Střední stav (politicky) bezprizorní

4. září 2013 v 23:15 | Vladimír Hanáček
Starosta Dolních Břežan Věslav Michalik (STAN) přišel nedávno na svém blogu (http://veslavmichalik.blog.idnes.cz/c/359154/Je-to-pruser-Ceska-stredni-trida-rezignuje-na-politiku.html) s tezí, že střední třída, která plní státní kasu a představuje stabilizující prvek společnosti, u nás rezignuje na politiku. Tuto tezi je možno nahlížet jako svého druhu variaci na hypotézu, kterou v českém prostředí již delší dobu zastává přední levicově orientovaný sociolog Jan Keller, totiž, že střední třída dlouhodobě naplňuje zájmy někoho jiného, které jsou jí navíc v neprospěch. Michalikova teze však vychází z opačné premisy, tedy nikoliv že střední třída je nepřiměřeně politizována ve prospěch sobě nepřátelských zájmů, ale naopak že je nebezpečná její extrémní depolitizace a neochota participovat na veřejném rozhodování. Obě tyto teze jsou svého druhu krajní polohy uvažování, jimž je jedno východisko společné: obě jsou silně pesimistické vůči schopnostem a možnostem středního stavu a jeho vývojovým perspektivám. Zatímco pro marxistu Kellera je tato poloha svého druhu přirozeným vyústěním, neboť ukazuje reálný stav falešného vědomí příslušníků středních vrstev, které skrze fasádu své statusové pozice nejsou s to nahlédnout svou faktickou roli v třídně rozdělené společnosti, Michalikův postoj, jakkoliv obecně důvěřující středním vrstvám v jejich schopnosti sehrávat úlohu sociálního tmelu, obsahuje nánosy módní skepse příslušníků angažované elity, která se ke středním vrstvám obrací coby k vlastní sociální základně, která je povolána legitimizovat jejich pozici, a je následně mentorována z nezodpovědnosti v situaci, kdy přestává oplývat ochotou tuto roli i nadále plnit. Obecně lze s Michalikovým hodnocením určitě souhlasit, ale pasivitu středních vrstev nelze vysvětlit, natožpak hodnotit, bez toho, aniž bychom se zaobírali jejími příčinami.
Střední a vyšší střední stav představuje v české společnosti zvláštní entitu. Česká národní pospolitost, jak se zrodila v 19. století coby reálná sociální jednotka, disponovala specifickou sociální strukturou, charakterizovanou téměř úplnou absencí tradiční elity, avšak zároveň ani její nejnižší sociální vrstvy nepředstavovaly početně nejsilnější segment. O české společnosti té doby se tak dá hovořit jako o společnosti převážně středostavovské. Ani poúnorová snaha komunistické moci proměnit identitárně i reálně českou společnost na "společnost osvobozených otroků" skrze filozoficko-dějinný legitimizační narativ i skrze radikální zásahy do sociální struktury, vedoucí k její rovnostářské proměně ve z hlediska objektivních ukazatelů zglajchšaltovanou dělnicko-zaměstnaneckou masu, neznamenala ztrátu povědomí o kulturních a intelektuálních zdrojích statusové pozice příslušníků středního stavu. To se mohlo po roce 1989 projevit jejich opětovným vyjádřením skrze přihlášení se k těm politickým projektům, jež by mohly vést k reálné restauraci sociální struktury, opřené o ústřední jednotící roli středních vrstev. Ideovým étosem, jenž toto úsilí rámoval, se stalo východisko, které Věslav Michalik rovněž zmiňuje, tj. úsilí mít svůj život ve vlastních rukou a žádat po státu toliko vytvoření příznivých podmínek pro vlastní samostatné působení. Tak se stalo, že se početně silná střední vrstva živnostníků, drobných podnikatelů, zaměstnanců malých "rodinných" firem, ale nižší a střední inteligence především v regionech stala voličskou oporou neoliberální pravice s jejím fundamentálním ideovým východiskem volného trhu a minimálního státu.
Jak se však mohlo stát, že po letech vládnutí pravicových kabinetů, jejichž voličskou oporu právě střední stav vytvářel, se tento nachází v pozici pasivní, apatické či minimálně politicky bezprizorní sociální veličiny? Odpověď není možno hledat jinde, než v pravicovém vládnutí samotném, a to nejen v jeho dílčích projevech v podobě korupčních kauz či vytváření klientelistických sítí ze strany vládnoucí elity, kterýmžto způsobem se pokoušejí postoj středostavovských voličů vysvětlovat mainstreamová média, nýbrž v reálných obsazích politických rozhodnutí poslední pravicové vlády a jejich vazbě na zmiňovaná základní ideová východiska.
Není nijak nadnesené konstatovat, že donedávna vládnucí pravicová reprezentace hodila vlastní středostavovské voliče přes palubu. Asi stěží tyto mohou akceptovat jako dostatečné a vyhovující ty varianty provedených "reforem", které pod hlavičkou záměrů "netrestání vzdělaných, tvořivých a úspěšných" vedou k prominentnímu postavení vrcholných státních úředníků, manažérů státních a polostátních firem či těm zástupcům soukromého sektoru, kteří se neprosadili v tržní konkurenci, nýbrž toliko využili svých kontaktů a vazeb na veřejné činitele k snadnému přístupu k veřejným zakázkám a na nich postavili svůj "byznys". Asi stěží mohou živnostníci a drobní podnikatelé přijmout jako vyhovující takovou variantu daňových změn, které znamenají astronomický nárůst jejich nezbytných nákladů v podobě odvodů za nájem, energie či pohonné hmoty, či vedoucí k úbytku poptávky po jejich službách v podobě neochoty většiny populace více utrácet. Asi stěží mohou za vyhovující považovat takové omezení byrokracie a zjednodušení administrativních procedur, které z nich činí apriorní podezřelé z nejrůznějších nekalostí a potenciální podvodníky. Zlevnění pracovní síly, zjednodušení úředních postupů, jasná a přehledná pravidla, rozsah fungujících veřejných služeb, zabezpečující ty oblasti života společnosti, které občané potřebují k tomu, aby byly schopni v dalších oblastech přiměřeně investovat, to vše zůstalo jen nesplněným snem. Pravicová vláda v podstatě nemohla činit jinak, neboť tento stav je jediným předpokladem pro saturaci parciálních zájmů její úzké klientely prominentů…
Situace je však vážnější! Vládě ODS a TOP 09 se totiž podařilo nejen úspěšně zdiskreditovat sebe sama coby adekvátní reprezentanty hodnot, na nichž bazírují středostavovští voliči, nýbrž v očích velké části společnosti zdiskreditovala tyto hodnoty samotné. Jestliže se za étosem odpovědnosti, šetrnosti, uměřenosti a skromnosti, vtělené do ambice ozdravení veřejných financí skrze rozpočtovou disciplínu a "nevyhazování" skrývá nepokrytá snaha využít tyto coby kořist pro tvorbu nové společenské oligarchie. Jestliže se za cílem zamezení bezmezného hedonismu většiny společnosti v podobě masové spotřeby skrývá utažení opasků většiny ve prospěch ještě zbytnělejšího hedonismu "vyvolené" menšiny. Jestliže reálným výsledkem uskutečňování těchto hodnot v praxi je celková rezignace většiny společnosti na vlastní smysluplný rozvoj, potom se jedná o frapantní diskreditaci těchto hodnot coby adekvátních normativních východisek žádoucích politických kroků. Vyústěním takové situace může být toliko jejich radikální odmítnutí v podobě ortodoxně socialistických koncepcí masového "zaopatřování". Právě toto zdánlivě nevyhnutelné vyústění je příčinou současné deziluze, apatie a dokonce snad i cynismu středních vrstev.
Tento stav však paradoxně možno vnímat i jako dobré znamení. Příslušníci středního stavu tak dávají najevo svůj klíčový význam pro jakékoliv společenské směřování i skutečnost, že navzdory vládní diskreditaci na své hodnoty stále nerezignovali. Dobře vědí, že kdyby nešli volit, budou mít "na svědomí" levicovou ústavní většinu v obou komorách parlamentu. Zároveň však dochází průlomového zjištění, že neoliberální pravicové ideové rozvrhy naplňují jejich klíčové hodnoty toliko povrchně, ve výše zmíněné obecné poloze. S étosem individuálního sebeuskutečnění totiž nelze operovat bez vyzdvižení skutečnosti, že v posledku má člověk pamatovat nejen na sebe, nýbrž i na druhé, s étosem minimálního státu nelze souhlasit bez toho, aniž bychom zároveň nezdůraznili fundamentální potřebnost plnění jeho funkcí coby příspěvků k veřejnému blahu, tedy zajišťujících adekvátní rozsah veřejných služeb v oblasti zdravotnictví, školství, sociální sféry či dopravy. S étosem minimálního státu však taktéž nelze souhlasit, jestliže je tento minimalizován skrze rabovací strategii jeho mocenských kořistníků. S rozpočtovou odpovědností nelze souhlasit, pokud tato znamená rezignaci na společenský rozvoj formou veřejných investic. A takto bychom mohli dlouze pokračovat…
Historický význam stávající situace spočívá v tom, že český střední stav došel zkušenostního poznání, že pravicový neoliberalismus není a nemůže být prostředkem dosažení obnovy jeho klíčové role společenského tmelu. Aby se vyhnul svému opětovnému historickému znicotnění a destrukci (symbolizované oblíbenými výroky prezidenta Miloše Zemana o "dolních deseti milionech"…), bude se muset ve volbách přihlásit k ideovým rozvrhům těch politických stran, které si jsou ústředního významu středního stavu a jeho dějinné role plně vědomy. Příklad Michalikem zmiňovaného sousedního Německa je více než inspirativní…


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama