Česká společnost mezi aligátorem a dealery

6. srpna 2013 v 21:51 | Vladimír Hanáček
Poměr sil v Poslanecké sněmovně den před hlasováním o důvěře Rusnokově vládě dává nasvědčovat nejen tomu, že pravděpodobnost jejího vyslovení je poměrně nízká, ale postoje jednotlivých stran jsou zajímavým teploměrem schopnosti stranických špiček reflektovat společenské nálady a přisuzovat jim významy dle vlastní politické strategie. Společný soupeř v podobě možné staronové pravicové koalice spojil opoziční ČSSD, KSČM a VV i vzájemně konkurenční křídla v prvně jmenované z nich. Sněmovní opozici se tak podařilo úspěšně oslabit institucionální konfrontaci mezi osamoceným mocenským solitérem prezidentem Zemanem a Poslaneckou sněmovnou, resp. relevantními stranami. Skoro se chce říci, že když už parlament neměl letos příležitost vybrat hlavu státu sám a jednotlivé politické strany se tak v několika případech mohly k prezidentské volbě postavit systémem chytrá horákyně (např. VV nejen do volby nepostavily vlastního kandidáta, ale ani žádnému ze zbylých nevyslovily podporu před prvním ani před druhým kolem…), jakoby se dodatečně snažily si hradního pána přisvojit a vybudovat ve Sněmovně "prezidentský blok". Jakoby sněmovní opozice podvědomě cítila, že nezbytným atributem nesouhlasu s pokračováním pravicové koalice je ostentativní vyzdvižení autority prezidenta republiky.
Naopak donedávna vládní pravice má unikátní příležitost odvrátit pozornost občanů od výsledků svého tříletého vládnutí a blýsknout se v Poslanecké sněmovně jako strážce ústavních principů, na nichž stojí systém parlamentní demokracie. Sněmovní levice jim k tomu dává do rukou všechny trumfy, neboť jiného činitele, který by se nesnažil k otázce důvěry prezidentské vládě takto postavit a zároveň nenesl na svých bedrech odpovědnost za "reformy" Nečasovy vlády ve Sněmovně nenajdeme (čestnou výjimku tvoří kdysi slavné "vajíčkové" duo Paroubek - Benda, jejichž motivace k nepodpoře vlády Zemanových přátel je však pro každého znalce vývoje české politiky po roce 2006 navýsost zřejmá…).
Vzniklá situace, charakterizovaná takto nastaveným poměrem sil ve Sněmovně, je pro příčetného občana více než paradoxní. Ti, kteří svými politickými kroky v uplynulých třech letech nepřímo přivedli Miloše Zemana na Hrad (vzpomeňme na srdceryvná vyjádření některých představitelů pravicové vládní koalice o potřebě zavedení přímé volby prezidenta coby rozšíření možností participace občanů na správě věcí veřejných) a svými bohorovnými mocenskými manýry zavdali všechny příčiny pádu vlastní vlády a otevření prostoru pro sólo akci prezidenta, se stylizují do pozice ústředních zachránců a ochránců parlamentního režimu. A sněmovní opozice ve snaze dosáhnout rozpuštění Sněmovny a vypsání nových voleb se v duchu kamikadze pouští do předem prohraného boje proti návratu pravice k moci skrze souručenství s prezidentem, na kterémžto zápase fakticky nic nezíská, nicméně symbolicky mnoho ztratí a především si tímto dobrovolným precedentem podřezává předseda ČSSD Bohuslav Sobotka vlastní větev pro období po (řádných či mimořádných) volbách, kdy se obecně předpokládá jeho obrazné nastěhování do Kramářovy vily.
Sobotka možná ustál důležitou bitvu o jednotu vlastní strany, ale do budoucna se prokázal spíše jako kolečko hnané, než hnací. Jakkoliv Sobotkovy kroky působí opticky jako dokonalá aplikace systému pokus - omyl v politice, jedno má předseda ČSSD jisté, že se bez minimálně tolerance hlavy státu při jakýchkoliv svých budoucích politických krocích neobejde, i kdyby si v nich již skálopevně věřil. Tuto logiku pro své kroky však přijímá i pravicová koalice, která působí dojmem, jakoby jí byly vlastní výsledky v budoucích volbách úplně lhostejné a za daleko důležitější pokládala naplnění svých vyřčených cílů s pocitem, že se její volič, jenž je v duchu značně arogantní sebestylizace dlouhodobě veřejně vykreslován jako inteligentní, vzdělaný a přemýšlivý, opět uspokojí s povrchním salámistickým zdůvodněním, že "reformy jsou potřeba"…
Co si z výše nastíněného stavu má naše společnost pro své vlastní každodenní i dlouhodobé životní vyhlídky vyvodit? Především, že se legitimně zvolená politická reprezentace rozhodla českou společnost rozemlít mezi dvěma mlýnskými kameny: "aligátorským" politickým stylem prezidenta Zemana na straně jedné a politickými praktikami "antizemanovské" pravice, které expremiér Nečas na půdě slavné Sněmovny lakonicky označil jako "politický deal". Dříve či později budou občané (a autor těchto řádků zastává názor, že by se tak mělo stát co nejdříve) postaveni před Sophiinu volbu mezi aligátorem a dealery, z čehož se mnohým minimálně točí hlava. Je jen na slovutných občanech, zda se z odmítnutí výběru z těchto alternativ stane místo neschopnosti neochota a zda se odmítnutí bude týkat toliko možností, nikoliv volby jako takové…


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama