Březen 2014

Pyrrhovo vítězství slovenské pravice a politické vyhlídky

31. března 2014 v 0:03 | Vladimír Hanáček
Triumf nezávislého kandidáta, podnikatele a filantropa Andreje Kisky v sobotním druhém kole prezidentských voleb na Slovensku je vnímán většinou pozorovatelů i samotných slovenských voličů, a oprávněně, jako drtivá porážka jeho protikandidáta, levicového premiéra Roberta Fica. Z tohoto úhlu pohledu je pochopitelně nahlížen jako úspěch i ze strany představitelů slovenské parlamentní pravicové opozice, která i vlastní mobilizací ve prospěch Kisky před druhým kolem získala významný taktický zisk v podobě proměny vztahu hlavy státu a jednobarevné vlády strany SMER-SD, disponující od předčasných voleb v březnu 2012 samostatnou většinou v Národní radě. Zatímco dosavadní prezident Ivan Gašparovič byl podvakrát zvolen s podporou této strany a jejího předsedy Roberta Fica, z čehož vyplývá jeho značně submisivní, možná až devótní vztah vůči současnému premiérovi, jemuž nevýrazný prezident umetal cestičku a žádnými zásahy nijak nekomplikoval život v době působení obou jeho vlád, nový prezident jednoznačně deklaruje úmysl být protiváhou stávající vlády a vytvářet tak korektivní instanci vůči vládním rozhodnutím. Parlamentní pravice se naopak může těšit na zvětšení prostoru pro vlastní opoziční aktivitu, kterou jí prezident svým potenciálním opozičním aktivismem vytvoří. Jakkoliv můžeme jen stěží předpovídat další vývoj, pokusme se na tento fenomén podívat ve dvou perspektivách: jednak v kontextu strukturálních podmínek slovenského ústavního a politického systému a dosavadní politické praxe, jakož z perspektivy další evoluce slovenského stranického systému, jehož směr vývoje bude významně určován budoucí konstelací v pravé části stranického spektra.
Tradice slovenského prezidentství je po roce 1993 nejčastěji nahlížena jako přítomnost politicky slabé hlavy státu, která reálně nedisponuje významnými výkonnými kompetencemi, její možnosti zasahování do rozhodovacích procesů jsou minimální a z hlediska významu a rozsahu veřejné autority jednotlivých osobností, které úřad zastávaly, jde (na rozdíl od české reality) o druhou ligu politických představitelů. Navzdory přítomnosti přímé volby hlavy státu již od roku 1999 tak Slovensko lze zcela jednoznačně označit jako parlamentní republiku s toliko reprezentativní a max. moderační úlohou prezidenta. Tento soud však zcela nevystihuje všechny vývojové tendence, které se ve vztahu mezi prezidentem a vládou v jednotlivých obdobích uplynulého dvacetiletí objevovaly. Vždycky zde však hrály důležitou roli i politické souvislosti. Éra vyhrocené institucionální konfrontace mezi prezidentem Michalem Kováčem a premiérem Vladimírem Mečiarem v letech 1994 - 1998 se sice odehrávala v téměř identickém ústavním rámci jako pozdější vztahy, avšak vzhledem ke specifické povaze slovenského politického režimu v éře tzv. mečiarismu lze s úspěchem konstatovat, že nosný základ vzorců politické kultury pro pozdější dobu nestanovila. Tezi o vychýlení politických vah v rámci exekutivy směrem k vládě a jejímu premiérovi pak nahrává i situace více než rok trvajícího vakátu prezidentského úřadu a půlroční působení Mečiarovy vlády v závěru jeho éry v roce 1998 bez přítomnosti prezidenta, kdy premiér z ústavy disponoval prezidentskými pravomocemi.
Zvolení Rudolfa Schustera v první přímé volbě prezidenta v roce 1999 provázela specifická politická okolnost, kdy celý v tu dobu nezbytně jednotný "antimečiarovský" tábor musel akceptovat někdejšího posledního komunistického předsedu slovenského parlamentu a posléze primátora Košic jako svého oficiálního kandidáta, neboť Schuster byl předsedou výrazně personalizovaného a ideově poměrně vágně ukotveného uskupení SOP, které tvořilo součást "antimečiarovské" koalice, vládnoucí od voleb roku 1998. Jestliže SDK získala post premiéra pro Mikuláše Dzurindu a SDĽ post předsedy NR SR pro Jozefa Migaše, prezidentská kandidatura "zbyla" na Schustera. Napjaté vztahy ideově heterogenního "antimečiarovského" tábora a jeho postupný rozklad v období do roku 2002 tak znamenal potenciální zárodek konfliktního poměru mezi prezidentem Schusterem, zastávajícím v některých klíčových socioekonomických otázkách spíše levicové postoje, a od roku 2002 již ryze pravicovou vládou Mikuláše Dzurindy, který se pak v období 2002 - 2004 projevil naplno. Tuto fázi lze s úspěchem hodnotit jako období kohabitace, charakterizované vysokým aktivismem prezidenta, snažícího se vládě skrze své ústavní kompetence komplikovat možnosti prosazení zásadních reforem neoliberálního střihu. Vzhledem ke svému počínání v prezidentském úřadě i k absenci významné stranické podpory pro svou kandidaturu byl Schuster v prezidentských volbách roku 2004 již prakticky nezvolitelným. V úřadě ho nahradil Ivan Gašparovič, který však vzhledem ke svým osobnostním charakteristikám nikdy nepředstavoval významného aktéra na slovenské politické scéně. Do vládní politiky nijak výrazně nezasahoval nejen v období harmonického soužití s oběma Ficovými vládami, ale dokonce ani v období kohabitace s pravicovými vládami Mikuláše Dzurindy a Ivety Radičové (jistou výjimku z tohoto pravidla tvoří snad jen medializovaná kauza jmenování/nejmenování vládního kandidáta Jozefa Čentéše generálním prokurátorem). Právě především takto charakterizovaná desetiletá Gašparovičova éra v prezidentském úřadě tak vede mnohé pozorovatele k soudu o absenci silných prezidentů ve slovenské politické tradici.
Nástup Andreje Kisky do úřadu však může znamenat poměrně zásadní změnu této dosavadní praxe. Nově zvolený prezident se netají ambicí vytvořit z prezidentského úřadu separátní centrum moci, sloužící coby korektor vládní politiky a zároveň původce alternativních širších politických vizí. Jaké formální kompetence však prezident k tomuto záměru může využít? Na rozdíl od české ústavy, která přiděluje prezidentovi některé samostatné výkonné kompetence, disponuje slovenský prezident ve vztahu k vládě a parlamentu toliko právem suspenzivního veta k přijatému návrhu zákona. Může však výrazně neformálně zasahovat do činnosti vlády a zákonodárného sboru skrze svá vystoupení v Národní radě a konzultace s ministry či návrhy na přezkum přijatých mezinárodních smluv či referenda k Ústavnímu soudu. Co by však nastalo, kdyby prezident sabotoval parlamentem schválené kandidáty na soudce Ústavního soudu, pocházející z vládního tábora, jmenování soudců obecných soudů či rektorů a profesorů vysokých škol (kompetence na rozdíl od české situace udělená na Slovensku prezidentovi přímo ústavou) dosud slovenská politika nepoznala… Na rozdíl od svého českého protějšku je slovenský prezident z výkonu funkce politicky odpovědný: odvolatelný lidovým hlasováním, ovšem za natolik přísných podmínek, že tento institut je v reálu prakticky nepoužitelný.
Závažnější pro charakter politického režimu je však síla veřejné autority příslušné hlavy státu a jeho schopnost ovlivňovat politické procesy skrze neformální působení na příslušné stranické vládní i parlamentní činitele. A právě zde tkví v souvislosti s budoucím Kiskovým politickým působením jisté riziko pro slovenský politický režim, úzce spojené s evolucí stranického systému. Slovenská politická pravice, která v letošních prezidentských volbách zažila další debakl, po neúspěšných parlamentních volbách před dvěma lety již druhý, může v přítomnosti sobě nakloněného prezidenta vidět prostředek své politické záchrany. Slovenskou pravicí v tomto případě míníme čtyři dnes parlamentní strany: KDH, MOST-HÍD, SAS a SDKÚ-DS, avšak radno předpokládat, že budoucím lídrem slovenské politické pravice se s ohledem na stupeň rozkladu její stávající občanské části (tedy nikoliv křesťanských demokratů a reprezentanta maďarské menšiny) stane v budoucnu někdo úplně jiný. Prvním nositelem ambicí zaujmout tuto pozici se stal bývalý ministr spravedlnosti a vnitra za KDH Daniel Lipšic, jenž roku 2012 založil stranu zvanou Nová většina. Kontroverznost jeho osobnosti, daná především zmíněným minulým vládním angažmá, však z Lipšice výraznějšího adepta na tuto pozici nečiní a soudě dle průzkumů voličských preferencí zůstává jeho strana zatím nevyslyšena. Naopak na pozici budoucího lídra pravice na Slovensku však aspiruje poslanec a "první poražený" prvního kola letošních prezidentských voleb Radoslav Procházka, jehož osobní zkušenosti i charisma, jakož i (soudě dle volebního výsledku) zřetelná vazba na občanský i křesťanský voličský tábor z něho může učinit horkého adepta na premiérské křeslo v roce 2016. Dopomoci k dosažení tohoto cíle by mohla i užší vazba na právě zvoleného nového prezidenta. Populární prezident, respektive ostentativní identifikace s ním, může sloužit pravici jako nástroj rehabilitace pravicové politiky, dosud notně zmrzačené aférami minulých vlád a kauzou gorila, a oslovení těch voličských skupin, které mezi skalní pravicové voliče rozhodně nepatří, které se však podařilo oslovit právě Kiskovi. Podobný postup však pro pravici představuje největší riziko.
Dosavadní nepolitik a antiestablishmentově se v kampani vymezující Andrej Kiska může využít symbolického spojenectví s pravicí nejen k postupné "politizaci" své veřejné image a "ideologizování" zastávané linie, nicméně především může skrze něj usilovat o získání reálných prostředků k prosazování své vůle skrze ostatní ústavní instituce i politické strany. Pokud si budou pravicoví poslanci NR SR ochotni po dobu své opoziční role do příštích parlamentních voleb nechat od prezidenta výrazně mluvit do své politiky a prosazované agendy, může se jim snadno stát, že prezident se bude posléze snažit ovlivnit personální obsazení jejich kandidátních listin a s ohledem na jejich vnitřní organizační neduživost není vůbec vyloučeno, že se nepokusí dostat do jejich řad "své lidi". Po příštích parlamentních volbách se pak může snažit právě tyto exponenty dosadit do vedoucích exekutivních funkcí, případně je využívat jako veto hráče v rámci poslaneckých klubů zmíněných stran v parlamentu.
Vyvarovat se podobných scénářů mohou stávající či potenciálně nově nastoupivší pravicové strany pouze tehdy, pokud si včas uvědomí, že masová euforie z porážky levicového premiéra a zvolení sobě nakloněného nepolitika do prezidentského úřadu by neměla být vnímána jako zárodek vlastního politického vzestupu a záruka úspěchu, a neměla by vést k hagiografickým projevům vůči novému prezidentovi, i když k tomu společenská atmosféra svádí. Možná že však Andreji Kiskovi křivdíme a tento dosavadní nepolitik bude plně respektovat ducha ústavy a skutečně představovat spíš inspirativního "garanta řádu", než výkonného opozičního činitele. Kdo však tuto otázku dnes dokáže s jistotou zodpovědět?
Pokud se chce slovenská politická pravice pokusit o svůj volební comeback v příštích parlamentních volbách, měla by si především uvědomit, že základem úspěchu je naslouchání občanům a nabízení řešení skrze své hodnoty a ideje. Programem slovenské pravice však nesmí být Kiska a jeho popularita! Pokud by slovenská pravice činila opak, ohrožuje nejen sebe, ale jak jsme již výše naznačili, politický režim na Slovensku jako takový. Precedentní situace z minulosti navzdory rozšířenému názoru k dispozici jsou, a nepředstavují nic pěkného!



Autor je politolog

Kiska není Schwarzenberg, když mu to vydrží, vyhraje

20. března 2014 v 23:44 | Vladimír Hanáček
První kolo prezidentských voleb na Slovensku přineslo minulou sobotu výsledky, které mnohé napovídají o aktuální politické situaci u našich východních sousedů, a právě v jejím kontextu je především nutné je vnímat. Český pozorovatel si nemůže nepřipomenout stále čerstvý rok a dva měsíce starý zážitek z historicky první přímé volby v ČR. Tento dojem je ještě umocněn sledováním veřejné prezentace obou postoupivších kandidátů do druhého kola před rozhodujícím kláním, které Slováky čeká 29. března. Česká média a komentátoři se proto namnoze pokoušejí formulovat paralely s českou zkušeností a skrze ní traktovat i souběžné vystupování obou kandidátů i očekávání konečných výsledků. Takový postup je sice navýsost vzrušující a po více než dvaceti letech od zániku společného státu může bohulibě sloužit jako upevňování vzájemného povědomí o sobě navzájem, pocitu sounáležitosti a zodpovědnosti za dějinný vývoj na obou březích Moravy. Nenechme se však mýlit povrchními podobnostmi, slovenská situace je jiná, jiní jsou kandidáti a jiné je i společenské očekávání od prezidentské volby i samotné budoucí hlavy státu.
Ptáme-li se, co první kolo prezidentských voleb napovědělo o současných politických náladách slovenské společnosti a budoucí možné evoluci slovenského stranického systému, pak odpověď není pod dojmem výsledků nijak lichotivá. Především ve zcela unikátní míře akceleruje rozklad stranickopolitických aktérů v pravé části spektra. Strany stávající parlamentní pravicové opozice, sdružené v tzv. Ľudové platformě, se po měsících dlouhého a poměrně napjatého vyjednávání shodly na společném kandidátovi, bývalém předsedovi parlamentu a KDH Pavlu Hrušovském. Ten se ziskem 3,34% hlasů zcela propadl. Kandidát další pravicové opoziční strany, liberální SAS, její poslanec Peter Osuský svou kandidaturu radši stáhl. Naopak skokanem letošních prezidentských voleb je nezařazený poslanec, zvolený a vzešlý z řad KDH, Radoslav Procházka. Tento teprve dvaačtyřicetiletý, titulem z prestižní zahraniční univerzity se pyšnící právník obsadil třetí místo se ziskem 21,2% a těsně atakoval hranici postupu do druhého kola. Procházkovu výsledku je třeba věnovat pozornost ve dvojím ohledu. Jednak jde samozřejmě z pohledu stranického systému o nepříliš žádoucí výraz posílení personalizace voličského rozhodování, zdůraznění osobnostního profilu a charismatu kandidáta a v neposlední řadě i faktor stranické příslušnosti, v kterémžto ohledu jde o velmi slušný výsledek outsidera stranického systému. Na druhou stranu je však třeba konstatovat, že Procházka není otevřeně antistranický, nebo dokonce antipolitický kandidát, a v kampani se ani nesnažil tak prezentovat. Podobná profilace by navíc nepůsobila věrohodně u bývalého činitele parlamentní strany, jenž sice svou veřejnou image výrazně ovlivnil svým solitérským postupem a otevřenou kritikou stranické politiky na půdě parlamentu, avšak zároveň v prezidentské volbě nijak neskrýval své pravicové postoje i vůli je dále aktivně politicky naplňovat, i kdyby nebyl zvolen prezidentem. Tato taktika významně ovlivňuje vymezení cílové skupiny voličů, kteří Procházkovi dali hlas. Ukazatele volební geografie prvního kola jasně potvrzují, že Procházkovi se podařilo účinně propojit dvě poměrně odlišné voličské skupiny: na jedné straně socioekonomicky nejsilnější a kulturně-hodnotově nejkosmopolitnější obyvatele velkých měst a jejich satelitů, kteří historicky tvoří tradiční jádro elektorátu slovenské pravice, především SDKÚ-DS a SAS. Na druhé straně však Procházka výrazně uspěl i u skupiny tradičních voličů strany, za níž je poslancem. Velmi dobré výsledky tak zaznamenal i v tradičních baštách KDH na severozápadním (okresy Námestovo a Čadca) či východním Slovensku (okresy Bardejov, Vranov nad Topľou, Humenné), reprezentovaných tradičně katolicky orientovanými obyvateli menších měst a venkova. Součinnost všech zmíněných faktorů tak znamená, že pokud se Radoslav Procházka po "úspěšném neúspěchu" v prezidentské volbě rozhodne vytvořit novou pravicovou stranickou formaci, v jejímž čele stane, může být tato v příštích parlamentních volbách velmi nepříjemným konkurentem v podstatě všech stávajících stran pravicové parlamentní opozice…
Dalším "neúspěšně úspěšným" outsiderem stranického systému v prvním kole je herec Milan Kňažko, pozoruhodná osobnost slovenské politiky, spojující v sobě mnohé zdánlivě protikladné osobnostní charakteristiky: pro mnohé přetrvávající symbol Listopadu 1989 na Slovensku, posléze blízký spojenec Vladimíra Mečiara a historicky první ministr zahraničí samostatného Slovenska, nakonec Mečiarův zarytý kritik a ministr kultury v první Dzurindově vládě. Kňažko získal 12,9% hlasů a oslovil patrně především velkoměstskou inteligenci v Bratislavě a v Košicích. Poněkud zapomenutým, leč co do volebního zisku nezanedbatelným pátým v pořadí je kandidát Strany maďarské komunity Gyula Bárdos, který v celostátním průměru jen těsně překročil pětiprocentní hranici (5,1%), nýbrž jeho výsledky v oblastech osídlených maďarskou menšinou jasně ukazují, že její příslušníci masově preferovali právě jeho (v okresech Dunajská Streda a Komárno překročila Bárdosova podpora dokonce i 50% hranici!...). Nutno připomenout, že SMK je od roku 2010 mimoparlamentní stranou a hlasy maďarských voličů naopak v parlamentních volbách většinově získala strana MOST-HÍD Bély Bugára, která tentokráte podpořila Hrušovského, který ovšem ani u maďarských voličů neuspěl. I v Bárdosově případě tak jde o outsidera stranického systému z pohledu jeho stávajícího formátu.
Proč je radno těmto kandidátům věnovat takovou pozornost. Především proto, že navzdory všem odlišnostem se dá očekávat, že jejich voliči se masivně přesunou k druhému v pořadí, postoupivšímu do druhého kola, nezávislému kandidátovi Andreji Kiskovi. Tento popradský podnikatel a filantrop je v dlouhodobém ohledu snad největším překvapením slovenských prezidentských voleb pro zahraničního pozorovatele. I v ČR prakticky neznámý Kiska je znám jako zakladatel charitativní organizace Dobrý anjel, pomáhající nemocným rakovinou. Jeho podnikatelské aktivity a veřejná činnost i soukromí jsou však i pro většinu Slováků natolik málo známé, že je tato skutečnost paradoxně jeho výhodou i nevýhodou zároveň. Výhodou je v tom smyslu, že se Kiskovi po dobu jeho prezidentské kampaně (kterou vyhlásil již na podzim 2012) podařilo zaujmout veřejnost svojí nonkonformitou ve vztahu k mainstreamovým politickým tématům a stylům, zdůrazňováním osobní kompetence a profesionality, nesporného charismatu a v neposlední řadě i snahou vyjít vstříc (nejen na Slovensku) posilujícím antistranickým náladám sebestylizací do pozice ostentativního nepolitika, který skrze tuto svou dispozici umně spojí na postu hlavy státu principiálně opozičního aktéra vůči jak z pohledu značné části veřejnosti zkorumpované politické třídě obecně, tak vůči jejímu dílčímu nejmocnějšímu segmentu v podobě vládnoucí strany SMER-SD a premiéra Roberta Fica. Kiskovou nevýhodou v přímém souboji s Ficem ve druhém kole volby je však to, že jeho málo známá podnikatelská minulost i osobní život mohou na základě premiérovy radikální ofenzívy odhalit fenomény, které velkou část veřejnosti znejistí, nebo dokonce zcela odradí od vůle vytrvat v ochotě se s Kiskou identifikovat jako s potenciálním prezidentem. Premiér Fico, jenž v tomto prezidentském duelu hraje vskutku vabank (kohabitace s nevyzpytatelným prezidentem, jenž zároveň představuje nejen typově, ale i principiálně opozičního aktéra vůči jeho vládě a parlamentní většině, by byla pro Fica víc než průšvihem, a mohla by být předstupněm i jednou z příčin jeho potenciálního volebního pádu v roce 2016), míří ve svých atacích vůči Kiskovi na dvě snad nejslabší místa jeho dosavadní činnosti: podnikatelské aktivity v oblasti nebankovních finančních půjček a kontakty s příslušníky společenských elit, vyznávajícími alternativní duchovní a náboženské směry.
Fico tak Kisku veřejně přímo obvinil z lichvářství a přímého podílu na strastiplném životním osudu některých společenských skupin, jimž finanční půjčky a s nimi spojené zadlužení přineslo ztrátu základního existenčního zajištění, jakož i z kontaktů na příslušníky na Slovensku zakázané náboženské sekty scientologů, kteří jsou i ze strany zpravodajských služeb nahlíženi jako bezpečnostní riziko pro stát. Kiska na tyto Ficovy útoky reagoval protiútokem a premiéra obvinil ze zneužívání moci, zkorumpovanosti a neschopnosti jeho vlády řešit aktuální klíčové problémy občanů.
V této rovině připomíná charakter střetu Fica s Kiskou ve druhém kole v mnoha ohledech atmosféru před druhým kolem loňské prezidentské volby v ČR. Tato podobnost má však zcela jiné výchozí podmínky. V českém případě proti sobě stáli v minulosti přední levicový politik, který však strávil uplynulých deset mimo vrcholnou politiku a omezoval se toliko na nepřímé uplatňování svého vlivu, a současný místopředseda mimořádně nepopulární pravicové vlády, realizující politické kroky, které by se daly zapsat jako učebnicové příklady neoliberálního dogmatismu, charakterizovaného demisí státu a submisivitou vlády vůči nadnárodním finančním strukturám v duchu hesla privatizace zisků, socializace ztrát, jakož i předseda strany, jejíž ministři byli na příslušných rezortech motorem těchto změn. Na Slovensku, které mimochodem dlouhodobě čelí stejným společenským fenoménům a jejich negativním dopadům, je však situace přesně obrácená: levicový kandidát (mimochodem dnes ověnčený otevřenou podporou českého prezidenta) je premiérem jednobarevné vlády a předsedou strany, která disponuje samostatnou většinou v parlamentu. Z tohoto pohledu je Ficův výsledek z prvního kola 28% výrazem mimořádně slábnoucí ochoty značné části jeho někdejších voličů se s ním přesně v polovině mandátu jeho vlády i nadále identifikovat.
Naopak Kiska (jak napovídají opět ukazatele volební geografie) získal v prvním kole výraznou podporu napříč regiony a napříč sociální strukturou slovenské společnosti, byť jeho zisky jsou kromě jeho rodiště (okresy Poprad a Kežmarok) nejsilnější především v tradičních oblastech pravicové podpory (Bratislavský kraj, Košice a okolí). Právě tato dispozice je obrovskou Kiskovou výhodou do druhého kola, voliči mají příležitost dotáhnout svůj úmysl vystavit premiérovi nelichotivý účet za uplynulé dva roky vládnutí volbou kandidáta, jenž není zatížen prakticky žádnými minulými politickými rozhodnutími, které by doléhaly na společnost. Ficův pokus vykreslit Kisku jako dravého byznysmena s chudobou, jenž bude vykonávat prezidentský úřad jako (v parafrázi na Clausewitze) "podnikání jinými prostředky", tak může být v analogii k české zkušenosti nahlížen jako snaha učinit Kisku mimořádně zodpovědným za problémy velké části občanů, která je navíc pojištěna (stejně jako v českém Schwarzenbergově příkladě) snahou premiéra Kisku veřejně deklasovat coby "nepřítele státu" a podezřelou osobu, která svým dosavadním konáním představuje pro stát bezpečnostní riziko. Tato strategie však může být úspěšná jen tehdy, když Kiska nedokáže na tyto útoky adekvátně reagovat a přejde do defenzívy, tj. výtky razantně neodmítne a naopak nebude vracet premiérovi protiútokem jeho kritiku poukazováním na jeho politické skandály. Zatímco vicepremiér Schwarzenberg však byl nucen takto vytahovat události staré více než jedno desetiletí, které v selektivní paměti mnoha voličů již dávno zašly prachem a nijak se nepojily s jejich aktuálně pociťovanými problémy, nepolitik Kiska si může dovolit koupat premiéra v jeho současné vládní politice a jejích dopadech na společnost.
Český pozorovatel by tedy měl vnímat tyto důležité odlišnosti kontextu, v němž se obě prezidentské volby v obou částech bývalé federace odehrávají. Z výše nastíněných důvodů je zřejmé, že Kiska není Schwarzenberg a Fico není Zeman! Jestli se Kiskovi podaří tuto pozici ať už vlastním přičiněním, či na základě objektivních faktů své minulosti udržet až do finálového klání, bude příštím slovenským prezidentem.


Autor je politolog

Naše vlast mezi Německem a Ruskem

10. března 2014 v 18:56 | Vladimír Hanáček
"Kdykoliv, a ještě i za časů perestrojky, hrála vaše reprezentace hokej proti Sovětskému svazu, vždycky jsme fandili Československu! V televizi říkali 'Naša Sborna' a my jsme si mysleli: 'jakápak naše?! Vždyť jsou to samí Rusové'…", barvitě mi nedávno líčil na jedné mezinárodní konferenci svoje zážitky z dětství kolega z Lotyšska a zcela unikátním způsobem tak vyjádřil spontánní sounáležitost imaginárního společenství, k němuž oba dva patříme, a které celkově nesplňuje téměř žádné charakteristiky, jež jsou obecně akceptovány jako znaky moderního politického národa: nemá ani společný jazyk, ani společně sdílené exkluzivní kulturní vzorce či náboženské vyznání, a hlavně ani společné povědomí o dějinném údělu, který by šlo přetavit do podoby jasně uchopitelného a realizovatelného institucionálního nároku. Co toto společenství jedině stmeluje, je společné postavení v souřadnicích mocenských polí geopolitiky a s nimi spojených, historicky zcela nahodilých a různě vrstvených, leč s intenzivními prožitky pocitů akutního nejen existenciálního, nýbrž i existenčního ohrožení ztotožněných kolektivních zkušeností, které vytvářejí předpolí pro následné spontánní projevy, řečeno s Janem Patočkou, solidarity otřesených mezi svými příslušníky. Konstrukce středoevropské identity jako společně prožívané sounáležitosti ohrožených je však příliš vágní a dokonce ahistorická představa, která neprospěje ustavení dostatečně silného, akceschopného subjektu globálních mocenských zápasů, než abychom jí mohli zcela bez problémů akceptovat jako nezpochybnitelnou a jednou provždy naplněnou dějinnou skutečnost. Přesto však nepřestává působit jako skutečně životně důležitý a s novou naléhavostí nastolovaný normativní cíl politického směřování jednotlivých států tohoto neuralgického bodu geopolitických vazeb, pročež rozhodně neradno ho odmítnout jako toliko fantaskní představu, či ho dokonce nahradit jinými, dokonce ještě více ahistorickými vizemi celkové abstrakce od geografických daností v rámci uvažování o politických cílech, s nimiž se v období posledního čtvrtstoletí vskutku roztrhl pytel. Aby bylo toto snažení o zformulování prakticky nosné, historicky zakotvené, jakož i hodnotově robustní vize politického Středoevropanství dostatečně svědomité, je třeba ho formulovat na půdorysu historických procesů i jejich dílčích výsledků, neodhlížet od nich, ale zároveň spatřovat jejich časově-kontextuální podmíněnost.
Zásadním výchozím bodem uvažování o střední, či středovýchodní Evropě jako specifickém prostoru politických aspirací je vědomí principiální strukturální odlišnosti této poloviny starého kontinentu od jeho západní části. Je často připomínaným, a namnoze dokonce až mechanicky pojímaných přesvědčením, že v rámci procesů formování moderních národů v 18. - 19. století došlo v západní Evropě, přesněji řečeno na západ od Rýna, k formování moderních národních států na půdorysu reálně existujících politických celků v podobě historicky zformovaných království. Tomuto procesu napomáhaly příznivé podmínky kulturní, etnické a především jazykové homogenity společností v jednotlivých existujících státech. Naopak v prostoru na východ od Rýna byla skutečnost existence politických útvarů, zastřešujících různé kulturní, etnické, jazykové či náboženské partikularismy, živnou půdou pro předpolitické, na primordiálních základech stavěné kolektivní identity, vytvářející mozaiku jazykově definovaných národních společností, jejichž vzájemná propojenost a nejednoznačná územní příslušnost byla předstupněm jejich vzájemné řevnivosti, jejíž výrazem se stalo politické násilí moderních nacionalismů. Toto přesvědčení je nejen příliš šablonovité, nýbrž zdroje skupinových identit v rámci formování moderních národů pojímá v podobě, jako kdyby mezi oběma zmíněnými částmi kontinentu nedocházelo do té doby k žádným zásadním interakcím, které ovlivnily historické podmínky jejich vzniku. Tedy jako kdyby se moderní národy ve středovýchodní Evropě formovaly zcela nezávisle na předchozím dějinném vývoji. Takovou představu je třeba jednoznačně odmítnout!
Nejednoznačnost prostorového vymezení a určení hranic mezi územími, obývanými jednotlivými jazykovými skupinami rozhodně nebylo strůjci národnostní emancipace jednotlivých společností nahlíženo jako překážka vznesení i naplnění jejich politických aspirací. Platformou pro jasnou formulaci takto definovaných cílů tvořila idea historického státního práva. To předpokládalo právní a ideovou kontinuitu dějinného vývoje tří historických státních celků v prostoru střední Evropy, které od 10. století představovaly středověká piastovská, přemyslovská a arpádovská monarchie. Historické státní celky Polska, zemí Koruny české a Uher s jejich územní definicí, obsahující jádrové oblasti korunních zemí, se měly stát přirozenou půdou pro naplňování politických aspirací reprezentací jednotlivých "probouzejících se" národních společností, představující zároveň užitečný společný cíl tradičních aristokratických elit, jimž centralizované a byrokratizované nadnárodní státní celky odebraly historická privilegia jejich stavovských orgánů, a formující se sebevědomé měšťanské a intelektuální elity. Nedílnou součástí, resp. podmínkou takto formulovaného státoprávního nároku bylo vědomí vlastní svébytnosti, uznané vládci evropských velmocí středověku (v českém kontextu nelze nevzpomenout na list císaře Fridricha II. Štaufského z 26.9.1212, všeobecně známý jako Zlatá bula sicilská). František Palacký odůvodnil odmítnutí svého pozvání na zasedání frankfurtského Vorparlamentu právě odkazem na onu historickou úlohu českého krále coby jednoho ze sedmi kurfiřtů, volících císaře Svaté říše římské, vytvářející suverénní pozici přemyslovského státu jako svébytného aktéra středověkých mezinárodně-politických procesů, znamenající moderní respekt k jeho územní i institucionální nezávislosti na procesu všeněmeckého sjednocování. Vědomí svébytnosti těchto státních celků bylo navíc posvěceno vzájemnými rodovými vazbami mezi jejich panovnickými rody. Navíc bylo zároveň symbolicky posíleno christianizačním aktem těchto společností coby iniciačním momentem jejich dějinného vývoje, začleňujících je do rodiny svrchovaných států křesťanské Evropy, mající však zcela zvláštní charakter nejen co do přijetí Písma a liturgie v jiném než latinském jazyce, ale především jeho osmyslněním symbolu "Koruny", hlavy království, personální moci panovníka, mající však též nadpersonální, transcendentní původ, sjednocující všechny příslušníky daného celku: v českém kontextu politický národ coby čeleď věčného knížete Čechů, zemského patrona sv. Václava, jehož koruna sjednocuje všechny obyvatele království: Čechy i Němce, šlechtu i města, katolíky i kališníky atd.
Právě hledisko kontinuity dějinného vývoje, symbolizované vědomím vlastní svébytnosti a územní integrity daných státních celků stojí na pozadí státoprávních nároků rodících se moderních národů střední Evropy v 19. století. Tyto tendence byly ještě zesíleny skrze ono společné vědomí vlastního ohrožení, které představovaly silné velmocenské státní celky, s tímto geografickým prostorem bezprostředně sousedící, svou početní silou zcela nezanedbatelné: sjednocené Německo, carské Rusko a Osmanská říše.
Překážkou naplnění těchto aspirací nebyla jen v kontextu poměrů střední Evropy zcela neorganická a hybridní státní struktura habsburské monarchie, jejíž vládnoucí dynastie svým kosmopolitně vyhlížejícím rodinným ustrojením a rodovými vazbami do geograficky i kulturně značně vzdálených evropských i mimoevropských oblastí přesahovala tento kontext do té míry, že ho nebyla s to nejen přijmout za svůj, ale dokonce ho i vědomě odmítala, nýbrž i nepřehlédnutelná jazyková, etnická, kulturní a náboženská heterogenita jednotlivých předpokládaných státních celků v jejich historických hranicích. Jak již před téměř 70 lety upozornil významný maďarský právník, historik a politický filozof István Bibó, ve všech třech případech došlo k pokusu o překonání těchto partikulárních identit pokusem o zásadní demokratizaci politických poměrů v daném státním celku, které, byť ve zcela odlišném historickém kontextu a ze zcela odlišných příčin, skončilo zásadním dějinným fiaskem: třetí dělení Polska a jeho úplný zánik roku 1795, neúspěšná maďarská revoluce roku 1849 i československá tragédie let 1938/1939. Tyto neúspěchy jednak posílily představy o bytostné neslučitelnosti udržení heterogenních státních celků a jejich vnitřního demokratického politického uspořádání, jakož "vyřešení" problému heterogenity konstrukcí napůl historických, napůl ahistorických politických poměrů po roce 1945: udržení územní celistvosti za cenu odsunu německého obyvatelstva v případě Československa, homogenizace polské společnosti za cenu zásadní územní redefinice, vytvářející státní celek v historicky naprosto nevídané podobě, a navíc taktéž za cenu vyprázdnění nových západních oblastí od původního německého obyvatelstva. V případě Maďarska pak definitivního vzdání se nároku na historické hranice a psychologické smíření se trianonským statusem quo. Všem třem zemím se však zároveň stala společnou čtyři desetiletí trvající ztráta vlastní dějinné subjektivity, charakterizovaná jejich začleněním do sovětského panství.
Znovunabytí vlastní svobody a svrchovanosti po roce 1989 nemohlo být neprovázeno opětovným vyvřením starých nezhojených ran, spojených s výše popsaným procesem vlastní státně-politické emancipace, které však měly být nově "vyřešeny" novým dějinným sebepopřením, charakterizovaným kulturním a především ekonomickým "pozápadněním" těchto společností, které mělo být vyjadřováno v jalových univerzalistických kategoriích modernizace, demokratizace a privatizace směrem k přijímání, a především přejímání západních "standardů". Po více než dvou desetiletích je navýsost zřejmé, že představa výstavby Visegrádské spolupráce a jejího hlubšího hodnotového osmyslnění v podobě pouhé "xeroxované" extrapolace západní sociální reality do poměrů postkomunistických společností nejen selhalo, ale, a to je víc než alarmující, vytváří nové napětí a nová potenciální ohniska konfliktu mezi těmito společnostmi: znovunastolení vizí "velkého Maďarska" ze strany orbánovské politické elity a jeho latentní konflikt se sousedy, smolenský syndrom a jím způsobené hluboké společenské a politické příkopy v Polsku, jakož i mentalita českého "premiantství v západním kurzu" mezi postkomunistickými zeměmi, postavená na aktech ostentativního opovržení vůči středoevropským partnerům, doplňovaná naopak přímo úměrnou sebemrskačskou servilitou vůči "vyspělému" Západu. Vůči ní se naopak stále více posiluje historicky zažitým českým rusofilstvím živená představa o spásonosné orientaci na putinovské Rusko, která přinese nejen nová odbytiště pro český export a s ním spojená pracovní místa, ale je dokonce nahlížena jako principiální kulturní a hodnotová alternativa demoralizovaného Západu, vnímaného v univerzalistických kategoriích tolerance a respektu k jinakosti, odhazujícího historicky zformované "komprehensivní morální doktríny" na smetiště dějin. Soudobý principiální, nesmiřitelný český střet mezi vizí sebe sama coby zamindrákované periferie Západu na straně jedné a politické, ekonomické a kulturní gubernie putinovského Ruska na straně druhé vskutku nepostrádá tragikomický rozměr…
Alternativou všem těmto nevalným scénářům je přijetí sebe sama coby svébytného dějinného subjektu, akt, jenž v kontextu historického vývoje nemůže být chápán jinak než jako principiální přitakání dějinám. K jeho splnění musí být však citlivě uchopeny některé historicky nevyřešené zdroje napětí, o nichž jsme se zmínili výše, jakož i jejich řešení do budoucna.
Zaprvé, historicky nahodilé zformování jednotlivých státních celků ve stávajících hranicích nesmí být nahlíženo jako nežádoucí, resp. s ideou státoprávní kontinuity historických státních celků nesouladné. Územní vymezení současné ČR je s vizí jejího historického uskutečnění téměř plně v souladu. V případě Polska však zůstává trauma po ztrátě východních oblastí, dnes často označovaných termínem kresy, tvořící dodnes nezanedbatelnou součást polské národní identity. V případě Maďarska je trvalá latentní přítomnost odčinění trianonské křivdy stále živá. Jejich překročení však může být naplněno právě zásadním politickým sblížením s jednotlivými státy, jejichž území původní polské i velkouherské oblasti obsahují. V případě Polska jde o Litvu, Bělorusko a Ukrajinu, v případě Maďarska především o Slovensko a Rumunsko. Jak jsme uvedli výše, není významnější příležitosti k nacházení společného dorozumění, než je vědomí identického dějinného údělu, charakterizovaného stavem akutně prožívaného vnějšího ohrožení. Právě vědomí "společné hrozby z východu" dokázalo bezprecedentně sjednotit polskou politickou reprezentaci s litevskou, a jak vidíme v kontextu současného dění na Ukrajině, zahojit hluboké historické rány i mezi oběma národy na obou březích řeky San! Doufejme pevně, že v běloruském případě k něčemu podobnému dojde co nevidět!... Maďaři si z těchto skutečností mohou vzít příklad.
Zadruhé, vztahy ČR a Polska vůči svému významnému západnímu sousedovi byly od prvopočátku významně komplikovány právě oněmi historickými tenzemi, spojenými s odsunem německého obyvatelstva. Přijetí tématu odsunu jako právně a politicky uzavřené věci, stvrzené v českoněmecké deklaraci, by mělo být chápáno nejen jako učinění tlusté čáry za minulostí, ale taktéž vymezení nové kvality vztahů, charakterizované vzájemným uznáním rovných s rovnými v duchu dějinné tradice. Jak upozorňuje polský publicista a překladatel českých autorů do polštiny Aleksander Kaczorowski: novou kvalitu vztahům zemí Visegrádu s Německem rozhodně nedodá shrbená pozice "malého pomocníka" Německu v naplnění projektu nové ekonomické "Mitteleuropy", podobný scénář je totiž to poslední, co by si i sami Němci přáli!
Zatřetí, nová svébytnost středoevropského prostoru získá hlubší smysl, když bude rozšířena i o další geopoliticky blízké země v podobě Pobaltí a balkánských států, která však bude realizována nikoliv v rámci samostatného integračního projektu v tomto geografickém prostoru, ale bude se odehrávat v rámci probíhajícího procesu evropské integrace, v rámci existujících institucí EU, která dodá středoevropskému projektu zásadní "planetární" smysl a relevanci. Proto má smysl podporovat ze všech sil integraci těchto zemí do EU, je to nejen v jejich zájmu, ale v zájmu i nás samotných, ba dokonce Evropy samé!
Masaryk psal v Nové Evropě již roku 1918 o "sanitním kordonu", integrujícím všechny země od Talinu po Sofii jako hráz německého a ruského expanzionismu a v implicitní návaznosti na Palackého jako ochranu těchto malých národů v jejich samotné existenci. Dnešní vize Střední Evropy jako svébytného dějinného subjektu je však prohloubena nejen doplněním hlubšího politického a ekonomického smyslu tohoto projektu, ale i jeho novou relevanci coby hybatele vskutku světového vývoje. K naplnění této vize je však třeba opětovně přitakat dějinám a pochopit, kde je naše širší duchovní vlast. A ta je všude tam, kde je Střední Evropa! A kde je Střední Evropa? Mezi Německem a Ruskem! Ono "mezi" však v tomto případě neznamená "rozkročení napůl" či "od každého něco", nýbrž existenci zcela svébytné kvality, posvěcené Bohem a dějinami! Pamatujme na to!

Autor je politolog