Naše vlast mezi Německem a Ruskem

10. března 2014 v 18:56 | Vladimír Hanáček
"Kdykoliv, a ještě i za časů perestrojky, hrála vaše reprezentace hokej proti Sovětskému svazu, vždycky jsme fandili Československu! V televizi říkali 'Naša Sborna' a my jsme si mysleli: 'jakápak naše?! Vždyť jsou to samí Rusové'…", barvitě mi nedávno líčil na jedné mezinárodní konferenci svoje zážitky z dětství kolega z Lotyšska a zcela unikátním způsobem tak vyjádřil spontánní sounáležitost imaginárního společenství, k němuž oba dva patříme, a které celkově nesplňuje téměř žádné charakteristiky, jež jsou obecně akceptovány jako znaky moderního politického národa: nemá ani společný jazyk, ani společně sdílené exkluzivní kulturní vzorce či náboženské vyznání, a hlavně ani společné povědomí o dějinném údělu, který by šlo přetavit do podoby jasně uchopitelného a realizovatelného institucionálního nároku. Co toto společenství jedině stmeluje, je společné postavení v souřadnicích mocenských polí geopolitiky a s nimi spojených, historicky zcela nahodilých a různě vrstvených, leč s intenzivními prožitky pocitů akutního nejen existenciálního, nýbrž i existenčního ohrožení ztotožněných kolektivních zkušeností, které vytvářejí předpolí pro následné spontánní projevy, řečeno s Janem Patočkou, solidarity otřesených mezi svými příslušníky. Konstrukce středoevropské identity jako společně prožívané sounáležitosti ohrožených je však příliš vágní a dokonce ahistorická představa, která neprospěje ustavení dostatečně silného, akceschopného subjektu globálních mocenských zápasů, než abychom jí mohli zcela bez problémů akceptovat jako nezpochybnitelnou a jednou provždy naplněnou dějinnou skutečnost. Přesto však nepřestává působit jako skutečně životně důležitý a s novou naléhavostí nastolovaný normativní cíl politického směřování jednotlivých států tohoto neuralgického bodu geopolitických vazeb, pročež rozhodně neradno ho odmítnout jako toliko fantaskní představu, či ho dokonce nahradit jinými, dokonce ještě více ahistorickými vizemi celkové abstrakce od geografických daností v rámci uvažování o politických cílech, s nimiž se v období posledního čtvrtstoletí vskutku roztrhl pytel. Aby bylo toto snažení o zformulování prakticky nosné, historicky zakotvené, jakož i hodnotově robustní vize politického Středoevropanství dostatečně svědomité, je třeba ho formulovat na půdorysu historických procesů i jejich dílčích výsledků, neodhlížet od nich, ale zároveň spatřovat jejich časově-kontextuální podmíněnost.
Zásadním výchozím bodem uvažování o střední, či středovýchodní Evropě jako specifickém prostoru politických aspirací je vědomí principiální strukturální odlišnosti této poloviny starého kontinentu od jeho západní části. Je často připomínaným, a namnoze dokonce až mechanicky pojímaných přesvědčením, že v rámci procesů formování moderních národů v 18. - 19. století došlo v západní Evropě, přesněji řečeno na západ od Rýna, k formování moderních národních států na půdorysu reálně existujících politických celků v podobě historicky zformovaných království. Tomuto procesu napomáhaly příznivé podmínky kulturní, etnické a především jazykové homogenity společností v jednotlivých existujících státech. Naopak v prostoru na východ od Rýna byla skutečnost existence politických útvarů, zastřešujících různé kulturní, etnické, jazykové či náboženské partikularismy, živnou půdou pro předpolitické, na primordiálních základech stavěné kolektivní identity, vytvářející mozaiku jazykově definovaných národních společností, jejichž vzájemná propojenost a nejednoznačná územní příslušnost byla předstupněm jejich vzájemné řevnivosti, jejíž výrazem se stalo politické násilí moderních nacionalismů. Toto přesvědčení je nejen příliš šablonovité, nýbrž zdroje skupinových identit v rámci formování moderních národů pojímá v podobě, jako kdyby mezi oběma zmíněnými částmi kontinentu nedocházelo do té doby k žádným zásadním interakcím, které ovlivnily historické podmínky jejich vzniku. Tedy jako kdyby se moderní národy ve středovýchodní Evropě formovaly zcela nezávisle na předchozím dějinném vývoji. Takovou představu je třeba jednoznačně odmítnout!
Nejednoznačnost prostorového vymezení a určení hranic mezi územími, obývanými jednotlivými jazykovými skupinami rozhodně nebylo strůjci národnostní emancipace jednotlivých společností nahlíženo jako překážka vznesení i naplnění jejich politických aspirací. Platformou pro jasnou formulaci takto definovaných cílů tvořila idea historického státního práva. To předpokládalo právní a ideovou kontinuitu dějinného vývoje tří historických státních celků v prostoru střední Evropy, které od 10. století představovaly středověká piastovská, přemyslovská a arpádovská monarchie. Historické státní celky Polska, zemí Koruny české a Uher s jejich územní definicí, obsahující jádrové oblasti korunních zemí, se měly stát přirozenou půdou pro naplňování politických aspirací reprezentací jednotlivých "probouzejících se" národních společností, představující zároveň užitečný společný cíl tradičních aristokratických elit, jimž centralizované a byrokratizované nadnárodní státní celky odebraly historická privilegia jejich stavovských orgánů, a formující se sebevědomé měšťanské a intelektuální elity. Nedílnou součástí, resp. podmínkou takto formulovaného státoprávního nároku bylo vědomí vlastní svébytnosti, uznané vládci evropských velmocí středověku (v českém kontextu nelze nevzpomenout na list císaře Fridricha II. Štaufského z 26.9.1212, všeobecně známý jako Zlatá bula sicilská). František Palacký odůvodnil odmítnutí svého pozvání na zasedání frankfurtského Vorparlamentu právě odkazem na onu historickou úlohu českého krále coby jednoho ze sedmi kurfiřtů, volících císaře Svaté říše římské, vytvářející suverénní pozici přemyslovského státu jako svébytného aktéra středověkých mezinárodně-politických procesů, znamenající moderní respekt k jeho územní i institucionální nezávislosti na procesu všeněmeckého sjednocování. Vědomí svébytnosti těchto státních celků bylo navíc posvěceno vzájemnými rodovými vazbami mezi jejich panovnickými rody. Navíc bylo zároveň symbolicky posíleno christianizačním aktem těchto společností coby iniciačním momentem jejich dějinného vývoje, začleňujících je do rodiny svrchovaných států křesťanské Evropy, mající však zcela zvláštní charakter nejen co do přijetí Písma a liturgie v jiném než latinském jazyce, ale především jeho osmyslněním symbolu "Koruny", hlavy království, personální moci panovníka, mající však též nadpersonální, transcendentní původ, sjednocující všechny příslušníky daného celku: v českém kontextu politický národ coby čeleď věčného knížete Čechů, zemského patrona sv. Václava, jehož koruna sjednocuje všechny obyvatele království: Čechy i Němce, šlechtu i města, katolíky i kališníky atd.
Právě hledisko kontinuity dějinného vývoje, symbolizované vědomím vlastní svébytnosti a územní integrity daných státních celků stojí na pozadí státoprávních nároků rodících se moderních národů střední Evropy v 19. století. Tyto tendence byly ještě zesíleny skrze ono společné vědomí vlastního ohrožení, které představovaly silné velmocenské státní celky, s tímto geografickým prostorem bezprostředně sousedící, svou početní silou zcela nezanedbatelné: sjednocené Německo, carské Rusko a Osmanská říše.
Překážkou naplnění těchto aspirací nebyla jen v kontextu poměrů střední Evropy zcela neorganická a hybridní státní struktura habsburské monarchie, jejíž vládnoucí dynastie svým kosmopolitně vyhlížejícím rodinným ustrojením a rodovými vazbami do geograficky i kulturně značně vzdálených evropských i mimoevropských oblastí přesahovala tento kontext do té míry, že ho nebyla s to nejen přijmout za svůj, ale dokonce ho i vědomě odmítala, nýbrž i nepřehlédnutelná jazyková, etnická, kulturní a náboženská heterogenita jednotlivých předpokládaných státních celků v jejich historických hranicích. Jak již před téměř 70 lety upozornil významný maďarský právník, historik a politický filozof István Bibó, ve všech třech případech došlo k pokusu o překonání těchto partikulárních identit pokusem o zásadní demokratizaci politických poměrů v daném státním celku, které, byť ve zcela odlišném historickém kontextu a ze zcela odlišných příčin, skončilo zásadním dějinným fiaskem: třetí dělení Polska a jeho úplný zánik roku 1795, neúspěšná maďarská revoluce roku 1849 i československá tragédie let 1938/1939. Tyto neúspěchy jednak posílily představy o bytostné neslučitelnosti udržení heterogenních státních celků a jejich vnitřního demokratického politického uspořádání, jakož "vyřešení" problému heterogenity konstrukcí napůl historických, napůl ahistorických politických poměrů po roce 1945: udržení územní celistvosti za cenu odsunu německého obyvatelstva v případě Československa, homogenizace polské společnosti za cenu zásadní územní redefinice, vytvářející státní celek v historicky naprosto nevídané podobě, a navíc taktéž za cenu vyprázdnění nových západních oblastí od původního německého obyvatelstva. V případě Maďarska pak definitivního vzdání se nároku na historické hranice a psychologické smíření se trianonským statusem quo. Všem třem zemím se však zároveň stala společnou čtyři desetiletí trvající ztráta vlastní dějinné subjektivity, charakterizovaná jejich začleněním do sovětského panství.
Znovunabytí vlastní svobody a svrchovanosti po roce 1989 nemohlo být neprovázeno opětovným vyvřením starých nezhojených ran, spojených s výše popsaným procesem vlastní státně-politické emancipace, které však měly být nově "vyřešeny" novým dějinným sebepopřením, charakterizovaným kulturním a především ekonomickým "pozápadněním" těchto společností, které mělo být vyjadřováno v jalových univerzalistických kategoriích modernizace, demokratizace a privatizace směrem k přijímání, a především přejímání západních "standardů". Po více než dvou desetiletích je navýsost zřejmé, že představa výstavby Visegrádské spolupráce a jejího hlubšího hodnotového osmyslnění v podobě pouhé "xeroxované" extrapolace západní sociální reality do poměrů postkomunistických společností nejen selhalo, ale, a to je víc než alarmující, vytváří nové napětí a nová potenciální ohniska konfliktu mezi těmito společnostmi: znovunastolení vizí "velkého Maďarska" ze strany orbánovské politické elity a jeho latentní konflikt se sousedy, smolenský syndrom a jím způsobené hluboké společenské a politické příkopy v Polsku, jakož i mentalita českého "premiantství v západním kurzu" mezi postkomunistickými zeměmi, postavená na aktech ostentativního opovržení vůči středoevropským partnerům, doplňovaná naopak přímo úměrnou sebemrskačskou servilitou vůči "vyspělému" Západu. Vůči ní se naopak stále více posiluje historicky zažitým českým rusofilstvím živená představa o spásonosné orientaci na putinovské Rusko, která přinese nejen nová odbytiště pro český export a s ním spojená pracovní místa, ale je dokonce nahlížena jako principiální kulturní a hodnotová alternativa demoralizovaného Západu, vnímaného v univerzalistických kategoriích tolerance a respektu k jinakosti, odhazujícího historicky zformované "komprehensivní morální doktríny" na smetiště dějin. Soudobý principiální, nesmiřitelný český střet mezi vizí sebe sama coby zamindrákované periferie Západu na straně jedné a politické, ekonomické a kulturní gubernie putinovského Ruska na straně druhé vskutku nepostrádá tragikomický rozměr…
Alternativou všem těmto nevalným scénářům je přijetí sebe sama coby svébytného dějinného subjektu, akt, jenž v kontextu historického vývoje nemůže být chápán jinak než jako principiální přitakání dějinám. K jeho splnění musí být však citlivě uchopeny některé historicky nevyřešené zdroje napětí, o nichž jsme se zmínili výše, jakož i jejich řešení do budoucna.
Zaprvé, historicky nahodilé zformování jednotlivých státních celků ve stávajících hranicích nesmí být nahlíženo jako nežádoucí, resp. s ideou státoprávní kontinuity historických státních celků nesouladné. Územní vymezení současné ČR je s vizí jejího historického uskutečnění téměř plně v souladu. V případě Polska však zůstává trauma po ztrátě východních oblastí, dnes často označovaných termínem kresy, tvořící dodnes nezanedbatelnou součást polské národní identity. V případě Maďarska je trvalá latentní přítomnost odčinění trianonské křivdy stále živá. Jejich překročení však může být naplněno právě zásadním politickým sblížením s jednotlivými státy, jejichž území původní polské i velkouherské oblasti obsahují. V případě Polska jde o Litvu, Bělorusko a Ukrajinu, v případě Maďarska především o Slovensko a Rumunsko. Jak jsme uvedli výše, není významnější příležitosti k nacházení společného dorozumění, než je vědomí identického dějinného údělu, charakterizovaného stavem akutně prožívaného vnějšího ohrožení. Právě vědomí "společné hrozby z východu" dokázalo bezprecedentně sjednotit polskou politickou reprezentaci s litevskou, a jak vidíme v kontextu současného dění na Ukrajině, zahojit hluboké historické rány i mezi oběma národy na obou březích řeky San! Doufejme pevně, že v běloruském případě k něčemu podobnému dojde co nevidět!... Maďaři si z těchto skutečností mohou vzít příklad.
Zadruhé, vztahy ČR a Polska vůči svému významnému západnímu sousedovi byly od prvopočátku významně komplikovány právě oněmi historickými tenzemi, spojenými s odsunem německého obyvatelstva. Přijetí tématu odsunu jako právně a politicky uzavřené věci, stvrzené v českoněmecké deklaraci, by mělo být chápáno nejen jako učinění tlusté čáry za minulostí, ale taktéž vymezení nové kvality vztahů, charakterizované vzájemným uznáním rovných s rovnými v duchu dějinné tradice. Jak upozorňuje polský publicista a překladatel českých autorů do polštiny Aleksander Kaczorowski: novou kvalitu vztahům zemí Visegrádu s Německem rozhodně nedodá shrbená pozice "malého pomocníka" Německu v naplnění projektu nové ekonomické "Mitteleuropy", podobný scénář je totiž to poslední, co by si i sami Němci přáli!
Zatřetí, nová svébytnost středoevropského prostoru získá hlubší smysl, když bude rozšířena i o další geopoliticky blízké země v podobě Pobaltí a balkánských států, která však bude realizována nikoliv v rámci samostatného integračního projektu v tomto geografickém prostoru, ale bude se odehrávat v rámci probíhajícího procesu evropské integrace, v rámci existujících institucí EU, která dodá středoevropskému projektu zásadní "planetární" smysl a relevanci. Proto má smysl podporovat ze všech sil integraci těchto zemí do EU, je to nejen v jejich zájmu, ale v zájmu i nás samotných, ba dokonce Evropy samé!
Masaryk psal v Nové Evropě již roku 1918 o "sanitním kordonu", integrujícím všechny země od Talinu po Sofii jako hráz německého a ruského expanzionismu a v implicitní návaznosti na Palackého jako ochranu těchto malých národů v jejich samotné existenci. Dnešní vize Střední Evropy jako svébytného dějinného subjektu je však prohloubena nejen doplněním hlubšího politického a ekonomického smyslu tohoto projektu, ale i jeho novou relevanci coby hybatele vskutku světového vývoje. K naplnění této vize je však třeba opětovně přitakat dějinám a pochopit, kde je naše širší duchovní vlast. A ta je všude tam, kde je Střední Evropa! A kde je Střední Evropa? Mezi Německem a Ruskem! Ono "mezi" však v tomto případě neznamená "rozkročení napůl" či "od každého něco", nýbrž existenci zcela svébytné kvality, posvěcené Bohem a dějinami! Pamatujme na to!

Autor je politolog


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama