Český politický evergreen – spásonosná volební reforma

29. prosince 2013 v 22:21 | Vladimír Hanáček
V sobotním vydání MF Dnes 28.12.2013 je úvodní článek na titulní stránce nadepsán: "Dost slabých vlád. Příště se má volit jinak." Ani novinářská licence nezbavuje autora tohoto názvu odpovědnosti z vyvolávání atmosféry očekávání zásadních změn v české politice, které jsou zároveň automaticky nahlíženy jako změny k lepšímu. Samotný obsah článku, doplněný o rozhovor s předním českým odborníkem na problematiku volebních systémů, politologem Tomášem Lebedou již neobsahuje tolik jednobarevných žurnalistických zkratek, avšak při jeho čtení má člověk znalý dané problematiky několikrát pocit věčného návratu téhož. Podobných proklamací ze strany předních politiků i novinářů bylo za posledních 15 let již tolik, že jejich neustálé opakování, byť v nových variacích působí až pitoreskně… Skálopevné přesvědčení, že největším úskalím českého politického systému je nevhodně zvolená volební procedura a z ní vyvěrající strukturální podmínky náchylné k endemické nestabilitě je evergreenem české veřejné rozpravy. Zásadně nové jsou však politické poměry, v nichž se má nově odehrávat, které mu tak dávají nejen novou aktuálnost, ale také doslova nebezpečnou akutnost.
Čtenář ještě nemusí být detailním znalcem tzv. Duvergerových zákonů o účincích volební procedury na podobu stranických systémů a koaličně-opoziční vzorce vládnutí, jakož i relevantních úvah světové politologie o empirické relativnosti těchto "zákonů" a závislosti účinků na hlubších historických a societálních vlivech, aby se nedovtípil, že permanentní snaha části české politické reprezentace otvírat otázku volební reformy má účelové pozadí, jehož cílem je zpevnění mocenských pozic daných aktérů. Strůjci změny volebního systému do Poslanecké sněmovny směrem k posílení většinových prvků, resp. celkové změny systému na většinový skrze novelu ústavy byly od sklonku 90. let dvě nejsilnější politické strany: ODS a ČSSD, především pak prvně jmenovaná, pro níž bylo vytváření většinových vlád vždy složitým a jednou dokonce téměř neřešitelným rébusem. Mezi představiteli těchto stran převládalo přesvědčení, že skrze volební reformu v tomto směru zpevní svou pozici v parlamentním sboru do té míry, že vznik většinové vlády nebude již nijak komplikovaný. Mezi žurnalisty i politology není taková představa taktéž nijak ojedinělá. Pokus o volební reformu v době tzv. opoziční smlouvy přesto jak obecně známo skončil ne zcela úspěšně na základě verdiktu Ústavního soudu. Nově však v několika posledních letech přistupuje k této strategii zbrusu nové přesvědčení, jež volání po změně volebního systému na většinový motivuje ze zcela opačné pozice: tj. přesvědčení, že skrze tzv. přímou volbu poslanců (což je účelový terminus technicus hodný vyhazovu od jakékoliv zkoušky z politologie na vysoké škole!) bude docíleno posílení osobní odpovědnosti individuálních poslanců coby "zástupců lidu" na úkor "stranických sekretariátů" (další úžasná metafora, užívána jako synonymum obecnějšího pojmu "partajničení"…). Pokusme se tedy vysvětlit možnou motivaci jednotlivých aktérů k možnému přistoupení na volební reformu směrem k posílení většinových prvků prizmatem současné situace a jejich systémové pozice.
Dvě donedávna nejsilnější strany v zemi volaly vždy po takto nastavené volební reformě s motivací posílit svou pozici, jak jsme uvedli výše. Zejména u ODS však kontinuální oslabování vlastní pozice a trochu křečovitá snaha za každou cenu zaujmout vyvolala krátce po představení zmíněné iniciativy v létě 2012 snahu obecně naskočit na emocionální vlnu, spojenou v velkolepým očekáváním zásadních kvalitativních změn české politiky, a její tehdejší předseda a premiér Petr Nečas podpořil tuto iniciativu a slíbil, že se ODS o změnu volebního systému zasadí. Pro ODS jako jeden ze dvou hlavních pólů stranického systému však zavedení většinové volby do Sněmovny může mít zásadně jiné důsledky, než pro ODS nacházející se po posledních volbách v říjnu letošního roku v pozici malé strany a navíc bez jistoty opětovného vzestupu vlastních voličských preferencí. Právě pozice malé strany, která by v případě prosazení většinového volebního systému mohla být ohrožena na vlastní existenci coby parlamentní strany celkově je však při zvažování všech eventualit rozhodující. Totéž platí i o dalších malých stranách, jakými jsou například KDU-ČSL a s potencialitou návratu do Poslanecké sněmovny i SZ. Pro lidovce by sice možnost zavedení většinového dvoukolového systému mohla být zajímavá s ohledem na početné voličské kapsy v některých, zejména moravských a východočeských mikroregionech, avšak skutečnost početní podreprezentovanosti svých zvolených zástupců v relaci k percentuálnímu vyjádření celkové voličské podpory je při počtu několika většinově zvolených zástupců více než zjevná. V případě zavedení britského jednokolového systému prvního v cíli (FPTP) lze předpokládat úplnou destrukci malých stran směrem k jejich celkové absenci. Z pohledu KDU-ČSL by snad bylo možno uvažovat maximálně o zvýšení počtu volebních obvodů při jejich zmenšení, avšak vzrůst nákladů na zisk mandátu v takovém případě by mohl být kompenzován požadavkem na nahrazení stávající přepočítávací formule v podobě d'Hondtova dělitele původně užívanou Hagenbach-Bischofovou kvótou, která je k malým stranám přece jen příznivější. Argumentace o dobré zkušenosti lidovců z relativně úspěšných senátních voleb v dlouhodobé perspektivě pak musí být užívána velmi opatrně. Není těžké si uvědomit, že KDU-ČSL je v současném českém Senátu co do počtu svých členů rovněž podreprezentována a historicky slušné zastoupení lidovců v horní komoře je spíš dědictvím éry někdejší Čtyřkoalice než důkazem samostatné úspěšnosti!
Potenciálně sebevražedná ochota malých stran podpořit změny směrem k posílení většinových prvků však rozhodně neplatí pro zástupce protestních antiestablishmentových subjektů, především pak Babišova hnutí ANO, nacházejícího se co do voličské podpory dnes téměř na hranici mezi symbolickým vymezením střední a velké strany. Ostentativní odhodlanost Babišovy družiny dosáhnout změny volebního systému do Poslanecké sněmovny směrem k většinovému je logická nejen v kontextu dosavadních rétorických důrazů ve veřejném diskursu, kde se volání po volební reformě a přesvědčení o zaručené spáse zavedení "přímé volby poslanců" spojuje s antiestablishmentovými a především otevřeně antistranickými akcenty. Babišovci se tak touto deklarací ani tak nesnaží posílit svou pozici coby potenciálně velké strany v systému, schopné tak v krajním případě i samostatně vládnout, jako spíš naskočit na aktuální diskursivní tendence a snahu rozehrávat s nimi spojené sémantické obsahy v dostatečné intenzitě a také zvýraznit institucionální důsledky antistranických orgií, které v posledních měsících opanují nemalou část veřejnosti. Pokud politická reprezentace en bloc myslí debatu o změnách volebního systému vážně, měla by především zachovat vnitřní rozrůzněnost k motivacím k této snaze u jednotlivých aktérů, kde se snoubí účelové kalkuly s naivitou a frapantní neznalostí…
Je třeba již po stopadesáté opakovat se stejnou naléhavostí jeden a ten samý poukaz k zmíněnému tématu: žádná změna formální procedury realizace voleb nezaručuje pozitivní výsledek směrem k dosažení cílů, které si tvůrci této změny předsevzali. Jakkoliv stávající zákonná úprava voleb do Poslanecké sněmovny jistě zaslouží mnohé dílčí revize, není to ona, kdo zapříčiňuje zásadní problémy české politiky posledních let! Naopak, tyto problémy a krizové tendence mají původ ve stylu vládnutí, odvisícím od stavu, v němž se nacházejí relevantní zavedené strany! Jejich vnitřní rozklad a nedostatečné zakořenění ve společnosti způsobuje spirálovitý krizový vývoj a oslabování legitimity politických institucí, které rozhodně nebude oslabeno jejich formálně-procedurálními úpravami. Jestli myslí zavedené politické strany vážně hesla o nápravě české politiky, měly by začít samy u sebe! Je v tomto směru signifikantní, že žehrání na problémy koaličního vládnutí jsou více než prefabrikované, neboť za posledních 20 let v Česku ve skutečnosti žádná vláda nepadla čistě na základě odchodu malých stran z koalice. Příčinou pádů vlád byla naopak vždy krize v nejsilnější straně koalice: Sarajevským atentátem počínaje a aférou "Nagygate" konče… Jak by se tedy asi posílila vládní stabilita, kdyby taková strana vládla sama?...
Pokud jde o důsledky potenciální volební reformy v naznačeném směru v situaci rozkladu zavedených stran, nástupu ideově bezpohlavních protestních hnutí a zásadní proměně formátu stranického systému, tak světe div se neznamenaly by kvalitativní posun směrem ke koncentraci stranického spektra v parlamentu, nýbrž posílily by naopak fragmentaci spektra skrze favorizování protestních antiestablishmentových kandidátů, kteří by v jednomandátových obvodech bojovali o hlasy voličů čistě na vlastní pěst na základě charismatických a klientelistických pobídek bez jakékoliv, byť třeba alespoň formální snahy o celostátní stranickou "střechu" V současné situaci bychom se jen těžko nadáli koncentrace stranického spektra a jednobarevných většin ve Sněmovně. Důsledkem výše naznačeného scénáře by byla naopak Sněmovna, sestavená z 200 zcela nevyzpytatelných solitérů…
Na závěr nezbývá než doufat, že sobotní článek a silácké proklamace politických představitelů v něm obsažené jsou toliko pokusem o nejapný silvestrovský žert!


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jan Duda Jan Duda | E-mail | Web | 31. prosince 2013 v 7:48 | Reagovat

Výborně napsaný článek, Vláďo!
Přiznám se, že patřím mezi zastánce změny volebního systému do dolní komory českého parlamentu na většinový. Nikoliv proto, že bych favorizoval momentálně "velké" strany, nýbrž protože si myslím, že v případě ČR by tato změna mohla skutečně přispět k politické stabilitě. Ubylo by "jazýčků na vahách" a situací vyžadujících verbování přeběhlíků. Hypoteticky, kdyby vládla jednobarevná vláda nebo dvoučlenná koalice s bezpečnou většinou v PS, opozice by neuspěla při vyhlašování nedůvěry. Navíc hlavní argument pro poměrný systém - zastoupení menšin - v ČR neplatí, neboť zde nejsou žádné politicky signifikantní menšiny (kromě křesťanů, jak tvrdí dr. Buben :-). Souhlasím s tebou (a nesouhlasím s duvergerovci) v tom, že volební systém je produktem toho stranického, nikoliv naopak. Nicméně ČR není Papua-Nová Guinea a podpora malých stran je vyjádřením protestu, nikoliv primárních identit. A nakonec, domníváš se, že v USA nebo UK bojují o parlamentní křesla "protestní antiestablishmentoví kandidáti, čistě na vlastní pěst na základě charismatických a klientelistických pobídek"? Přestože tamnější strany fungují jiným způsobem než ony kontinentální, jejich pozice se nezdá být zásadně oslabena. Ani český Senát nevypadá tak tristně jako tebou líčená Poslanecká sněmovna po navržené reformě.

2 Vladimír Hanáček Vladimír Hanáček | 31. prosince 2013 v 15:19 | Reagovat

[1]:
Díky moc za komentář Honzo! Vyjadřuješ jistě legitimní názor, byť úplně opačný, než zastávám já!:-)Jestli by zavedení většinového volebního systému vedlo ke generování jednobarevných většin a vyšší vládní stabilitě se lze toliko dohadovat, dokud by tato eventualita nebyla otestována. Lze jen, a o to jde v tomto pojednání, poukázat na indície, dle nichž lze prognózovat pravděpodobné výstupy na základě strukturálních podmínek. Myslím, že absence politicky signifikantních menšin v analogii k segmentovaným společnostem nevylučuje existenci stranicky afiliovaných menšin coby nositelů svébytné ideové opce! Že by malé strany získávaly podporu toliko jako výraz protestu je myslím tvrzení hrubě zjednodušující!
Že by v USA nebo UK nastal masivní úspěch nestranických antiestablishmentových kandidátů na základě charismatických a klientelistických pobídek je asi značně nepravděpodobné a vážně si to nemyslím! To ovšem neznamená, že by k tomu nemohlo dojít v ČR a že u nás k tomu soudě dle vývoje na české politické scéně několika posledních let a výsledků několika posledních voleb nejsou více než příznivé strukturální podmínky!...
Že Senát takto tristně nevypadá je sice pravda, ale podívejme se zase na charakter českých voleb do Senátu a především údaje o volební účasti a zjistíme, že mechanicky srovnávat horní a dolní komoru v tomto směru neradno!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama