Prosinec 2013

Český politický evergreen – spásonosná volební reforma

29. prosince 2013 v 22:21 | Vladimír Hanáček
V sobotním vydání MF Dnes 28.12.2013 je úvodní článek na titulní stránce nadepsán: "Dost slabých vlád. Příště se má volit jinak." Ani novinářská licence nezbavuje autora tohoto názvu odpovědnosti z vyvolávání atmosféry očekávání zásadních změn v české politice, které jsou zároveň automaticky nahlíženy jako změny k lepšímu. Samotný obsah článku, doplněný o rozhovor s předním českým odborníkem na problematiku volebních systémů, politologem Tomášem Lebedou již neobsahuje tolik jednobarevných žurnalistických zkratek, avšak při jeho čtení má člověk znalý dané problematiky několikrát pocit věčného návratu téhož. Podobných proklamací ze strany předních politiků i novinářů bylo za posledních 15 let již tolik, že jejich neustálé opakování, byť v nových variacích působí až pitoreskně… Skálopevné přesvědčení, že největším úskalím českého politického systému je nevhodně zvolená volební procedura a z ní vyvěrající strukturální podmínky náchylné k endemické nestabilitě je evergreenem české veřejné rozpravy. Zásadně nové jsou však politické poměry, v nichž se má nově odehrávat, které mu tak dávají nejen novou aktuálnost, ale také doslova nebezpečnou akutnost.
Čtenář ještě nemusí být detailním znalcem tzv. Duvergerových zákonů o účincích volební procedury na podobu stranických systémů a koaličně-opoziční vzorce vládnutí, jakož i relevantních úvah světové politologie o empirické relativnosti těchto "zákonů" a závislosti účinků na hlubších historických a societálních vlivech, aby se nedovtípil, že permanentní snaha části české politické reprezentace otvírat otázku volební reformy má účelové pozadí, jehož cílem je zpevnění mocenských pozic daných aktérů. Strůjci změny volebního systému do Poslanecké sněmovny směrem k posílení většinových prvků, resp. celkové změny systému na většinový skrze novelu ústavy byly od sklonku 90. let dvě nejsilnější politické strany: ODS a ČSSD, především pak prvně jmenovaná, pro níž bylo vytváření většinových vlád vždy složitým a jednou dokonce téměř neřešitelným rébusem. Mezi představiteli těchto stran převládalo přesvědčení, že skrze volební reformu v tomto směru zpevní svou pozici v parlamentním sboru do té míry, že vznik většinové vlády nebude již nijak komplikovaný. Mezi žurnalisty i politology není taková představa taktéž nijak ojedinělá. Pokus o volební reformu v době tzv. opoziční smlouvy přesto jak obecně známo skončil ne zcela úspěšně na základě verdiktu Ústavního soudu. Nově však v několika posledních letech přistupuje k této strategii zbrusu nové přesvědčení, jež volání po změně volebního systému na většinový motivuje ze zcela opačné pozice: tj. přesvědčení, že skrze tzv. přímou volbu poslanců (což je účelový terminus technicus hodný vyhazovu od jakékoliv zkoušky z politologie na vysoké škole!) bude docíleno posílení osobní odpovědnosti individuálních poslanců coby "zástupců lidu" na úkor "stranických sekretariátů" (další úžasná metafora, užívána jako synonymum obecnějšího pojmu "partajničení"…). Pokusme se tedy vysvětlit možnou motivaci jednotlivých aktérů k možnému přistoupení na volební reformu směrem k posílení většinových prvků prizmatem současné situace a jejich systémové pozice.
Dvě donedávna nejsilnější strany v zemi volaly vždy po takto nastavené volební reformě s motivací posílit svou pozici, jak jsme uvedli výše. Zejména u ODS však kontinuální oslabování vlastní pozice a trochu křečovitá snaha za každou cenu zaujmout vyvolala krátce po představení zmíněné iniciativy v létě 2012 snahu obecně naskočit na emocionální vlnu, spojenou v velkolepým očekáváním zásadních kvalitativních změn české politiky, a její tehdejší předseda a premiér Petr Nečas podpořil tuto iniciativu a slíbil, že se ODS o změnu volebního systému zasadí. Pro ODS jako jeden ze dvou hlavních pólů stranického systému však zavedení většinové volby do Sněmovny může mít zásadně jiné důsledky, než pro ODS nacházející se po posledních volbách v říjnu letošního roku v pozici malé strany a navíc bez jistoty opětovného vzestupu vlastních voličských preferencí. Právě pozice malé strany, která by v případě prosazení většinového volebního systému mohla být ohrožena na vlastní existenci coby parlamentní strany celkově je však při zvažování všech eventualit rozhodující. Totéž platí i o dalších malých stranách, jakými jsou například KDU-ČSL a s potencialitou návratu do Poslanecké sněmovny i SZ. Pro lidovce by sice možnost zavedení většinového dvoukolového systému mohla být zajímavá s ohledem na početné voličské kapsy v některých, zejména moravských a východočeských mikroregionech, avšak skutečnost početní podreprezentovanosti svých zvolených zástupců v relaci k percentuálnímu vyjádření celkové voličské podpory je při počtu několika většinově zvolených zástupců více než zjevná. V případě zavedení britského jednokolového systému prvního v cíli (FPTP) lze předpokládat úplnou destrukci malých stran směrem k jejich celkové absenci. Z pohledu KDU-ČSL by snad bylo možno uvažovat maximálně o zvýšení počtu volebních obvodů při jejich zmenšení, avšak vzrůst nákladů na zisk mandátu v takovém případě by mohl být kompenzován požadavkem na nahrazení stávající přepočítávací formule v podobě d'Hondtova dělitele původně užívanou Hagenbach-Bischofovou kvótou, která je k malým stranám přece jen příznivější. Argumentace o dobré zkušenosti lidovců z relativně úspěšných senátních voleb v dlouhodobé perspektivě pak musí být užívána velmi opatrně. Není těžké si uvědomit, že KDU-ČSL je v současném českém Senátu co do počtu svých členů rovněž podreprezentována a historicky slušné zastoupení lidovců v horní komoře je spíš dědictvím éry někdejší Čtyřkoalice než důkazem samostatné úspěšnosti!
Potenciálně sebevražedná ochota malých stran podpořit změny směrem k posílení většinových prvků však rozhodně neplatí pro zástupce protestních antiestablishmentových subjektů, především pak Babišova hnutí ANO, nacházejícího se co do voličské podpory dnes téměř na hranici mezi symbolickým vymezením střední a velké strany. Ostentativní odhodlanost Babišovy družiny dosáhnout změny volebního systému do Poslanecké sněmovny směrem k většinovému je logická nejen v kontextu dosavadních rétorických důrazů ve veřejném diskursu, kde se volání po volební reformě a přesvědčení o zaručené spáse zavedení "přímé volby poslanců" spojuje s antiestablishmentovými a především otevřeně antistranickými akcenty. Babišovci se tak touto deklarací ani tak nesnaží posílit svou pozici coby potenciálně velké strany v systému, schopné tak v krajním případě i samostatně vládnout, jako spíš naskočit na aktuální diskursivní tendence a snahu rozehrávat s nimi spojené sémantické obsahy v dostatečné intenzitě a také zvýraznit institucionální důsledky antistranických orgií, které v posledních měsících opanují nemalou část veřejnosti. Pokud politická reprezentace en bloc myslí debatu o změnách volebního systému vážně, měla by především zachovat vnitřní rozrůzněnost k motivacím k této snaze u jednotlivých aktérů, kde se snoubí účelové kalkuly s naivitou a frapantní neznalostí…
Je třeba již po stopadesáté opakovat se stejnou naléhavostí jeden a ten samý poukaz k zmíněnému tématu: žádná změna formální procedury realizace voleb nezaručuje pozitivní výsledek směrem k dosažení cílů, které si tvůrci této změny předsevzali. Jakkoliv stávající zákonná úprava voleb do Poslanecké sněmovny jistě zaslouží mnohé dílčí revize, není to ona, kdo zapříčiňuje zásadní problémy české politiky posledních let! Naopak, tyto problémy a krizové tendence mají původ ve stylu vládnutí, odvisícím od stavu, v němž se nacházejí relevantní zavedené strany! Jejich vnitřní rozklad a nedostatečné zakořenění ve společnosti způsobuje spirálovitý krizový vývoj a oslabování legitimity politických institucí, které rozhodně nebude oslabeno jejich formálně-procedurálními úpravami. Jestli myslí zavedené politické strany vážně hesla o nápravě české politiky, měly by začít samy u sebe! Je v tomto směru signifikantní, že žehrání na problémy koaličního vládnutí jsou více než prefabrikované, neboť za posledních 20 let v Česku ve skutečnosti žádná vláda nepadla čistě na základě odchodu malých stran z koalice. Příčinou pádů vlád byla naopak vždy krize v nejsilnější straně koalice: Sarajevským atentátem počínaje a aférou "Nagygate" konče… Jak by se tedy asi posílila vládní stabilita, kdyby taková strana vládla sama?...
Pokud jde o důsledky potenciální volební reformy v naznačeném směru v situaci rozkladu zavedených stran, nástupu ideově bezpohlavních protestních hnutí a zásadní proměně formátu stranického systému, tak světe div se neznamenaly by kvalitativní posun směrem ke koncentraci stranického spektra v parlamentu, nýbrž posílily by naopak fragmentaci spektra skrze favorizování protestních antiestablishmentových kandidátů, kteří by v jednomandátových obvodech bojovali o hlasy voličů čistě na vlastní pěst na základě charismatických a klientelistických pobídek bez jakékoliv, byť třeba alespoň formální snahy o celostátní stranickou "střechu" V současné situaci bychom se jen těžko nadáli koncentrace stranického spektra a jednobarevných většin ve Sněmovně. Důsledkem výše naznačeného scénáře by byla naopak Sněmovna, sestavená z 200 zcela nevyzpytatelných solitérů…
Na závěr nezbývá než doufat, že sobotní článek a silácké proklamace politických představitelů v něm obsažené jsou toliko pokusem o nejapný silvestrovský žert!


Autor je politolog

Povolební kolotoč aneb kdo si kopne do nejslabšího

20. prosince 2013 v 23:51 | Vladimír Hanáček
Zdá se, že povolební vyjednávání dospěla v předvečer vánočních svátku ke svému vrcholu a další proces formování nového vládního kabinetu bude charakterizován již jen dohadováním se o konkrétním personálním obsazení vlády, které však může ještě doznat zajímavých turbulencí v souvislosti s možnou neochotou prezidenta Miloše Zemana akceptovat konkrétní kandidáty na ministry a možným kompetenčním sporem. Uplynulých osm týdnů od předčasných sněmovních voleb tak zasluhuje drobnější reflexi, mající však charakter toliko ledabylé glosy, nikoliv systematické analýzy.
Je více než ilustrativní, že samotné vyjednávání o možné budoucí trojkoalici mezi formálně vítěznou ČSSD, fakticky vítězným hnutím ANO a relačně vítěznou KDU-ČSL je motivováno faktory, které téměř vůbec nesouvisí s intencí a ideálními vizemi zúčastněných aktérů, nýbrž je dáno prostým matematickým poměrem sil v nové Poslanecké sněmovně a ideologickou vzdáleností, rozuměj programovou blízkostí zúčastněných stran. Tak by to koneckonců mělo i v konsolidované parlamentní demokracii být a jde tedy o fakt navýsost potěšitelný. Svévole aktérů zdánlivě ustoupila do pozadí. Ne tak docela! Je o to víc paradoxní, že celkový kolorit povolebních vyjednávání a performace daných aktérů v jeho průběhu vykazují znaky, které jakoby pocházely z reality vzniklému poměru sil zcela vzdálené.
Vznikající trojkoalice vykazuje znaky, které podobné politické projekty v minulosti v České republice obvykle nevykazovaly. Je dosud nevídanou skutečností, aby koalici tvořily dvě téměř stejně silné politické strany, jejichž třetí partner je ovšem o poznání slabší. V minulosti obvyklá asymetrie mezi nejsilnější stranou koalice a dvěma malými partnery v koalici je tak nyní nahrazena asymetrií v obráceném gardu. Skutečnost juniorního postavení KDU-ČSL vůči svým koaličním partnerům je ještě navíc umocněna nejen dlouhodobou percepcí křesťanskodemokratické formace v českém stranickém systému ze strany politické konkurence, která nemá již od dob tzv. protikatolického boje po první světové válce daleko k pokusům o její symbolické deklasování coby živlu cizího společnosti, v níž působí, nýbrž taktéž s tím spojenou faktickou nevůlí potenciálních koaličních partnerů s touto stranou navazovat příliš hluboké spojenectví. Prakticky se pak tyto tendence projevují velmi těžce skrývaným, nebo možná naopak dokonce neskrývaným skřípěním zubů představitelů dvou nejsilnějších stran přistoupit na takovou formu dohody, jež by lidovcům zaručila důstojné a rovnoprávné postavení v koalici. ČSSD se chystala obejmout s KSČM a svou náruč jí otevřela dokořán dávno před volbami, přičemž v deseti krajích se toto objetí před rokem proměnilo ve střemhlavou mocenskou jízdu. Na koaliční spolupráci s komunisty však sociální demokraté nemohou přistoupit s ohledem na postoj hnutí ANO: jak by babišovci vysvětlili svým voličům-živnostníkům a drobným podnikatelům, že chtějí umožnit vládnutí straně, jejímž hlavním trumfem na cestě k deklarované socialistické společnosti je mj. zvyšování korporátních daní? Představitelé ANO by naopak rádi zasedli ve vládních lavicích společně s hnutím Úsvit Tomia Okamury, což je ovšem naopak latentní kombinace pro ČSSD: umožnit těmto tribunům dobrého českého lidu, bránícím jej před zvůli zlé politické (tedy i sociálnědemokratické) elity, "vymetat bordel" by totiž mohlo znamenat, že se s tímto "bordelem", resp. v jeho rámci "vymetou" i ty sociální skupiny, jejichž zájmy se sociální demokracie dlouhodobě cítí hájit… Obě strany tak musejí kousnout do kyselého jablka a chtě nechtě přistoupit na koaliční spolupráci s navrátivší se KDU-ČSL, což ovšem činí s bytostnou nevůlí, která vede ke zcela unikátním projevům vyjednávací strategie. Obě dominantní strany totiž zvolily přístup, jenž vycházel z logiky dvoustranné komunikace a ve vztahu k nejmenší straně trojkoalice systémem rozdávání milodarů.
ČSSD oznámila bezprostředně po volbách, že hodlá vyjednat trojkoalici na zmíněném půdorysu. Navzdory tomuto cíli však sociální demokraté od začátku jednají způsobem, jako kdyby se snažili lidovou stranu odsunout do opozice. Cílené otevírání sporných otázek, u nichž je apriori zřejmé, že antagonizují pozici obou stran, především pak agenda tzv. církevních restitucí, nastolovaná v polohách zcela překračujících bezprostřední politické zřetele včetně obsáhlých historizujících šablonovitých exkursů, sázejících na přetrvávající přítomnost hluboce zažitých "antiklerikálních" resentimentů české společnosti, by bylo možná pochopitelné před volbami coby snaha mobilizovat vlastní cílové voličské skupiny. V rámci snahy dobrat se povolebního konsensu však působí otevírání těchto otázek jako využití logiky ze zcela jiné situace. Obrazně řečeno, využít ve vyjednávání s potenciálním partnerem nabitý revolver rozhodně není standardní postup povolební negociace v parlamentní demokracii. ČSSD si tímto postupem sice pokouší kompenzovat zklamání z faktu, že vytoužená vládní většina s KSČM není k dispozici. V rámci daného poměru sil jde však o navýsost nelogický pokus zahájit majorizaci menšího koaličního partnera ještě v čase, než byl tento partner vůbec formalizován jakožto partner…
Hnutí ANO stálo bezprostředně po oznámení volebních výsledků v jiné pozici. Zdroje voličské legitimace a obsah užitého volebního apelu Babišova hnutí předurčoval tento subjekt do pozice nevyzpytatelného, ideově bezpohlavního a z hlediska systémových interakcí dosud nezúčastněného protestního aktéra. Tato pozice by obecně mohla znamenat potenciální izolaci a nemožnost kooperace s kteroukoliv zavedenou stranou. Vzhledem k svému volebnímu zisku se však ANO těžko mohlo v této pozici ocitnout. Jeho zmíněná vnitřní povaha se tak paradoxně stala výhodou a s Babišovým hnutím se začalo počítat jako s nezbytnou součástí budoucí vládní koalice. Na druhou stranu však nelze nevidět skutečnost, že vzhledem k výraznému voličskému "krvácení" pravicových stran a evidentnímu (např. dle ukazatelů volební geografie) přesunu bývalých pravicových voličů k ANO i vzhledem k jejím "podnikatelským" východiskům antiestablishmentového vymezení by mohla být spolupráce Babišova hnutí s levicovou ČSSD nikoliv bezproblémová. Trojkoaličního půdorysu tak mohlo ANO využít jako startovací platformy pro posilování vlastního vlivu skrze užší centristickou kooperaci s KDU-ČSL jako prostředku oslabení dominantního vlivu ČSSD a její programové agendy. Paradoxně však došlo k opačnému procesu. Představitelé hnutí ANO byli záhy po zahájení povolebních vyjednávání konfrontováni s faktem, že o mnoha důležitých otázkách, nastolovaných potenciálními partnery, nemají k dispozici vlastní formulovaný postoj a řešení, a tak je daleko efektivnější se konjunkturálně připojovat k požadavkům, které nastolují partneři. A silnější partner je z tohoto pohledu vždy atraktivnější, než "ocas" vznikající koalice. Tak došlo k zajímavé programové kongruenci mezi dvěma nejsilnějšími stranami za rozdělení vládních pašalíků, na něž zástupci obou subjektů lačně čekají. ČSSD prosadila do programové části návrhu koaliční smlouvy svoje vlastní priority bez ohledu na postoj potenciálních spojenců a po snižování daňové zátěže v podání makajících nepolitiků z ANO nezbylo ani vidu, ani slechu. Řídit stát jako firmu se totiž dá i dle bezprostředních potřeb, nikoliv na základě dlouhodobé vize, navíc vtělené do psaných programových formulací. Když se pak udivení křesťanští demokraté ozvali s námitkami jak vůči věcným prioritám koaliční smlouvy, tak vůči přípravě personálního obsazení nového kabinetu, byli oběma "Goliáši" vznikající koalice unisono ocejchováni jako "potížisté"… Tím se však těžko může stát někdo, kdo s vůlí nést odpovědnost za vládní politiku skrze vlastní účast předpokládá i možnost prosadit svoje vlastní priority. Spor o ministerstvo zemědělství, od něhož by dle zcela bezskrupulózních vyjádření koaličních partnerů měli být lidovci odstaveni na základě tautologického podezření z klientelismu a účelové manipulace orgány státní správy, přinesl obvinění z podezření ze střetu zájmů, přičemž jediným podkladem pro toto obvinění jsou křestní listy mnoha lidoveckých straníků… Takové jednání má asi podobnou pointu, jako kdyby si jistá žena brala dobrovolně jistého muže, o němž by již na svatbě prohlašovala, že jí nesmí přes práh, neboť se obává, aby jí neznásilnil…
Lidovci se tak bezprostředně poté, co zapili po tříleté pauze uskutečněný triumfální sněmovní návrat ocitli v situaci, kdy byli napřed veřejně označeni jako potenciální vládní strana, a když na tuto téměř vnucenou perspektivu přistoupili, dozvěděli se o sobě, že si nemají co vyskakovat. Členové strany, která si za téměř sto let svého pochodu dějinami této země zažila mnoho ponížení a falešných předsudků, by tak snadno mohli zpanikařit a začít zcela vážně zvažovat i motivy, které vůbec neodpovídají vzniklé politické situaci. Jedním z takových motivů je teze, že předchozí častá účast ve vládách znamená pro stranu automatický cejch politické prostitutky, a že tudíž uskutečnění vládní účasti na zmíněném půdorysu tuto hypotézu jenom utvrdí, což by mohlo pro stranu znamenat do budoucna existenční ohrožení. Je však navýsost nelogické předpokládat, že by se více než 300 tisíc voličů, kteří odevzdali lidové straně v nedávných volbách svůj hlas, rozhodlo volit stranu, u níž automaticky předpokládají, že by měla odejít do opozice. Z opozice se totiž jen těžko prosazují klíčové programové priority. Pokud v minulosti byla KDU-ČSL nahlížena podobnou optikou, tak to nebylo proto, že by jednoduše seděla ve vládních lavicích, nýbrž proto, že v nich seděla i v situaci, kdy nebyla s to (byť pokaždé z jiných důvodů) prosadit své klíčové programové cíle. O ty sice vůbec nejde těm, kteří se netají názorem, že KDU-ČSL nejen ve vládě, nýbrž i v parlamentu nemá co dělat, avšak je navýsost pošetilé se domnívat, že pretendenti podobných názorů nějakým způsobem ovlivňují bytí a nebytí této strany. Jestli se chtějí představitelé nějaké politické strany zcela utopit v pochybnostech a východiscích, připomínajících kulaté čtverce, nechť pozorně naslouchají demagogickým výlevům těch, kteří je nejen nikdy nevolili, ale nejradši by je viděli v horoucích peklech, a snaží se jim křečovitě vyhovět. Pokud by KDU-ČSL zvolila postup vládní neúčasti z obav před podobnými soudy, mohla by být paradoxně obviněna vlastními voliči z alibismu a nevůle prosazovat vlastní program. Lidovečtí činitelé naštěstí tomuto pokušení nepodlehli a zvolili odpovědný postup setrvání v jednání o vládě. Má-li se však KDU-ČSL stát součástí vládní sestavy, je třeba vehementně vyžadovat důstojné podmínky vlastního zastoupení, slibující prostor k prosazení vlastních priorit. Za výše uvedených podmínek totiž ani žádné nebezpečí přehlížení a případně obcházení ze strany koaličních partnerů na základě spolupráce s opozicí minimálně před ustavením vlády nehrozí. Pokud by k němu došlo v průběhu vládního působení, jde již o ryze věcné důvody a prokázanou neschopnost prosazovat svůj program, vedoucí KDU-ČSL k odchodu do opozice. Pravděpodobné řešení vládního uspořádání a ukončení kolotoče povolebních vyjednávání tak slibuje naplnění výše uvedeného scénáře. Okopávaná Bělobrádkova družina dokázala se ctí vybojovat perspektivní výchozí podmínky, na jejichž půdorysu je eventualita prosazení klíčových programových cílů KDU-ČSL více než pravděpodobná. Oběma koaličním partnerům je tak vyslán jasný signál: ponižovaný mladší bratříček na rozdíl od nich právě složil politickou zkoušku dospělosti!



Autor je politolog