Trojí inspirace z německých voleb

26. září 2013 v 23:09 | Vladimír Hanáček
Parlamentní volby v sousedním Německu drtivě vyhrála dosud vládnoucí CDU/CSU a Angela Merkelová může následovat příkladu svého politického učitele Helmuta Kohla a pokračovat již třetí volební období na postu spolkové kancléřky. Absence jednobarevné většiny křesťanských demokratů a pokles volební podpory liberální FDP pod 5% klauzuli zároveň otevírá prostor zajímavé úvaze o budoucí alternaci vládních koalic, návratu velké koalice křesťanských a sociálních demokratů či uskutečnění "průlomové opce" v podobě jiného koaličního spojenectví. Cílem tohoto pojednání není obsáhle rozebírat všechny souvislosti a faktory, hrající roli v procesu profilace německých voličů a jejich volebního rozhodnutí, jakož obsahové souvislosti i systémové tendence, které letošní volby pro politický systém Spolkové republiky znamenají. Spíše je zajímavé zamyslet se nad obecnými momenty, které se mohou stát zdroji inspirace pro normativně definované schéma politického uspořádání, které je relevantní i pro českou realitu a nastávající volební zápas.
Prvním zdrojem inspirace je ideová konfigurace německých voličů, situovaných na obecně pojímané pravo-levé ose v prostoru napravo od středu. Němečtí křesťanští demokraté představují již přes 60 let klíčové nositele ideje sociálně-tržního hospodářství, které v základních premisách vychází z těch sociálně-filozofických disciplín, které jsou tradičně pojímány jako "třetí" alternativa tržního liberalismu i rovnostářského socialismu. Myšlenka volné tržní směny coby prostoru individuálního sebeuskutečnění bez intervencí státu je zde doplňována ideou sociální solidarity, charakterizované smyslem pro odpovědnost za osud bližního i celé společnosti a významem hodnoty vespolného blaha, konkretizované v zajištění a dostupnosti adekvátního rozsahu veřejných služeb, zajišťovaných skrze rozhodnutí politických orgánů a praxi veřejné kontroly skrze legislativu a fungující státní správu. Právě pojem sociálně-tržního hospodářství i institucionální rozvrhy s ním spojené se staly v 90. letech předmětem denunciace ze strany českých pravicových politiků coby "pseudosocialismu" a "perestrojkování". Hlavním myšlenkovým zdrojem ideových a programových cílů dominantního proudu české pravicové politiky se staly přístupy anglosaských liberálů, kteří představují duchovní otce angloamerické Nové pravice. Jednostranné zdůraznění hodnoty individuální svobody a sebeuskutečnění, orientované na výkon a z něj vyvěrající a materiálně zhmotněný úspěch coby principiální alternativy socialistického zaopatřování a rovnostářství bez vazby na kolektivní rozměr sociální existence vedlo k nepřiměřené adoraci těch občanských postojů, které v morální rovině hraničí s projevy bezohledného egoismu a kultury "ostrých loktů". Celospolečensky dominantní materialistické a hedonistické postoje zároveň enormně posílily význam právě onoho zhmotněného vyjádření individuálního úspěchu. Právě prizmatem tohoto hodnotového východiska byla nahlížena i následná konkretizace morálních kategorií odpovědnosti a skromnosti. Jednoduše řečeno: individuální odpovědnost se dá změřit tloušťkou peněženky, čím je tlustší, tím je dotyčný odpovědnější… Skromnost je pak charakterizovaná politikou plošných škrtů, zvyšování nepřímých daní a absence veřejných investic, které masivně doléhají na společenskou většinu, která se utužuje v každodenní askezi ve prospěch vyvolených mocenských prominentů. Propojení ideových východisek anglosaské Nové pravice s konkrétními politickými rozvrhy v kontextu postkomunistické společnosti doznalo vrcholu v politice Nečasovy vlády v uplynulých třech letech. Volební legitimace neoliberální pravice ve volbách roku 2010 byla motivována tradičně negativním vymezením příslušného elektorátu vůči programovým cílů sociálnědemokratické a komunistické levice (v tomto posledním případě navíc silně umocněné osobní averzí značné části společnosti vůči tehdejšímu předsedovi ČSSD). Vnímání této ideové opce coby principiální alternativy levicové politiky, stále symbolicky výrazně stigmatizované blízkostí jejích ideových východisek s obecnými polohami marxismu a mocenskou praxí předlistopadového režimu, nelze zdůvodnit jinak jež právě poukazem na pokřivené hodnotové struktury postkomunistické společnosti. Jiné racionální a věcné zdůvodnění toho, proč se český pravicový volič nachází na zásadně odlišné pozici od svého německého či rakouského souseda, je v zásadě nemožné. Právě výsledky předchozích voleb a od nich odvozené výsledky vládnutí Nečasova kabinetu jsou zde však dostatečným mementem! Sousední země zažívají hospodářské oživení a růst v čase, kdy česká ekonomika zaznamenala šest kvartálů trvající recesi. Životní standard našich sousedů, zpřítomněný i v subjektivních vyjádřeních individuálního i kolektivního blahobytu, je nesrovnatelný se situací českých občanů. A o míře spokojenosti většiny společnosti s činností veřejných institucí a rozhodováním politických činitelů již ani nemluvě… Tradiční mediální zdůvodnění těchto faktorů se odvolává na makroekonomická srovnání a poukazy na neměnné charakteristiky specifik jednotlivých zemí. Jenže k tomu, aby u nás kvalitně fungovala státní správa a v adekvátním rozsahu zajišťované veřejné služby, aby celá společnost přijala vizi vlastního rozvoje coby procesu zkvalitňování veřejné infrastruktury skrze smysluplné investiční projekty, jakož i k tomu, aby občané důvěřovali svým voleným zástupcům, rozhodně nemusíme být globálním hospodářským obrem jako náš západní soused! Jde spíše o ochotu mobilizovat ty hodnotové postoje, které jsou k dosažení těchto cílů potřebné a naplnit je smysluplným konkrétním obsahem. K tomu je však zapotřebí především změna voličských preferencí v pravé části politického spektra!
Druhým zdrojem inspirace je pak další konsekvence této změny v podobě upřednostnění standardních ideových vizí a je reprezentujících zavedených politických stran před krátkodobými, protestními a na image charismatických či rádoby charismatických lídrů postavenými, na negativní emoce a nespokojenost voličů hrajícími volebními platformami. Německo je i po posledních parlamentních volbách jednou z mála zemí v Evropě, kde se takto vystavěné protestní formaci nepodařilo volebně prosadit a drtivá většina německých voličů zůstala věrna zavedeným stranám. Druhý zdroj inspirace tedy úzce souvisí s prvním a zároveň vytyčuje limity zde proklamované změně. Adekvátní alternativou zdiskreditované české neoliberální pravice rozhodně nejsou a nemůžou být protestní, personalizované "politicko-podnikatelské" projekty a jejich emocionální výkřiky!
Konečně třetí zdroj inspirace se neváže ani tak na výsledky voleb samotné, jako spíš na očekávaný postup stranických aktérů a pravděpodobnou variantu koaličně-opozičního uspořádání. Zde hraje klíčovou roli politická profilace a koaliční preference zástupců německé sociální demokracie (SPD). Po obsazení všech mandátů a nastavení poměru sil v Bundestagu získává většinu ideově heterogenní německá levice. Vedle SPD ji tvoří ještě její někdejší koaliční partner v podobě zelených a také postkomunistická Die Linke, jejímž dominantním zdrojem voličské legitimace je subkultura tzv. "DDR nostalgische" voličů na území bývalé NDR. Jakkoliv je programatika východoněmecké Levice v mnohém značně odlišná od postojů některých "nereformovaných" komunistických stran v zemích bývalého východního bloku včetně české KSČM, její explicitní odkaz na marxismus coby významný zdroj ideové pozice strany z ní činí dosud izolovaného systémového aktéra. Představitele SPD a zelených tak zdá se ani nenapadne uvažovat o koaliční spolupráci s Die Linke a odsunutí vítězných křesťanských demokratů do opozice. Na rozdíl od německých poměrů je však český politický diskurz i reálné kroky levicových politických aktérů značně odlišný. Vůle představitelů ČSSD otevřít cestu k minimálně parlamentní spolupráci s KSČM a většinově uskutečňovaná koaliční spolupráce obou stran na krajích, jakož i tematizace vztahu k ideovým východiskům KSČM i k předlistopadové minulosti: nezbytným atributem levicového sympatizanta je v českých poměrech minimálně velmi shovívavý vztah ke komunistické straně a její ideologii (v mentálních obzorech průměrného českého levicového intelektuála je pojem antikomunismus stejným politickým "zlem" jako např. rasismus či xenofobie…) jsou zcela nesouměřitelné jevy ve srovnání s německou politickou realitou. Tradiční argument o stmelování levicových řad včetně spojení s komunisty coby odpovědi na "vymazávání" politického středu a postupnou hegemonizaci pravé části spektra neoliberálním dogmatismem je falešné nejen principiálně, nýbrž i empiricky! Sociální demokraté měli v minulém roce příležitost inspirovat se německou a rakouskou koaliční praxí spolupráce s křesťanskými demokraty v dvoučlenné "velké" koalici v několika českých krajích! Kromě Jihomoravského (a společně se zemanovci i Pardubického) ji však nikde nerealizovali! Místo toho vládnou v těchto krajích v koalici s KSČM! Není proto těžké uhodnout, jak by se zachovali i na centrální úrovni, pokud by se tato varianta stala skrze volební výsledek reálnou. Již nyní jsme svědky snahy veřejně deklasovat křesťanské demokraty coby "asociály" na základě toho, že principiálně odmítají jakoukoliv spolupráci s komunisty. Být v českých poměrech sociálně cítící přece znamená být fascinován marxistickými vizemi a devótně okuřovat neostalinské dogmatiky, nebo ne?...
Třetí inspirační zdroj zůstává toliko morálním apelem na představitele české sociální demokracie a pravostředoví voliči těžko mohou přímo ovlivnit konkrétní kroky v této věci. Co však ovlivnit mohou je mobilizace těch hodnotových postojů, které umožní volebně přepsat ideovou mapu pravé části českého politického spektra dle prvních dvou inspiračních zdrojů. Kdo se chce totiž mít jako v Německu, musí i volit a jednat jako v Německu!


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama