Fialova ODS: jaká (ne)má být?

20. ledna 2014 v 23:35 | Vladimír Hanáček
Když mnozí z nás před třemi a půl lety četli se zaujetím čerstvě vydanou útlou publikaci tehdejšího rektora brněnské Masarykovy univerzity Petra Fialy Politika, jaká (ne)má být (CDK, 2010), asi by málokoho napadlo, že její autor bude po několika letech jedním ze samotných nositelů těch žádoucích změn, které byly v této publikaci předloženy a teoreticky obhájeny. Brněnský profesor politologie zde nastínil normativně zakotvenou představu o fungujícím politickém systému a jeho aktérech v zájmu rehabilitace demokratické politiky. Toto dílo symbolizuje celou Fialovu akademickou dráhu a odbornou práci, charakterizovanou inspirativním metodologickým propojením empirické společenské vědy s hodnotovými cíli uvažování o sociální realitě jako nikdy nedokončeném příběhu. Možná byla tato publikace na dlouho tím posledním, co Petr Fiala české odborné veřejnosti odkázal v podobě propracovaného teoretického pojednání. Poslední slovo autora k příběhu české politiky a jejích problémů to však zdaleka nebylo! Naopak, s trochou nadsázky je možno konstatovat, že jde o jakýsi stručný úvod k daleko velkolepějšímu vyprávění, jehož scénář píše sám život, a jehož závěry autor nerealizuje perem, nýbrž praktickými činy. Bylo by totiž chybou se domnívat, že skutečnosti autorem popisované bylo v danou chvíli krátce po volbách roku 2010 možno nahlížet jako děje minulé a dokončené, jejichž negativní dědictví je tzv. vzpourou voličů (jak po květnových volbách roku 2010 psala přední česká média) jednou provždy zažehnáno. Je ironií osudu, že kroky vlády, jejíž se Petr Fiala stal posléze součástí, významně přispěly nedokončenosti těchto procesů a jejich pokračování, jehož vyvrcholením je stav, kdy už nestačí pouze pozorně naslouchat varujícímu hlasu, nýbrž nezbývá nic jiného, než povolat do čela toho, kdo ho vyslovuje…
Petr Fiala se stal na kongresu v Olomouci předsedou ODS. Jeho zvolení málokoho překvapilo. Co už však mnozí nečekali byl dojem z Fialova trojího zásadního vystoupení před delegáty. Nový lídr ukázal, že rozhodně není žádným akademickým eunuchem, jak o něm donedávna mnozí soudili. Naopak, ukázal, že nepostrádá osobní charisma a schopnost žoviální sebeprezentace. Co se však od nového předsedy očekává především je vize, jež by dokázala donedávna nejsilnější pravicovou stranu v zemi vynést opět na ty příčky voličské podpory, které po posledních sněmovních volbách ztratila. A právě zde je Fialův potenciál v očích mnoha pozorovatelů: schopnost vzbudit přesvědčení o tom, že nový lídr zcela přesně rozumí své situaci a z ní vyvěrajícím možnostem. Jasně a věrohodně dokáže pojmenovat svůj cíl a vytyčit cestu k jeho dosažení. A tato vize je navíc hodnotově zakotvena, což je zjev, který v řadách jeho strany aby jeden po léta vskutku pohledal… Jestliže se Petr Fiala ve svém projevu nepřímo přirovnal k Margareth Thatcherové a Václavu Klausovi, pak mu toto přirovnání nelze zcela vyčítat, neboť ve srovnání s boucharonským stylem někdejšího lídra strany Mirka Topolánka i sucharsky komisním a technokratickým stylem Petra Nečase je jeho noblesou a nadhledem obohacený profesorský přístup něčím, co v rámci obrazu současné české politiky působí jako zjev z minulého století.
Skončit u těchto konstatování by však bylo velmi nebezpečné, neboť novinářské analogie s rokem 1991, kdy byly na stejném místě v hanácké metropoli položeny základy nadlouho nejsilnější české pravicové strany, jsou toliko povrchní asociace, neberoucí v potaz (třeba i záměrně) zásadně odlišný stav a perspektivy z něj plynoucí, které před delegáty kongresu ODS stály tehdy a stojí dnes. Nově založená ODS roku 1991 byla totiž ve zcela jiné situaci především vzhledem k faktu, že dostala do vínku dispozice, které z ní ještě v prenatálním stádiu vytvořily vlivnou a silnou stranu, disponující robustní sociální základnou a zdroji legitimace, zděděnými po svém "střechovém" demokratizačním předchůdci, a zároveň věrohodnými ideovými a programovými obsahy, které mohly účinně navázat na starší tradice české měšťanské politiky, jakož i unikátně kontextualizovat zahraniční neopravicové vzory ve specificky české postkomunistické situaci. ODS se tak před 23 lety rodila jako silná a vlivná strana. Dnešní ODS je však úplně jiná!
Jaká tedy musí ODS být, aby mohla disponovat podobnými vyhlídkami jako tehdy? Splněny musí být tři propojené, leč tématicky odlišné podmínky, dotýkající se několika dimenzí stranického života. Teprve poté půjde hovořit o vnitřně rekonstruované a navenek symbolicky rehabilitované ODS.
První podmínkou je rehabilitace hodnotová a programová. Členové nového vedení strany deklarují vůli navrátit se ke kořenům. Problém ovšem nastává, položíme-li si otázku, zda strana své hodnotové kořeny někdy skutečně opustila. Neoliberální ideová opce, opřená o vizi minimálního státu, jenž nechává výrazný prostor spontánnímu svobodnému jednání jednotlivců, a politické postupy, definované v kategoriích privatizace a deregulace, vedoucí k tomuto cíli, je neměnným hodnotovým východiskem politiky ODS ve všech fázích jejího dosavadního politického života. Návrat k těmto kořenům by tedy neměl být postaven na obhajobě obecných tezí, které anticipují voličskou poptávku, která odpovídá zcela odlišné dějinné situaci. Návrat ke kořenům musí naopak aktualizovat obecné ideové principy politiky ODS v kontextu situace, v níž se nachází společenská základna, tvořící jádro potenciálního stranického elektorátu. Tuto základnu představuje robustní sociální segment příslušníků vyššího středního stavu, příslušejícího svou socioekonomickou pozicí k soukromému sektoru. Živnostníci a drobní podnikatelé, stejně jako zaměstnanci malých "rodinných" firem, lokalizovaní stejně ve velkých městech, jako v regionech, dnes nečelí zbytnělému přerozdělovacímu státu, jenž je symbolickým ztělesněním dominance politicko-mocenské oligarchie nad tvořivými nositeli ekonomického výkonu, nýbrž naopak státu navýsost ujařmenému a nefunkčnímu, jenž nikde nekončí především proto, že ani nikde nezačíná. Důsledkem tohoto stavu je absence vymahatelnosti práva a nepřítomnost jasných a srozumitelných pravidel, které by vymezily onen žádoucí prostor zákonné svobody iniciativním jedincům v hospodářské oblasti, jakož v jiných oblastech života společnosti. Kolonizace komerční logikou fungování tradičně nedotčených sfér života společnosti těmito postupy, a především pak idolatrie pojmu úspěch, konkretizovaného disponibilitou materiálními statky, se tradičně obrací proti těm, kteří kdysi tyto principy pokládali za nástroj prosazení vlastních hodnot a zájmů ve veřejném prostoru. Lapidárně řečeno, hlavním protivníkem tradičních pravicových voličů dnes nejsou zbytnělé státně-dirigistické struktury, nýbrž na podobném principu fungující nadnárodní i národní korporace, jež dosáhly svých pozic právě skrze obsazení prostoru, jenž předtím vyklidil demisionující "vyrabovaný" stát. Má-li dnes pravicová strana hájit zájem tohoto společenského segmentu, musí se především zasadit o rehabilitaci těch funkcí státu, jejichž využitelnost umožní vymezit rámec onomu svobodnému působení jednotlivců, a to nejen v konkurenčních situacích na trhu, nýbrž i v těch formách sociálních vazeb, které jsou definovány v kategoriích vzájemné spolupráce a solidarity. Příklady pro úspěšný politický postup pravicových stran v tomto duchu najdou noví vůdci ODS jen nedaleko za českými hranicemi, a to nejen západním, nýbrž i východním směrem!
Druhou podmínkou je rehabilitace organizační. Nový předseda ODS rád ve svých předkongresových vyjádřeních zdůrazňoval, že obrovskou devizou strany je její na české poměry stále ještě relativně početná dvacetitisícová členská základna. Tato teze je nepochybně pravdivá. Dosáhnout však využitelnosti tohoto stavu nelze skrze jeho pouhé uvědomění, nýbrž vede k němu série kroků, proměňující vnitřní řídící mechanismy politické strany, které lze prosazovat toliko na základě komplexnějších organizačních změn. Má-li se vedení ODS vypořádat s pověstnými regionálními kmotry, jež ve svých rukou jímají moc větší než volení zástupci na kterékoliv úrovni stranické hierarchie, musí především redefinovat vztah středních článků stranické struktury vůči centru. Silný leadership vedení musí být stvrzen posílením jeho kompetencí ve vztahu k nižším orgánům a naopak posílení nejnižších článků stranické struktury vůči středním. Jde o to, že nový předseda musí účinně využívat "legitimizačního mýtu", souvisícího se svým zvolením coby vyjádřením vůle tisíců řadových členů strany směrem k posílení své pozice vůči představitelům regionů a oblastí, kteří se musí stát zcela loajálními centrálnímu vedení a ztratit v první fázi téměř bezezbytku jakýkoliv prostor vlastního postupu, autonomního na centrálním vedení, čehož supervizorem ovšem není centrální vedení samotné, nýbrž řadová členská základna. V praxi to znamená především shora dolů jdoucí vertikální distribuci ospravedlnění, jež fakticky posiluje lídra a zároveň symbolicky vyzdvihuje roli a význam nejnižších článků strany. K dosažení tohoto stavu musí ovšem dojít k legitimizaci podobného postupu jako realizované skutečnosti, k níž slouží především volby. Pokud by letošní komunální volby dopadly pro ODS nepříznivě, mohou být jejich výsledky čteny jako doklad nefunkčnosti těchto forem řízení a návrat symbolického potenciálu regionálních článků stranické struktury coby držitelů prostředků, jež udržují stranu v dosahu mocenských zdrojů. Jde tak o potřebu zvláštní oboustranné semknutosti nejnižších článků stranické struktury s centrálním vedením, v jehož důsledku dochází k oslabení a následnému rozpadu neformálních sfér vlivu představitelů středních stupňů stranické struktury, v důsledku čehož se tyto "pašalíky" stávají bezvýznamnými moriturami a postupně zanikají.
K dosažení tohoto cíle však musí být splněna i třetí podmínka v podobě rehabilitace personální. Představovat si výměnu ve stranickém vedení jako zaručení reálné i symbolické očisty stranického organismu od zkompromitovaných kádrů je navýsost pošetilé, neboť v případě, že celostátní vedení představuje toliko vnější fasádu reálného výkonu moci uvnitř strany, je paradoxně zcela nepodstatné, kdo v tomto vedení sedí a jakým disponuje charismatem i veřejnou image. Silný leadership, vedoucí k oné deklarované očistě musí být založen na celkové personální obměně na všech úrovních stranické hierarchie, jejíž garantem je nové vedení, avšak realizátorem právě řadová členská základna. Právě z ní, nikoliv z externího rezervoáru osobnosti přivedených do strany novým vedením, musí vycházet impulsy k celkové personální obměně středních článků stranické organizace. Opět jednoduše řečeno, jestliže ODS byla na centrální úrovni schopna vygenerovat nového lídra v podobě Petra Fialy, musí i vedoucí pozice ve všech regionech i oblastech obsadit odpovídajícími typy osobností.
Jak je z výše řečeného patrné, dosáhnout stavu, kdy ODS bude působit navenek tak "jak má být", je s ohledem na současný stav, faktické možnosti i procedurální a procesuální složitost tohoto úsilí téměř nadlidský úkol. Jestli se novému vedení ODS podaří nelze zatím předvídat. Apriori nad ODS lámat hůl asi neradno, avšak reálné indicie pro oprávněnost tohoto předpokladu tu jsou. Jednak bude ODS nucena k urychlení těchto kroků s ohledem na stranicko-systémové podmínky, které z ní za určitých okolností mohou samovolně učinit adepta na pozici hlavní opoziční síly, a taktéž pozitivní příklady (včetně tuzemských) úspěšných stranických rekonstrukcí. Nutno si však postesknout, že aby došlo k "nákaze" ODS tímto "virem", muselo by s ohledem na charakteristiku soudobého českého stranictví jeho šíření získat charakter pandemie…


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama