Svědomí národa proti společnosti?

4. srpna 2013 v 23:12 | Vladimír Hanáček
Dle aktuálního průzkumu agentury STEM/MARK pro Českou televizi jsou dvě třetiny občanů pro vyslovení důvěry prezidentské vládě Jiřího Rusnoka Poslaneckou sněmovnou. Pokud vezmeme tuto informaci vážně, pak podobná skutečnost není v kontextu společenského dění posledních měsíců nikterak překvapivá. Je zde však navýsost odůvodněná obava z možných interpretací těchto výsledků coby výrazu inteligence průměrného českého voliče a jeho sklonu žádat vládu pevné ruky i zdůrazňování autoritativních tradic a vzorců české politické kultury, reflektovaných hlubokými historickými exkurzy. V kontextu dnešní situace by takové vnímání znamenalo předpoklad, že většina občanů si přeje posun k semiprezidentskému systému, kde je prezident hlavou exekutivy a má plnou kompetenci nastolovat skrze vládní tým vlastní politickou linii i proti vůli zákonodárného sboru. Abychom takovým interpretacím předešli, je třeba zdůraznit, že podobné postřehy z výsledků výše uvedeného průzkumu nevyplývají a není tedy důvod něco podobného předpokládat. Kdyby totiž respondenti podobný názor zastávali, mohli by snadno vyjádřit přesvědčení, že vláda Sněmovnu o důvěru žádat nemusí, neboť podobný institut je vzhledem k zavedení přímé prezidentské volby a následném ustavení prezidentské vlády (za kterou také Rusnokův kabinet největší podíl respondentů průzkumu považuje) zcela nadbytečný. Občané však vyjadřují souhlas s vyslovením důvěry nikoliv proto, že si přejí prosazování jejích programových cílů, nýbrž proto, že tento akt je pádným důvodem pro následné rozpuštění Poslanecké sněmovny ze strany nejsilnějších sněmovních formací a vypsání předčasných voleb. Právě volby by s největší pravděpodobností nejvíce prospěly stranám, z řad jejichž voličů se nejvíce příznivců Rusnokovy vlády rekrutuje (především ČSSD a KSČM). Pokud většina občanů žádá nové sněmovní volby s ohledem na vyústění současné politické situace, jen stěží se těmto občanům dá vytýkat neúcta k tradicím parlamentního systému vládnutí a zastupitelské demokracii postavené na volné soutěži politických stran.
Zde se však dotýkáme daleko závažnějšího aspektu současné společenské situace. Donedávna vládní pravice, ačkoliv kolektivně potřísněná proběhlými kauzami, se snaží navázat na emocionálně vyhrocenou atmosféru lednových prezidentských voleb a kontroverzí, které vyvolávaly některé kroky prezidenta Zemana po jeho nástupu do funkce (extempore u korunovačních klenotů, aféra Putna) a vykreslovat prezidentův akt jmenování vlastní vlády mimo vůli politických stran jako ohrožení demokratických principů. Sami představitelé dotčených pravicových stran se tak snaží stylizovat do pozice předních "bojovníků za republiku", jak napsal v patetickém dopise sympatizantům své strany předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Na této póze není kromě do očí bijícího nedostatku osobní pokory fakticky nic nelegitimního, neboť představitelé bývalé vlády mohou jen tímto důrazem dosáhnout potřebného časového odstupu nejen od poslední kauzy Nagyová, která Nečasově vládě zasadila smrtící ránu, ale především od uskutečňování jednotlivých kroků své politiky a dopadů vládních "reforem" na společnost. Předpokládají tedy, že většina společnosti je během několika měsíců schopna zcela zapomenout na vše, co Nečasova vláda během uplynulých tří let předvedla a ještě v jejích představitelích spatřovat nejpovolanější obránce demokracie a parlamentarismu. V kontextu jejich rozhodování si nelze nevzpomenout na staré přísloví: tonoucí se stébla chytá…
Daleko více alarmující je však skutečnost, že vedoucí představitelé ODS a TOP 09 nacházejí v těchto svých postojích potenciální zastánce nejen mezi skalními příznivci svých stran, ale taktéž mezi kulturní, intelektuální a uměleckou elitou. Byli to právě někteří umělci, vědci a veřejní intelektuálové, kdo v lednu letošního roku aktivně vstoupil do veřejného prostoru s autoritativně formulovanou podporou prezidentskému kandidátovi Karlu Schwarzenbergovi. Právě podpora předních umělců a vědců místopředsedovi vlády a ministrovi zahraničí byla následně namnoze interpretována jako zvýraznění skutečnosti, že Schwarzenberg skrze svůj šlechtický původ a četné konexe v prostředí kulturních elit představuje nositele nejvyšších duchovních obsahů, jimž každý inteligentní a kulturně vyspělý občan-volič musí dát přednost před jakoukoliv jinou alternativou. Tato poloha zcela vědomě navazuje na hluboké tradice vnímání příslušníků kulturních elit, především herců a spisovatelů coby "svědomí národa", jehož hlas je důležitým mobilizačním nástrojem vždy v čase hlubokých společenských, politických a morálních krizí. Skutečnost vysokého podílu mladých voličů, především středoškolských a vysokoškolských studentů, mezi podporovateli Karla Schwarzenberga pak dokonce zavdala podnět k úvahám o paralele mezi stávkou studentů a umělců v listopadu 1989 a jejich mobilizací ve Schwarzenbergově prezidentské kampani v lednu 2013. Výsledek druhého kola prezidentské volby pak mnohé tyto podporovatele poraženého kandidáta vedl k úvahám o vítězství lži, buranství a síly nad pravdou, noblesou a duchovním bohatstvím…
Abychom v líčení těchto obecně známých okolností vystihli aspekt relevantní dnešní situaci, musíme především vést úvahu směrem k otázce, jak by se asi kulturní, intelektuální a umělecká elita vyslovila v kontextu situace, vzniklé po pádu Nečasovy vlády? Pokud by totiž setrvala u původní výše zmíněné binární opozice, je zcela zjevné, že by z představitelů pravicové koalice učinila politický předvoj morálky a slušnosti před ztělesněním jejich pravého opaku.
Představitelé komunistického režimu se snažili vždy, kdy se cítili ohroženi vzrůstající kritičností kulturních a intelektuálních elit, vyhloubit nepřekonatelný příkop mezi jejími příslušníky a "pracujícím lidem", mezi kavárnami a univerzitními posluchárnami a výrobními halami a kravíny zemědělských družstev, mezi Prahou a venkovem. Nejinak tomu bylo i v listopadových dnech 1989, kdy v čase studentské a divadelní stávky přijal generální tajemník ÚV KSČ ostentativně v záři televizních kamer zástupce severočeských horníků. Ti však o týden později stáli taktéž na náměstích a v generální stávce vyjádřili podporu režimní opozici a žádali odchod zkompromitovaných mocipánů. Dnes se rozčarované elity podivují nad faktem, že "morální zápal" lednové prezidentské kampaně většina společnosti odvrhla a zaujala postoj, vyjádřený ve výše uvedeném průzkumu. Příkop, který se dnes nachází mezi předními českými umělci, spisovateli, vědci či sportovci na straně jedné a nezaměstnanými horníky z Ostravska na straně druhé však není výrazem metafyzických vzorců "české národní povahy", jak často ve veřejném prostoru arogantně zaznívá, ale především je důsledkem hluboké mentální i fyzické izolace příslušníků elit od "zbytku společnosti". Společnost v duchu zmíněných dějinných tradic čeká na "svědomí národa" jako na toho, kdo se postaví na její stranu, kdo bude soucítit se stagnující střední vrstvou, s nezaměstnanými, důchodci, živnostníky, kterým stoupají životní náklady a klesají příjmy a kdo vyjádří hluboké opovržení nad tím, jakým příkladem jdou "uskrovněným" občanům vzorem vedoucí političtí představitelé a jejich nejbližší "spolupracovníci" s milionovými odměnami.
Pokud na tuto skutečnost kulturní a intelektuální elity zareagují toliko povrchními mentorskými apely na preferenci slušnosti před neslušností, přičemž většinu společnosti obviní z preference toho druhého, jak namnoze učinily po lednovém prezidentském klání, potom se nejen rozešly s velkými tradicemi "svědomí národa", ale fakticky tak dláždí cestu stavu, kde už jen o slušnost a neslušnost nepůjde… Nuže do toho!


Autor je politolog
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 JD JD | E-mail | 5. srpna 2013 v 9:03 | Reagovat

Hezky napsaný článek.

Líbilo by se mi považovat současného prezidenta za zástupce kulturní a intelektuální elity této země. Bohužel se tak ale nechová, a to ani v základní symbolické rovině. A ony elity to vidí.

K první části článku: nejsem si jist, zda řadový český volič přemýšlí v termínech parlamentního a (semi)prezidentského systému. Osobně se domnívám, že této zemi by prospělo zejména zavedení většinového volebního systému při zachování parlamentního (model UK).

2 Vladimír Hanáček Vladimír Hanáček | 5. srpna 2013 v 11:56 | Reagovat

Děkuji za odezvu!
Tady nejde o to nějak zlehčovat nebo dokonce obhajovat politický styl Miloše Zemana, nýbrž o to, aby se veškerá percepce české politiky nesmrskla jen na tento rozměr. Jde i o to, jak je konstruován dokonalý "antizemanovský" protipól a kdo ho ztělesňuje. Zde výrazně hypertrofuje forma nad obsahem a bezprostřední dojmy a pocity nad věcnou reflexí politiky. To je poloha nejen obecně nežádoucí, ale navíc ve finále prezidenta a jeho tábor posilující. Pěkně o tom píše M. Musil v sobotní MF Dnes.
Změna volebního systému do PS je jistě legitimní téma k samostatné rozpravě!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama