Listopad 2013

Deset let poté aneb co nám zůstalo z Kalouska

8. listopadu 2013 v 23:02 | Vladimír Hanáček
Na dnešní den připadá 393. výročí bitvy na Bílé Hoře, což je výročí všeobecně známé. Jsou však rovněž další, méně známá a méně důležitá výročí, která si nepřipomínáme, ale která stojí za pozornost i s ohledem na skutečnost, že dnešek ovlivňují víc než ta vzdálenější. Jedno takové kulaté připadá i na dnešní den. Dnes je tomu totiž přesně deset let od chvíle, co byl na sjezdu v Ostravě zvolen novým předsedou KDU-ČSL Miroslav Kalousek. Využijme tedy této příležitosti ke krátké úvaze o tehdejší politické situaci a Kalouskově působení na postu předsedy strany, jejímž členem dnes již pátým rokem není. Autor těchto řádků, v době Kalouskova zvolení gymnazista, si neklade za cíl provést obsáhlou analýzu tehdejších politických reálií, ani vůči nim zaujmout kategorický postoj. Jakkoliv si dotčené období většina z nás dobře pamatuje, není to doba příliš vzdálená na to, abychom viděli její důsledky v dostatečně ostrém světle a všechny konsekvence mohli brát na zřetel. Tato úvaha by tedy měla mít charakter toliko průběžného dílčího zamyšlení nad zmíněnými skutečnostmi.
Zvolení Miroslava Kalouska, tehdejšího předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny, a porážka dosavadního lidoveckého předsedy Cyrila Svobody, místopředsedy vlády a ministra zahraničních věcí, byla pro mnohé pozorovatele překvapením. Překvapivé však bylo právě personální vsazení právě na Kalouska, netoliko už skutečnost, že se lidovci ani ne v polovině svého koaličního spoluvládnutí se sociální demokracií a Unií svobody pokusili přepřáhnout a zvolit nového předsedu. Koaliční spolupráce těchto stran byla značně ovlivněna kritickým postojem značné části veřejnosti k výsledkům vládního působení, paradoxně však ze zcela protichůdných důvodů. ČSSD nabídla roku 2002 voličům velmi štědré programové sliby, spojené se zvyšováním výdajů státního rozpočtu a míry přerozdělování. Následně pak přišly katastrofální povodně v létě 2002 a vláda se rozhodla čelit následkům povodní zvyšováním daní a do rozpočtu na rok 2003 vetkla předpokládaný schodek ve výši 111 miliard korun. Již začátkem roku 2003 tak z řad koaličních partnerů zaznívali hlasy po tom, aby se tomuto trendu jejich zástupci postavili. Navzdory této šíře přijímané kritice rozpočtové politiky vlády (pamětníci vzpomenou na téměř nadužívaný pojem "špidloperonismus"), v níž vynikali někteří vedoucí představitelé opoziční ODS, se Špidlova vláda rozhodla přijít v polovině roku 2003 s návrhem sady legislativních změn, které byly ve veřejné rozpravě označovány vzletným termínem: reforma veřejných financí… Proti těmto návrhům se pak masivně postavily odborové svazy, které označily reformu za nespravedlivou. Zcela unikátně působila skutečnost, že na demonstraci odborů před úřadem vlády hřímal tehdejší předseda ČMKOS senátor Milan Štěch proti návrhům, předkládaným jeho vlastní stranou… Tento vývoj jak známo dospěl v červnu roku 2004 k volebnímu debaklu ČSSD v prvních volbách do EP a následnému odchodu Vladimíra Špidly z čela vlády i své strany. To však následovalo až poté, co došlo v listopadu 2003 k již zmíněné výměně předsedy koaliční KDU-ČSL. Nově zvolený předseda, již tehdy obtížený kontroverzemi z dob jeho působení na ministerstvu obrany, které mu sice nikdy nebyly dokázány, ale které značně poškozovaly jeho veřejný obraz, se ohledně vize dalšího směřování své strany vyjádřil doslova tak, že si přeje, aby se KDU-ČSL profilovala jako "nesocialistická, křesťanská síla"… Tato slova pak získala v následujících měsících a letech jasné praktické obrysy a je třeba podotknout, že s nimi spojené asociace a následná realita se i v očích mnoha straníků významně lišily. Kalouskova vize takto definované alternativy mohla zcela nepochybně vycházet z ideových a hodnotových námětů, obsažených v dlouhodobém ideovém dokumentu KDU-ČSL, přijatém na hradeckém sjezdu roku 1997, který nese název Křesťanskodemokratická politika pro 21. století. Kalouskově vizi směřování strany, vtělené do politické praxe dalších tří let a vyjádřené v konkrétní podobě ve volebním programu KDU-ČSL roku 2006 jistě nelze upírat dílčí inspiraci a identičnost se zmiňovaným dokumentem v obecně deklarované hodnotové pozici. V tomto období totiž Miroslav Kalousek a jeho spojenci hovoří o svých vizích ještě téměř výlučně jako o realizaci sociálně-tržního hospodářství. Čert však v tomto případě tkví nejen v detailech, ale také v povaze politické reality a způsobu její percepce příslušnou společenskou základnou, k níž se strana obrací. Miroslav Kalousek zcela nepochybně dosáhl toho, že KDU-ČSL začala být v určité fázi vnímána jako strana nejen slabě loajální, ale nejpozději v době Grossovy aféry na sklonku zimy roku 2005 téměř jako strana opoziční. Lidovcům se tehdy podařila celá řada úspěchů, jako např. prosadit svou vlajkovou loď již od 90. let v podobě společného zdanění manželů a principiální postoj v kauze nákupu premiérova bytu by mohl tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL těžko kdo vyčítat. Fatální situace však nastala poté, co vzájemné vztahy vládní ČSSD s Kalouskem vedenými lidovci začaly být charakterizovány neskrývaně konkurenčním, až nesmiřitelným věcným střetem. Kalouskova strana se v druhé polovině roku 2005 fakticky ocitla v opozici vůči Paroubkově vládě, skrze níž sociální demokraté předložili do legislativního procesu některé radikálně levicové normy v podobě nového zákoníku práce, zákona o neziskových nemocnicích, novely zákona o církvích a náboženských společnostech a některé další. Ty pak protlačili Poslaneckou sněmovnou 111 člennou levicovou většinou s KSČM (v některých případech jim pomohli i někteří poslanci koaliční a v té době již ve stavu očekávání politické smrti se nacházející US-DEU). Miroslav Kalousek a jím vedená strana se vůči těmto normám stavěl odmítavě, jako i k řadě dalších vládních kroků (přisadil si např. i ve známé letní kauze zákroku policie na Czechteku…). Přítomnost nových dvou "ranařů" z ČSSD ve vedoucích vládních pozicích v podobě premiéra Paroubka a ministra zdravotnictví Ratha tento konfliktní vztah a jeho vnější vyjádření ještě umocňovala. KDU-ČSL se tak fakticky ocitla v programové a parlamentním hlasováním stvrzené opozici vůči sociálně demokratické vládě a jejímu vedení. Navzdory tomu však ve vládě až do konce jejího působení tři měsíce po sněmovních volbách roku 2006 zůstali tři lidovečtí ministři. Jedním z nich byl i Kalouskův předchůdce v čele strany Cyril Svoboda. Tato skutečnost sice naznačovala přetrvávající animozitu mezi těmito politiky a taktéž jistou vnitřní nejednotu lidovecké stranické elity, avšak celkovému obrazu strany v očích veřejnosti nijak neprospívala. O to závažnější pak byla volební performace v následujících sněmovních volbách. Ty se staly velkolepým koncepčním střetem mezi neoliberální pravicí v podání opoziční ODS s její programovou vlajkovou lodí v podobě tzv. modré šance a Paroubkovou ČSSD, která na démonizaci tohoto programu a varování před jeho následky postavila gro svého volebního sdělení, čímž se stala průkopníkem negativních volebních kampaní v ČR. Charakter voličské mobilizace a celková inklinace voličů přijmout pravo-levé duální schéma jako adekvátní vzorec své voličské profilace znamenala bezprecedentní volební posílení dvou nejsilnějších stran a jejich v součtu téměř dvoutřetinovou převahu hlasů nad ostatními stranami. Kalouskova KDU-ČSL měla paradoxně tu výhodu, že navzdory svému předchozímu vládnímu působení mohla pojmout své volební sdělení zcela izolovaně od dominantního pravo-levého střetu, stvrdit programově svou vlastní středovou identitu v socioekonomické rovině a pokusit se představit se jako "třetí" alternativa oběma nejsilnějším stranám právě v duchu Křesťanskodemokratické politiky pro 21. století a vizí zesnulého lidoveckého předsedy Josefa Luxe. Tato strategie by sice v dané dějinné situaci nepřinesla příliš hlasů nad rámec skalního lidoveckého elektorátu s ohledem na mobilizační potenciál obou nejsilnějších stran a převaze jejich programové agendy, ale to nic nemění na faktu, že by se KDU-ČSL podařilo úspěšně vyprofilovat jako svébytná alternativa obou dominantních pólů, což by otevíralo potenciál do budoucna. Kalouskem vedená strana však nezvolila takto definovanou obrannou volební strategii, ale pokusila se (a možná i úspěšně) participovat na volební strategii akviziční, avšak nikoliv vlastní strany, nýbrž politické konkurence v podobě ODS. Základní volební sdělení KDU-ČSL roku 2006 by se tak ústy Miroslava Kalouska dalo vyjádřit zhruba takto: "drazí voliči, volte ODS a modrou šanci, ať má co nejvíc mandátů, a my jí pak na základě podpory našich skalních voličů doplníme příslušnou sněmovní většinu"… Šlo tedy o svého druhu dobrovolné zbavení se politické subjektivity KDU-ČSL ze strany jejího předsedy! To se pak také reálně stalo, byť předpokládaná většina těchto dvou stran v Poslanecké sněmovně nevznikla a získána byla až po půl roce nejen za asistence třetího koaličního partnera v podobě SZ, ale též dvou "přeběhlíků" z řad ČSSD. Horší důsledky však mělo nejen formální koaliční spojenectví ODS a KDU-ČSL, ale také programová shoda na realizaci konkrétních opatření, vycházejících především z programu nejsilnější vládní strany. Volební program KDU-ČSL roku 2006 se sice v některých otázkách výrazně blížil cílům modré šance, avšak následně se lidovci podíleli ve vládě aktivně i na rozhodnutích, která v jejich programu obsažena nebyla! KDU-ČSL nikdy neměla v programu zavedení tzv. rovné daně (tedy jednotné sazby daně z příjmu fyzických osob), a už vůbec neměla v programu s tím spojené zrušení společného zdanění manželů! Toto opatření, které kdysi lidovci ve vládách s ČSSD prosadili, se jim tak ve vládě s ODS podařilo úspěšně demontovat… To už však bylo v době, kdy Miroslav Kalousek nebyl předsedou KDU-ČSL (mimochodem, jeho odstoupení po prazvláštním rozhodnutí souhlasu s účastí v menšinové vládě s ČSSD s podporou komunistů je sice zcela pochopitelné, nikdy se však již zřejmě nedozvíme, zda se skutečně jednalo o spontánní reakci na odpor řadových členů strany, či o chladnokrevně promyšlený Kalouskův mocenský tah…) a měl tak rozvázané ruce k tomu, aby své vládní angažmá mohl pojímat jako cestu k zformování svého vlastního stranického projektu, jenž pak již nijak nezakrýval Kalouskovu faktickou ideovou pozici, v řadě podstatných otázek se základními premisami křesťanskodemokratické politiky zcela neslučitelnou! Zároveň zůstává historickým paradoxem, že za všechny uvedené kroky, které Miroslav Kalousek ovlivnil osobně jako málokdo, nesla po volbách roku 2010 odpovědnost jeho bývalá strana, avšak on sám za ně "pykal" na postu ministra financí za jinou stranu, kterou sám sobě "porodil". A která byla ve volbách 2010 odměněna téměř 17% voličských hlasů…
Tato úvaha by však neměla skončit takto pesimisticky, resp. mohla by tak skončit, kdyby byla napsána o dva týdny dříve! Pod dojmem volebních výsledků z předminulé soboty však můžeme konstatovat, že reálie zde uváděné již zůstávají toliko vzdalující se minulostí a výtky k nim činěné, tedy alespoň doufejme, neodpovídají dnešní situaci a vyhlídkám do budoucna. Koneckonců jak říká staré lidové přísloví: kdo chce kam, pomozme mu tam! K spokojenosti všech zúčastněných…


Autor je politolog, od roku 2012 je členem KDU-ČSL



Babiš sjednotitel

4. listopadu 2013 v 0:46 | Vladimír Hanáček
"Budu volit Babiše!", oznámil mi pár dní před volbami jeden známý a obrazně přitom tloukl pěstí do stolu. V kontextu situace i pod dojmem emocionálního náboje ve vyjádření bylo zřejmé, že toto konstatování by mohlo být doplněno například výrokem: "já jim ukážu!", jim, myšleno dosavadní politické reprezentaci, zástupcům zavedených stran. Hledat v tomto postoji nějakou pozitivní motivaci a snažit se jí vyvrátit skrze poukazy na charakter politického subjektu zvoucího se hnutí ANO skrze charakter jeho volebního apelu i personální obsazení, jakož i na kontroverze, spojené s veřejnou image lídra této formace v danou chvíli nemělo zcela žádný význam! Dotyčný zkrátka žádné pozitivní důvody k volbě Babiše neměl, pouze se snažil ventilovat svůj negativní postoj vůči dosavadní politické elitě a zklamání z výsledků její práce…
Bezprecedentní volební úspěch Babišova hnutí ANO, protestní antiestablishmentové formace, stavící toliko na využití negativních emocí a politických deziluzí velké části společnosti, spojené s antistranickými, či otevřeně antipolitickými náladami, se dá vysvětlit poukazem na mnoho aspektů a souvislostí (a jistě ještě bude k tomuto tématu v následujících měsících mnohé napsáno). Zde se však pokusím poukázat na jeden obecný societální faktor tohoto úspěchu, který víc než o kvalitách majitele Agrofertu hovoří spíš o skutečném frapantním selhání dosavadní politické reprezentace, především zástupců doposud relevantních stran na obou stranách spektra. Tímto aspektem je stav hlubokého rozdělení české společnosti na dva téměř neprolnutelné, socioekonomicky, sociokulturně, geograficky i identitárně zcela mimoběžné společenské segmenty. Toto rozdělení by sice mohlo být interpretováno jako přirozená sociální stratifikace moderní otevřené společnosti a politické vyjádření tohoto rozdělení v podobě vlivu a účinků dominantního socioekonomického pravolevého štěpení by mohlo být nahlíženo jako zdravé. Přesto však třeba poznamenat, že ono rozdělení nabylo v určitém stádiu vývoje podoby již přesahující standard "rozmanitosti v jednotě" a nabylo zcela patologických rozměrů! Veřejné důsledky tohoto rozdělení české společnosti pak byly významně ovlivněny reálnými sociálními problémy, ještě umocněnými "úspornou" politikou pravicové vlády v posledních třech letech. Je ironií vzniklé situace letošních říjnových sněmovních voleb, že se právě Andreji Babišovi a jeho hnutí podařilo nepřekročitelný příkop mezi oběma sociálními světy do značné míry zasypat a společnost paradoxně v důležité rovině sjednotit.
Jak vlastně vypadají ty dva neprostupné segmenty, o nichž je řeč? Ten první se dá v obecných charakteristikách definovat jako množinu mladších, vzdělanějších (tedy co do objektivně dosaženého vzdělání), bohatších, výkonnějších, kosmopolitně uvažujících a zahraničními zkušenostmi disponujících. Těch, kteří se subjektivně definují jako nositelé konstitutivních hodnot otevřenosti a tolerance, jakož i mravního dědictví období před rokem 1948 i étosu západních společností. Těch, kterým socioekonomický zájem vyšších vrstev namnoze splývá s morálními a kulturními výkony. Těch, kteří se cítí povoláni sami sebe vymezovat jako povolané a kompetentní rozhodovat o důležitých otázkách veřejného života. Těch, kteří soudí, mají potenciál vyrovnat se z totalitní minulostí. Těch, kteří v minulosti volili pravici (ODS a "pátou klouzavou stranu") a v letošní lednové prezidentské volbě Karla Schwarzenberga. Druhý segment se skládá z lidí staršího věku, s nižším dosaženým vzděláním i příjmem, pracujících především manuálně a orientovaných primárně na možnosti elementárního materiálního zajištění, nevnímajících kulturní a morální obsahy, spojené s vizí společenské transformace, jako pro sebe závazné a atraktivní, sociální kontakt omezující na užší okruh nejbližších v rámci místa, kde žijí, vnímající otázky minulosti jako pro sebe důležité toliko v rovině upevňování vlastní identity uzavřenosti a odmítání "transformačního" étosu, volících tradičně především levicové strany a v letošní prezidentské volbě Miloše Zemana.
V takto vymezených segmentech bychom jistě mohli úspěšně hledat, jak již bylo řečeno, standardní schéma sociální stratifikace, byť na rozdíl od západních společností modifikované specifickým postkomunistickým kontextem. Problém je však v tom, že vzájemná neprostupnost a izolovanost těchto segmentů byla dána "uměle" nastoleným charakterem veřejného diskurzu a s ním spojenými sebedefiničními schématy. Tato diskurzivní schémata byla nastavena specifickými způsoby černobílé stereotypizace, jíž lze poměrně snadno názorně ukázat právě na příkladu Andreje Babiše. Symbolem vzývaného úspěchu se v transformačním diskurzu 90. let stal obraz úspěšného podnikatele, jehož status byl vnějškově stvrzován skrze disponibilitu finančními prostředky a materiálními zdroji. V tomto schématu je miliardář Babiš dokonalým obrazem úspěšného podnikatele. Že jeho podnikatelská činnost je významně ovlivněna a formována jeho předchozím předlistopadovým politickým a ekonomickým zařazením a sociálním kapitálem s tím spojeným již není nijak výrazněji reflektováno, neboť by to narušovalo jednoduchý princip: úspěšný zámožný podnikatel patří do polistopadové, nikoliv do předlistopadové éry! Opačný tábor však nevyčítal "vítězům transformace" ani tak jejich materiální vzestup (jak je často s poukazem na údajnou závist uváděno), ale především neschopnost a neochotu přispět k tomu, aby se dotyční neocitli na lavici "poražených transformace", tj. těch, kteří v polistopadovém období zaznamenali významný regres své subjektivně chápané životní úrovně, či skrze ztrátu zaměstnání i reálnou pozici. Andrej Babiš má sice image úspěšného podnikatele pro jedny, ale taktéž "chlebodárce" pro druhé, tedy toho, kdo pro řadové pracující vytváří pracovní místa a zajišťuje jim slušný příjem. Babišova veřejná pozice tedy rozbíjí černobílá dichotomická schémata socioekonomického transformačního diskurzu. Totéž ovšem paradoxně platí i v rovině hodnotové. Hodnotová transformace české společnosti, důležitý to cíl pro značnou část příslušníků prvně jmenovaného segmentu, totiž vychází z představy antitetického charakteru polistopadového statu quo vůči předchozím poměrům. Česká společnost se dle těchto schémat musí vyrovnat s komunistickou minulostí skrze hlubokou duchovní katarzi, kterou umožní také pojmenování všeho, co čpí nánosem mravního nihilismu komunistické éry. Andrej Babiš, jenž je ve svazcích někdejší Státní bezpečnosti evidován jakožto agent, je tak nositelem stigmatu, které by z něho činilo v očích stoupenců této pozice příslušníka předchozích mravních deformací. Babišovi se však téměř 25 let po Listopadu podařilo toto vlastní osobní dědictví bagatelizovat nejen poukazem na dosaženou irelevanci této skutečnosti, danou časovým faktorem, kdy se naopak ústředním společenským problémem stává téma korupce (čímž oslovuje druhý výše jmenovaný segment), ale právě skrze ústřední motiv korupce coby výrazu mravního rozvratu společnosti navázat svoje působení v předchozím režimu na mravní téma. Za původce korupce jsou totiž pokládány mocenské struktury předchozího režimu, nikoliv ti, kteří režim ekonomicky řídili. Mravní rozvrat je tak především způsoben mocenskou praxí předlistopadového režimu, nikoliv jeho hospodářským výkonem, často uskutečňovaným "racionálními manažéry" tak říkajíc za zády komunistické nomenklatury. Babiš tak interpretuje svoje stranické zapojení v KSČ jako předpoklad získání významné manažérské zkušenosti, jíž může využít v tržní konkurenci a navíc takto zprostředkovaným ostentativním antipolitickým přístupem dnes odhalovat destruktivní fenomény zde způsobené, včetně korupce… A právě zde tkví největší tajemství Babišova "sjednocovacího" úspěchu: antipolitický akcent! Oba výše uvedené hermeticky oddělené segmenty společnosti totiž mají jednu věc společnou: oběma je vlastní depolitizovaná mentalita. První segment dosáhl pozoruhodné kombinace antipolitických hodnotových zacílení skrze pojímání politiky jako "souboje slušnosti s vulgaritou" či přímo "dobra se zlem" a zároveň v klíčových otázkách života společnosti ustrnul v postpolitické bažině vyloučení konfliktu skrze expertní rozhodnutí, zejména na úrovni "osvícených" nadnárodních institucí. Druhý segment naopak nedokázal přijmout základní premisu demokratické občanské kultury jako "vyměřování hodnot" a setrval na pozici prepolitické vize veřejného rozhodování coby ukájení bezprostředních potřeb… Oba postoje jsou však ideální živnou půdou pro nástup antipolitického protestního apelu. Pokud dnes kroutíme hlavou nad tím, že Babišovo hnutí je prvním politickým subjektem, který ve sněmovních volbách zvítězil stejně tak v rezidenčním satelitním okrese Praha-východ, jako v socioekonomicky periferním, "sudetském" a vysokou nezaměstnaností postiženém okrese Most, je tomu tak především z výše uvedených příčin…
Je navýsost smutným zjištěním, že představitelé zavedených politických stran dotáhli svou politickou strategii, charakterizovanou vypjatou majoritní logikou rozhodování a "nulovou tolerancí" i reálná rozhodnutí takto činěná do stavu neprostupného rozdělení společnosti a posílili vidění skutečnosti, kde se příslušníci jednotlivých segmentů pohybují ve zcela jiných mentálních dimenzích bez možnosti jakékoliv empatie a vzájemného porozumění a častují se nejhoršími nálepkami společenských škůdců, ohrožujících její reálnou existenci! Je navýsost smutné, že tím, komu se tento příkop následně podaří částečně zacelit je právě protagonista vypjatě antipolitického protestního sdělení, navíc člověk s komunistickou minulostí a kontroverzní pověstí v rámci hospodářské sféry…
Avšak tato situace je ve skutečnosti možná i novou výzvou a novým začátkem, aby si představitelé zavedených stran dokázali uvědomit svou vrchovatou odpovědnost za osud naší země a jejích obyvatel a přispěli posílením konsensuální logiky rozhodování vzájemnému porozumění a sjednocování naší společnosti!



Autor je politolog