Bohatá nevěsta ze STANu

17. dubna 2014 v 22:57 | Vladimír Hanáček
Nedávný sněm hnutí Starostové a nezávislí, již tradičně proběhnuvší v Průhonicích u Prahy, byl zajímavou událostí aktuálního vnitropolitického vývoje u nás. Na sněmu došlo k výměně předsedy a padlo zde mnoho slov tu více, tu méně vzletných a pochvalných, avšak kritiky či alespoň dílčích výtek vůči politice Starostů se pozorovatelům nedočkalo. O pozici tohoto hnutí na české politické scéně a jeho vnímání politickými konkurenty svědčí nejen skutečnost, že jeho vedoucí představitele svorně poplácávali po zádech na sněmu oba finalisté loňských prezidentských voleb, nýbrž především skutečnost, že se lídři parlamentních stran z vládních i opozičních řad doslova předháněli v proklamacích o blízkosti své strany se starostenským hnutím, nabývající téměř fyzické dimenze, a tudíž i vhodnosti uvažovat o bližším spojenectví. Navzdory platné smlouvě a prozatím trvající spolupráci s opoziční TOP 09 se tak potvrdilo, že STAN je pro mnohé nevěsta navýsost žádaná, což není překvapivé, neboť je to taktéž nevěsta vpravdě bohatá. Pokud se však zamyslíme nad původem jejího bohatství, potom se nevyhneme jistým rozpakům.
Starostenské hnutí je zvláštním fenoménem soudobého českého politického stranictví. Jeho pozici nelze vystihnout bez zohlednění několika paradoxů. Tím prvním je skutečnost, že vnitřní povaha a působnost STAN činí z hnutí něco mezi politickou stranou a svého druhu stavovskou organizací, charakterizovanou jednotícím profesně-politickým určením drtivé většiny jeho představitelů coby vedoucích reprezentantů místních samospráv - starostů a místostarostů převážně menších obcí a měst. Druhým paradoxem je skutečnost, že STAN doposud nemají žádný jednotící, ideově jasně zařaditelný a obsažný program, s kterým by mohli vystoupit na celostátní úrovni a ucházet se s ním o křesla zákonodárců. Na druhé straně však zástupci tohoto hnutí nejen zasedají v horní komoře, kde lze ještě předpokládat zvýšený význam personálního faktoru coby zdroje jejich voličské legitimace, ale především zasedají v Poslanecké sněmovně, kde reprezentují do loňska vládní stranu, tvoří nedílnou součást jejího poslaneckého klubu a bývalá vládní koalice by se při prosazování svých cílů v parlamentu jen těžko obešla bez starostenských hlasů. Třetí paradox pak souvisí s touto skutečností: STAN představuje politickou formaci, která je obecně vnímána jako významný aktér české politické scény a nedílná součást české stranické krajiny, a to přesto, že nikdy samostatně neprošli volbami prvního řádu a z čistě formálního hlediska o nich nelze uvažovat jinak než jako o outsiderovi stranického systému.
Tyto tři paradoxy pak uvozují paradox čtvrtý, který je pro starostenské hnutí v této době nejzásadnější: všechny tyto skutečnosti představují pro STAN šance a limity zároveň. Představují neměnný výchozí stav na jedné straně a přitom výzvu k jeho překonání na straně druhé. Starostové mají totiž daleko větší ambice, než jaké mohli uskutečnit skrze své dosavadní institucionální a vztahové formy. Aby je však mohli uskutečnit, musí pojmenovat potenciální krizové momenty ve své dosavadní působnosti, vůči kterým musí včas udělat čelem vzad.
První z nich koneckonců udělali už na svém nedávném sněmu. Spočívá ve výměně předsedy hnutí. Místopředsedu Poslanecké sněmovny a jednoho z nejvýraznějších parlamentářů spřátelené TOP 09 Petra Gazdíka nahradil v čele charismatický liberecký hejtman Martin Půta. Ano, přesně ten pracovitý pan starosta z Hrádku nad Nisou, co skrze samostatnou kandidaturu své krajské starostenské odnože na Liberecku předloni na hlavu porazil všechny protřelé politické mazáky a v jednom z nejpravicovějších českých krajů doslova vymazal tribuny vládních reforem v podobě kandidátů bratrské TOP 09. Tento Půtův husarský kousek představuje pro řadu Starostů jasné memento při vytyčování dalšího politického kurzu hnutí. Nejde jen o to "neušpinit se" skrze úzkou vazbu se zavedenou politickou stranou a ponechat si tak pro komunální či krajskou úroveň potenciál oslovit voliče v širší ideové množině, nýbrž především co nejrychleji a pokud možno bezbolestně se zbavit dědictví ostentativní spoluúčasti a souhlasu při prosazování neoliberálních cílů Nečasovy vlády. Nejde o to navracet se do "kamenných" časů nastavování vlastních priorit v podobě monotématického trojlístku: nové RUD ve prospěch malých obcí - přímá volba prezidenta - přímá volba starostů a hejtmanů. Jednak by to bylo nelogické vzhledem k tomu, že první dvě priority už byly naplněny, a ta třetí obsahuje takovou míru kontroverze, že by si STAN s jejím vehementním prosazováním příliš nepomohl, a také by s podobným programovým nábojem asi těžko mohlo starostenské hnutí aspirovat na tu pozici, po níž mnozí jeho zástupci dlouhodobě touží. Touto pozicí je samostatný volební úspěch ve sněmovních volbách a možná přímá účast hnutí na vládní politice. Tohoto cíle se však dá těžko dosáhnout i setrváním na pozici "prodloužené ruky" velkoměstské elity a mezinárodních finančních struktur na českém a moravském venkově. Pokud chtějí STAN na tuto pozici aspirovat, asi těžko mohou pokračovat v gazdíkovsko-polčákovském lpění na vysokých mravních principech, vyjadřovaných skrze "důvěru finančních trhů". Volič, na něhož Starostové dlouhodobě cílí, totiž dávno zjistil, že ortodoxnímu neoliberalismu definitivně odzvonilo, a že slušnou alternativu k někdejší dominantní pravicové straně asi opravdu nepředstavuje hnutí, které se aktivně spolupodílelo na politice Nečasovy vlády. Potřebu této diskontinuity si zdá se uvědomují i oba pánové Polčák a Gazdík: první se brzy pokusí "utéci" do Evropského parlamentu, druhý opouští pozici lídra s vědomím nutnosti vystupovat celostátně jako "jeden z mnoha" a vybudovat si silnou pozici tahouna naopak tam, kde se může na masivní podporu svých věrných skutečně spolehnout: ve Zlínském kraji.
Úkol Starostů do budoucna je tak poměrně jasný a přitom mimořádně nesnadný. Ambice stát se v ideálním případě nejsilnější "nesocialistickou" stranou v zemi pro ně s ohledem na stav, v němž se nachází do loňska největší pravicová strana, nemusí jevit jako zas až tolik nereálná. Vnější podmínkou jejího dosažení, kterou Starostové mohou jen stěží přímo ovlivnit, jsou výsledky vládního tažení Babišova hnutí a jejich voličská evaluace. Potencialita opětovné stranické bezprizornosti především venkovských pravicových voličů je však dříve či později více než pravděpodobná.
Z tohoto důvodu se Starostům otevírá jedinečná příležitost: stát se hlavním tribunem zájmů těch voličů, kteří vždy chtěli a chtějí využívat svého osobnostního potenciálu k činorodé práci pro sebe i pro své spoluobčany, kterým není lhostejný osud své obce, města, regionu i státu a chtějí svědomitě přispívat k blahu vespolnému, kteří požadují po státu, aby jim neházel klacky pod nohy, nedotoval na jejich úkor ty, kteří pracovat nechtějí, ale stejně tak je neponižoval a nebuzeroval skrze nařízení a opatření, z nichž mají prospěch toliko prominentní "klienti" vládní garnitury. Že tito voliči donedávna zažívali všechna tato selhání mimořádně silně není sporu. A není jen výrazem naivního optimismu předpokládat, že podobných voličů jsou v Česku statisíce. Počty hlasů pro konkrétní strany v jednotlivých volbách to jasně potvrzují.
Starostové tak mohou využít váhy své autority jako těch, kteří se o obecné blaho skutečně každodenně starají, k tomu, aby překonali svou "single-issue" image i omezující dědictví neoliberální vládní avantury skrze jasné a jednoznačné přihlášení se k principům sociálně-tržního hospodářství západoevropského typu a k politice, postavené na tradičních hodnotách svobody, odpovědnosti a sociální spravedlnosti. Zavedenou stranou, která se k těmto hodnotám v ČR dlouhodobě hlásí a po posledních volbách má konečně příležitost je v praxi uskutečnit, není kalouskovská TOP 09, nýbrž KDU-ČSL. Pokud STAN hodlá zaujmout pozici, o níž byla řeč výše, je pro ní spojenectví s lidovci nejpřirozenější vazbou. Je tomu tak především proto, že křesťanští demokraté čelí dlouhodobě v české vysoce sekularizované společnosti výrazným limitům své voličské expanze, a to navzdory faktu, že nemalá část sekulárních voličů by se se socioekonomickou dimezí jejích programu mohla vcelku bez problémů identifikovat. Pro STAN tak vyvstává příležitost oslovit právě tyto voliče. Koneckonců, již zmíněný výrazný úspěch starostenského hnutí v krajských volbách v Libereckém kraji, tedy jednom z religiózně nejvlažnějších českých regionů, tyto možnosti více než dosvědčuje. Koaliční spolupráce STAN a KDU-ČSL v nadcházejících komunálních volbách (nejen) v Praze je tak vítaným a vcelku přirozeným krokem.
Je zde však ještě jedna důležitá podmínka, a tou je nezbytná přítomnost výrazných osobností s mezinárodním rozhledem, schopných přesvědčit voliče v parlamentních volbách a kompetentně je reprezentovat v zákonodárném sboru. Za uplynulé dvě období se mnozí úspěšní starostové jistě nadmíru přesvědčili, že úspěch na komunální a regionální úrovni automaticky neznamená úspěch parlamentní a vládní. Nový předseda hnutí STAN má předpoklady k tomu tuto roli sehrát. Na rozdíl od svého předchůdce jsou jeho zkušenosti a rozhled výraznější. Nebude to však mít jednoduché, poněvadž má v cestě jeden z nejtěžších balvanů, který musí odvalit. Tímto balvanem je přetrvávající aliance s TOP 09, garantovaná smluvně až do roku 2017. V případě snahy se alespoň symbolicky emancipovat přicházejí na řadu nejrůznější podpásovky, jak jsme mohli vidět i v případě výroků prvního místopředsedy TOP 09 na adresu zmíněné vznikající pražské koalice. Do toho všeho musí liberecký hejtman vybojovat velkou bitvu s Hydrou eurofondových pijavic a ještě se učit za pochodu velké politice. Jak však praví staré české přísloví: odvážnému štěstí přeje!
Tak hodně odvahy, pane Půto!



Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama