Velké K vadí, malé k ne?

19. září 2013 v 0:37 | Vladimír Hanáček
Suverénním vítězem nedělních zemských voleb v sousedním Bavorsku je dlouholetá vládní Křesťanskosociální unie (CSU) dosavadního premiéra Horsta Seehofera, která získala přes 47% hlasů voličů a v souladu s poválečnou tradicí získává samostatnou většinu v zemském parlamentu. V souvislosti s bavorskými reáliemi se v českém kontextu často hovoří o specifické sociokulturní skladbě tamější společnosti a relativně nízkém stupni sekularizace především venkovských zemědělských oblastí Bavorska, kterýmžto faktem se vysoká podpora křesťanských sociálů ze strany bavorských voličů nejčastěji odůvodňuje. To, že především ve větších městech se hodnotové postoje Bavorů příliš neliší nejen od zbytku Spolkové republiky, ale též od řady jiných evropských zemí a stupeň sekularizace a individualizace je zde srovnatelný s jinými evropskými metropolemi, je nejčastěji vnímán jako příčina mírného poklesu voličské podpory CSU, nikoliv jako podnět k zamyšlení, zda zdroje legitimace nejsilnější strany nejsou širší a nepřesahují omezenou konfesijní vazbu.
Přesuňme se však v této úvaze na druhou stranu Šumavy. Právě v českém vysoce sekularizovaném a navíc sociokulturně i historicky značně odlišném prostředí se naopak setkáváme s názorem, že strana stejné ideové provenience jako bavorská CSU by v ČR nejen nedokázala dorůst rozměrů voličské podpory CSU, ale že je v zásadě odsouzena k postupné společenské marginalizaci vlivem proměňujících se hodnotových struktur české společnosti. Na této argumentaci je několik aspektů navýsost paradoxních! Zaprvé, vysoká míra sekularizace české společnosti je nejčastěji zdůvodňována (i při vědomí hlubších historických příčin a procesů) ideologickým působením a tzv. ateistickou výchovou v období komunistického režimu. Jemu navzdory se však ještě na začátku 90. let zhruba třetina české populace aktivně hlásila k náboženské víře a v politické rovině již první svobodné volby ukázaly, že zde existuje relativně početný voličský segment voličů Československé strany lidové, hlavní a posléze jediné dědičky tradic meziválečného politického katolicismu v českých zemích, kterýžto dotyčné straně zajistil relevantní postavení v rámci rodícího se stranického systému. Po téměř půl století a s výměnou jedné generace se pak dle různých fatalistických výkladů údajně potvrzuje pokles relevance lidoveckého voličského segmentu především v tom ohledu, že je zásadně oslabena konfesijní příslušnost dotyčného segmentu společnosti coby hlavní proměnná voličského výběru jeho příslušníků. Jednoduše řečeno, náboženská, resp. církevní příslušnost se stává méně podstatnou, resp. nepodstatnou pro rozhodování daných voličů. Paradoxní je tento stav především proto, že dlouholetí staří lidovci vstupovali do svobodných poměrů po roce 1989 s ambicí svou stranu opět voličsky vyzvednout z ponížené pozice národofrontovního vazala vládnoucí státostrany a učinit z ní moderní křesťanskodemokratický subjekt po vzoru západoevropských partnerských stran, který bude po letech vlastní nesvéprávnosti a poníženého poručnictví komunistům opět schopen aktivně ovlivňovat osudy českého národa. Po dvaceti letech se pak mají smířit s faktem, že právě vykročení do svobodných poměrů má být vnímáno jako předpoklad sociokulturní proměny společnosti, který zapříčiní nevyhnutelný volební pád lidové strany a její odchod na smetiště dějin… Zadruhé, právě svobodné poměry a otevření se české společnosti západním vlivům a tendencím by paradoxně měly na oslabení ochoty voličů identifikovat se s křesťanskodemokratickým programem výraznější vliv, než agresivní ateistická disciplinace v dobách komunistického režimu. Ta naopak konzervovala meziválečný katolický "tábor" jako neměnné ghetto, které i skrze svou vazbu na lidovou stranu coby vlastní legální organizaci stvrzovalo svou skupinovou identitu namnoze se pojící k náboženskému vyznání a církevní příslušnosti v době, kdy svobodný náboženský život byl toliko zbožným přáním. Jednoduše řečeno: lidová strana přežila poúnorový režim, polistopadový však již nikoliv…
Takto schématicky se s téměř tragikomickou pointou dají vylíčit ty společenské a politické procesy, které jsou některými analytiky a společenskými vědci namnoze popisovány jako přirozené, ba dokonce žádoucí vyústění sociokulturních změn a tendencí, proměňujících hodnotové a postojové orientace nejen příslušníků sekularizované většiny, nýbrž dokonce i věřících křesťanů. Procesy, spojené s "intimizací" náboženského vyznání, oslabením kolektivních identifikací a projevů náboženské víry a ještě slabší ochotou jednotlivců identifikovat se bezezbytku s hodnotovými rozvrhy, vyvěrajícími s věrouky příslušných církví a náboženských společností, jsou namnoze pojímány jako téměř nevyhnutelné, ba dokonce žádoucí. Náhled na výsledek těchto procesů je téměř identický se západním hodnocením společenských změn v 60. letech 20. století, kdy dospěla první poválečná generace. Zatímco na západě však procesy měnící společnost uvědomělých občanů ve stádo tupých konzumentů měly za následek zvyšující se míru kritičnosti v intelektuální obci vůči společenské realitě na levici i na pravici, v postkomunistických zemích se nejčastěji setkáme s naturalizujícími výklady, odůvodňující dosažený společenský modus coby nevyhnutelné dějinné fatum, s kterým nezbývá než se pouze smířit. Kritická reflexe se vztahuje toliko k dílčím projevům společenských tendencí a jejich konkrétním vyústěním. Takto je pak odůvodňován i údajný samotný pád křesťanskodemokratické politické platformy. Pokud někdo nerozumí tomu, proč se "lidovectví" přestalo dědit v příslušných rodinách v poslední dosud dospělé generaci a proces po několika generacích končí, má údajně vidět, že potomci skalních sympatizantů lidové strany jsou hodnotově i životním stylem zásadně jiní než jejich předkové a tento stav nevyžaduje nejen hlubší verifikaci, ale ani normativní soud. Proč potom lidová strana nepůsobí atraktivně ani na ty voliče, kteří nejen, že nepochází z tradičních "lidoveckých" rodin, ale jsou identifikováni hodnotově odlišně od svých prve zmíněných vrstevníků snad ani nestojí za úvahu…
Politolog a bývalý ministr školství Petr Fiala v knize Laboratoř sekularizace z roku 2007 doporučil KDU-ČSL vnitřní transformaci ze "strany křesťanů" na "křesťanskou stranu", myšleno ze strany konfesijní ve stranu hodnotovou. Dnešní jihomoravský lídr ODS definoval prostor pro KDU-ČSL jako reprezentantky specifických minoritních zájmů, postavené na obraně "široké škály hodnot a institucí, jež jsou dnes znejistěny, oslabovány a nerespektovány většinovou společností." Toto vymezení v praxi znamená, že voličská expanze KDU-ČSL je v českém prostředí ex definitione značně oslabena, poněvadž segment jejích potenciálních voličů nijak výrazně nepřesahuje její skalní elektorát. Nakolik se KDU-ČSL pod předsednictvím Pavla Bělobrádka v uplynulých třech mimosněmovních letech tato konverze ve stranu křesťanských hodnot podařila nyní ponechme stranou, neboť k hodnocení je třeba volební verifikace reálné pozice strany. Pokud bychom vyšli z dosavadních indicií, které představují výsledky loňských krajských a senátních voleb i účastenství Zuzany Roithové v lednovém prezidentském klání, nemusíme být v žádném případě přehnaně skeptičtí!
Problém spočívá v tom, že odpůrci této strategie namnoze tvrdí, že konverze na hodnotově zakotvenou stranu znamená naopak reorientaci ideových důrazů do té míry, že by mělo slovo "křesťanská" z názvu zmizet, neboť asociuje úzkou konfesijní vazbu, a mohlo by tak odrazovat od identifikace se středostavovským socioekonomickým programem strany a sekularizovanou verzí tradičních hodnot. Tato pozice je však opět paradoxní, a to nejen ve vztahu k cílové skupině voličů, o kterou lidovci usilují, ale i vůči ostatním konkurenčním stranám. Pokud bychom se totiž podívali pozorně, zjistili bychom, že slovo "křesťanská" v názvu strany explicitně vadí těm voličům, kteří by lidovou stranu nikdy nevolili nejen pro její název, ale především pro její programové cíle včetně zmíněné socioekonomické agendy. Tito voliči v českém prostředí inklinují především k levicovým ideovým opcím a jejich ideovým rozvrhům. KDU-ČSL se však snaží získat na svou stranu ty voliče, kterým tato programová pozice může imponovat především pro jejich hodnotové postoje. V roce 2010 zvolilo 16,7% voličů stranu, jež byla založena bývalým předsedou KDU-ČSL a jejíž stranická elita byla tvořena převážně bývalými lidovci. Náboženské vyznání těchto lídrů TOP 09, jakož i jejího předsedy Karla Schwarzenberga je pak obecně známo. TOP 09 také zaujala standardní pozici západoevropských pravostředových formací, které jakkoliv ideově stojí poněkud jinde než tradiční křesťanskodemokratické subjekty, obvykle se ve svém politickém programu hlásí ke křesťanským či židovsko-křesťanským kořenům evropské civilizace. TOP 09 zaujala oproti KDU-ČSL pozici neoliberální pravicové formace v socioekonomické oblasti. Přesto jí však dalo hlas vysoké procento voličů, kterým s ohledem na jejich hodnotové zakotvení i sociální pozici program této strany v socioekonomické oblasti nemůže nijak výrazně imponovat. Učinili tak proto, že je k této straně přitáhlo nejen charisma jejího aristokratického lídra, ale též deklarované hodnotové postoje včetně obecných identifikačních symbolů v podobě odkazu na "židovsko-křesťanské kořeny". TOP 09 tak nevolila jen postmaterialisticky a individualisticky založená velkoměstská mládež, což v českém prostředí není nijak překvapivé, ale též vysoké procento mladých věřících, sympatizantů s explicitně křesťanskými hodnotovými obsahy, ba dokonce mladí příslušníci tradičních "lidoveckých" rodin. Tito voliči nevolili TOP 09 pro svůj souhlas s jejím socioekonomickým programem ani konkrétními cíli v oblasti společenské morálky, poněvadž její program ve skutečnosti namnoze vůbec nečetli. Jim totiž stačila obecná proklamace ideové inspirace, katolické náboženské vyznání a možná dokonce i lidovecká minulost špiček této strany… Výše zmíněná teze o sociokulturních proměnách příslušných mladých voličů je tedy navýsost sporná, neřkuli přímo zavádějící.
Pokud má tedy dnes KDU-ČSL tyto voliče opět zaujmout, musí především poukazovat na faktické rozdíly v programatice obou zmíněných stran, najmě v socioekonomické oblasti a demonstrovat tak rozpor mezi principiálními hodnotovými východisky proklamované ideové orientace TOP 09 a její reálnou politikou. Jasně poukázat na skutečnost, že TOP 09 není a ani nemůže být stranou křesťanskodemokratickou (čímž jí samozřejmě nijak neupíráme právo na existenci v odlišné ideové pozici!). Řešením v úsilí o voličskou expanzi naopak rozhodně není škrtání slova křesťanská z programových dokumentů, natožpak z názvu strany! Pokud lidová strana dokáže tyto voliče zaujmout svým hodnotovým zakotvením a programem, schopným v souladu se svými hodnotovými zdroji nabídnout jasná a srozumitelná řešení reálných společenských problémů coby autentická křesťanskodemokratická alternativa, potom sice zřejmě nedosáhne na pozici svých bavorských partnerů, ale přesto udrží systémovou pozici, na kterou byly zvyklé celé generace tradičních lidovců. Když mladým voličům nevadilo "malé k" v profilu TOP 09, nemůže jim vadit ani "velké K" v názvu KDU-ČSL. Co by jim však mělo vadit, je rozpor deklarované hodnotové pozice a politické praxe!


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama