Říjen 2013

Výsledky voleb den poté

28. října 2013 v 0:19 | Vladimír Hanáček
Dříve než se rozběhnou jistě bouřlivá vyjednávání o podobě budoucího vládně-opozičního uspořádání a poměrech v nové Poslanecké sněmovně mezi zúčastněnými stranami (a možná i uvnitř jich samotných, tedy alespoň některých…), je jistě radno zamyslet se nad zásadními zjištěními, která jsou z průběhu předvolebního období a výsledků voleb na první pohled evidentní, a vyvodit z nich některé dispozice pro nastavení operativního pole politických aktérů v rámci povolebního vyjednávání. V rámci těchto úvah se dotýkáme podstatných skutečností, ovlivňující povahu a vývojové perspektivy českého stranického systému.
Letošní volby přinesly výsledky, které znamenají bezprecedentní znásobení počtu relevantních aktérů systému: sedm subjektů. Tento počet je nejvyšší od roku 1992, kdy do tehdejší ČNR proniklo osm formací. Zvýšený stupeň fragmentace stranického spektra v Poslanecké sněmovně tak výrazně násobí variabilitu potenciálních koaličních vazeb, a to navzdory tomu, že zde poprvé v historii neexistuje potenciální dvoučlenná koalice, jež by disponovala většinou. Nový formát stranického systému je tak z hlediska numerického kritéria možno klasifikovat jako třídu extrémního pluralismu dle přístupu klasika politické vědy Giovanni Sartoriho. Z hlediska účinků takto nastaveného formátu vůči potenciální evoluci systémového mechanismu směrem k sartoriánskému typu polarizovaného pluralismu je tato skutečnost ještě posilována faktem, že je zde s největší pravděpodobností možno dohledat dvoustrannou opozici v podobě izolovaných, systémově odcizených subjektů. Těmito krajními póly jsou KSČM na jedné a Okamurův Úsvit přímé demokracie na druhé straně lineární osy. V obou případech jde hovořit o deklarovaném téměř nulovém koaličním potenciálu, resp. přijatelné spolupráci pouze se stranami, s nimiž tyto subjekty netvoří většinu. Individuální analýzu těchto subjektů a stupeň jejich systémové konformity zde nyní ponechme stranou. Tato volbami nastavená predispozice v praxi znamená, že se výrazně smršťuje vymezení prostoru, v němž ostatní aktéři v rámci nastavování nového vládně-opozičního uspořádání mohou operovat.
Tato skutečnost je významně ovlivněna druhým zásadním poznatkem, vyvěrajících s výsledků letošních voleb. Tím je skutečnost, že pravolevé socioekonomické štěpení, které nejpozději od roku 1996 nejvýznamněji ovlivňovalo výstup voleb a ustavení systémového formátu, jakož i evoluce mechanismu stranického systému, je nyní suspendováno ve prospěch alternativní osy: zavedené strany vs. protestní hnutí. Takto se paradoxně na jedné lodi ocitají všechny zavedené, dosud sněmovní či opětovně sněmovní strany, a to bez ohledu na jejich ideovou pozici na zmiňované pravolevé socioekonomické ose, a jejich hlavními konkurenty se stávají dva nové, výrazně personalizované protestní subjekty, které však svou vnitřní povahou a vnější sebeprezentací netvoří homogenní skupinu. ČSSD, která zaznamenala v letošních sněmovních volbách nejhorší výsledek od roku 1992, se nepodařilo zužitkovat předchozí dominantní opoziční úlohu vůči mezi občany značně neoblíbené pravicové vládě a jejím stranám a vyhrát volby výraznějším výsledkem. Nestalo se tak mj. i proto, že představitelé ČSSD si včas neuvědomili, že soutěžení podél pravolevé socioekonomické osy nemůže být v danou chvíli úspěšná akviziční volební strategie. Pravicové strany bývalé vládní koalice pak se pak octly v těžké defenzivě a konstruovaly svůj volební apel toliko skrze snahu uhájit vlastní smysl existence. Podobná situace nemohla v atmosféře posilujícího se nesouhlasu s dosavadní politickou reprezentací en block skončit jinak, než výrazným nárůstem preferencí Babišova hnutí ANO. Tento subjekt, jenž lze beze vší nadsázky označit za faktického vítěze voleb, představuje zvláštní entitu, o jejímž potenciálním zapojení do vládního projektu nelze dopředu vůbec spekulovat. Ambivalentní vztah zavedených stran vůči Babišovu antiestablishmentovému projektu, charakterizovaný oscilováním mezi ochotou připustit nějakou formu spolupráce a Babišovou veřejnou démonizací, může skončit ustavením úspěšné většinové koalice. Logika zformování podobného koaličního půdorysu je však zcela nezřejmá, a ve skutečnosti možnosti ustavení takových vládně-opozičních vztahů v rámci množiny zbývajících stran mimo dva výše zmiňované krajní póly, které by mohly být příslibem pozitivnějšího vývoje stranického systému do budoucna, spíše omezuje. Babišovo hnutí je totiž i při přimhouření obou očí jen stěží identifikovatelné dle jiných identifikačních měřítek, než jaké představuje výše zmíněné štěpení zavedené strany vs. protestní hnutí. Pokoušet se tento subjekt identifikovat na základě doposud dominantní pravolevé socioekonomické osy, kterou radno nahlížet jako normativně nejsilnější nástroj budoucí strukturace stranického systému, je poněkud morbidní úsilí… Z tohoto hlediska se zcela ztrácí jako principiální, tak věcné důvody pro to, aby pravá či levá strana spektra spolupracovala s Babišovým hnutím coby adekvátním spojencem, jenž by umožnil zachovat pravolevou osu v dominantní pozici, určující povahu a směr stranické soutěže a od ní odvozenou alternaci u moci. Vzhledem k vnitřnímu charakteru Babišova hnutí na úrovni organizační a personální pak není vyloučen ani postupný rozklad jeho poslaneckého klubu. Zkušenost s VV je v tomto ohledu důležitým mementem!
Jedinou zavedenou, ideově čitelnou a standardní politickou stranou, pro níž volební výsledek nepředstavuje neúspěch, je KDU-ČSL, které se coby první straně v historii podařil po jednom mimosněmovním intermezzu úspěšný comeback do dolní komory. Sněmovní aritmetika však neumožňuje KDU-ČSL získat samostatnou většinu ani s levicovou ČSSD, ani s pravicovými TOP 09 a ODS. Tato většina je možná pouze za situace jejího doplnění o Babišovo ANO. Ani centristická socioekonomická pozice KDU-ČSL tak neznamená zvýšení alternace možných koalic, řešící problém zachování pravolevé vládní výměny a zároveň nepřipuštění všech nestandardních, ideově odcizených aktérů.
Jedinou zbývající alternativou, která by umožnila ponechat v izolaci jak systémově odcizené komunisty a Úsvit, tak z hlediska pravolevé osy ideově bezpohlavní Babišovo antiestablishmentové hnutí, je nějaká forma kooperace všech čtyř zbývajících zavedených stran. Tato kooperace by jistě neměla vést k vzniku široké vládní čtyřkoalice, poněvadž takové uspořádání by bylo z hlediska dosažení shody na klíčových programových cílech vládního prohlášení značně diskonfortní, a navíc v souladu se svými předchozími prohlášeními by jej jistě nepřipustil ani prezident Miloš Zeman. Jediným řešením, jež by umožnilo zachovat jakous takous alternaci u moci podél pravolevého štěpení (v případě KDU-ČSL spíše hodnotově, než socioekonomicky chápaného) a zároveň splnit všechny výše uvedené podmínky, by byl vznik jednobarevné menšinové vlády ČSSD, který by nějakým manévrem (patrně nezbytností aktivního souhlasu) umožnily zbývající zavedené systémové strany, které by následně odešly do opozice. ČSSD by pak byla nucena vyjednávat o podpoře svých návrhů s cílem jejich prosazení v Poslanecké sněmovně jak s těmito stranami, tak i se zmíněnou izolovanou opozicí ad hoc. Takový stav by jistě nevedl ke stabilitě a akceschopnosti vlády prosazovat svůj program, ale to platí pouze za předpokladu, že tuto stabilitu a akceschopnost pojímáme coby radikální projev většinové logiky rozhodování v podobě válcování menšiny většinou. Alternativu vůči tomuto modelu představuje konsensuální model rozhodování, kde platí princip, že každý něco získává i ztrácí. Takový model může fungovat pouze tehdy, když bude většinou aktérů mentálně přijat! Jestliže výsledek voleb znamená, že stupeň fragmentace a téměř úplná absence homogenních většin výrazně omezuje možnosti uplatňování většinové logiky rozhodování, potom lze tyto výsledky číst i tak, že si Suverén přeje změnu této logiky směrem ke konsensuálním postupům. Pokud by však takto pojaté rozhodování bylo opětovně (navzdory nelichotivému voličskému vysvědčení) relevantními aktéry interpretováno jako "zrada programu a voličů", potom si strany alibisticky řeknou o nový mandát v podobě dalších předčasných voleb, jelikož průchodné řešení nenaleznou. Proč by však měli voliči "napravovat" něco, co údajně sami způsobili v proběhnuvších volbách? A lze se neustále odvolávat na "hloupou" společnost jako strukturální příčinu všech problémů, jak je u nás dlouhodobě zvykem? Podobný postoj nikoho nebolí, ale pokud se politická reprezentace bude ještě chvíli vyhýbat této bolesti, bude nás to posléze bolet všechny!


Autor je politolog

Kdo porazil sKartu?!

20. října 2013 v 23:49 | Vladimír Hanáček
V nedávno vysílaném diskuzním pořadu jedné komerční televize rázně vytkla kandidátka KSČM do Poslanecké sněmovny Soňa Marková místopředsedovi KDU-ČSL a lídrovi strany v Jihočeském kraji Janu Bartoškovi, že si údajně svévolně přivlastňuje zásluhy na konci projektu tzv. sKaret, jednoho z povedených dárků bývalé Nečasovy vlády a jejího ministra Drábka občanům. Ona Bartoškova svévole a údajně falešné zásluhy jsou prý dány faktem, že KDU-ČSL ani její místopředseda nezasedali v Poslanecké sněmovně před jejím rozpuštěním, a tak se ani nemohli účastnit úspěšného hlasování o ukončení projektu sKaret. Naopak někdejší levicová opozice včetně tehdejší poslankyně Markové aktivně hlasovala pro jeho ukončení, a tak má díky jednomu stisknutí tlačítka vskutku nehynoucí zásluhy na porážce sKaret. Tato výtka a s ní spojená interpretace reality je nejen přitažená za vlasy, ale v kontextu toho, jak probíhala veřejná debata o projektu sKaret, a okolností jejího nejen morálního, ale i právního zpochybnění, je podobný výpad doslova nehoráznou demagogií! Proberme si několik základních bodů toho, co byla tzv. sKarta a za jakých okolností došlo k její veřejné blamáži a finální porážce.
Kauza sKaret je beze vší pochybnosti jeden z největších skandálů, kterým bývalá pravicová vláda otestovala trpělivost občanů a vyzkoušela, kam až může ve svých "reformách" zajít. Projekt tzv. sKaret byl na úplném začátku motivován vcelku bohulibým úmyslem zabránění zneužívání, resp. nevhodnému využití dávek v hmotné nouzi ze strany jejich příjemců na nákup komodit, jež jejich sociální situaci nezlepšují, nýbrž naopak zhoršují. Skrze platební funkci karty a možnosti její kontroly se mělo zabránit tomu, aby si příjemci dávek pořizovali jiné než základní potřeby, především pak alkohol, cigarety, neřkuli drogy či využili získaných prostředků k hazardním hrám. Tato funkcionalita karty však paradoxně nikdy do provozu nevstoupila. Ve skutečnosti však ve finální podobě norem zavádějících sKartu nebyli za její držitele označeni pouze příjemci dávek v hmotné nouzi, nýbrž další skupiny klientů sociálního systému. Držba sKarty byla pojednou vyžadována taktéž příjemci rodičovského příspěvku, zdravotně postiženými či těmi, kteří čerpají příspěvky na jejich péči a v konečné podobě smlouvy s příslušnou bankou, kterou stát ve věci zavedení sKarty uzavřel, bylo údajně předpokládáno i zapojení starobních důchodců. Nutno podotknout, že při takovém počtu osob již zdaleka nejde o kontrolu a prevenci sociálních patologií skrze platební funkci karty, ale o něco zcela jiného. Skutečným smyslem existence sKaret je podpořit byznys konkrétního soukromého bankovního domu ze strany orgánů veřejné moci. Držitelům karty byl totiž automaticky zřízen účet u příslušné banky, jež se státem podepsala smlouvu o provozování sKaret, na nějž měly být nově zasílány výplaty dávek a ty pak měli klienti vybírat z bankomatů. Již samo upozornění, že např. zdravotně postižení a senioři nejsou z objektivních důvodů způsobilí tuto operaci provést, byly adekvátním dokladem necitlivosti a šikanozního charakteru přijatého opatření. Úřady práce, jež byly pověřeny administrovat přechod výplat sociálních dávek na nový systém, pak tvrdili občanům, že pokud chtějí příslušný příjem i nadále pobírat, jsou povinni si vyzvednout kartu a využívat účtu u pověřené banky. Případ občanky, pobírající rodičovský příspěvek, která nesouhlasila s tímto opatřením a trvala na zachování svého stávajícího účtu u jiné banky, kam jí byly peníze dosud posílány, a tak se v této věci obrátila o radu na veřejného ochránce práv, je obecně známý. Právě ombudsman Pavel Varvařovský pak nový systém výplat a funkci karet označil za protiprávní a doplnil, že funkcí státu je občanům pomáhat, nikoliv je "buzerovat"! Praktické výtky, týkající se výplat z bankomatů, nesrovnatelném zastoupení bankomatů příslušné banky ve srovnání s rozsahem výplatních míst České pošty, která dosud administrovala výplaty důchodů, velkém množství osobních údajů, uvedených na kartě apod. však doplňuje daleko podstatnější principiální rovina. Tou je totiž fakt, že vláda skrze nastavení systému sKaret fakticky donutila příslušný počet občanů, navíc těch sociálně nejslabších, aby se stali klienty soukromé banky. Ta tak získala přístup k jejich osobním údajům a mohla je zapojit do dalších svých služeb včetně nabídky ryze komerčních produktů. Argument, který na podporu tohoto opatření opakovaně uváděl (a stále ještě uvádí) exministr Drábek, totiž, že skrze převod výplat ze státního podniku Česká pošta na soukromou banku stát ušetří zhruba 250 mil. korun ročně, je učebnicovým výrazem pojímání fiskální politiky státu coby tupé účetní operace, na níž stačí příslušnému zástupci lidu ostře zahrocená tužka a kupecké počty… Morální rozměr věci tak zůstal zcela v pozadí, avšak dobrovolná rezignace státu na funkci zajišťování příjmu sociálně potřebných v podobě starých a postižených, jakož i mladých rodin s dětmi, a její převod na soukromou banku, fungující na komerčních principech, je nejkřiklavějším, a od listopadu 1989 snad i nejdůsažnějším pokusem zprivatizovat a zkomercionalizovat oblast života společnosti, jež v každé civilizované zemi podléhá kontrole a řízení skrze orgány veřejné moci!
Co však vedlo ke konci projektu sKaret z hlediska institucionálních rozhodnutí? Vyjádření ombudsmana Pavla Varvařovského o šikanozním charakteru karet a nedostatečné ochraně soukromí klientů skrze údaje na kartě uvedené a nedostatečná právní úprava jejich ochrany, daná pouze podzákonnou normou v podobě ministerské vyhlášky, bylo následně potvrzeno v lednu letošního roku rozhodnutím Úřadu na ochranu osobních údajů, který vyzval k ukončení celého projektu a nebo ke změně zákona v dané věci. Na jaře 2013 se pak z problematiky sKaret stalo horké politické téma, neboť se začalo stále častěji ozývat volání po jejím zrušení, dokonce i v rámci vládní koalice. Objevily se však též spekulace, že smlouva s bankou o provozu sKaret neumožňuje jejich zrušení a pak-li že se tak stane, banka má právo vyžadovat po státu úhradu ušlého zisku. Případná škoda na straně státu však dle kritiků sKaret měla být uhrazena těmi, kteří nevýhodnou smlouvu za stát podepsali. Ačkoliv však sílily hlasy kritiků, exministr Drábek a vrcholní představitelé TOP 09 trvali na zachování projektu s poukazem na údajnou užitečnost a finanční lukrativnost pro stát.
Ačkoliv levicová sněmovní opozice projekt, stejně jako prakticky všechny kroky Nečasovy vlády za dobu jeho působení, kritizovala, neučinila žádné konkrétní kroky k ukončení projektu. Ty byly vedeny řadovými občany, včetně prvního a později staženého trestního oznámení ve věci sKarty ze strany konkrétní příjemkyně dávek. Nejhlasitějším kritikem projektu z politických míst, poukazující na jeho asociální podstatu a také aroganci vrcholných představitelů ministerstva, kteří např. veřejně komentovali nesouhlas dotyčných občanů s sKartami jako výraz nevědomosti a nepřizpůsobivosti, byl místopředseda KDU-ČSL Jan Bartošek. Na webu je možno dohledat články již z léta roku 2012, v nichž se k zmíněné problematice vyjadřuje. To, že Bartoškova kritika sKaret, jakož i dalšího dění na MPSV včetně pochybné IT zakázky, zůstala neoslyšena v mainstreamových médiích byl toliko výraz ignorování jeho strany sdělovacími prostředky včetně těch veřejnoprávních, pro něž strana stojící mimo Sněmovnu jakoby neexistovala… Slabý dosah Bartoškovy kritiky tak nakonec znamenal otevřený prostor pro levicovou sněmovní opozici. Práce Bartoškova týmu, lidí, kteří prakticky ve svém volném čase rozpletli složité mechanismy rozhodování ministerstva a zákruty právních norem, upravující jednotlivá systémová nastavení, zůstala téměř mimo dosah veřejnosti. Přesto však přinesla své plody: v únoru 2012 podali lidovci podnět k ÚOHS na zrušení zakázky na systém výplat sociálních dávek, který navzdory mnohamiliardovým nákladům se ukázal být prakticky nefunkčním. Podnět poté na námitku úřadu, že jej musí podat nějaká firma, převzal Nadační fond proti korupci a podnikatel Radim Jančura. Po roce dal úřad stížnosti za pravdu a Drábkovu a Šiškovu zakázku zrušil. Onu předřazenost zakázky později potvrdil i NKÚ. Bartoškova kritika Drábkova vedení ministerstva práce a sociálních věcí, symbolizovaná IT zakázkou a projektem sKaret tak přinesla své ovoce, avšak stála za ním téměř neviditelná, víc než rok trvající a navíc nijak nehonorovaná mravenčí práce místopředsedy KDU-ČSL a jeho pracovní skupiny. Levicová sněmovní opozice se zmohla toliko na tlumočení vyjádření a zjištění lidoveckých kritiků sociálních reforem na půdě parlamentu. V situaci, kdy již i část poslanců bývalé vládní koalice po výměně vlád v létě 2013 přistoupila (ne však Drábkova TOP 09!) na zrušení projektu sKaret, vylízali si levicoví poslanci 8. srpna letošního roku smetanu, kterou jim připravili zástupci mimosněmovní strany. Nemluvě již pak o faktu, že když lidovci společně s Národní radou zdravotně postižených v čele s jejím předsedou, dnešním lídrem KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny v Plzeňském kraji Václavem Krásou, pořádali demonstrace před budovou MPSV (opět za absolutního nezájmu veřejnoprávních médií) za zastavení a zrušení projektu sKaret, neukázal se na ní žádný vrcholný představitel obou levicových sněmovních stran, poslankyni Markovou nevyjímaje (čestnou výjimku tvořil pouze stínový ministr ČSSD poslanec Sklenák)…
KDU-ČSL vstupuje do voleb s programem transparentního veřejného rozhodování a nakládání s veřejnými finančními prostředky, efektivní státní správou. Tyto cíle jsou v konkrétním rozpracování významně ovlivněny konkrétní zkušeností, získanou vleklým rozplétáním kauz Drábkova ministerstva v uplynulém období. Místopředseda a jihočeský lídr Jan Bartošek byl tahounem tohoto úsilí, ačkoliv neměl k dispozici onen "luxus" v podobě poslaneckého křesla jako soudružka Marková! Může se tak navzdory jejím výpadům právem veřejně honosit čestným titulem: "muž, který porazil sKartu"!


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců

Balada o Paskovu

12. října 2013 v 23:55 | Vladimír Hanáček
Chystané uzavření dolu Paskov u Frýdku-Místku společnosti OKD, v jehož rámci má dojít k přesunu části zaměstnanců na jiné provozy a zbytek, tedy údajně více než tisíc zaměstnanců má být propuštěno, je v kontextu sociální situace na Ostravsku zásadním společenským tématem, které může ovlivnit tvář regionu na další desetiletí. Již nyní je v Moravskoslezském kraji více než 80 tisíc nezaměstnaných. Při pohledu na vzdělanostní a profesní strukturu obyvatel regionu je navýsost pravděpodobné, že většinu tvoří především méně kvalifikovaní zaměstnanci velkých průmyslových provozů, které kdysi tvořily hlavní zaměstnavatele obyvatel Ostravska a které mu vydobyly nejen celostátní věhlas. Sociální napětí, spojené s potencialitou propouštění, je nepochybně motivováno obavou horníků o svou budoucnost, především o potencialitu dalšího zaměstnání a s ním spojeného příjmu. To totiž vyžaduje aktivní politická opatření v podobě investičních pobídek a vytváření nových pracovních míst v nových výrobních provozech. Pro horníky ve středním věku, poznamenané na zdraví letitou prací na šachtách, je však tato potencialita stejně nepříliš významná, jelikož v jiných typech zaměstnání by hledali uplatnění stejně těžko. Jejich finanční situace je navíc odvislá od výše dosavadních příjmů, především s ohledem na výdaje na bydlení, dopravu či studium dětí.
Toto všechno bychom mohli odkývat jako "problém" a víc o věci nemluvit, neboť jde především na jedné straně o rozhodování manažerů společnosti NWR, kteří OKD vlastní, jak zhodnotit otázku finanční lukrativnosti udržení těžby na dole Paskov a potencialitu jeho uzavření a propouštění, a na straně druhé protestní aktivitu hornických odborů a jejich úsilí o prodloužení těžby tak, aby současní horníci mohli na dole pracovat až do věku, po němž budou moci odejít do předčasného důchodu. Kdyby však měla celá věc toliko tento soukromý rozměr, asi by nebylo nutné věnovat tématu takovou pozornost. Problém je však hlubší a nejde v něm pouze o otázku potenciálního zániku zhruba 3000 pracovních míst a možné zvýšení nezaměstnanosti v regionu, jakkoliv nelze přehlížet, neřkuli bagatelizovat, již nyní dost alarmující míru nezaměstnanosti v Moravskoslezském kraji a sociální fenomény s ní spojené. Daleko závažnější je "hlubší vrstva" vzniklého problému v podobě procesů, které celé situaci předcházely, a také celková společenská atmosféra, na jejíž pozadí logicky zainteresovaní aktéři vzniklou situaci vnímají.
Na počátku stojí dodnes kontroverzní privatizace OKD v roce 2004 vládou Stanislava Grosse, po níž se novým soukromým vlastníkem společnosti stala skupina RPG finančníka Zdeňka Bakaly. Dodnes rozvíjené veřejné spekulace o tom, nakolik byl tento privatizační projekt pro stát finančně výhodný a co se odehrávalo při jeho uskutečnění, rozhodně neposiluje věrohodnost aktérů ani jedné ze stran. V očích zaměstnanců společnosti, jejichž život tato privatizace významně ovlivnila, tyto spekulace nepřidávají ani důvěře v politickou reprezentaci, ani novým majitelům a přesvědčení o jejich přínosu pro společnost. Jejich pozice byla poté navíc ještě více poškozena v situaci, kdy se společnost NWR rozhodla zvyšovat nájemné v privatizovaných bytech OKD, aniž by přistoupila k uskutečnění jejich odkupu nájemníky za netržní ceny, k čemuž se údajně zavázala v privatizační smlouvě. Argumentace ve prospěch zmíněných opatření byla manažéry společnosti obvykle nesena důrazem na jejich ekonomickou lukrativnost a ziskovost.
Podobné argumenty však nejsou v českých poměrech nic neobvyklého. Koneckonců pseudonáboženská role ekonomických analytiků coby "hlasatelů slova božího" velmi výrazně infikuje politický diskurs o závažných společenských tématech, jakož i podoby činěných kroků v oblasti veřejného rozhodování. Ty mají pak závažné důsledky i v dalších oblastech, které významně ovlivňují zmíněné společenské klima. Jde o otázku právní regulace a kontroly, jakož i postihu nebezpečných forem "byznysu na chudobě", které kvetou především v ekonomicky nejslabších regionech Česka. Jde o různé varianty "poskytování finančních produktů" lidem, kteří s ohledem na svou sociální pozici jsou vůči možným důsledkům těchto praktik zcela bezbranní. Nejen horníci na dole Paskov tak v mnoha případech závisí nejen na postoji jejich zaměstnavatele ohledně výkonu práce a výše mzdy, nýbrž sekundárně i na benevolenci jejich soukromých věřitelů, jimž splácí hypotéky či úvěry, a v dalším sledu pochopitelně i na přístupů potenciálních vymahatelů dlužních částek. Obava z důsledků těchto lichvářských praktik v podobě možných exekucí, namnoze znamenajících ztrátu základních životních jistot, umocňuje napětí a snahu udržet stávající pracovní zařazení a příjem horníků. Horníci pak zároveň poukazují i na skutečnost, že vedení společnosti NWR je za osud zaměstnanců OKD zodpovědné i s ohledem na svůj vlastní vysoký životní standard, jímž se ostentativně honosí.
Zde se již plně nacházíme na úrovni morálně-filozofických rozvrhů. Horníci z dolu Paskov se snaží svými protesty celé společnosti sdělit nejen to, že se mají dodržovat smlouvy a závazky z nich plynoucí, včetně deklarovaných morálních cílů daných záměrů, ale taktéž, že s pozicí nositelů úspěchu v podobě materiálního bohatství a sociálního kapitálů je spojená zvláštní sociální odpovědnost. Že pokud chce být zmíněný vlastník vnímán jako nositel zásluh úspěšného podnikatele, jenž právem požívá plody svého úspěchu, měl by mít tento alespoň elementární úctu vůči svým zaměstnancům (baťovsky řečeno "spolupracovníkům") a pochopení pro jejich situaci. To však nechybí jenom manažérům těžební společnosti, ale bohužel i vysokému procentu našich spoluobčanů, především z bohatších regionů republiky. Právě tento segment společnosti obvykle nejen ignoruje volání ohrožených sociálních vrstev po realizaci veřejných opatření, jež by alespoň z části zabránila nejhorším konsekvencím vývoje jejich situace, ale dokonce je namnoze obhajují jako oprávněné a společensky žádoucí. Setkáme se tak, např. ve věci ostravských horníků, se zhruba následující konstrukcí: horníci byli "šlechtou" minulého režimu a požívali výhod, kterých žádná jiná společenská skupina nepožívala, dodnes disponují nadprůměrnými příjmy v relaci k jejich stupni vzdělání, čemuž odpovídá i jejich životní standard. O něj nechtějí přijít, což je vede k ignorování ekonomické reality a tudíž k nepřiměřenému volání po udržení daného stavu, navíc umocněného potenciální závistí vůči úspěšným zaměstnavatelům a jejich bohatství. Důsledky předchozích rozhodnutí v podobě klientských vazeb na "poskytovatele finančních produktů" jsou dány jejich vlastním rozhodnutím, a tudíž musejí nést sami i důsledky z nich plynoucí. A jejich sociální a politická radikalizace je pak mentorována jako výraz "totalitního myšlení"…
Tak tedy, pokusme se odpovědět každý sám za sebe: byl by kdokoliv z nás ochoten pobírat cca 60 000 Kč hrubé mzdy za práci na šachtě, znamenající permanentní ohrožení vlastního života a zdraví? Byl by kdokoliv z nás ochoten takovou práci vykonávat desítky let? Hornická předlistopadová "šlechta" je víc mediální mýtus, daný prezentací této sociální vrstvy režimní propagandou, než realita. Navíc na to, jaký symbolický význam mělo zapojení ostravských havířů a hutníků do generální stávky 27.11.1989 pro celkový průběh předání moci, už i mnozí pamětníci zřejmě zapomněli. Ekonomické výsledky společnosti OKD nikdo nezpochybňuje, horníci pouze usilují o taková opatření, jež by bez ohledu na zisk a ekonomickou lukrativnost udržení těžby na dole Paskov předešla drakonickým opatřením a propouštění zaměstnanců. Materiální standard manažérů firmy zaměstnance nemusí vůbec zajímat do té míry, do jaké jsou ochotni jim naslouchat a projevují vůli přispět k jejich vlastnímu smysluplnému působení, jakož i společenskému významu jejich práce. Oběti lichvářských praktik by měly údajně pykat za svou nepozornost či neschopnost domyslet důsledky svého jednání. Že se však samotné praktiky objeví, že je neregulují či nepostihují žádná vymahatelná pravidla a právní nástroje, kteréžto mají v právním státě chránit jeho občany proti potencialitě zneužití jejich inherentní lidské nedokonalosti ze strany bystrým instrumentálním rozumem vybavených "podnikavců", jež jsou naopak velebeni jako elita společnosti, to již nositele těchto postojů nijak nevzrušuje. A proč také, když mantrou zastánců "nutných reforem" je étos deregulace a s ním spojená rezignace státu na základní funkce zajišťování veřejného blaha?... Za hloupost se přece pyká, ne? Takže zítra zazvoní exekutor a zabaví všechen majetek dlužníka, aby se mohly uhradit náklady řízení a odměna exekutora ve výši 3000% původní dlužné částky…
Sociální a politické důsledky těchto fenoménů by zdaleka nemusely být takové, kdyby nositelé těchto postojů projevili alespoň elementární snahu porozumět situaci dotčených skupin. Míra altruismu je v současné české společnosti obdivuhodně vysoká a je charakterizována obvyklým vyjadřováním společenských vztahů skrze makroekonomické a statistické údaje… Kdybychom však byli schopni vzájemně si naslouchat a klást důraz na etická a morální pravidla v ekonomické, sociální a právní oblasti, možná bychom nemuseli poslouchat vážně míněné úvahy o opětovném zestátnění (nejen) ostravsko-karvinských dolů a potlesku jejich zaměstnanců těmto výrokům! Možná by se jinak zbarvily jednotlivé regiony České republiky po lednových prezidentských volbách a potenciálně i po těch sněmovních, které nás čekají za dva týdny! Možná bychom se nemuseli zaměstnávat biologizujícími úvahami o duševní vyspělosti české populace a místo toho mít na zřeteli její další rozvoj! Tyto potenciality jsou však v danou chvíli toliko zbožným přáním… Nastíněná balada o Paskovu je tak ve skutečnosti bohužel spíše baladou o stavu české společnosti roku 2013! A jde stále ještě o pouze jednu společnost?...



Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců