Deset let poté aneb co nám zůstalo z Kalouska

8. listopadu 2013 v 23:02 | Vladimír Hanáček
Na dnešní den připadá 393. výročí bitvy na Bílé Hoře, což je výročí všeobecně známé. Jsou však rovněž další, méně známá a méně důležitá výročí, která si nepřipomínáme, ale která stojí za pozornost i s ohledem na skutečnost, že dnešek ovlivňují víc než ta vzdálenější. Jedno takové kulaté připadá i na dnešní den. Dnes je tomu totiž přesně deset let od chvíle, co byl na sjezdu v Ostravě zvolen novým předsedou KDU-ČSL Miroslav Kalousek. Využijme tedy této příležitosti ke krátké úvaze o tehdejší politické situaci a Kalouskově působení na postu předsedy strany, jejímž členem dnes již pátým rokem není. Autor těchto řádků, v době Kalouskova zvolení gymnazista, si neklade za cíl provést obsáhlou analýzu tehdejších politických reálií, ani vůči nim zaujmout kategorický postoj. Jakkoliv si dotčené období většina z nás dobře pamatuje, není to doba příliš vzdálená na to, abychom viděli její důsledky v dostatečně ostrém světle a všechny konsekvence mohli brát na zřetel. Tato úvaha by tedy měla mít charakter toliko průběžného dílčího zamyšlení nad zmíněnými skutečnostmi.
Zvolení Miroslava Kalouska, tehdejšího předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny, a porážka dosavadního lidoveckého předsedy Cyrila Svobody, místopředsedy vlády a ministra zahraničních věcí, byla pro mnohé pozorovatele překvapením. Překvapivé však bylo právě personální vsazení právě na Kalouska, netoliko už skutečnost, že se lidovci ani ne v polovině svého koaličního spoluvládnutí se sociální demokracií a Unií svobody pokusili přepřáhnout a zvolit nového předsedu. Koaliční spolupráce těchto stran byla značně ovlivněna kritickým postojem značné části veřejnosti k výsledkům vládního působení, paradoxně však ze zcela protichůdných důvodů. ČSSD nabídla roku 2002 voličům velmi štědré programové sliby, spojené se zvyšováním výdajů státního rozpočtu a míry přerozdělování. Následně pak přišly katastrofální povodně v létě 2002 a vláda se rozhodla čelit následkům povodní zvyšováním daní a do rozpočtu na rok 2003 vetkla předpokládaný schodek ve výši 111 miliard korun. Již začátkem roku 2003 tak z řad koaličních partnerů zaznívali hlasy po tom, aby se tomuto trendu jejich zástupci postavili. Navzdory této šíře přijímané kritice rozpočtové politiky vlády (pamětníci vzpomenou na téměř nadužívaný pojem "špidloperonismus"), v níž vynikali někteří vedoucí představitelé opoziční ODS, se Špidlova vláda rozhodla přijít v polovině roku 2003 s návrhem sady legislativních změn, které byly ve veřejné rozpravě označovány vzletným termínem: reforma veřejných financí… Proti těmto návrhům se pak masivně postavily odborové svazy, které označily reformu za nespravedlivou. Zcela unikátně působila skutečnost, že na demonstraci odborů před úřadem vlády hřímal tehdejší předseda ČMKOS senátor Milan Štěch proti návrhům, předkládaným jeho vlastní stranou… Tento vývoj jak známo dospěl v červnu roku 2004 k volebnímu debaklu ČSSD v prvních volbách do EP a následnému odchodu Vladimíra Špidly z čela vlády i své strany. To však následovalo až poté, co došlo v listopadu 2003 k již zmíněné výměně předsedy koaliční KDU-ČSL. Nově zvolený předseda, již tehdy obtížený kontroverzemi z dob jeho působení na ministerstvu obrany, které mu sice nikdy nebyly dokázány, ale které značně poškozovaly jeho veřejný obraz, se ohledně vize dalšího směřování své strany vyjádřil doslova tak, že si přeje, aby se KDU-ČSL profilovala jako "nesocialistická, křesťanská síla"… Tato slova pak získala v následujících měsících a letech jasné praktické obrysy a je třeba podotknout, že s nimi spojené asociace a následná realita se i v očích mnoha straníků významně lišily. Kalouskova vize takto definované alternativy mohla zcela nepochybně vycházet z ideových a hodnotových námětů, obsažených v dlouhodobém ideovém dokumentu KDU-ČSL, přijatém na hradeckém sjezdu roku 1997, který nese název Křesťanskodemokratická politika pro 21. století. Kalouskově vizi směřování strany, vtělené do politické praxe dalších tří let a vyjádřené v konkrétní podobě ve volebním programu KDU-ČSL roku 2006 jistě nelze upírat dílčí inspiraci a identičnost se zmiňovaným dokumentem v obecně deklarované hodnotové pozici. V tomto období totiž Miroslav Kalousek a jeho spojenci hovoří o svých vizích ještě téměř výlučně jako o realizaci sociálně-tržního hospodářství. Čert však v tomto případě tkví nejen v detailech, ale také v povaze politické reality a způsobu její percepce příslušnou společenskou základnou, k níž se strana obrací. Miroslav Kalousek zcela nepochybně dosáhl toho, že KDU-ČSL začala být v určité fázi vnímána jako strana nejen slabě loajální, ale nejpozději v době Grossovy aféry na sklonku zimy roku 2005 téměř jako strana opoziční. Lidovcům se tehdy podařila celá řada úspěchů, jako např. prosadit svou vlajkovou loď již od 90. let v podobě společného zdanění manželů a principiální postoj v kauze nákupu premiérova bytu by mohl tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL těžko kdo vyčítat. Fatální situace však nastala poté, co vzájemné vztahy vládní ČSSD s Kalouskem vedenými lidovci začaly být charakterizovány neskrývaně konkurenčním, až nesmiřitelným věcným střetem. Kalouskova strana se v druhé polovině roku 2005 fakticky ocitla v opozici vůči Paroubkově vládě, skrze níž sociální demokraté předložili do legislativního procesu některé radikálně levicové normy v podobě nového zákoníku práce, zákona o neziskových nemocnicích, novely zákona o církvích a náboženských společnostech a některé další. Ty pak protlačili Poslaneckou sněmovnou 111 člennou levicovou většinou s KSČM (v některých případech jim pomohli i někteří poslanci koaliční a v té době již ve stavu očekávání politické smrti se nacházející US-DEU). Miroslav Kalousek a jím vedená strana se vůči těmto normám stavěl odmítavě, jako i k řadě dalších vládních kroků (přisadil si např. i ve známé letní kauze zákroku policie na Czechteku…). Přítomnost nových dvou "ranařů" z ČSSD ve vedoucích vládních pozicích v podobě premiéra Paroubka a ministra zdravotnictví Ratha tento konfliktní vztah a jeho vnější vyjádření ještě umocňovala. KDU-ČSL se tak fakticky ocitla v programové a parlamentním hlasováním stvrzené opozici vůči sociálně demokratické vládě a jejímu vedení. Navzdory tomu však ve vládě až do konce jejího působení tři měsíce po sněmovních volbách roku 2006 zůstali tři lidovečtí ministři. Jedním z nich byl i Kalouskův předchůdce v čele strany Cyril Svoboda. Tato skutečnost sice naznačovala přetrvávající animozitu mezi těmito politiky a taktéž jistou vnitřní nejednotu lidovecké stranické elity, avšak celkovému obrazu strany v očích veřejnosti nijak neprospívala. O to závažnější pak byla volební performace v následujících sněmovních volbách. Ty se staly velkolepým koncepčním střetem mezi neoliberální pravicí v podání opoziční ODS s její programovou vlajkovou lodí v podobě tzv. modré šance a Paroubkovou ČSSD, která na démonizaci tohoto programu a varování před jeho následky postavila gro svého volebního sdělení, čímž se stala průkopníkem negativních volebních kampaní v ČR. Charakter voličské mobilizace a celková inklinace voličů přijmout pravo-levé duální schéma jako adekvátní vzorec své voličské profilace znamenala bezprecedentní volební posílení dvou nejsilnějších stran a jejich v součtu téměř dvoutřetinovou převahu hlasů nad ostatními stranami. Kalouskova KDU-ČSL měla paradoxně tu výhodu, že navzdory svému předchozímu vládnímu působení mohla pojmout své volební sdělení zcela izolovaně od dominantního pravo-levého střetu, stvrdit programově svou vlastní středovou identitu v socioekonomické rovině a pokusit se představit se jako "třetí" alternativa oběma nejsilnějším stranám právě v duchu Křesťanskodemokratické politiky pro 21. století a vizí zesnulého lidoveckého předsedy Josefa Luxe. Tato strategie by sice v dané dějinné situaci nepřinesla příliš hlasů nad rámec skalního lidoveckého elektorátu s ohledem na mobilizační potenciál obou nejsilnějších stran a převaze jejich programové agendy, ale to nic nemění na faktu, že by se KDU-ČSL podařilo úspěšně vyprofilovat jako svébytná alternativa obou dominantních pólů, což by otevíralo potenciál do budoucna. Kalouskem vedená strana však nezvolila takto definovanou obrannou volební strategii, ale pokusila se (a možná i úspěšně) participovat na volební strategii akviziční, avšak nikoliv vlastní strany, nýbrž politické konkurence v podobě ODS. Základní volební sdělení KDU-ČSL roku 2006 by se tak ústy Miroslava Kalouska dalo vyjádřit zhruba takto: "drazí voliči, volte ODS a modrou šanci, ať má co nejvíc mandátů, a my jí pak na základě podpory našich skalních voličů doplníme příslušnou sněmovní většinu"… Šlo tedy o svého druhu dobrovolné zbavení se politické subjektivity KDU-ČSL ze strany jejího předsedy! To se pak také reálně stalo, byť předpokládaná většina těchto dvou stran v Poslanecké sněmovně nevznikla a získána byla až po půl roce nejen za asistence třetího koaličního partnera v podobě SZ, ale též dvou "přeběhlíků" z řad ČSSD. Horší důsledky však mělo nejen formální koaliční spojenectví ODS a KDU-ČSL, ale také programová shoda na realizaci konkrétních opatření, vycházejících především z programu nejsilnější vládní strany. Volební program KDU-ČSL roku 2006 se sice v některých otázkách výrazně blížil cílům modré šance, avšak následně se lidovci podíleli ve vládě aktivně i na rozhodnutích, která v jejich programu obsažena nebyla! KDU-ČSL nikdy neměla v programu zavedení tzv. rovné daně (tedy jednotné sazby daně z příjmu fyzických osob), a už vůbec neměla v programu s tím spojené zrušení společného zdanění manželů! Toto opatření, které kdysi lidovci ve vládách s ČSSD prosadili, se jim tak ve vládě s ODS podařilo úspěšně demontovat… To už však bylo v době, kdy Miroslav Kalousek nebyl předsedou KDU-ČSL (mimochodem, jeho odstoupení po prazvláštním rozhodnutí souhlasu s účastí v menšinové vládě s ČSSD s podporou komunistů je sice zcela pochopitelné, nikdy se však již zřejmě nedozvíme, zda se skutečně jednalo o spontánní reakci na odpor řadových členů strany, či o chladnokrevně promyšlený Kalouskův mocenský tah…) a měl tak rozvázané ruce k tomu, aby své vládní angažmá mohl pojímat jako cestu k zformování svého vlastního stranického projektu, jenž pak již nijak nezakrýval Kalouskovu faktickou ideovou pozici, v řadě podstatných otázek se základními premisami křesťanskodemokratické politiky zcela neslučitelnou! Zároveň zůstává historickým paradoxem, že za všechny uvedené kroky, které Miroslav Kalousek ovlivnil osobně jako málokdo, nesla po volbách roku 2010 odpovědnost jeho bývalá strana, avšak on sám za ně "pykal" na postu ministra financí za jinou stranu, kterou sám sobě "porodil". A která byla ve volbách 2010 odměněna téměř 17% voličských hlasů…
Tato úvaha by však neměla skončit takto pesimisticky, resp. mohla by tak skončit, kdyby byla napsána o dva týdny dříve! Pod dojmem volebních výsledků z předminulé soboty však můžeme konstatovat, že reálie zde uváděné již zůstávají toliko vzdalující se minulostí a výtky k nim činěné, tedy alespoň doufejme, neodpovídají dnešní situaci a vyhlídkám do budoucna. Koneckonců jak říká staré lidové přísloví: kdo chce kam, pomozme mu tam! K spokojenosti všech zúčastněných…


Autor je politolog, od roku 2012 je členem KDU-ČSL


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama