Rovnost jako tyranie většiny

15. září 2013 v 23:42 | Vladimír Hanáček
Předseda KSČM Vojtěch Filip prohlásil v diskusním pořadu komerční televize, že jeho strana jako jediná hájila od roku 1990 ústavnost. Toto prohlášení má v předvolební atmosféře ryze politický charakter a není tak nezbytné ho podrobovat detailnímu teoretickému i empirickému rozboru. Pozice komunistické strany ve vztahu k ústavnímu pořádku je předmětem kontroverzí již od samého počátku existence demokratické soutěživé politiky a přítomnosti KSČM coby relevantního aktéra českého stranického systému. Je pozoruhodné, že v této bouřlivé rozpravě se objevují toliko poukazy na výroky a postoje komunistických činovníků ve vztahu k hodnocení předlistopadové minulosti. Poněkud stranou zůstává reflexe výroků, jež se orientují na budoucí cíle v těch oblastech, které bezprostředně nesouvisí s reáliemi předlistopadového režimu, což vzbuzuje dojem, jakoby výrazem ideologické pozice komunistické strany a její konformity či nonkonformity s demokratickými principy byla pouze jejich empiricky přezkoumatelná praktická uplatnitelnost. Na to, abychom však učinili soud o tom, co komunisté chtějí a nakolik je jejich ambice konkrétní cíle realizovat v souladu s ústavním pořádkem ještě nemusíme být pamětníci časů před čtvrtstoletím.
Jedním z takových pozoruhodných výroků je nedávné vyjádření předsedy Filipa ve věci představy KSČM o optimálním nastavení vztahu státu a církví. Filip prohlásil, že komunisté požadují nejen uspořádat referendum o tzv. církevních restitucích, nýbrž preferují též zrušení financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu (paradoxně realizované i v komunistickém Československu), přičemž tyto by měly být financovány pouze z příspěvků svých věřících jako "jakékoliv jiné občanské sdružení"… Nejen proto, že autor tohoto výroku je právník, je samozřejmě relevantní začít jeho reflexi prizmatem právních souvislostí. Z právního hlediska církve a náboženské společnosti opravdu nejsou občanská sdružení a z řady důvodů jimi být ani nemohou. Zároveň je však tato polemika vzhledem k pluralitě právních forem církví a dokonce i v rámci jedné, tedy největší církve římskokatolické natolik složitou, že by sama vyžadovala separátní, a navíc vysoce erudované pojednání. Závažnější je spíše sama představa odluky státu a církví v rovině právní skrze plné odstranění financování ze státního rozpočtu a neuskutečnění majetkového vyrovnání. Tato představa se dá pro zjednodušení vyjádřit asi následujícím schématem: stát se má postarat o to, aby církve byly zbaveny veškerého majetku a vlastnily snad toliko již vydané nemovité sakrální objekty (přičemž radikální verze by požadovala i jejich konfiskaci). Vnitřní činnost církví je pak spojena s dobrovolnými aktivitami věřících, kteří by si sami měli tyto aktivity platit. Nejen tedy, že z těchto aktivit neplyne společnosti žádný prospěch v žádném slova smyslu, ale navíc jsou tyto aktivity vnímány jako svého druhu nežádoucí, a tudíž kdo se jich chce zúčastnit, měl by za to "pykat" vlastními finančními náklady. Věřící se z pohledu společnosti a jejích zvolených představitelů ocitá zhruba ve stejné pozici jako například kuřák nebo alkoholik: chceš sám sobě škodit, tak si připlať! Jak by v praxi potom mohl být vnitřní život církví reálně organizován skrze takovouto formu financování se snad ani nedá domyslet. Představa, že prostí věřící, tradičně především starší lidé z nižších sociálních vrstev, s nižším vzděláním a z venkovských oblastí hradí ze své peněženky náklady na provoz církevních objektů a zároveň poskytují svému duchovnímu za jeho službu plat je až tragikomická na to, abychom se jí snažili detailně domýšlet. Podobná verze úpravy vztahu státu a církví není realizována v žádné zemi, která se dá nazvat právním státem a je zcela v rozporu s ústavním pořádkem ČR, konkrétně ustanoveními ústavního zákona č. 2/1993Sb. Z hodnotového hlediska je pak motivace k podobné úpravě zcela mimo přiznané právo církví a náboženských společností k správě vlastních záležitostí s ohledem na jejich funkce, které vyvěrají z náboženské doktríny, jíž se řídí. Všechny tyto poukazy jsou nesmírně důležité, avšak ve společnosti, kde existuje nejen neúcta k právu a hodnotovým zdrojům ústavnosti, zřejmě nejsou nijak překvapující.
Daleko víc zarážející je spíše čistě lidský a společenský rozměr celé záležitosti. Předseda KSČM totiž nejen sdělil všem občanům České republiky, že jeho strana hodlá v případě podílu na moci demontovat právní stát, nýbrž plně vyjevil svůj vztah k těm svým spoluobčanům, kteří se deklarují jakožto věřící a příslušníci konkrétní církve. Sdělil jim, že údajná většina, kterou se cítí reprezentovat, nejen nehodlá jejich činnost financovat ze státní kasy, nýbrž činí tak především proto, že jí nepokládá za pro sebe nijak významnou, ba dokonce škodlivou. Nejen tedy, že se údajná "ateistická" většina nijak nepokouší pochopit vnitřní význam těch činností církví, na nichž se sama nepodílí, tj. jejich pastorační a liturgické funkce, avšak nehodlá je ani tolerovat. Jednoduše řečeno, aby se mohly uskutečnit, musí být splněny mocensky nadiktované podmínky, které s ohledem na reálné možnosti zúčastněných aktérů nejsou dosažitelné, z čehož logicky vyplývá, že se tyto aktivity nebudou realizovat vůbec. Jestliže předseda KSČM sděluje svým věřícím spoluobčanům, že by měli z vlastní peněženky spravovat kostely a hradit plat duchovních jako podmínku k tomu, aby mohli svobodně praktikovat svou víru, potom se jim nejen vysmívá, ale zároveň jim vyhrožuje! Že potom většinová společnost, reprezentovaná Vojtěchem Filipem nepokládá za hodnotné ani ty činnosti církví a náboženských společností, které jsou spojeny s jejich dalšími, pro nevěřící bližšími a srozumitelnějšími funkcemi (především na poli charitativním, sociálním, vzdělávacím a kulturním), již není nijak překvapující…
Na tomto postoji je však zásadní právě především lidský rozměr problému. Filipem reprezentovaná většinová společnost svým vztahem k věřící minoritě dává najevo intoleranci a opovržení vůči jejímu smýšlení i aktivitám. Zároveň však také dává najevo svou sílu a rozhodnost v prosazování svého vidění světa, které je s pohledem menšiny věřících ne zcela slučitelné, a tudíž představuje partikulární hledisko. Ideově je pak tento postoj pozoruhodný především z toho důvodu, že ho reprezentuje politická levice. Základní hodnotou levicové politiky je pojem rovnosti, jenž může být pojímán různě, avšak nositelé tohoto ideového postoje se při jeho konkrétní tematizaci rádi odvolávají dokonce i na metafyzické zdroje humanistického programu rovnosti lidské důstojnosti. V praxi pak hlásají, že se tato rovnost projevuje úctou a ohledem vůči slabším a bezbranným. Zda je výše nastíněný postoj, reprezentovaný jmenovanou politickou stranou, vůči příslušné společenské menšině autentickým projevem tohoto hodnotového zakotvení si laskavý čtenář sám domyslí, stejně jako to, zda je politika, legitimizovaná vůlí většiny v tomto hodnotovém kontextu obhajitelná jakožto levicová, zda je tradičním atributem standardní demokratické politické levice pojem síly…
V rámci tohoto výkladu se však ještě pozastavme nad jedním aspektem věci. To, že podobné postoje nechávají ledově chladnými dokonce i ty politické činitele, kteří v jiných otázkách postojům komunistů oponují, může být skutečně důkazem toho, že ona většina, jíž se v této věci cítí Vojtěch Filip reprezentovat, je v principiální rovině daleko větší, než ta většina společnosti, která je dle očekávaných výsledků připravena ustavit ve volbách v příští Poslanecké sněmovně příslušnou levicovou majoritu (samozřejmě za účasti KSČM). Pokud by tomu tak bylo, potom vůbec nemusíme vnímat nadcházející volby jako zásadní zlom, poněvadž společenská realita předchozích dvaceti čtyř let byla charakterizována stejnými lidmi, kteří tento postoj zřejmě zastávají. Společnost, v níž žijeme, je stále stejná. Pokud tomu však tak není a Vojtěch Filip a jeho strana ve skutečnosti ani v otázce vztahu státu a církví nereprezentuje jím zmiňovaných 80% populace, pak nejen, že církve a náboženské společnosti budou mít příležitost ukázat, že uskutečněné majetkové vyrovnání ve skutečnosti není cílem samo o sobě (jak bohužel skrze způsob zdůvodňování jeho prosazení soudila předešlá pravicová vláda), nýbrž prostředkem k službě společnosti a uskutečňování vespolného blaha. Bude to však zároveň i zkouška většinové české společnosti v tom, zda si pod pojmem vespolné blaho nepředstavuje místo platonsko-aristotelských vizí pouze vlastní plný břich a zbytnělé ego…


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama