Premiér 2013 – poslední dějství velké odplaty

23. srpna 2013 v 0:10 | Vladimír Hanáček
Není neznámou skutečností, že vztah prezidenta Miloše Zemana se současným předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou není možno vnímat jako celkové porozumění. Naopak, tento vztah je zájmově i lidsky dosti komplikovaný a to dlouho do minulosti. Původ tohoto sváru je třeba hledat v jednom konkrétním dni: pátku 24. ledna roku 2003. Tehdy se, jak je obecně známo, dvacet sociálnědemokratických poslanců postaralo o to, že oficiální kandidát ČSSD na prezidenta republiky, bývalý premiér a předseda ČSSD Miloš Zeman neuspěl a navzdory prognózám, v nichž byl označován vzhledem k početnosti levicových stran v obou komorách za favorita volby vypadl ze souboje o Hrad již v prvním kole. Tento akt dvaceti poslanců ČSSD, které později Zeman obdržel již jako "důchodce z Vysočiny" vyobrazené na hracích kartách (po vzoru vyobrazení údajných iráckých válečných zločinců, jak je spodobnila americká armáda), interpretoval později veřejně dnešní prezident jako zradu, zradu nikoliv svou, nýbrž zradu voličů a programu ČSSD. Jakkoliv je tento soud možno odmítnout jako uraženou ješitnost a neukojené ambice, nebo dokonce jako výraz nenávisti vůči bližnímu, je třeba také (bez ohledu na to, zda tuto rovinu hodnotíme jako správnou či bychom jí z osobní perspektivy odmítli) připustit, že na tomto soudu bylo leccos relevantního vůči společenské realitě. Ta totiž opravdu byla taková, že řadoví členové a voliči ČSSD vnímali jako nejideálnějšího kandidáta na prezidenta republiky právě Miloše Zemana (což vyjádřili v pořádaném vnitrostranickém referendu). Není snad pádnějšího dokladu o tomto většinovém sklonu, než jaký i s odstupem deseti let představuje výsledek letošní prezidentské volby.
Důvodů, proč si členové a voliči ČSSD přáli na Hradě právě Miloše Zemana je celá řada, a daly by se rozdělit minimálně na dílčí, resp. situační, a pak na obecné, souvisící s hlubšími, dějinně kódovanými vzorci české politické kultury. Tradice československého a českého prezidentství obsahuje onen známý "tatíčkovský" rozměr, v praxi se projevující především snahou značné části společnosti vnímat hlavu státu jako nezpochybnitelnou autoritu, dosahující v krajních případech téměř nadoblačných rozměrů. Shodou dějinných náhod navíc v podstatě nikdy nedošlo k tomu, aby byl prezidentem "normálně", tj. demokraticky zvolen někdo, kdo evidentně reprezentuje partikulární politickou opci a s ní spojenou vizi. Masaryk, jakož i Beneš coby jeho deklarovaný nástupce, i Havel po roce 1989 nemohli této pozice dostát, poněvadž všichni tři nastupovali do úřadu nikoliv v normálních všedních poměrech, nýbrž v situacích zásadních dějinných zvratů… Autority prezidentského úřadu, spojené s jeho masarykovsko-benešovským archetypem, si však byli vědomi komunisté, kteří tak nejen úřad prezidenta v Československu zachovali (na rozdíl od většiny zemí východního bloku), nýbrž na tento téměř nevýznamný post z hlediska logiky fungování komunistického politického systému po většinu období své vlády dosazovali faktického nejmocnějšího muže v zemi v podobě šéfa KSČ. Tak se vytvořil další rozměr vnímání prezidentského úřadu ze strany společnosti: prezident nejen jako morální autorita, nýbrž jako nejvyšší vládce v zemi…
Praktickým projevem této tendence se v konkrétní dějinné situaci stala poptávka sympatizantů nejsilnějších stran, aby se hlavou státu stali právě jejich "otcové-zakladatelé" v podobě jejích předsedů v čase ustavení formátu stranického systému a bývalí premiéři: Václav Klaus za ODS a Miloš Zeman za ČSSD. Tento zájem pak vytvářel zásadní strukturální omezení pro hledání alternativních scénářů volby někoho mimo tyto pozice. Tehdejší vedení ČSSD v čele s Vladimírem Špidlou, jakkoliv s bohulibým úmyslem zvolit prezidentem osobnost méně polarizující a je třeba dodat i méně politicky výraznou, si však tyto významné limity dostatečně neuvědomilo a zvolilo tak postup, který ve finále vedl k jeho mimořádnému debaklu. Tímto debaklem byla nejen faktická neschopnost zabránit zvolení Václava Klause prezidentem s pomocí hlasů "zemanovského" křídla v ČSSD a naopak nezvolení oficiálního kandidáta vládní koalice, nýbrž paradoxně i nedostatečná obrana před tím, aby Miloš Zeman mohl všem strůjcům této "zrady" postupně uštědřit tvrdý políček formou osobní odplaty, hraničící s politickou likvidací těchto protagonistů. Miloš Zeman si to totiž mohl a může dovolit, neboť na rozdíl od oněch "zrádců" má v ruce mocnou zbraň: mínění značné části levicových voličů v České republice ve věci jeho politického angažmá.
"Antizemanovcům" v ČSSD se tak tehdy podařilo nejen vyhodit "démona" dveřmi tak, aby se jim po deseti letech vrátil přímo na Hrad oknem, nýbrž zadělali tak na postupný proces Zemanovy odplaty, fakticky vedoucí k jejich politickému pádu. Je třeba zároveň podotknout, že tato odplata mohla být úspěšná i v kombinaci s diletantismem, nekompetentností, opouštěním ideového fundamentu, na němž jejich strana coby nesilnější politická síla v zemi vyrostla, jakož i v jednom známém případě s neschopností vyhnout se kolosálnímu osobnímu skandálu… A tak si Zeman mohl postupně na Vysočině odškrtávat jednotlivé "zrádce", kteří se postupně ocitali v pozicích politických mrtvol: Vladimír Špidla po debaklu ve volbách do EP roku 2004, Stanislav Gross po kauze nákupu jeho bytu na jaře 2005, Jiří Paroubek (jenž sice do tábora "zrádců" nepatřil a krátkodobě se dokonce ocitl v pozici Zemanova spojence, avšak současný prezident mu neodpustil nejen spojení se "zrádci", ale především politickou nerozhodnost po volbách roku 2006, která vedla k odsunutí ČSSD do opozice) a nyní zbývá získal pomyslný politický skalp i od zbylých příslušníků někdejší dvacítky, která stále přetrvává na vedoucích místech. Tím nejvýznamnějším je současný šéf Lidového domu…
Bohuslava Sobotku označil Miloš Zeman ve své knize Vzestup a pád české sociální demokracie z roku 2006 za politického arivistu, jenž je přímo odpovědný za neúspěchy sociálnědemokratických vlád po roce 2002 a volební debakly ČSSD v roce 2004. Sobotka si tuto skutečnost zcela nepochybně plně uvědomuje, a také dobře ví, že přítomnost Miloše Zemana na Hradě není nic, co by jemu osobně a jeho řízení strany mohlo přinést jakékoliv apriorní zisky. Proto se snaží navenek vzbuzovat dojem rozhodného lídra, který se nenechá prezidentem nijak ovlivňovat při řízení strany a potenciálně samozřejmě i své vlády, avšak fakticky jsou jeho jednotlivé kroky vůči Zemanovi výrazem téměř ustrašenosti a tápání v tom, jak zabránit svému téměř nevyhnutelnému politickému fiasku. Prezident Zeman dal opakovaně najevo, že budoucím premiérem fakticky nemíní pověřit předsedu pravděpodobné nejsilnější strany (alespoň dle předvolebních průzkumů), a pokud tak učiní, rozhodně pak nenechá tomuto premiérovi volnou ruku při řízení vlády a prosazování jejího programu. Bohuslav Sobotka si nepochybně tuto skutečnost dobře uvědomuje, nutno podotknout, že prostoru pro vlastní taktizování příliš nemá. Je ovšem pozoruhodné, že si do této "pasti" v podstatě sám naběhl, a to nejen svými politickými kroky v čase svého někdejšího vládního angažmá na postu ministra financí. Sobotka Zemanovi vydláždil cestu na Hrad aktem prosazení přímé volby prezidenta, kterou zákonodárci jím řízené ČSSD masově prosadili. Tento akt však sám o sobě možná nemusel být nejdůležitější, poněvadž Zemanovo zvolení v přímé volbě je pro ČSSD a její jednotu pořád daleko příznivější scénář, než kdyby došlo k rozdělení ČSSD při volbě nepřímé a velká část zákonodárců ČSSD navzdory postoji vedení tentokrát již Miloše Zemana na Hrad prosadila. Jistě by jí v tom recipročně ráda pomohla část zákonodárců ODS, kteří své sympatie k Zemanovi dali veřejně najevo dokonce i při volbě přímé. Následné Sobotkovi politické kroky však již znamenají z taktického hlediska zcela nepochopitelné minely.
Bohuslav Sobotka se po demisi Nečasovy vlády mohl rázně přihlásit o právo na sestavení vlády coby předseda nejsilnější strany dle výsledků voleb roku 2010. Kdyby při té souvislosti poukázal na rozklad pravé části sněmovních lavic a faktickou neexistenci pravicové sněmovní většiny, dostal by tak prezidenta do situace, že v případě jmenování jiného premiéra by prezident musel daleko více svůj krok vysvětlovat, především svým vlastním voličům, tj, voličům ČSSD. Sobotka však natolik netakticky trval, byť principiálně zcela oprávněně, na cestě k rychlému rozpuštění Sněmovny, že mu pak nezbylo nic jiného, než nakonec akceptovat a aktivně podpořit z Hradu oktrojovanou prezidentskou vládu Jiřího Rusnoka. A když se pak na základě definitivního rozložení pravé části spektra nakonec předseda ČSSD dobral svého kýženého cíle v podobě předčasných voleb, dopustil se dalšího potenciálního strategického přehmatu! Rozhodl se totiž kandidovat ve stejném volebním kraji jako lídr "zemanovského" křídla v ČSSD, první místopředseda Michal Hašek. Tato skutečnost vypadá zcela nevinně, ale může mít pro předsedu Bohuslava Sobotku a jeho další politickou kariéru zcela nedozírné následky. Kdyby například nastala situace, kterou samozřejmě nelze apriori vyloučit, že předseda ČSSD obdrží na jihomoravské kandidátce ČSSD menší počet preferenčních hlasů než zmiňovaný první místopředseda, má Miloš Zeman v rukou zcela unikátní trumf: suše odůvodní výběr budoucího premiéra vůlí voličů ČSSD v jihomoravském kraji, vyjádřenou tímto počtem preferenčních hlasů. Budoucím premiérem se tak nestane Sobotka, nýbrž Hašek. Není třeba dodávat, že výběrem budoucího premiéra by tak prezident nepřímo rozhodl i o budoucím předsedovi ČSSD, ergo i o svém vlastním vlivu dovnitř strany a vládní sestavy. Politický osud Bohuslava Sobotky by tak byl zpečetěn. A v podobném duchu bychom mohli pokračovat: stane se po volbách ministrem spravedlnosti Jiří Dienstbier, když tento post v prezidentské vládě již zastává Zemanova příznivkyně v ČSSD Marie Benešová? Stane se ministrem zahraničních věcí Lubomír Zaorálek, když tento post v Rusnokově vládě zastává další navrátivší sociální demokrat Jan Kohout? A co další ministři stínového kabinetu?... Přitom této kolizi by se dalo snadno zabránit například kandidaturou Bohuslava Sobotky v jiném volebním kraji, než jakýkoliv vlivný "zemanovec" v ČSSD. Pokud je ovšem taková možnost vůbec početně reálná?...
Aby nedošlo k omylu, nebo dokonce nepříjemnému podezření! Tato sdělení mají povahu toliko věštění z křišťálové koule a nejsou žádnou objektivní prognózou! Koneckonců, co v sociální realitě se dá objektivně předpovědět? Autor těchto řádků, který se sociální demokracií nikdy nesympatizoval, nesympatizuje a sympatizovat nebude (natožpak aby náležel k příznivcům fanclubu současného prezidenta), se touto úvahou nesnaží zaujmout hodnotící pozici a připojit se k jedné či druhé straně popsaného sporu, ani se nepokouší škodolibě přiživovat na chybách a neprozřetelnosti druhých! Podávám tyto skutečnosti toliko jako suchá fakta a možný nástroj vysvětlení toho, čeho jsme byli a čeho ještě budeme na české politické scéně svědky! Bohužel (a to už hodnotící soud je!) se dopady tohoto vývoje netýkají jen levé části českého stranického spektra…


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama