Duben 2014

Česká generace JP2

26. dubna 2014 v 23:37 | Vladimír Hanáček
Svatořečení dvou papežů, kteří ovlivnili podobu i obraz dnešní Církve jako málokdo, je vskutku výjimečnou událostí. Přehnaná pozornost médií na formální souvislosti procesu svatořečení a jejich údajné porušení neobvyklou časovou rychlostí průběhu beatifikace a následné kanonizace papeže Jana Pavla II. zcela zbytečně devalvuje symbolický význam tohoto aktu. Na straně druhé však pojímání události svatořečení jako příležitosti k monstrózní náboženské klauniádě, postrádající hlubší duchovní význam, zase působí nejen jako degradace významu kanonizace pro Církev i věřící, nicméně především i étosu, který je s pontifikátem obou papežů a jejich činy, jimiž se vepsali do dějin lidstva, spojen.
Pokusit se však tento étos nějak blíže definovat v pevných kategoriích slovníkových pouček je úsilí více než sporné. Přesto však především v polské žurnalistice se již zhruba od přelomu tisíciletí operuje s představou existence zvláštního myšlenkového a hodnotového proudu, označovaného termínem "pokolenie JP2" či "generacja JP2", rozuměj generace Jana Pavla II. Výskyt tohoto termínu ještě víc eskaloval po úmrtí polského papeže v dubnu 2005, kdy jím byly označovány davy mladých Poláků, loučících se se svým rodákem na masových pietních shromážděních na náměstích a mších v kostelech. V těchto obecných představách jsou zdůrazňovány formální i obsahové momenty identifikace mladých lidí s polským papežem. Formální charakteristikou je především příslušnost ke generační skupině lidí, kteří se narodili v době pontifikátu Jana Pavla II. či těsně před ním, přičemž polský papež se stal prvním pontifikem, kterého měli uloženého v paměti jako svého současníka. Úmrtí Jana Pavla II. pak příslušníci těchto generačních skupin byli svědky již v dospělém věku či ve věku dospívání, kdy se lidé hodnotově socializují, což znamená, že na ně osobnost polského papeže zapůsobila jako důležitý formativní motiv směrem k vytvoření vlastní životní neměnné hierarchie hodnot. V obsahové rovině jde o identifikaci nejen s hodnotami, tvořícími neměnný základ učení Církve, které poslední pontifik 20. století pro danou generaci mladých věrohodně zpřítomňoval skrze vlastní životní příběh a osobní příklad, nýbrž i významem konkrétních hodnotových akcentů tváří v tvář aktuálním výzvám, které přinesl společenský, politický a kulturní vývoj.
Je často zdůrazňováno, že polský papež se stal pro mladé nejen symbolem porážky "Říše zla", vystavěné na dominanci zvrhlé ideologie marx-leninismu, nýbrž i morálním vůdcem, jenž důrazně upozorňoval na nebezpečí jednostranného zdůraznění svobody bez odpovědnosti, vlastního sebevědomí a slepé víry ve vlastní rozum bez pokory a Boží milosti jako nezbytného předpokladu vlastního duchovního růstu, morálně indiferentní tolerance bez vědomí morálních závazků. Stal se společenskou a politickou osobností, nabízející vizi "civilizace lásky" nejen jako antipodu bipolárně rozděleného světa na pokraji jaderné války, ale též duchovně vyspělé a hodnotově zakotvené alternativy jalových vizí "konce dějin" na jedné globální tržnici, vystavěné na univerzalistickém ideálu masového konzumu. Takto definovaný "inteligentní konzervatismus" se měl stát vůdčí ideovou a hodnotovou orientací, ovlivňující postoje té generace mladých, kteří chápali životní svědectví polského papeže jako zásadní inspiraci pro svůj vlastní osobní život.
Nejen v polském prostředí se však v poslední době objevují projevy vážně míněných pochybností o tom, zda podobná představa existence "generace JP2" není toliko intelektuálním konstruktem, jenž se míjí nejen s reálnými společenskými projevy hodnotového smýšlení generace současných třicátníků až čtyřicátníků, ale možnostmi jejich jasné a nezpochybnitelné obsahové identifikace. Původci podobných tezí ovšem neberou v potaz jednu důležitou skutečnost: že pojem "generace JP2" nelze vnímat jako operacionalizovatelnou sociologickou kategorii, sloužící k analýze jasně ohraničeného společenského fenoménu, nýbrž jako jedinečnou životní zkušenost poměrně široké množiny konkrétních lidí v různých společenských a geografických kontextech, které polský papež inspiroval, ať už z této inspirace konkrétně vyvozují cokoliv.
Z tohoto hlediska je tedy na místě položit si otázku, zda podobná generační zkušenost je přítomná i mezi mladými Čechy a zda i v naší zemi můžeme proto hovořit o "pokolení JP2" jako relevantní skutečnosti. Vzhledem k výše řečenému se tedy pokusme učinit několik předběžných poznámek, tvořících základ uvažování o tom, jak se polský papež zapsal do paměti příslušníků českého národa, pro něž byl v jejich dětství a mládí "tím papežem" a který je inspiroval v jejich zásadních životních postojích.
Předně je třeba poukázat na skutečnost, že česká situace je výrazně odlišná jak situace v papežově rodném Polsku, nýbrž i v zemích západní Evropy či celého amerického kontinentu. Polský papež se totiž pro většinu Čechů mohl stát blízkým i vzdáleným zároveň. Blízkým byl Karol Wojtyła naší zemi nejen jazykově a geograficky, nýbrž i významem, jaký sehrál coby hlava římskokatolické církve, pocházející ze země někdejšího východní bloku. Polský papež svým zásadovým postojem výrazně přispěl ke zhroucení sovětského impéria, a tedy i k pádu komunistického režimu v Československu, jakkoliv role Církve v naší vlasti byla na rozdíl od sousedního Polska v procesu přechodu od komunistické diktatury k demokracii méně významná. První návštěvu Jana Pavla II. v naší zemi označil prezident Václav Havel za zázrak a nutno konstatovat, že základem tohoto zázraku bylo již samotné zvolení polského papeže o jedenáct a půl roku dříve. Slovanský papež jako "vítěz nad komunismem" byl tedy našemu národu blízký v obou dvou rovinách. Onu vzdálenost však představovala především reálná pozice římskokatolické církve ve vysoce sekularizované české společnosti a omezené možnosti přijetí nejen konkrétní věrouky, ale jakýchkoliv hodnotových obsahů, explicitně se odvolávajících na křesťanství. Náboženský analfabetismus většinové české populace musel nutně znamenat, že i při nejlepší vůli nemohlo mít papežovo hodnotové poselství takový dosah, aby mohlo výrazně ovlivnit společenskou atmosféru a uvažování většinové populace, neboť naráželo na absenci předběžného porozumění, postaveného na základech znalosti Písma i církevní věrouky.
Z tohoto pohledu se papež Jan Pavel II. stal pro vysoké procento české populace toliko jednou z mnoha výrazných světových osobností, zdůrazňujících otázku lidských práv, aniž by ovšem bylo možno odlišit filozofické zdroje papežova myšlení od jiných podobných koncepcí. Faktická sekularizace étosu, jenž si většina Čechů s Janem Pavlem II. spojuje, tak řadí polského papeže do galerie takových postav dějin 20. století, jako byl Mahatmá Gándhí, Martin Luther King či Nelson Mandela. Co do významu jeho role na konci Studené války je pak pozoruhodné zařazování papeže Jana Pavla II. do triumvirátu s Ronaldem Reaganem a Marghareth Tchatcherovou, které jednak odpovídá typický české tendenci čerpat klíčové myšlenkové zdroje antikomunistických hodnotových koncepcí z anglosaského prostředí, ale na straně druhé svým opomenutím výrazně rozdílných postojů těchto osobností především v otázkách ekonomicko-politických fakticky slouží papežova přítomnost zde jako účelová symbolická podpěra ideologie Nové pravice, která nemá s faktickými postoji Jana Pavla II. mnoho společného. Na opačné straně příznivců politické levice je zase obsah několika sociálních encyklik Jana Pavla II. často povrchně interpretován jako papežova "obhajoba socialismu"… Podobné interpretace svědčí spíš o dobových českých společenských poměrech, které s pontifikátem polského papeže a jeho významem fakticky nepříliš souvisejí, než o tom, že by se myšlenkový a duchovní odkaz Jana Pavla II. stal svébytnou inspirací jedné generace Čechů.
Poněkud jiná situace je však v prostředí společenské menšiny, kterou tvoří aktivní katoličtí věřící. I toto prostředí není samozřejmě s ohledem na komplexnost společenské reality zcela imunní vůči výše popsaným většinovým tendencím, přesto však mezi mladými českými katolíky můžeme nalézt několik momentů, které bychom jako příslušnost ke "generaci JP2" mohli označit. Především při třech papežových návštěvách v naší zemi byla nepřehlédnutelná hojná účast mladých věřících, jejichž přítomnost papež vždy využíval k povzbuzení a posílení naděje v šťastnou budoucnost navštívené země. Pro tyto katolíky byla tato osobní setkání s papežem ve vlastní zemi dle mnohých svědectví ještě zásadnější, než ta společná s mladými věřícími celého světa na Světových dnech mládeže. Ve společnosti po desetiletí masírované agresivně ateistickou ideologií, využívající zažité stereotypy českého antiklerikalismu, v jejichž rámci byla Církev pojímána jako "cizí mocnost" a její představitelé jako "zlí cizáci", bylo vskutku výjimečným zážitkem setkání s charismatickým Petrovým nástupcem, pocházejícím ze sousední slovanské země, jenž byl schopen hovořit naší mateřštinou osobitě blízce.
Nebyly to však jen návštěvy Jana Pavla II. v naší zemi, nýbrž také jeho přítomnost symbolická nejen po celé období jeho pontifikátu. Českým mladým věřícím byl Jan Pavel II. blízký svým svědectvím naděje, které působilo věrohodně jak ve značně formalistickém prostředí Církve, vystoupivší z katakomb, do nichž byla na desetiletí vytěsněna, tak ve společnosti zbavené smyslu pro lidskou upřímnost a dobrosrdečnost. Stejně jako v papežově rodném Polsku byly všechny negativní projevy transformačního období interpretovány v církevním prostředí jako neuposlechnutí papežových výzev a upozornění ze strany vládnoucích. Pro mnohé mladé věřící se však tato inspirace stala motivací pro zapojení do veřejného života a úsilí o obrodu společenských poměrů v naší zemi.
Když papež Jan Pavel II. v dubnu 2005 zemřel, nebyla česká veřejná pieta tak masová, jako tomu bylo v sousedním Polsku či v Itálii. Přesto však byla atmosféra těchto dní, charakterizovaná alespoň dílčí připomínkou téměř sedmadvacetiletého pontifikátu papeže Wojtyły ve sdělovacích prostředcích, příležitostí pro mnoho mladých českých katolíků najít v papežově duchovním a myšlenkovém odkazu, jak jsme se ho pokusili výše vymezit, inspiraci pro své vlastní životní směřování. Přestože atmosféra dubna 2005 a explicitní odkazy na osobnost polského papeže mezi mladými českými katolíky záhy zapadly a dnes je nalezneme jenom poskrovnu, je třeba jednoznačně konstatovat, že étos, spojený s osobností Jana Pavla II. nesou dnes všichni, kteří vidí smysl svého působení coby "života s Kristem" v odpovědné službě bližním na poli profesionálním i dobrovolnickém, politickém, kulturním, sociálním, humanitárním, intelektuálním a vzdělávacím, uměleckém a vzhledem k papežově velké zálibě z mládí například i sportovním v duchu oné známé výzvy Jana Pavla II.: "Nebojte se!" Česká generace Jana Pavla II. třeba nepříliš početná ať vědomě či nevědomě tedy skutečně existuje a rozhodně se nebojí!


Autor je politolog

Bohatá nevěsta ze STANu

17. dubna 2014 v 22:57 | Vladimír Hanáček
Nedávný sněm hnutí Starostové a nezávislí, již tradičně proběhnuvší v Průhonicích u Prahy, byl zajímavou událostí aktuálního vnitropolitického vývoje u nás. Na sněmu došlo k výměně předsedy a padlo zde mnoho slov tu více, tu méně vzletných a pochvalných, avšak kritiky či alespoň dílčích výtek vůči politice Starostů se pozorovatelům nedočkalo. O pozici tohoto hnutí na české politické scéně a jeho vnímání politickými konkurenty svědčí nejen skutečnost, že jeho vedoucí představitele svorně poplácávali po zádech na sněmu oba finalisté loňských prezidentských voleb, nýbrž především skutečnost, že se lídři parlamentních stran z vládních i opozičních řad doslova předháněli v proklamacích o blízkosti své strany se starostenským hnutím, nabývající téměř fyzické dimenze, a tudíž i vhodnosti uvažovat o bližším spojenectví. Navzdory platné smlouvě a prozatím trvající spolupráci s opoziční TOP 09 se tak potvrdilo, že STAN je pro mnohé nevěsta navýsost žádaná, což není překvapivé, neboť je to taktéž nevěsta vpravdě bohatá. Pokud se však zamyslíme nad původem jejího bohatství, potom se nevyhneme jistým rozpakům.
Starostenské hnutí je zvláštním fenoménem soudobého českého politického stranictví. Jeho pozici nelze vystihnout bez zohlednění několika paradoxů. Tím prvním je skutečnost, že vnitřní povaha a působnost STAN činí z hnutí něco mezi politickou stranou a svého druhu stavovskou organizací, charakterizovanou jednotícím profesně-politickým určením drtivé většiny jeho představitelů coby vedoucích reprezentantů místních samospráv - starostů a místostarostů převážně menších obcí a měst. Druhým paradoxem je skutečnost, že STAN doposud nemají žádný jednotící, ideově jasně zařaditelný a obsažný program, s kterým by mohli vystoupit na celostátní úrovni a ucházet se s ním o křesla zákonodárců. Na druhé straně však zástupci tohoto hnutí nejen zasedají v horní komoře, kde lze ještě předpokládat zvýšený význam personálního faktoru coby zdroje jejich voličské legitimace, ale především zasedají v Poslanecké sněmovně, kde reprezentují do loňska vládní stranu, tvoří nedílnou součást jejího poslaneckého klubu a bývalá vládní koalice by se při prosazování svých cílů v parlamentu jen těžko obešla bez starostenských hlasů. Třetí paradox pak souvisí s touto skutečností: STAN představuje politickou formaci, která je obecně vnímána jako významný aktér české politické scény a nedílná součást české stranické krajiny, a to přesto, že nikdy samostatně neprošli volbami prvního řádu a z čistě formálního hlediska o nich nelze uvažovat jinak než jako o outsiderovi stranického systému.
Tyto tři paradoxy pak uvozují paradox čtvrtý, který je pro starostenské hnutí v této době nejzásadnější: všechny tyto skutečnosti představují pro STAN šance a limity zároveň. Představují neměnný výchozí stav na jedné straně a přitom výzvu k jeho překonání na straně druhé. Starostové mají totiž daleko větší ambice, než jaké mohli uskutečnit skrze své dosavadní institucionální a vztahové formy. Aby je však mohli uskutečnit, musí pojmenovat potenciální krizové momenty ve své dosavadní působnosti, vůči kterým musí včas udělat čelem vzad.
První z nich koneckonců udělali už na svém nedávném sněmu. Spočívá ve výměně předsedy hnutí. Místopředsedu Poslanecké sněmovny a jednoho z nejvýraznějších parlamentářů spřátelené TOP 09 Petra Gazdíka nahradil v čele charismatický liberecký hejtman Martin Půta. Ano, přesně ten pracovitý pan starosta z Hrádku nad Nisou, co skrze samostatnou kandidaturu své krajské starostenské odnože na Liberecku předloni na hlavu porazil všechny protřelé politické mazáky a v jednom z nejpravicovějších českých krajů doslova vymazal tribuny vládních reforem v podobě kandidátů bratrské TOP 09. Tento Půtův husarský kousek představuje pro řadu Starostů jasné memento při vytyčování dalšího politického kurzu hnutí. Nejde jen o to "neušpinit se" skrze úzkou vazbu se zavedenou politickou stranou a ponechat si tak pro komunální či krajskou úroveň potenciál oslovit voliče v širší ideové množině, nýbrž především co nejrychleji a pokud možno bezbolestně se zbavit dědictví ostentativní spoluúčasti a souhlasu při prosazování neoliberálních cílů Nečasovy vlády. Nejde o to navracet se do "kamenných" časů nastavování vlastních priorit v podobě monotématického trojlístku: nové RUD ve prospěch malých obcí - přímá volba prezidenta - přímá volba starostů a hejtmanů. Jednak by to bylo nelogické vzhledem k tomu, že první dvě priority už byly naplněny, a ta třetí obsahuje takovou míru kontroverze, že by si STAN s jejím vehementním prosazováním příliš nepomohl, a také by s podobným programovým nábojem asi těžko mohlo starostenské hnutí aspirovat na tu pozici, po níž mnozí jeho zástupci dlouhodobě touží. Touto pozicí je samostatný volební úspěch ve sněmovních volbách a možná přímá účast hnutí na vládní politice. Tohoto cíle se však dá těžko dosáhnout i setrváním na pozici "prodloužené ruky" velkoměstské elity a mezinárodních finančních struktur na českém a moravském venkově. Pokud chtějí STAN na tuto pozici aspirovat, asi těžko mohou pokračovat v gazdíkovsko-polčákovském lpění na vysokých mravních principech, vyjadřovaných skrze "důvěru finančních trhů". Volič, na něhož Starostové dlouhodobě cílí, totiž dávno zjistil, že ortodoxnímu neoliberalismu definitivně odzvonilo, a že slušnou alternativu k někdejší dominantní pravicové straně asi opravdu nepředstavuje hnutí, které se aktivně spolupodílelo na politice Nečasovy vlády. Potřebu této diskontinuity si zdá se uvědomují i oba pánové Polčák a Gazdík: první se brzy pokusí "utéci" do Evropského parlamentu, druhý opouští pozici lídra s vědomím nutnosti vystupovat celostátně jako "jeden z mnoha" a vybudovat si silnou pozici tahouna naopak tam, kde se může na masivní podporu svých věrných skutečně spolehnout: ve Zlínském kraji.
Úkol Starostů do budoucna je tak poměrně jasný a přitom mimořádně nesnadný. Ambice stát se v ideálním případě nejsilnější "nesocialistickou" stranou v zemi pro ně s ohledem na stav, v němž se nachází do loňska největší pravicová strana, nemusí jevit jako zas až tolik nereálná. Vnější podmínkou jejího dosažení, kterou Starostové mohou jen stěží přímo ovlivnit, jsou výsledky vládního tažení Babišova hnutí a jejich voličská evaluace. Potencialita opětovné stranické bezprizornosti především venkovských pravicových voličů je však dříve či později více než pravděpodobná.
Z tohoto důvodu se Starostům otevírá jedinečná příležitost: stát se hlavním tribunem zájmů těch voličů, kteří vždy chtěli a chtějí využívat svého osobnostního potenciálu k činorodé práci pro sebe i pro své spoluobčany, kterým není lhostejný osud své obce, města, regionu i státu a chtějí svědomitě přispívat k blahu vespolnému, kteří požadují po státu, aby jim neházel klacky pod nohy, nedotoval na jejich úkor ty, kteří pracovat nechtějí, ale stejně tak je neponižoval a nebuzeroval skrze nařízení a opatření, z nichž mají prospěch toliko prominentní "klienti" vládní garnitury. Že tito voliči donedávna zažívali všechna tato selhání mimořádně silně není sporu. A není jen výrazem naivního optimismu předpokládat, že podobných voličů jsou v Česku statisíce. Počty hlasů pro konkrétní strany v jednotlivých volbách to jasně potvrzují.
Starostové tak mohou využít váhy své autority jako těch, kteří se o obecné blaho skutečně každodenně starají, k tomu, aby překonali svou "single-issue" image i omezující dědictví neoliberální vládní avantury skrze jasné a jednoznačné přihlášení se k principům sociálně-tržního hospodářství západoevropského typu a k politice, postavené na tradičních hodnotách svobody, odpovědnosti a sociální spravedlnosti. Zavedenou stranou, která se k těmto hodnotám v ČR dlouhodobě hlásí a po posledních volbách má konečně příležitost je v praxi uskutečnit, není kalouskovská TOP 09, nýbrž KDU-ČSL. Pokud STAN hodlá zaujmout pozici, o níž byla řeč výše, je pro ní spojenectví s lidovci nejpřirozenější vazbou. Je tomu tak především proto, že křesťanští demokraté čelí dlouhodobě v české vysoce sekularizované společnosti výrazným limitům své voličské expanze, a to navzdory faktu, že nemalá část sekulárních voličů by se se socioekonomickou dimezí jejích programu mohla vcelku bez problémů identifikovat. Pro STAN tak vyvstává příležitost oslovit právě tyto voliče. Koneckonců, již zmíněný výrazný úspěch starostenského hnutí v krajských volbách v Libereckém kraji, tedy jednom z religiózně nejvlažnějších českých regionů, tyto možnosti více než dosvědčuje. Koaliční spolupráce STAN a KDU-ČSL v nadcházejících komunálních volbách (nejen) v Praze je tak vítaným a vcelku přirozeným krokem.
Je zde však ještě jedna důležitá podmínka, a tou je nezbytná přítomnost výrazných osobností s mezinárodním rozhledem, schopných přesvědčit voliče v parlamentních volbách a kompetentně je reprezentovat v zákonodárném sboru. Za uplynulé dvě období se mnozí úspěšní starostové jistě nadmíru přesvědčili, že úspěch na komunální a regionální úrovni automaticky neznamená úspěch parlamentní a vládní. Nový předseda hnutí STAN má předpoklady k tomu tuto roli sehrát. Na rozdíl od svého předchůdce jsou jeho zkušenosti a rozhled výraznější. Nebude to však mít jednoduché, poněvadž má v cestě jeden z nejtěžších balvanů, který musí odvalit. Tímto balvanem je přetrvávající aliance s TOP 09, garantovaná smluvně až do roku 2017. V případě snahy se alespoň symbolicky emancipovat přicházejí na řadu nejrůznější podpásovky, jak jsme mohli vidět i v případě výroků prvního místopředsedy TOP 09 na adresu zmíněné vznikající pražské koalice. Do toho všeho musí liberecký hejtman vybojovat velkou bitvu s Hydrou eurofondových pijavic a ještě se učit za pochodu velké politice. Jak však praví staré české přísloví: odvážnému štěstí přeje!
Tak hodně odvahy, pane Půto!



Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců