Pyrrhovo vítězství slovenské pravice a politické vyhlídky

31. března 2014 v 0:03 | Vladimír Hanáček
Triumf nezávislého kandidáta, podnikatele a filantropa Andreje Kisky v sobotním druhém kole prezidentských voleb na Slovensku je vnímán většinou pozorovatelů i samotných slovenských voličů, a oprávněně, jako drtivá porážka jeho protikandidáta, levicového premiéra Roberta Fica. Z tohoto úhlu pohledu je pochopitelně nahlížen jako úspěch i ze strany představitelů slovenské parlamentní pravicové opozice, která i vlastní mobilizací ve prospěch Kisky před druhým kolem získala významný taktický zisk v podobě proměny vztahu hlavy státu a jednobarevné vlády strany SMER-SD, disponující od předčasných voleb v březnu 2012 samostatnou většinou v Národní radě. Zatímco dosavadní prezident Ivan Gašparovič byl podvakrát zvolen s podporou této strany a jejího předsedy Roberta Fica, z čehož vyplývá jeho značně submisivní, možná až devótní vztah vůči současnému premiérovi, jemuž nevýrazný prezident umetal cestičku a žádnými zásahy nijak nekomplikoval život v době působení obou jeho vlád, nový prezident jednoznačně deklaruje úmysl být protiváhou stávající vlády a vytvářet tak korektivní instanci vůči vládním rozhodnutím. Parlamentní pravice se naopak může těšit na zvětšení prostoru pro vlastní opoziční aktivitu, kterou jí prezident svým potenciálním opozičním aktivismem vytvoří. Jakkoliv můžeme jen stěží předpovídat další vývoj, pokusme se na tento fenomén podívat ve dvou perspektivách: jednak v kontextu strukturálních podmínek slovenského ústavního a politického systému a dosavadní politické praxe, jakož z perspektivy další evoluce slovenského stranického systému, jehož směr vývoje bude významně určován budoucí konstelací v pravé části stranického spektra.
Tradice slovenského prezidentství je po roce 1993 nejčastěji nahlížena jako přítomnost politicky slabé hlavy státu, která reálně nedisponuje významnými výkonnými kompetencemi, její možnosti zasahování do rozhodovacích procesů jsou minimální a z hlediska významu a rozsahu veřejné autority jednotlivých osobností, které úřad zastávaly, jde (na rozdíl od české reality) o druhou ligu politických představitelů. Navzdory přítomnosti přímé volby hlavy státu již od roku 1999 tak Slovensko lze zcela jednoznačně označit jako parlamentní republiku s toliko reprezentativní a max. moderační úlohou prezidenta. Tento soud však zcela nevystihuje všechny vývojové tendence, které se ve vztahu mezi prezidentem a vládou v jednotlivých obdobích uplynulého dvacetiletí objevovaly. Vždycky zde však hrály důležitou roli i politické souvislosti. Éra vyhrocené institucionální konfrontace mezi prezidentem Michalem Kováčem a premiérem Vladimírem Mečiarem v letech 1994 - 1998 se sice odehrávala v téměř identickém ústavním rámci jako pozdější vztahy, avšak vzhledem ke specifické povaze slovenského politického režimu v éře tzv. mečiarismu lze s úspěchem konstatovat, že nosný základ vzorců politické kultury pro pozdější dobu nestanovila. Tezi o vychýlení politických vah v rámci exekutivy směrem k vládě a jejímu premiérovi pak nahrává i situace více než rok trvajícího vakátu prezidentského úřadu a půlroční působení Mečiarovy vlády v závěru jeho éry v roce 1998 bez přítomnosti prezidenta, kdy premiér z ústavy disponoval prezidentskými pravomocemi.
Zvolení Rudolfa Schustera v první přímé volbě prezidenta v roce 1999 provázela specifická politická okolnost, kdy celý v tu dobu nezbytně jednotný "antimečiarovský" tábor musel akceptovat někdejšího posledního komunistického předsedu slovenského parlamentu a posléze primátora Košic jako svého oficiálního kandidáta, neboť Schuster byl předsedou výrazně personalizovaného a ideově poměrně vágně ukotveného uskupení SOP, které tvořilo součást "antimečiarovské" koalice, vládnoucí od voleb roku 1998. Jestliže SDK získala post premiéra pro Mikuláše Dzurindu a SDĽ post předsedy NR SR pro Jozefa Migaše, prezidentská kandidatura "zbyla" na Schustera. Napjaté vztahy ideově heterogenního "antimečiarovského" tábora a jeho postupný rozklad v období do roku 2002 tak znamenal potenciální zárodek konfliktního poměru mezi prezidentem Schusterem, zastávajícím v některých klíčových socioekonomických otázkách spíše levicové postoje, a od roku 2002 již ryze pravicovou vládou Mikuláše Dzurindy, který se pak v období 2002 - 2004 projevil naplno. Tuto fázi lze s úspěchem hodnotit jako období kohabitace, charakterizované vysokým aktivismem prezidenta, snažícího se vládě skrze své ústavní kompetence komplikovat možnosti prosazení zásadních reforem neoliberálního střihu. Vzhledem ke svému počínání v prezidentském úřadě i k absenci významné stranické podpory pro svou kandidaturu byl Schuster v prezidentských volbách roku 2004 již prakticky nezvolitelným. V úřadě ho nahradil Ivan Gašparovič, který však vzhledem ke svým osobnostním charakteristikám nikdy nepředstavoval významného aktéra na slovenské politické scéně. Do vládní politiky nijak výrazně nezasahoval nejen v období harmonického soužití s oběma Ficovými vládami, ale dokonce ani v období kohabitace s pravicovými vládami Mikuláše Dzurindy a Ivety Radičové (jistou výjimku z tohoto pravidla tvoří snad jen medializovaná kauza jmenování/nejmenování vládního kandidáta Jozefa Čentéše generálním prokurátorem). Právě především takto charakterizovaná desetiletá Gašparovičova éra v prezidentském úřadě tak vede mnohé pozorovatele k soudu o absenci silných prezidentů ve slovenské politické tradici.
Nástup Andreje Kisky do úřadu však může znamenat poměrně zásadní změnu této dosavadní praxe. Nově zvolený prezident se netají ambicí vytvořit z prezidentského úřadu separátní centrum moci, sloužící coby korektor vládní politiky a zároveň původce alternativních širších politických vizí. Jaké formální kompetence však prezident k tomuto záměru může využít? Na rozdíl od české ústavy, která přiděluje prezidentovi některé samostatné výkonné kompetence, disponuje slovenský prezident ve vztahu k vládě a parlamentu toliko právem suspenzivního veta k přijatému návrhu zákona. Může však výrazně neformálně zasahovat do činnosti vlády a zákonodárného sboru skrze svá vystoupení v Národní radě a konzultace s ministry či návrhy na přezkum přijatých mezinárodních smluv či referenda k Ústavnímu soudu. Co by však nastalo, kdyby prezident sabotoval parlamentem schválené kandidáty na soudce Ústavního soudu, pocházející z vládního tábora, jmenování soudců obecných soudů či rektorů a profesorů vysokých škol (kompetence na rozdíl od české situace udělená na Slovensku prezidentovi přímo ústavou) dosud slovenská politika nepoznala… Na rozdíl od svého českého protějšku je slovenský prezident z výkonu funkce politicky odpovědný: odvolatelný lidovým hlasováním, ovšem za natolik přísných podmínek, že tento institut je v reálu prakticky nepoužitelný.
Závažnější pro charakter politického režimu je však síla veřejné autority příslušné hlavy státu a jeho schopnost ovlivňovat politické procesy skrze neformální působení na příslušné stranické vládní i parlamentní činitele. A právě zde tkví v souvislosti s budoucím Kiskovým politickým působením jisté riziko pro slovenský politický režim, úzce spojené s evolucí stranického systému. Slovenská politická pravice, která v letošních prezidentských volbách zažila další debakl, po neúspěšných parlamentních volbách před dvěma lety již druhý, může v přítomnosti sobě nakloněného prezidenta vidět prostředek své politické záchrany. Slovenskou pravicí v tomto případě míníme čtyři dnes parlamentní strany: KDH, MOST-HÍD, SAS a SDKÚ-DS, avšak radno předpokládat, že budoucím lídrem slovenské politické pravice se s ohledem na stupeň rozkladu její stávající občanské části (tedy nikoliv křesťanských demokratů a reprezentanta maďarské menšiny) stane v budoucnu někdo úplně jiný. Prvním nositelem ambicí zaujmout tuto pozici se stal bývalý ministr spravedlnosti a vnitra za KDH Daniel Lipšic, jenž roku 2012 založil stranu zvanou Nová většina. Kontroverznost jeho osobnosti, daná především zmíněným minulým vládním angažmá, však z Lipšice výraznějšího adepta na tuto pozici nečiní a soudě dle průzkumů voličských preferencí zůstává jeho strana zatím nevyslyšena. Naopak na pozici budoucího lídra pravice na Slovensku však aspiruje poslanec a "první poražený" prvního kola letošních prezidentských voleb Radoslav Procházka, jehož osobní zkušenosti i charisma, jakož i (soudě dle volebního výsledku) zřetelná vazba na občanský i křesťanský voličský tábor z něho může učinit horkého adepta na premiérské křeslo v roce 2016. Dopomoci k dosažení tohoto cíle by mohla i užší vazba na právě zvoleného nového prezidenta. Populární prezident, respektive ostentativní identifikace s ním, může sloužit pravici jako nástroj rehabilitace pravicové politiky, dosud notně zmrzačené aférami minulých vlád a kauzou gorila, a oslovení těch voličských skupin, které mezi skalní pravicové voliče rozhodně nepatří, které se však podařilo oslovit právě Kiskovi. Podobný postup však pro pravici představuje největší riziko.
Dosavadní nepolitik a antiestablishmentově se v kampani vymezující Andrej Kiska může využít symbolického spojenectví s pravicí nejen k postupné "politizaci" své veřejné image a "ideologizování" zastávané linie, nicméně především může skrze něj usilovat o získání reálných prostředků k prosazování své vůle skrze ostatní ústavní instituce i politické strany. Pokud si budou pravicoví poslanci NR SR ochotni po dobu své opoziční role do příštích parlamentních voleb nechat od prezidenta výrazně mluvit do své politiky a prosazované agendy, může se jim snadno stát, že prezident se bude posléze snažit ovlivnit personální obsazení jejich kandidátních listin a s ohledem na jejich vnitřní organizační neduživost není vůbec vyloučeno, že se nepokusí dostat do jejich řad "své lidi". Po příštích parlamentních volbách se pak může snažit právě tyto exponenty dosadit do vedoucích exekutivních funkcí, případně je využívat jako veto hráče v rámci poslaneckých klubů zmíněných stran v parlamentu.
Vyvarovat se podobných scénářů mohou stávající či potenciálně nově nastoupivší pravicové strany pouze tehdy, pokud si včas uvědomí, že masová euforie z porážky levicového premiéra a zvolení sobě nakloněného nepolitika do prezidentského úřadu by neměla být vnímána jako zárodek vlastního politického vzestupu a záruka úspěchu, a neměla by vést k hagiografickým projevům vůči novému prezidentovi, i když k tomu společenská atmosféra svádí. Možná že však Andreji Kiskovi křivdíme a tento dosavadní nepolitik bude plně respektovat ducha ústavy a skutečně představovat spíš inspirativního "garanta řádu", než výkonného opozičního činitele. Kdo však tuto otázku dnes dokáže s jistotou zodpovědět?
Pokud se chce slovenská politická pravice pokusit o svůj volební comeback v příštích parlamentních volbách, měla by si především uvědomit, že základem úspěchu je naslouchání občanům a nabízení řešení skrze své hodnoty a ideje. Programem slovenské pravice však nesmí být Kiska a jeho popularita! Pokud by slovenská pravice činila opak, ohrožuje nejen sebe, ale jak jsme již výše naznačili, politický režim na Slovensku jako takový. Precedentní situace z minulosti navzdory rozšířenému názoru k dispozici jsou, a nepředstavují nic pěkného!



Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama