Září 2013

Trojí inspirace z německých voleb

26. září 2013 v 23:09 | Vladimír Hanáček
Parlamentní volby v sousedním Německu drtivě vyhrála dosud vládnoucí CDU/CSU a Angela Merkelová může následovat příkladu svého politického učitele Helmuta Kohla a pokračovat již třetí volební období na postu spolkové kancléřky. Absence jednobarevné většiny křesťanských demokratů a pokles volební podpory liberální FDP pod 5% klauzuli zároveň otevírá prostor zajímavé úvaze o budoucí alternaci vládních koalic, návratu velké koalice křesťanských a sociálních demokratů či uskutečnění "průlomové opce" v podobě jiného koaličního spojenectví. Cílem tohoto pojednání není obsáhle rozebírat všechny souvislosti a faktory, hrající roli v procesu profilace německých voličů a jejich volebního rozhodnutí, jakož obsahové souvislosti i systémové tendence, které letošní volby pro politický systém Spolkové republiky znamenají. Spíše je zajímavé zamyslet se nad obecnými momenty, které se mohou stát zdroji inspirace pro normativně definované schéma politického uspořádání, které je relevantní i pro českou realitu a nastávající volební zápas.
Prvním zdrojem inspirace je ideová konfigurace německých voličů, situovaných na obecně pojímané pravo-levé ose v prostoru napravo od středu. Němečtí křesťanští demokraté představují již přes 60 let klíčové nositele ideje sociálně-tržního hospodářství, které v základních premisách vychází z těch sociálně-filozofických disciplín, které jsou tradičně pojímány jako "třetí" alternativa tržního liberalismu i rovnostářského socialismu. Myšlenka volné tržní směny coby prostoru individuálního sebeuskutečnění bez intervencí státu je zde doplňována ideou sociální solidarity, charakterizované smyslem pro odpovědnost za osud bližního i celé společnosti a významem hodnoty vespolného blaha, konkretizované v zajištění a dostupnosti adekvátního rozsahu veřejných služeb, zajišťovaných skrze rozhodnutí politických orgánů a praxi veřejné kontroly skrze legislativu a fungující státní správu. Právě pojem sociálně-tržního hospodářství i institucionální rozvrhy s ním spojené se staly v 90. letech předmětem denunciace ze strany českých pravicových politiků coby "pseudosocialismu" a "perestrojkování". Hlavním myšlenkovým zdrojem ideových a programových cílů dominantního proudu české pravicové politiky se staly přístupy anglosaských liberálů, kteří představují duchovní otce angloamerické Nové pravice. Jednostranné zdůraznění hodnoty individuální svobody a sebeuskutečnění, orientované na výkon a z něj vyvěrající a materiálně zhmotněný úspěch coby principiální alternativy socialistického zaopatřování a rovnostářství bez vazby na kolektivní rozměr sociální existence vedlo k nepřiměřené adoraci těch občanských postojů, které v morální rovině hraničí s projevy bezohledného egoismu a kultury "ostrých loktů". Celospolečensky dominantní materialistické a hedonistické postoje zároveň enormně posílily význam právě onoho zhmotněného vyjádření individuálního úspěchu. Právě prizmatem tohoto hodnotového východiska byla nahlížena i následná konkretizace morálních kategorií odpovědnosti a skromnosti. Jednoduše řečeno: individuální odpovědnost se dá změřit tloušťkou peněženky, čím je tlustší, tím je dotyčný odpovědnější… Skromnost je pak charakterizovaná politikou plošných škrtů, zvyšování nepřímých daní a absence veřejných investic, které masivně doléhají na společenskou většinu, která se utužuje v každodenní askezi ve prospěch vyvolených mocenských prominentů. Propojení ideových východisek anglosaské Nové pravice s konkrétními politickými rozvrhy v kontextu postkomunistické společnosti doznalo vrcholu v politice Nečasovy vlády v uplynulých třech letech. Volební legitimace neoliberální pravice ve volbách roku 2010 byla motivována tradičně negativním vymezením příslušného elektorátu vůči programovým cílů sociálnědemokratické a komunistické levice (v tomto posledním případě navíc silně umocněné osobní averzí značné části společnosti vůči tehdejšímu předsedovi ČSSD). Vnímání této ideové opce coby principiální alternativy levicové politiky, stále symbolicky výrazně stigmatizované blízkostí jejích ideových východisek s obecnými polohami marxismu a mocenskou praxí předlistopadového režimu, nelze zdůvodnit jinak jež právě poukazem na pokřivené hodnotové struktury postkomunistické společnosti. Jiné racionální a věcné zdůvodnění toho, proč se český pravicový volič nachází na zásadně odlišné pozici od svého německého či rakouského souseda, je v zásadě nemožné. Právě výsledky předchozích voleb a od nich odvozené výsledky vládnutí Nečasova kabinetu jsou zde však dostatečným mementem! Sousední země zažívají hospodářské oživení a růst v čase, kdy česká ekonomika zaznamenala šest kvartálů trvající recesi. Životní standard našich sousedů, zpřítomněný i v subjektivních vyjádřeních individuálního i kolektivního blahobytu, je nesrovnatelný se situací českých občanů. A o míře spokojenosti většiny společnosti s činností veřejných institucí a rozhodováním politických činitelů již ani nemluvě… Tradiční mediální zdůvodnění těchto faktorů se odvolává na makroekonomická srovnání a poukazy na neměnné charakteristiky specifik jednotlivých zemí. Jenže k tomu, aby u nás kvalitně fungovala státní správa a v adekvátním rozsahu zajišťované veřejné služby, aby celá společnost přijala vizi vlastního rozvoje coby procesu zkvalitňování veřejné infrastruktury skrze smysluplné investiční projekty, jakož i k tomu, aby občané důvěřovali svým voleným zástupcům, rozhodně nemusíme být globálním hospodářským obrem jako náš západní soused! Jde spíše o ochotu mobilizovat ty hodnotové postoje, které jsou k dosažení těchto cílů potřebné a naplnit je smysluplným konkrétním obsahem. K tomu je však zapotřebí především změna voličských preferencí v pravé části politického spektra!
Druhým zdrojem inspirace je pak další konsekvence této změny v podobě upřednostnění standardních ideových vizí a je reprezentujících zavedených politických stran před krátkodobými, protestními a na image charismatických či rádoby charismatických lídrů postavenými, na negativní emoce a nespokojenost voličů hrajícími volebními platformami. Německo je i po posledních parlamentních volbách jednou z mála zemí v Evropě, kde se takto vystavěné protestní formaci nepodařilo volebně prosadit a drtivá většina německých voličů zůstala věrna zavedeným stranám. Druhý zdroj inspirace tedy úzce souvisí s prvním a zároveň vytyčuje limity zde proklamované změně. Adekvátní alternativou zdiskreditované české neoliberální pravice rozhodně nejsou a nemůžou být protestní, personalizované "politicko-podnikatelské" projekty a jejich emocionální výkřiky!
Konečně třetí zdroj inspirace se neváže ani tak na výsledky voleb samotné, jako spíš na očekávaný postup stranických aktérů a pravděpodobnou variantu koaličně-opozičního uspořádání. Zde hraje klíčovou roli politická profilace a koaliční preference zástupců německé sociální demokracie (SPD). Po obsazení všech mandátů a nastavení poměru sil v Bundestagu získává většinu ideově heterogenní německá levice. Vedle SPD ji tvoří ještě její někdejší koaliční partner v podobě zelených a také postkomunistická Die Linke, jejímž dominantním zdrojem voličské legitimace je subkultura tzv. "DDR nostalgische" voličů na území bývalé NDR. Jakkoliv je programatika východoněmecké Levice v mnohém značně odlišná od postojů některých "nereformovaných" komunistických stran v zemích bývalého východního bloku včetně české KSČM, její explicitní odkaz na marxismus coby významný zdroj ideové pozice strany z ní činí dosud izolovaného systémového aktéra. Představitele SPD a zelených tak zdá se ani nenapadne uvažovat o koaliční spolupráci s Die Linke a odsunutí vítězných křesťanských demokratů do opozice. Na rozdíl od německých poměrů je však český politický diskurz i reálné kroky levicových politických aktérů značně odlišný. Vůle představitelů ČSSD otevřít cestu k minimálně parlamentní spolupráci s KSČM a většinově uskutečňovaná koaliční spolupráce obou stran na krajích, jakož i tematizace vztahu k ideovým východiskům KSČM i k předlistopadové minulosti: nezbytným atributem levicového sympatizanta je v českých poměrech minimálně velmi shovívavý vztah ke komunistické straně a její ideologii (v mentálních obzorech průměrného českého levicového intelektuála je pojem antikomunismus stejným politickým "zlem" jako např. rasismus či xenofobie…) jsou zcela nesouměřitelné jevy ve srovnání s německou politickou realitou. Tradiční argument o stmelování levicových řad včetně spojení s komunisty coby odpovědi na "vymazávání" politického středu a postupnou hegemonizaci pravé části spektra neoliberálním dogmatismem je falešné nejen principiálně, nýbrž i empiricky! Sociální demokraté měli v minulém roce příležitost inspirovat se německou a rakouskou koaliční praxí spolupráce s křesťanskými demokraty v dvoučlenné "velké" koalici v několika českých krajích! Kromě Jihomoravského (a společně se zemanovci i Pardubického) ji však nikde nerealizovali! Místo toho vládnou v těchto krajích v koalici s KSČM! Není proto těžké uhodnout, jak by se zachovali i na centrální úrovni, pokud by se tato varianta stala skrze volební výsledek reálnou. Již nyní jsme svědky snahy veřejně deklasovat křesťanské demokraty coby "asociály" na základě toho, že principiálně odmítají jakoukoliv spolupráci s komunisty. Být v českých poměrech sociálně cítící přece znamená být fascinován marxistickými vizemi a devótně okuřovat neostalinské dogmatiky, nebo ne?...
Třetí inspirační zdroj zůstává toliko morálním apelem na představitele české sociální demokracie a pravostředoví voliči těžko mohou přímo ovlivnit konkrétní kroky v této věci. Co však ovlivnit mohou je mobilizace těch hodnotových postojů, které umožní volebně přepsat ideovou mapu pravé části českého politického spektra dle prvních dvou inspiračních zdrojů. Kdo se chce totiž mít jako v Německu, musí i volit a jednat jako v Německu!


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců



Velké K vadí, malé k ne?

19. září 2013 v 0:37 | Vladimír Hanáček
Suverénním vítězem nedělních zemských voleb v sousedním Bavorsku je dlouholetá vládní Křesťanskosociální unie (CSU) dosavadního premiéra Horsta Seehofera, která získala přes 47% hlasů voličů a v souladu s poválečnou tradicí získává samostatnou většinu v zemském parlamentu. V souvislosti s bavorskými reáliemi se v českém kontextu často hovoří o specifické sociokulturní skladbě tamější společnosti a relativně nízkém stupni sekularizace především venkovských zemědělských oblastí Bavorska, kterýmžto faktem se vysoká podpora křesťanských sociálů ze strany bavorských voličů nejčastěji odůvodňuje. To, že především ve větších městech se hodnotové postoje Bavorů příliš neliší nejen od zbytku Spolkové republiky, ale též od řady jiných evropských zemí a stupeň sekularizace a individualizace je zde srovnatelný s jinými evropskými metropolemi, je nejčastěji vnímán jako příčina mírného poklesu voličské podpory CSU, nikoliv jako podnět k zamyšlení, zda zdroje legitimace nejsilnější strany nejsou širší a nepřesahují omezenou konfesijní vazbu.
Přesuňme se však v této úvaze na druhou stranu Šumavy. Právě v českém vysoce sekularizovaném a navíc sociokulturně i historicky značně odlišném prostředí se naopak setkáváme s názorem, že strana stejné ideové provenience jako bavorská CSU by v ČR nejen nedokázala dorůst rozměrů voličské podpory CSU, ale že je v zásadě odsouzena k postupné společenské marginalizaci vlivem proměňujících se hodnotových struktur české společnosti. Na této argumentaci je několik aspektů navýsost paradoxních! Zaprvé, vysoká míra sekularizace české společnosti je nejčastěji zdůvodňována (i při vědomí hlubších historických příčin a procesů) ideologickým působením a tzv. ateistickou výchovou v období komunistického režimu. Jemu navzdory se však ještě na začátku 90. let zhruba třetina české populace aktivně hlásila k náboženské víře a v politické rovině již první svobodné volby ukázaly, že zde existuje relativně početný voličský segment voličů Československé strany lidové, hlavní a posléze jediné dědičky tradic meziválečného politického katolicismu v českých zemích, kterýžto dotyčné straně zajistil relevantní postavení v rámci rodícího se stranického systému. Po téměř půl století a s výměnou jedné generace se pak dle různých fatalistických výkladů údajně potvrzuje pokles relevance lidoveckého voličského segmentu především v tom ohledu, že je zásadně oslabena konfesijní příslušnost dotyčného segmentu společnosti coby hlavní proměnná voličského výběru jeho příslušníků. Jednoduše řečeno, náboženská, resp. církevní příslušnost se stává méně podstatnou, resp. nepodstatnou pro rozhodování daných voličů. Paradoxní je tento stav především proto, že dlouholetí staří lidovci vstupovali do svobodných poměrů po roce 1989 s ambicí svou stranu opět voličsky vyzvednout z ponížené pozice národofrontovního vazala vládnoucí státostrany a učinit z ní moderní křesťanskodemokratický subjekt po vzoru západoevropských partnerských stran, který bude po letech vlastní nesvéprávnosti a poníženého poručnictví komunistům opět schopen aktivně ovlivňovat osudy českého národa. Po dvaceti letech se pak mají smířit s faktem, že právě vykročení do svobodných poměrů má být vnímáno jako předpoklad sociokulturní proměny společnosti, který zapříčiní nevyhnutelný volební pád lidové strany a její odchod na smetiště dějin… Zadruhé, právě svobodné poměry a otevření se české společnosti západním vlivům a tendencím by paradoxně měly na oslabení ochoty voličů identifikovat se s křesťanskodemokratickým programem výraznější vliv, než agresivní ateistická disciplinace v dobách komunistického režimu. Ta naopak konzervovala meziválečný katolický "tábor" jako neměnné ghetto, které i skrze svou vazbu na lidovou stranu coby vlastní legální organizaci stvrzovalo svou skupinovou identitu namnoze se pojící k náboženskému vyznání a církevní příslušnosti v době, kdy svobodný náboženský život byl toliko zbožným přáním. Jednoduše řečeno: lidová strana přežila poúnorový režim, polistopadový však již nikoliv…
Takto schématicky se s téměř tragikomickou pointou dají vylíčit ty společenské a politické procesy, které jsou některými analytiky a společenskými vědci namnoze popisovány jako přirozené, ba dokonce žádoucí vyústění sociokulturních změn a tendencí, proměňujících hodnotové a postojové orientace nejen příslušníků sekularizované většiny, nýbrž dokonce i věřících křesťanů. Procesy, spojené s "intimizací" náboženského vyznání, oslabením kolektivních identifikací a projevů náboženské víry a ještě slabší ochotou jednotlivců identifikovat se bezezbytku s hodnotovými rozvrhy, vyvěrajícími s věrouky příslušných církví a náboženských společností, jsou namnoze pojímány jako téměř nevyhnutelné, ba dokonce žádoucí. Náhled na výsledek těchto procesů je téměř identický se západním hodnocením společenských změn v 60. letech 20. století, kdy dospěla první poválečná generace. Zatímco na západě však procesy měnící společnost uvědomělých občanů ve stádo tupých konzumentů měly za následek zvyšující se míru kritičnosti v intelektuální obci vůči společenské realitě na levici i na pravici, v postkomunistických zemích se nejčastěji setkáme s naturalizujícími výklady, odůvodňující dosažený společenský modus coby nevyhnutelné dějinné fatum, s kterým nezbývá než se pouze smířit. Kritická reflexe se vztahuje toliko k dílčím projevům společenských tendencí a jejich konkrétním vyústěním. Takto je pak odůvodňován i údajný samotný pád křesťanskodemokratické politické platformy. Pokud někdo nerozumí tomu, proč se "lidovectví" přestalo dědit v příslušných rodinách v poslední dosud dospělé generaci a proces po několika generacích končí, má údajně vidět, že potomci skalních sympatizantů lidové strany jsou hodnotově i životním stylem zásadně jiní než jejich předkové a tento stav nevyžaduje nejen hlubší verifikaci, ale ani normativní soud. Proč potom lidová strana nepůsobí atraktivně ani na ty voliče, kteří nejen, že nepochází z tradičních "lidoveckých" rodin, ale jsou identifikováni hodnotově odlišně od svých prve zmíněných vrstevníků snad ani nestojí za úvahu…
Politolog a bývalý ministr školství Petr Fiala v knize Laboratoř sekularizace z roku 2007 doporučil KDU-ČSL vnitřní transformaci ze "strany křesťanů" na "křesťanskou stranu", myšleno ze strany konfesijní ve stranu hodnotovou. Dnešní jihomoravský lídr ODS definoval prostor pro KDU-ČSL jako reprezentantky specifických minoritních zájmů, postavené na obraně "široké škály hodnot a institucí, jež jsou dnes znejistěny, oslabovány a nerespektovány většinovou společností." Toto vymezení v praxi znamená, že voličská expanze KDU-ČSL je v českém prostředí ex definitione značně oslabena, poněvadž segment jejích potenciálních voličů nijak výrazně nepřesahuje její skalní elektorát. Nakolik se KDU-ČSL pod předsednictvím Pavla Bělobrádka v uplynulých třech mimosněmovních letech tato konverze ve stranu křesťanských hodnot podařila nyní ponechme stranou, neboť k hodnocení je třeba volební verifikace reálné pozice strany. Pokud bychom vyšli z dosavadních indicií, které představují výsledky loňských krajských a senátních voleb i účastenství Zuzany Roithové v lednovém prezidentském klání, nemusíme být v žádném případě přehnaně skeptičtí!
Problém spočívá v tom, že odpůrci této strategie namnoze tvrdí, že konverze na hodnotově zakotvenou stranu znamená naopak reorientaci ideových důrazů do té míry, že by mělo slovo "křesťanská" z názvu zmizet, neboť asociuje úzkou konfesijní vazbu, a mohlo by tak odrazovat od identifikace se středostavovským socioekonomickým programem strany a sekularizovanou verzí tradičních hodnot. Tato pozice je však opět paradoxní, a to nejen ve vztahu k cílové skupině voličů, o kterou lidovci usilují, ale i vůči ostatním konkurenčním stranám. Pokud bychom se totiž podívali pozorně, zjistili bychom, že slovo "křesťanská" v názvu strany explicitně vadí těm voličům, kteří by lidovou stranu nikdy nevolili nejen pro její název, ale především pro její programové cíle včetně zmíněné socioekonomické agendy. Tito voliči v českém prostředí inklinují především k levicovým ideovým opcím a jejich ideovým rozvrhům. KDU-ČSL se však snaží získat na svou stranu ty voliče, kterým tato programová pozice může imponovat především pro jejich hodnotové postoje. V roce 2010 zvolilo 16,7% voličů stranu, jež byla založena bývalým předsedou KDU-ČSL a jejíž stranická elita byla tvořena převážně bývalými lidovci. Náboženské vyznání těchto lídrů TOP 09, jakož i jejího předsedy Karla Schwarzenberga je pak obecně známo. TOP 09 také zaujala standardní pozici západoevropských pravostředových formací, které jakkoliv ideově stojí poněkud jinde než tradiční křesťanskodemokratické subjekty, obvykle se ve svém politickém programu hlásí ke křesťanským či židovsko-křesťanským kořenům evropské civilizace. TOP 09 zaujala oproti KDU-ČSL pozici neoliberální pravicové formace v socioekonomické oblasti. Přesto jí však dalo hlas vysoké procento voličů, kterým s ohledem na jejich hodnotové zakotvení i sociální pozici program této strany v socioekonomické oblasti nemůže nijak výrazně imponovat. Učinili tak proto, že je k této straně přitáhlo nejen charisma jejího aristokratického lídra, ale též deklarované hodnotové postoje včetně obecných identifikačních symbolů v podobě odkazu na "židovsko-křesťanské kořeny". TOP 09 tak nevolila jen postmaterialisticky a individualisticky založená velkoměstská mládež, což v českém prostředí není nijak překvapivé, ale též vysoké procento mladých věřících, sympatizantů s explicitně křesťanskými hodnotovými obsahy, ba dokonce mladí příslušníci tradičních "lidoveckých" rodin. Tito voliči nevolili TOP 09 pro svůj souhlas s jejím socioekonomickým programem ani konkrétními cíli v oblasti společenské morálky, poněvadž její program ve skutečnosti namnoze vůbec nečetli. Jim totiž stačila obecná proklamace ideové inspirace, katolické náboženské vyznání a možná dokonce i lidovecká minulost špiček této strany… Výše zmíněná teze o sociokulturních proměnách příslušných mladých voličů je tedy navýsost sporná, neřkuli přímo zavádějící.
Pokud má tedy dnes KDU-ČSL tyto voliče opět zaujmout, musí především poukazovat na faktické rozdíly v programatice obou zmíněných stran, najmě v socioekonomické oblasti a demonstrovat tak rozpor mezi principiálními hodnotovými východisky proklamované ideové orientace TOP 09 a její reálnou politikou. Jasně poukázat na skutečnost, že TOP 09 není a ani nemůže být stranou křesťanskodemokratickou (čímž jí samozřejmě nijak neupíráme právo na existenci v odlišné ideové pozici!). Řešením v úsilí o voličskou expanzi naopak rozhodně není škrtání slova křesťanská z programových dokumentů, natožpak z názvu strany! Pokud lidová strana dokáže tyto voliče zaujmout svým hodnotovým zakotvením a programem, schopným v souladu se svými hodnotovými zdroji nabídnout jasná a srozumitelná řešení reálných společenských problémů coby autentická křesťanskodemokratická alternativa, potom sice zřejmě nedosáhne na pozici svých bavorských partnerů, ale přesto udrží systémovou pozici, na kterou byly zvyklé celé generace tradičních lidovců. Když mladým voličům nevadilo "malé k" v profilu TOP 09, nemůže jim vadit ani "velké K" v názvu KDU-ČSL. Co by jim však mělo vadit, je rozpor deklarované hodnotové pozice a politické praxe!


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců

Rovnost jako tyranie většiny

15. září 2013 v 23:42 | Vladimír Hanáček
Předseda KSČM Vojtěch Filip prohlásil v diskusním pořadu komerční televize, že jeho strana jako jediná hájila od roku 1990 ústavnost. Toto prohlášení má v předvolební atmosféře ryze politický charakter a není tak nezbytné ho podrobovat detailnímu teoretickému i empirickému rozboru. Pozice komunistické strany ve vztahu k ústavnímu pořádku je předmětem kontroverzí již od samého počátku existence demokratické soutěživé politiky a přítomnosti KSČM coby relevantního aktéra českého stranického systému. Je pozoruhodné, že v této bouřlivé rozpravě se objevují toliko poukazy na výroky a postoje komunistických činovníků ve vztahu k hodnocení předlistopadové minulosti. Poněkud stranou zůstává reflexe výroků, jež se orientují na budoucí cíle v těch oblastech, které bezprostředně nesouvisí s reáliemi předlistopadového režimu, což vzbuzuje dojem, jakoby výrazem ideologické pozice komunistické strany a její konformity či nonkonformity s demokratickými principy byla pouze jejich empiricky přezkoumatelná praktická uplatnitelnost. Na to, abychom však učinili soud o tom, co komunisté chtějí a nakolik je jejich ambice konkrétní cíle realizovat v souladu s ústavním pořádkem ještě nemusíme být pamětníci časů před čtvrtstoletím.
Jedním z takových pozoruhodných výroků je nedávné vyjádření předsedy Filipa ve věci představy KSČM o optimálním nastavení vztahu státu a církví. Filip prohlásil, že komunisté požadují nejen uspořádat referendum o tzv. církevních restitucích, nýbrž preferují též zrušení financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu (paradoxně realizované i v komunistickém Československu), přičemž tyto by měly být financovány pouze z příspěvků svých věřících jako "jakékoliv jiné občanské sdružení"… Nejen proto, že autor tohoto výroku je právník, je samozřejmě relevantní začít jeho reflexi prizmatem právních souvislostí. Z právního hlediska církve a náboženské společnosti opravdu nejsou občanská sdružení a z řady důvodů jimi být ani nemohou. Zároveň je však tato polemika vzhledem k pluralitě právních forem církví a dokonce i v rámci jedné, tedy největší církve římskokatolické natolik složitou, že by sama vyžadovala separátní, a navíc vysoce erudované pojednání. Závažnější je spíše sama představa odluky státu a církví v rovině právní skrze plné odstranění financování ze státního rozpočtu a neuskutečnění majetkového vyrovnání. Tato představa se dá pro zjednodušení vyjádřit asi následujícím schématem: stát se má postarat o to, aby církve byly zbaveny veškerého majetku a vlastnily snad toliko již vydané nemovité sakrální objekty (přičemž radikální verze by požadovala i jejich konfiskaci). Vnitřní činnost církví je pak spojena s dobrovolnými aktivitami věřících, kteří by si sami měli tyto aktivity platit. Nejen tedy, že z těchto aktivit neplyne společnosti žádný prospěch v žádném slova smyslu, ale navíc jsou tyto aktivity vnímány jako svého druhu nežádoucí, a tudíž kdo se jich chce zúčastnit, měl by za to "pykat" vlastními finančními náklady. Věřící se z pohledu společnosti a jejích zvolených představitelů ocitá zhruba ve stejné pozici jako například kuřák nebo alkoholik: chceš sám sobě škodit, tak si připlať! Jak by v praxi potom mohl být vnitřní život církví reálně organizován skrze takovouto formu financování se snad ani nedá domyslet. Představa, že prostí věřící, tradičně především starší lidé z nižších sociálních vrstev, s nižším vzděláním a z venkovských oblastí hradí ze své peněženky náklady na provoz církevních objektů a zároveň poskytují svému duchovnímu za jeho službu plat je až tragikomická na to, abychom se jí snažili detailně domýšlet. Podobná verze úpravy vztahu státu a církví není realizována v žádné zemi, která se dá nazvat právním státem a je zcela v rozporu s ústavním pořádkem ČR, konkrétně ustanoveními ústavního zákona č. 2/1993Sb. Z hodnotového hlediska je pak motivace k podobné úpravě zcela mimo přiznané právo církví a náboženských společností k správě vlastních záležitostí s ohledem na jejich funkce, které vyvěrají z náboženské doktríny, jíž se řídí. Všechny tyto poukazy jsou nesmírně důležité, avšak ve společnosti, kde existuje nejen neúcta k právu a hodnotovým zdrojům ústavnosti, zřejmě nejsou nijak překvapující.
Daleko víc zarážející je spíše čistě lidský a společenský rozměr celé záležitosti. Předseda KSČM totiž nejen sdělil všem občanům České republiky, že jeho strana hodlá v případě podílu na moci demontovat právní stát, nýbrž plně vyjevil svůj vztah k těm svým spoluobčanům, kteří se deklarují jakožto věřící a příslušníci konkrétní církve. Sdělil jim, že údajná většina, kterou se cítí reprezentovat, nejen nehodlá jejich činnost financovat ze státní kasy, nýbrž činí tak především proto, že jí nepokládá za pro sebe nijak významnou, ba dokonce škodlivou. Nejen tedy, že se údajná "ateistická" většina nijak nepokouší pochopit vnitřní význam těch činností církví, na nichž se sama nepodílí, tj. jejich pastorační a liturgické funkce, avšak nehodlá je ani tolerovat. Jednoduše řečeno, aby se mohly uskutečnit, musí být splněny mocensky nadiktované podmínky, které s ohledem na reálné možnosti zúčastněných aktérů nejsou dosažitelné, z čehož logicky vyplývá, že se tyto aktivity nebudou realizovat vůbec. Jestliže předseda KSČM sděluje svým věřícím spoluobčanům, že by měli z vlastní peněženky spravovat kostely a hradit plat duchovních jako podmínku k tomu, aby mohli svobodně praktikovat svou víru, potom se jim nejen vysmívá, ale zároveň jim vyhrožuje! Že potom většinová společnost, reprezentovaná Vojtěchem Filipem nepokládá za hodnotné ani ty činnosti církví a náboženských společností, které jsou spojeny s jejich dalšími, pro nevěřící bližšími a srozumitelnějšími funkcemi (především na poli charitativním, sociálním, vzdělávacím a kulturním), již není nijak překvapující…
Na tomto postoji je však zásadní právě především lidský rozměr problému. Filipem reprezentovaná většinová společnost svým vztahem k věřící minoritě dává najevo intoleranci a opovržení vůči jejímu smýšlení i aktivitám. Zároveň však také dává najevo svou sílu a rozhodnost v prosazování svého vidění světa, které je s pohledem menšiny věřících ne zcela slučitelné, a tudíž představuje partikulární hledisko. Ideově je pak tento postoj pozoruhodný především z toho důvodu, že ho reprezentuje politická levice. Základní hodnotou levicové politiky je pojem rovnosti, jenž může být pojímán různě, avšak nositelé tohoto ideového postoje se při jeho konkrétní tematizaci rádi odvolávají dokonce i na metafyzické zdroje humanistického programu rovnosti lidské důstojnosti. V praxi pak hlásají, že se tato rovnost projevuje úctou a ohledem vůči slabším a bezbranným. Zda je výše nastíněný postoj, reprezentovaný jmenovanou politickou stranou, vůči příslušné společenské menšině autentickým projevem tohoto hodnotového zakotvení si laskavý čtenář sám domyslí, stejně jako to, zda je politika, legitimizovaná vůlí většiny v tomto hodnotovém kontextu obhajitelná jakožto levicová, zda je tradičním atributem standardní demokratické politické levice pojem síly…
V rámci tohoto výkladu se však ještě pozastavme nad jedním aspektem věci. To, že podobné postoje nechávají ledově chladnými dokonce i ty politické činitele, kteří v jiných otázkách postojům komunistů oponují, může být skutečně důkazem toho, že ona většina, jíž se v této věci cítí Vojtěch Filip reprezentovat, je v principiální rovině daleko větší, než ta většina společnosti, která je dle očekávaných výsledků připravena ustavit ve volbách v příští Poslanecké sněmovně příslušnou levicovou majoritu (samozřejmě za účasti KSČM). Pokud by tomu tak bylo, potom vůbec nemusíme vnímat nadcházející volby jako zásadní zlom, poněvadž společenská realita předchozích dvaceti čtyř let byla charakterizována stejnými lidmi, kteří tento postoj zřejmě zastávají. Společnost, v níž žijeme, je stále stejná. Pokud tomu však tak není a Vojtěch Filip a jeho strana ve skutečnosti ani v otázce vztahu státu a církví nereprezentuje jím zmiňovaných 80% populace, pak nejen, že církve a náboženské společnosti budou mít příležitost ukázat, že uskutečněné majetkové vyrovnání ve skutečnosti není cílem samo o sobě (jak bohužel skrze způsob zdůvodňování jeho prosazení soudila předešlá pravicová vláda), nýbrž prostředkem k službě společnosti a uskutečňování vespolného blaha. Bude to však zároveň i zkouška většinové české společnosti v tom, zda si pod pojmem vespolné blaho nepředstavuje místo platonsko-aristotelských vizí pouze vlastní plný břich a zbytnělé ego…


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců

Střední stav (politicky) bezprizorní

4. září 2013 v 23:15 | Vladimír Hanáček
Starosta Dolních Břežan Věslav Michalik (STAN) přišel nedávno na svém blogu (http://veslavmichalik.blog.idnes.cz/c/359154/Je-to-pruser-Ceska-stredni-trida-rezignuje-na-politiku.html) s tezí, že střední třída, která plní státní kasu a představuje stabilizující prvek společnosti, u nás rezignuje na politiku. Tuto tezi je možno nahlížet jako svého druhu variaci na hypotézu, kterou v českém prostředí již delší dobu zastává přední levicově orientovaný sociolog Jan Keller, totiž, že střední třída dlouhodobě naplňuje zájmy někoho jiného, které jsou jí navíc v neprospěch. Michalikova teze však vychází z opačné premisy, tedy nikoliv že střední třída je nepřiměřeně politizována ve prospěch sobě nepřátelských zájmů, ale naopak že je nebezpečná její extrémní depolitizace a neochota participovat na veřejném rozhodování. Obě tyto teze jsou svého druhu krajní polohy uvažování, jimž je jedno východisko společné: obě jsou silně pesimistické vůči schopnostem a možnostem středního stavu a jeho vývojovým perspektivám. Zatímco pro marxistu Kellera je tato poloha svého druhu přirozeným vyústěním, neboť ukazuje reálný stav falešného vědomí příslušníků středních vrstev, které skrze fasádu své statusové pozice nejsou s to nahlédnout svou faktickou roli v třídně rozdělené společnosti, Michalikův postoj, jakkoliv obecně důvěřující středním vrstvám v jejich schopnosti sehrávat úlohu sociálního tmelu, obsahuje nánosy módní skepse příslušníků angažované elity, která se ke středním vrstvám obrací coby k vlastní sociální základně, která je povolána legitimizovat jejich pozici, a je následně mentorována z nezodpovědnosti v situaci, kdy přestává oplývat ochotou tuto roli i nadále plnit. Obecně lze s Michalikovým hodnocením určitě souhlasit, ale pasivitu středních vrstev nelze vysvětlit, natožpak hodnotit, bez toho, aniž bychom se zaobírali jejími příčinami.
Střední a vyšší střední stav představuje v české společnosti zvláštní entitu. Česká národní pospolitost, jak se zrodila v 19. století coby reálná sociální jednotka, disponovala specifickou sociální strukturou, charakterizovanou téměř úplnou absencí tradiční elity, avšak zároveň ani její nejnižší sociální vrstvy nepředstavovaly početně nejsilnější segment. O české společnosti té doby se tak dá hovořit jako o společnosti převážně středostavovské. Ani poúnorová snaha komunistické moci proměnit identitárně i reálně českou společnost na "společnost osvobozených otroků" skrze filozoficko-dějinný legitimizační narativ i skrze radikální zásahy do sociální struktury, vedoucí k její rovnostářské proměně ve z hlediska objektivních ukazatelů zglajchšaltovanou dělnicko-zaměstnaneckou masu, neznamenala ztrátu povědomí o kulturních a intelektuálních zdrojích statusové pozice příslušníků středního stavu. To se mohlo po roce 1989 projevit jejich opětovným vyjádřením skrze přihlášení se k těm politickým projektům, jež by mohly vést k reálné restauraci sociální struktury, opřené o ústřední jednotící roli středních vrstev. Ideovým étosem, jenž toto úsilí rámoval, se stalo východisko, které Věslav Michalik rovněž zmiňuje, tj. úsilí mít svůj život ve vlastních rukou a žádat po státu toliko vytvoření příznivých podmínek pro vlastní samostatné působení. Tak se stalo, že se početně silná střední vrstva živnostníků, drobných podnikatelů, zaměstnanců malých "rodinných" firem, ale nižší a střední inteligence především v regionech stala voličskou oporou neoliberální pravice s jejím fundamentálním ideovým východiskem volného trhu a minimálního státu.
Jak se však mohlo stát, že po letech vládnutí pravicových kabinetů, jejichž voličskou oporu právě střední stav vytvářel, se tento nachází v pozici pasivní, apatické či minimálně politicky bezprizorní sociální veličiny? Odpověď není možno hledat jinde, než v pravicovém vládnutí samotném, a to nejen v jeho dílčích projevech v podobě korupčních kauz či vytváření klientelistických sítí ze strany vládnoucí elity, kterýmžto způsobem se pokoušejí postoj středostavovských voličů vysvětlovat mainstreamová média, nýbrž v reálných obsazích politických rozhodnutí poslední pravicové vlády a jejich vazbě na zmiňovaná základní ideová východiska.
Není nijak nadnesené konstatovat, že donedávna vládnucí pravicová reprezentace hodila vlastní středostavovské voliče přes palubu. Asi stěží tyto mohou akceptovat jako dostatečné a vyhovující ty varianty provedených "reforem", které pod hlavičkou záměrů "netrestání vzdělaných, tvořivých a úspěšných" vedou k prominentnímu postavení vrcholných státních úředníků, manažérů státních a polostátních firem či těm zástupcům soukromého sektoru, kteří se neprosadili v tržní konkurenci, nýbrž toliko využili svých kontaktů a vazeb na veřejné činitele k snadnému přístupu k veřejným zakázkám a na nich postavili svůj "byznys". Asi stěží mohou živnostníci a drobní podnikatelé přijmout jako vyhovující takovou variantu daňových změn, které znamenají astronomický nárůst jejich nezbytných nákladů v podobě odvodů za nájem, energie či pohonné hmoty, či vedoucí k úbytku poptávky po jejich službách v podobě neochoty většiny populace více utrácet. Asi stěží mohou za vyhovující považovat takové omezení byrokracie a zjednodušení administrativních procedur, které z nich činí apriorní podezřelé z nejrůznějších nekalostí a potenciální podvodníky. Zlevnění pracovní síly, zjednodušení úředních postupů, jasná a přehledná pravidla, rozsah fungujících veřejných služeb, zabezpečující ty oblasti života společnosti, které občané potřebují k tomu, aby byly schopni v dalších oblastech přiměřeně investovat, to vše zůstalo jen nesplněným snem. Pravicová vláda v podstatě nemohla činit jinak, neboť tento stav je jediným předpokladem pro saturaci parciálních zájmů její úzké klientely prominentů…
Situace je však vážnější! Vládě ODS a TOP 09 se totiž podařilo nejen úspěšně zdiskreditovat sebe sama coby adekvátní reprezentanty hodnot, na nichž bazírují středostavovští voliči, nýbrž v očích velké části společnosti zdiskreditovala tyto hodnoty samotné. Jestliže se za étosem odpovědnosti, šetrnosti, uměřenosti a skromnosti, vtělené do ambice ozdravení veřejných financí skrze rozpočtovou disciplínu a "nevyhazování" skrývá nepokrytá snaha využít tyto coby kořist pro tvorbu nové společenské oligarchie. Jestliže se za cílem zamezení bezmezného hedonismu většiny společnosti v podobě masové spotřeby skrývá utažení opasků většiny ve prospěch ještě zbytnělejšího hedonismu "vyvolené" menšiny. Jestliže reálným výsledkem uskutečňování těchto hodnot v praxi je celková rezignace většiny společnosti na vlastní smysluplný rozvoj, potom se jedná o frapantní diskreditaci těchto hodnot coby adekvátních normativních východisek žádoucích politických kroků. Vyústěním takové situace může být toliko jejich radikální odmítnutí v podobě ortodoxně socialistických koncepcí masového "zaopatřování". Právě toto zdánlivě nevyhnutelné vyústění je příčinou současné deziluze, apatie a dokonce snad i cynismu středních vrstev.
Tento stav však paradoxně možno vnímat i jako dobré znamení. Příslušníci středního stavu tak dávají najevo svůj klíčový význam pro jakékoliv společenské směřování i skutečnost, že navzdory vládní diskreditaci na své hodnoty stále nerezignovali. Dobře vědí, že kdyby nešli volit, budou mít "na svědomí" levicovou ústavní většinu v obou komorách parlamentu. Zároveň však dochází průlomového zjištění, že neoliberální pravicové ideové rozvrhy naplňují jejich klíčové hodnoty toliko povrchně, ve výše zmíněné obecné poloze. S étosem individuálního sebeuskutečnění totiž nelze operovat bez vyzdvižení skutečnosti, že v posledku má člověk pamatovat nejen na sebe, nýbrž i na druhé, s étosem minimálního státu nelze souhlasit bez toho, aniž bychom zároveň nezdůraznili fundamentální potřebnost plnění jeho funkcí coby příspěvků k veřejnému blahu, tedy zajišťujících adekvátní rozsah veřejných služeb v oblasti zdravotnictví, školství, sociální sféry či dopravy. S étosem minimálního státu však taktéž nelze souhlasit, jestliže je tento minimalizován skrze rabovací strategii jeho mocenských kořistníků. S rozpočtovou odpovědností nelze souhlasit, pokud tato znamená rezignaci na společenský rozvoj formou veřejných investic. A takto bychom mohli dlouze pokračovat…
Historický význam stávající situace spočívá v tom, že český střední stav došel zkušenostního poznání, že pravicový neoliberalismus není a nemůže být prostředkem dosažení obnovy jeho klíčové role společenského tmelu. Aby se vyhnul svému opětovnému historickému znicotnění a destrukci (symbolizované oblíbenými výroky prezidenta Miloše Zemana o "dolních deseti milionech"…), bude se muset ve volbách přihlásit k ideovým rozvrhům těch politických stran, které si jsou ústředního významu středního stavu a jeho dějinné role plně vědomy. Příklad Michalikem zmiňovaného sousedního Německa je více než inspirativní…


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců