Babiš sjednotitel

4. listopadu 2013 v 0:46 | Vladimír Hanáček
"Budu volit Babiše!", oznámil mi pár dní před volbami jeden známý a obrazně přitom tloukl pěstí do stolu. V kontextu situace i pod dojmem emocionálního náboje ve vyjádření bylo zřejmé, že toto konstatování by mohlo být doplněno například výrokem: "já jim ukážu!", jim, myšleno dosavadní politické reprezentaci, zástupcům zavedených stran. Hledat v tomto postoji nějakou pozitivní motivaci a snažit se jí vyvrátit skrze poukazy na charakter politického subjektu zvoucího se hnutí ANO skrze charakter jeho volebního apelu i personální obsazení, jakož i na kontroverze, spojené s veřejnou image lídra této formace v danou chvíli nemělo zcela žádný význam! Dotyčný zkrátka žádné pozitivní důvody k volbě Babiše neměl, pouze se snažil ventilovat svůj negativní postoj vůči dosavadní politické elitě a zklamání z výsledků její práce…
Bezprecedentní volební úspěch Babišova hnutí ANO, protestní antiestablishmentové formace, stavící toliko na využití negativních emocí a politických deziluzí velké části společnosti, spojené s antistranickými, či otevřeně antipolitickými náladami, se dá vysvětlit poukazem na mnoho aspektů a souvislostí (a jistě ještě bude k tomuto tématu v následujících měsících mnohé napsáno). Zde se však pokusím poukázat na jeden obecný societální faktor tohoto úspěchu, který víc než o kvalitách majitele Agrofertu hovoří spíš o skutečném frapantním selhání dosavadní politické reprezentace, především zástupců doposud relevantních stran na obou stranách spektra. Tímto aspektem je stav hlubokého rozdělení české společnosti na dva téměř neprolnutelné, socioekonomicky, sociokulturně, geograficky i identitárně zcela mimoběžné společenské segmenty. Toto rozdělení by sice mohlo být interpretováno jako přirozená sociální stratifikace moderní otevřené společnosti a politické vyjádření tohoto rozdělení v podobě vlivu a účinků dominantního socioekonomického pravolevého štěpení by mohlo být nahlíženo jako zdravé. Přesto však třeba poznamenat, že ono rozdělení nabylo v určitém stádiu vývoje podoby již přesahující standard "rozmanitosti v jednotě" a nabylo zcela patologických rozměrů! Veřejné důsledky tohoto rozdělení české společnosti pak byly významně ovlivněny reálnými sociálními problémy, ještě umocněnými "úspornou" politikou pravicové vlády v posledních třech letech. Je ironií vzniklé situace letošních říjnových sněmovních voleb, že se právě Andreji Babišovi a jeho hnutí podařilo nepřekročitelný příkop mezi oběma sociálními světy do značné míry zasypat a společnost paradoxně v důležité rovině sjednotit.
Jak vlastně vypadají ty dva neprostupné segmenty, o nichž je řeč? Ten první se dá v obecných charakteristikách definovat jako množinu mladších, vzdělanějších (tedy co do objektivně dosaženého vzdělání), bohatších, výkonnějších, kosmopolitně uvažujících a zahraničními zkušenostmi disponujících. Těch, kteří se subjektivně definují jako nositelé konstitutivních hodnot otevřenosti a tolerance, jakož i mravního dědictví období před rokem 1948 i étosu západních společností. Těch, kterým socioekonomický zájem vyšších vrstev namnoze splývá s morálními a kulturními výkony. Těch, kteří se cítí povoláni sami sebe vymezovat jako povolané a kompetentní rozhodovat o důležitých otázkách veřejného života. Těch, kteří soudí, mají potenciál vyrovnat se z totalitní minulostí. Těch, kteří v minulosti volili pravici (ODS a "pátou klouzavou stranu") a v letošní lednové prezidentské volbě Karla Schwarzenberga. Druhý segment se skládá z lidí staršího věku, s nižším dosaženým vzděláním i příjmem, pracujících především manuálně a orientovaných primárně na možnosti elementárního materiálního zajištění, nevnímajících kulturní a morální obsahy, spojené s vizí společenské transformace, jako pro sebe závazné a atraktivní, sociální kontakt omezující na užší okruh nejbližších v rámci místa, kde žijí, vnímající otázky minulosti jako pro sebe důležité toliko v rovině upevňování vlastní identity uzavřenosti a odmítání "transformačního" étosu, volících tradičně především levicové strany a v letošní prezidentské volbě Miloše Zemana.
V takto vymezených segmentech bychom jistě mohli úspěšně hledat, jak již bylo řečeno, standardní schéma sociální stratifikace, byť na rozdíl od západních společností modifikované specifickým postkomunistickým kontextem. Problém je však v tom, že vzájemná neprostupnost a izolovanost těchto segmentů byla dána "uměle" nastoleným charakterem veřejného diskurzu a s ním spojenými sebedefiničními schématy. Tato diskurzivní schémata byla nastavena specifickými způsoby černobílé stereotypizace, jíž lze poměrně snadno názorně ukázat právě na příkladu Andreje Babiše. Symbolem vzývaného úspěchu se v transformačním diskurzu 90. let stal obraz úspěšného podnikatele, jehož status byl vnějškově stvrzován skrze disponibilitu finančními prostředky a materiálními zdroji. V tomto schématu je miliardář Babiš dokonalým obrazem úspěšného podnikatele. Že jeho podnikatelská činnost je významně ovlivněna a formována jeho předchozím předlistopadovým politickým a ekonomickým zařazením a sociálním kapitálem s tím spojeným již není nijak výrazněji reflektováno, neboť by to narušovalo jednoduchý princip: úspěšný zámožný podnikatel patří do polistopadové, nikoliv do předlistopadové éry! Opačný tábor však nevyčítal "vítězům transformace" ani tak jejich materiální vzestup (jak je často s poukazem na údajnou závist uváděno), ale především neschopnost a neochotu přispět k tomu, aby se dotyční neocitli na lavici "poražených transformace", tj. těch, kteří v polistopadovém období zaznamenali významný regres své subjektivně chápané životní úrovně, či skrze ztrátu zaměstnání i reálnou pozici. Andrej Babiš má sice image úspěšného podnikatele pro jedny, ale taktéž "chlebodárce" pro druhé, tedy toho, kdo pro řadové pracující vytváří pracovní místa a zajišťuje jim slušný příjem. Babišova veřejná pozice tedy rozbíjí černobílá dichotomická schémata socioekonomického transformačního diskurzu. Totéž ovšem paradoxně platí i v rovině hodnotové. Hodnotová transformace české společnosti, důležitý to cíl pro značnou část příslušníků prvně jmenovaného segmentu, totiž vychází z představy antitetického charakteru polistopadového statu quo vůči předchozím poměrům. Česká společnost se dle těchto schémat musí vyrovnat s komunistickou minulostí skrze hlubokou duchovní katarzi, kterou umožní také pojmenování všeho, co čpí nánosem mravního nihilismu komunistické éry. Andrej Babiš, jenž je ve svazcích někdejší Státní bezpečnosti evidován jakožto agent, je tak nositelem stigmatu, které by z něho činilo v očích stoupenců této pozice příslušníka předchozích mravních deformací. Babišovi se však téměř 25 let po Listopadu podařilo toto vlastní osobní dědictví bagatelizovat nejen poukazem na dosaženou irelevanci této skutečnosti, danou časovým faktorem, kdy se naopak ústředním společenským problémem stává téma korupce (čímž oslovuje druhý výše jmenovaný segment), ale právě skrze ústřední motiv korupce coby výrazu mravního rozvratu společnosti navázat svoje působení v předchozím režimu na mravní téma. Za původce korupce jsou totiž pokládány mocenské struktury předchozího režimu, nikoliv ti, kteří režim ekonomicky řídili. Mravní rozvrat je tak především způsoben mocenskou praxí předlistopadového režimu, nikoliv jeho hospodářským výkonem, často uskutečňovaným "racionálními manažéry" tak říkajíc za zády komunistické nomenklatury. Babiš tak interpretuje svoje stranické zapojení v KSČ jako předpoklad získání významné manažérské zkušenosti, jíž může využít v tržní konkurenci a navíc takto zprostředkovaným ostentativním antipolitickým přístupem dnes odhalovat destruktivní fenomény zde způsobené, včetně korupce… A právě zde tkví největší tajemství Babišova "sjednocovacího" úspěchu: antipolitický akcent! Oba výše uvedené hermeticky oddělené segmenty společnosti totiž mají jednu věc společnou: oběma je vlastní depolitizovaná mentalita. První segment dosáhl pozoruhodné kombinace antipolitických hodnotových zacílení skrze pojímání politiky jako "souboje slušnosti s vulgaritou" či přímo "dobra se zlem" a zároveň v klíčových otázkách života společnosti ustrnul v postpolitické bažině vyloučení konfliktu skrze expertní rozhodnutí, zejména na úrovni "osvícených" nadnárodních institucí. Druhý segment naopak nedokázal přijmout základní premisu demokratické občanské kultury jako "vyměřování hodnot" a setrval na pozici prepolitické vize veřejného rozhodování coby ukájení bezprostředních potřeb… Oba postoje jsou však ideální živnou půdou pro nástup antipolitického protestního apelu. Pokud dnes kroutíme hlavou nad tím, že Babišovo hnutí je prvním politickým subjektem, který ve sněmovních volbách zvítězil stejně tak v rezidenčním satelitním okrese Praha-východ, jako v socioekonomicky periferním, "sudetském" a vysokou nezaměstnaností postiženém okrese Most, je tomu tak především z výše uvedených příčin…
Je navýsost smutným zjištěním, že představitelé zavedených politických stran dotáhli svou politickou strategii, charakterizovanou vypjatou majoritní logikou rozhodování a "nulovou tolerancí" i reálná rozhodnutí takto činěná do stavu neprostupného rozdělení společnosti a posílili vidění skutečnosti, kde se příslušníci jednotlivých segmentů pohybují ve zcela jiných mentálních dimenzích bez možnosti jakékoliv empatie a vzájemného porozumění a častují se nejhoršími nálepkami společenských škůdců, ohrožujících její reálnou existenci! Je navýsost smutné, že tím, komu se tento příkop následně podaří částečně zacelit je právě protagonista vypjatě antipolitického protestního sdělení, navíc člověk s komunistickou minulostí a kontroverzní pověstí v rámci hospodářské sféry…
Avšak tato situace je ve skutečnosti možná i novou výzvou a novým začátkem, aby si představitelé zavedených stran dokázali uvědomit svou vrchovatou odpovědnost za osud naší země a jejích obyvatel a přispěli posílením konsensuální logiky rozhodování vzájemnému porozumění a sjednocování naší společnosti!



Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama