Výsledky voleb den poté

28. října 2013 v 0:19 | Vladimír Hanáček
Dříve než se rozběhnou jistě bouřlivá vyjednávání o podobě budoucího vládně-opozičního uspořádání a poměrech v nové Poslanecké sněmovně mezi zúčastněnými stranami (a možná i uvnitř jich samotných, tedy alespoň některých…), je jistě radno zamyslet se nad zásadními zjištěními, která jsou z průběhu předvolebního období a výsledků voleb na první pohled evidentní, a vyvodit z nich některé dispozice pro nastavení operativního pole politických aktérů v rámci povolebního vyjednávání. V rámci těchto úvah se dotýkáme podstatných skutečností, ovlivňující povahu a vývojové perspektivy českého stranického systému.
Letošní volby přinesly výsledky, které znamenají bezprecedentní znásobení počtu relevantních aktérů systému: sedm subjektů. Tento počet je nejvyšší od roku 1992, kdy do tehdejší ČNR proniklo osm formací. Zvýšený stupeň fragmentace stranického spektra v Poslanecké sněmovně tak výrazně násobí variabilitu potenciálních koaličních vazeb, a to navzdory tomu, že zde poprvé v historii neexistuje potenciální dvoučlenná koalice, jež by disponovala většinou. Nový formát stranického systému je tak z hlediska numerického kritéria možno klasifikovat jako třídu extrémního pluralismu dle přístupu klasika politické vědy Giovanni Sartoriho. Z hlediska účinků takto nastaveného formátu vůči potenciální evoluci systémového mechanismu směrem k sartoriánskému typu polarizovaného pluralismu je tato skutečnost ještě posilována faktem, že je zde s největší pravděpodobností možno dohledat dvoustrannou opozici v podobě izolovaných, systémově odcizených subjektů. Těmito krajními póly jsou KSČM na jedné a Okamurův Úsvit přímé demokracie na druhé straně lineární osy. V obou případech jde hovořit o deklarovaném téměř nulovém koaličním potenciálu, resp. přijatelné spolupráci pouze se stranami, s nimiž tyto subjekty netvoří většinu. Individuální analýzu těchto subjektů a stupeň jejich systémové konformity zde nyní ponechme stranou. Tato volbami nastavená predispozice v praxi znamená, že se výrazně smršťuje vymezení prostoru, v němž ostatní aktéři v rámci nastavování nového vládně-opozičního uspořádání mohou operovat.
Tato skutečnost je významně ovlivněna druhým zásadním poznatkem, vyvěrajících s výsledků letošních voleb. Tím je skutečnost, že pravolevé socioekonomické štěpení, které nejpozději od roku 1996 nejvýznamněji ovlivňovalo výstup voleb a ustavení systémového formátu, jakož i evoluce mechanismu stranického systému, je nyní suspendováno ve prospěch alternativní osy: zavedené strany vs. protestní hnutí. Takto se paradoxně na jedné lodi ocitají všechny zavedené, dosud sněmovní či opětovně sněmovní strany, a to bez ohledu na jejich ideovou pozici na zmiňované pravolevé socioekonomické ose, a jejich hlavními konkurenty se stávají dva nové, výrazně personalizované protestní subjekty, které však svou vnitřní povahou a vnější sebeprezentací netvoří homogenní skupinu. ČSSD, která zaznamenala v letošních sněmovních volbách nejhorší výsledek od roku 1992, se nepodařilo zužitkovat předchozí dominantní opoziční úlohu vůči mezi občany značně neoblíbené pravicové vládě a jejím stranám a vyhrát volby výraznějším výsledkem. Nestalo se tak mj. i proto, že představitelé ČSSD si včas neuvědomili, že soutěžení podél pravolevé socioekonomické osy nemůže být v danou chvíli úspěšná akviziční volební strategie. Pravicové strany bývalé vládní koalice pak se pak octly v těžké defenzivě a konstruovaly svůj volební apel toliko skrze snahu uhájit vlastní smysl existence. Podobná situace nemohla v atmosféře posilujícího se nesouhlasu s dosavadní politickou reprezentací en block skončit jinak, než výrazným nárůstem preferencí Babišova hnutí ANO. Tento subjekt, jenž lze beze vší nadsázky označit za faktického vítěze voleb, představuje zvláštní entitu, o jejímž potenciálním zapojení do vládního projektu nelze dopředu vůbec spekulovat. Ambivalentní vztah zavedených stran vůči Babišovu antiestablishmentovému projektu, charakterizovaný oscilováním mezi ochotou připustit nějakou formu spolupráce a Babišovou veřejnou démonizací, může skončit ustavením úspěšné většinové koalice. Logika zformování podobného koaličního půdorysu je však zcela nezřejmá, a ve skutečnosti možnosti ustavení takových vládně-opozičních vztahů v rámci množiny zbývajících stran mimo dva výše zmiňované krajní póly, které by mohly být příslibem pozitivnějšího vývoje stranického systému do budoucna, spíše omezuje. Babišovo hnutí je totiž i při přimhouření obou očí jen stěží identifikovatelné dle jiných identifikačních měřítek, než jaké představuje výše zmíněné štěpení zavedené strany vs. protestní hnutí. Pokoušet se tento subjekt identifikovat na základě doposud dominantní pravolevé socioekonomické osy, kterou radno nahlížet jako normativně nejsilnější nástroj budoucí strukturace stranického systému, je poněkud morbidní úsilí… Z tohoto hlediska se zcela ztrácí jako principiální, tak věcné důvody pro to, aby pravá či levá strana spektra spolupracovala s Babišovým hnutím coby adekvátním spojencem, jenž by umožnil zachovat pravolevou osu v dominantní pozici, určující povahu a směr stranické soutěže a od ní odvozenou alternaci u moci. Vzhledem k vnitřnímu charakteru Babišova hnutí na úrovni organizační a personální pak není vyloučen ani postupný rozklad jeho poslaneckého klubu. Zkušenost s VV je v tomto ohledu důležitým mementem!
Jedinou zavedenou, ideově čitelnou a standardní politickou stranou, pro níž volební výsledek nepředstavuje neúspěch, je KDU-ČSL, které se coby první straně v historii podařil po jednom mimosněmovním intermezzu úspěšný comeback do dolní komory. Sněmovní aritmetika však neumožňuje KDU-ČSL získat samostatnou většinu ani s levicovou ČSSD, ani s pravicovými TOP 09 a ODS. Tato většina je možná pouze za situace jejího doplnění o Babišovo ANO. Ani centristická socioekonomická pozice KDU-ČSL tak neznamená zvýšení alternace možných koalic, řešící problém zachování pravolevé vládní výměny a zároveň nepřipuštění všech nestandardních, ideově odcizených aktérů.
Jedinou zbývající alternativou, která by umožnila ponechat v izolaci jak systémově odcizené komunisty a Úsvit, tak z hlediska pravolevé osy ideově bezpohlavní Babišovo antiestablishmentové hnutí, je nějaká forma kooperace všech čtyř zbývajících zavedených stran. Tato kooperace by jistě neměla vést k vzniku široké vládní čtyřkoalice, poněvadž takové uspořádání by bylo z hlediska dosažení shody na klíčových programových cílech vládního prohlášení značně diskonfortní, a navíc v souladu se svými předchozími prohlášeními by jej jistě nepřipustil ani prezident Miloš Zeman. Jediným řešením, jež by umožnilo zachovat jakous takous alternaci u moci podél pravolevého štěpení (v případě KDU-ČSL spíše hodnotově, než socioekonomicky chápaného) a zároveň splnit všechny výše uvedené podmínky, by byl vznik jednobarevné menšinové vlády ČSSD, který by nějakým manévrem (patrně nezbytností aktivního souhlasu) umožnily zbývající zavedené systémové strany, které by následně odešly do opozice. ČSSD by pak byla nucena vyjednávat o podpoře svých návrhů s cílem jejich prosazení v Poslanecké sněmovně jak s těmito stranami, tak i se zmíněnou izolovanou opozicí ad hoc. Takový stav by jistě nevedl ke stabilitě a akceschopnosti vlády prosazovat svůj program, ale to platí pouze za předpokladu, že tuto stabilitu a akceschopnost pojímáme coby radikální projev většinové logiky rozhodování v podobě válcování menšiny většinou. Alternativu vůči tomuto modelu představuje konsensuální model rozhodování, kde platí princip, že každý něco získává i ztrácí. Takový model může fungovat pouze tehdy, když bude většinou aktérů mentálně přijat! Jestliže výsledek voleb znamená, že stupeň fragmentace a téměř úplná absence homogenních většin výrazně omezuje možnosti uplatňování většinové logiky rozhodování, potom lze tyto výsledky číst i tak, že si Suverén přeje změnu této logiky směrem ke konsensuálním postupům. Pokud by však takto pojaté rozhodování bylo opětovně (navzdory nelichotivému voličskému vysvědčení) relevantními aktéry interpretováno jako "zrada programu a voličů", potom si strany alibisticky řeknou o nový mandát v podobě dalších předčasných voleb, jelikož průchodné řešení nenaleznou. Proč by však měli voliči "napravovat" něco, co údajně sami způsobili v proběhnuvších volbách? A lze se neustále odvolávat na "hloupou" společnost jako strukturální příčinu všech problémů, jak je u nás dlouhodobě zvykem? Podobný postoj nikoho nebolí, ale pokud se politická reprezentace bude ještě chvíli vyhýbat této bolesti, bude nás to posléze bolet všechny!


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jan Duda Jan Duda | E-mail | Web | 28. října 2013 v 6:58 | Reagovat

Bravo. Ona sartoriovská optika působí docela svěže ve srovnání s obyčejnými suchými komentáři.
Přiznám se, že jsem předvolební situaci pečlivě nesledoval a výsledek, zejména úspěch nezavedených stran, mě docela překvapil.
Řekni, jaké je Tvé "čtení" hnutí ANO? Myslíš, že se jedná o trochu sofistikovanější VV (politickou nástavbu  podnikatelských skupin) nebo skutečně lidové hnutí se zázemím v regionech (jako třeba Starostové a Nezávislí)?

2 Vladimír Hanáček Vladimír Hanáček | 28. října 2013 v 9:48 | Reagovat

Díky Honzo za pozitivní komentář! Hnutí ANO vnímám zatím pouze jako úspěšně marketingově skonstruovaný protestní subjekt s antiestablishmentovým apelem. Kam se bude ubírat jeho vývoj z hlediska vnitřní struktury zatím těžko říct. Je fakt, že zejména v některých regionech se k němu připojili i někteří úspěšní komunální politici. Je ale otázka, jestli při eventuálním zapojení do exekutivy by se tyto individuality podařilo stmelit obecně sdíleným ideovým obsahem, což se VV samozřejmě nepodařilo a ani nemohlo podařit! V případě ANO to teoreticky možné je. Uvidíme, co přinese další vývoj...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama