořečení jako příležitosti k monstrózní náboženské klauniádě, postrádající hlubší duchovní význam, zase působí nejen jako degradace významu kanonizace pro Církev i věřící, nicméně především i étosu, který je s pontifikátem obou papežů a jejich činy, jimiž se vepsali do dějin lidstva, spojen.
Pokusit se však tento étos nějak blíže definovat v pevných kategoriích slovníkových pouček je úsilí více než sporné. Přesto však především v polské žurnalistice se již zhruba od přelomu tisíciletí operuje s představou existence zvláštního myšlenkového a hodnotového proudu, označovaného termínem "pokolenie JP2" či "generacja JP2", rozuměj generace Jana Pavla II. Výskyt tohoto termínu ještě víc eskaloval po úmrtí polského papeže v dubnu 2005, kdy jím byly označovány davy mladých Poláků, loučících se se svým rodákem na masových pietních shromážděních na náměstích a mších v kostelech. V těchto obecných představách jsou zdůrazňovány formální i obsahové momenty identifikace mladých lidí s polským papežem. Formální charakteristikou je především příslušnost ke generační skupině lidí, kteří se narodili v době pontifikátu Jana Pavla II. či těsně před ním, přičemž polský papež se stal prvním pontifikem, kterého měli uloženého v paměti jako svého současníka. Úmrtí Jana Pavla II. pak příslušníci těchto generačních skupin byli svědky již v dospělém věku či ve věku dospívání, kdy se lidé hodnotově socializují, což znamená, že na ně osobnost polského papeže zapůsobila jako důležitý formativní motiv směrem k vytvoření vlastní životní neměnné hierarchie hodnot. V obsahové rovině jde o identifikaci nejen s hodnotami, tvořícími neměnný základ učení Církve, které poslední pontifik 20. století pro danou generaci mladých věrohodně zpřítomňoval skrze vlastní životní příběh a osobní příklad, nýbrž i významem konkrétních hodnotových akcentů tváří v tvář aktuálním výzvám, které přinesl společenský, politický a kulturní vývoj.
Je často zdůrazňováno, že polský papež se stal pro mladé nejen symbolem porážky "Říše zla", vystavěné na dominanci zvrhlé ideologie marx-leninismu, nýbrž i morálním vůdcem, jenž důrazně upozorňoval na nebezpečí jednostranného zdůraznění svobody bez odpovědnosti, vlastního sebevědomí a slepé víry ve vlastní rozum bez pokory a Boží milosti jako nezbytného předpokladu vlastního duchovního růstu, morálně indiferentní tolerance bez vědomí morálních závazků. Stal se společenskou a politickou osobností, nabízející vizi "civilizace lásky" nejen jako antipodu bipolárně rozděleného světa na pokraji jaderné války, ale též duchovně vyspělé a hodnotově zakotvené alternativy jalových vizí "konce dějin" na jedné globální tržnici, vystavěné na univerzalistickém ideálu masového konzumu. Takto definovaný "inteligentní konzervatismus" se měl stát vůdčí ideovou a hodnotovou orientací, ovlivňující postoje té generace mladých, kteří chápali životní svědectví polského papeže jako zásadní inspiraci pro svůj vlastní osobní život.
Nejen v polském prostředí se však v poslední době objevují projevy vážně míněných pochybností o tom, zda podobná představa existence "generace JP2" není toliko intelektuálním konstruktem, jenž se míjí nejen s reálnými společenskými projevy hodnotového smýšlení generace současných třicátníků až čtyřicátníků, ale možnostmi jejich jasné a nezpochybnitelné obsahové identifikace. Původci podobných tezí ovšem neberou v potaz jednu důležitou skutečnost: že pojem "generace JP2" nelze vnímat jako operacionalizovatelnou sociologickou kategorii, sloužící k analýze jasně ohraničeného společenského fenoménu, nýbrž jako jedinečnou životní zkušenost poměrně široké množiny konkrétních lidí v různých společenských a geografických kontextech, které polský papež inspiroval, ať už z této inspirace konkrétně vyvozují cokoliv.
Z tohoto hlediska je tedy na místě položit si otázku, zda podobná generační zkušenost je přítomná i mezi mladými Čechy a zda i v naší zemi můžeme proto hovořit o "pokolení JP2" jako relevantní skutečnosti. Vzhledem k výše řečenému se tedy pokusme učinit několik předběžných poznámek, tvořících základ uvažování o tom, jak se polský papež zapsal do paměti příslušníků českého národa, pro něž byl v jejich dětství a mládí "tím papežem" a který je inspiroval v jejich zásadních životních postojích.
Předně je třeba poukázat na skutečnost, že česká situace je výrazně odlišná jak situace v papežově rodném Polsku, nýbrž i v zemích západní Evropy či celého amerického kontinentu. Polský papež se totiž pro většinu Čechů mohl stát blízkým i vzdáleným zároveň. Blízkým byl Karol Wojtyła naší zemi nejen jazykově a geograficky, nýbrž i významem, jaký sehrál coby hlava římskokatolické církve, pocházející ze země někdejšího východní bloku. Polský papež svým zásadovým postojem výrazně přispěl ke zhroucení sovětského impéria, a tedy i k pádu komunistického režimu v Československu, jakkoliv role Církve v naší vlasti byla na rozdíl od sousedního Polska v procesu přechodu od komunistické diktatury k demokracii méně významná. První návštěvu Jana Pavla II. v naší zemi označil prezident Václav Havel za zázrak a nutno konstatovat, že základem tohoto zázraku bylo již samotné zvolení polského papeže o jedenáct a půl roku dříve. Slovanský papež jako "vítěz nad komunismem" byl tedy našemu národu blízký v obou dvou rovinách. Onu vzdálenost však představovala především reálná pozice římskokatolické církve ve vysoce sekularizované české společnosti a omezené možnosti přijetí nejen konkrétní věrouky, ale jakýchkoliv hodnotových obsahů, explicitně se odvolávajících na křesťanství. Náboženský analfabetismus většinové české populace musel nutně znamenat, že i při nejlepší vůli nemohlo mít papežovo hodnotové poselství takový dosah, aby mohlo výrazně ovlivnit společenskou atmosféru a uvažování většinové populace, neboť naráželo na absenci předběžného porozumění, postaveného na základech znalosti Písma i církevní věrouky.
Z tohoto pohledu se papež Jan Pavel II. stal pro vysoké procento české populace toliko jednou z mnoha výrazných světových osobností, zdůrazňujících otázku lidských práv, aniž by ovšem bylo možno odlišit filozofické zdroje papežova myšlení od jiných podobných koncepcí. Faktická sekularizace étosu, jenž si většina Čechů s Janem Pavlem II. spojuje, tak řadí polského papeže do galerie takových postav dějin 20. století, jako byl Mahatmá Gándhí, Martin Luther King či Nelson Mandela. Co do významu jeho role na konci Studené války je pak pozoruhodné zařazování papeže Jana Pavla II. do triumvirátu s Ronaldem Reaganem a Marghareth Tchatcherovou, které jednak odpovídá typický české tendenci čerpat klíčové myšlenkové zdroje antikomunistických hodnotových koncepcí z anglosaského prostředí, ale na straně druhé svým opomenutím výrazně rozdílných postojů těchto osobností především v otázkách ekonomicko-politických fakticky slouží papežova přítomnost zde jako účelová symbolická podpěra ideologie Nové pravice, která nemá s faktickými postoji Jana Pavla II. mnoho společného. Na opačné straně příznivců politické levice je zase obsah několika sociálních encyklik Jana Pavla II. často povrchně interpretován jako papežova "obhajoba socialismu"… Podobné interpretace svědčí spíš o dobových českých společenských poměrech, které s pontifikátem polského papeže a jeho významem fakticky nepříliš souvisejí, než o tom, že by se myšlenkový a duchovní odkaz Jana Pavla II. stal svébytnou inspirací jedné generace Čechů.
Poněkud jiná situace je však v prostředí společenské menšiny, kterou tvoří aktivní katoličtí věřící. I toto prostředí není samozřejmě s ohledem na komplexnost společenské reality zcela imunní vůči výše popsaným většinovým tendencím, přesto však mezi mladými českými katolíky můžeme nalézt několik momentů, které bychom jako příslušnost ke "generaci JP2" mohli označit. Především při třech papežových návštěvách v naší zemi byla nepřehlédnutelná hojná účast mladých věřících, jejichž přítomnost papež vždy využíval k povzbuzení a posílení naděje v šťastnou budoucnost navštívené země. Pro tyto katolíky byla tato osobní setkání s papežem ve vlastní zemi dle mnohých svědectví ještě zásadnější, než ta společná s mladými věřícími celého světa na Světových dnech mládeže. Ve společnosti po desetiletí masírované agresivně ateistickou ideologií, využívající zažité stereotypy českého antiklerikalismu, v jejichž rámci byla Církev pojímána jako "cizí mocnost" a její představitelé jako "zlí cizáci", bylo vskutku výjimečným zážitkem setkání s charismatickým Petrovým nástupcem, pocházejícím ze sousední slovanské země, jenž byl schopen hovořit naší mateřštinou osobitě blízce.
Nebyly to však jen návštěvy Jana Pavla II. v naší zemi, nýbrž také jeho přítomnost symbolická nejen po celé období jeho pontifikátu. Českým mladým věřícím byl Jan Pavel II. blízký svým svědectvím naděje, které působilo věrohodně jak ve značně formalistickém prostředí Církve, vystoupivší z katakomb, do nichž byla na desetiletí vytěsněna, tak ve společnosti zbavené smyslu pro lidskou upřímnost a dobrosrdečnost. Stejně jako v papežově rodném Polsku byly všechny negativní projevy transformačního období interpretovány v církevním prostředí jako neuposlechnutí papežových výzev a upozornění ze strany vládnoucích. Pro mnohé mladé věřící se však tato inspirace stala motivací pro zapojení do veřejného života a úsilí o obrodu společenských poměrů v naší zemi.
Když papež Jan Pavel II. v dubnu 2005 zemřel, nebyla česká veřejná pieta tak masová, jako tomu bylo v sousedním Polsku či v Itálii. Přesto však byla atmosféra těchto dní, charakterizovaná alespoň dílčí připomínkou téměř sedmadvacetiletého pontifikátu papeže Wojtyły ve sdělovacích prostředcích, příležitostí pro mnoho mladých českých katolíků najít v papežově duchovním a myšlenkovém odkazu, jak jsme se ho pokusili výše vymezit, inspiraci pro své vlastní životní směřování. Přestože atmosféra dubna 2005 a explicitní odkazy na osobnost polského papeže mezi mladými českými katolíky záhy zapadly a dnes je nalezneme jenom poskrovnu, je třeba jednoznačně konstatovat, že étos, spojený s osobností Jana Pavla II. nesou dnes všichni, kteří vidí smysl svého působení coby "života s Kristem" v odpovědné službě bližním na poli profesionálním i dobrovolnickém, politickém, kulturním, sociálním, humanitárním, intelektuálním a vzdělávacím, uměleckém a vzhledem k papežově velké zálibě z mládí například i sportovním v duchu oné známé výzvy Jana Pavla II.: "Nebojte se!" Česká generace Jana Pavla II. třeba nepříliš početná ať vědomě či nevědomě tedy skutečně existuje a rozhodně se nebojí!


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama