Srpen 2013

Premiér 2013 – poslední dějství velké odplaty

23. srpna 2013 v 0:10 | Vladimír Hanáček
Není neznámou skutečností, že vztah prezidenta Miloše Zemana se současným předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou není možno vnímat jako celkové porozumění. Naopak, tento vztah je zájmově i lidsky dosti komplikovaný a to dlouho do minulosti. Původ tohoto sváru je třeba hledat v jednom konkrétním dni: pátku 24. ledna roku 2003. Tehdy se, jak je obecně známo, dvacet sociálnědemokratických poslanců postaralo o to, že oficiální kandidát ČSSD na prezidenta republiky, bývalý premiér a předseda ČSSD Miloš Zeman neuspěl a navzdory prognózám, v nichž byl označován vzhledem k početnosti levicových stran v obou komorách za favorita volby vypadl ze souboje o Hrad již v prvním kole. Tento akt dvaceti poslanců ČSSD, které později Zeman obdržel již jako "důchodce z Vysočiny" vyobrazené na hracích kartách (po vzoru vyobrazení údajných iráckých válečných zločinců, jak je spodobnila americká armáda), interpretoval později veřejně dnešní prezident jako zradu, zradu nikoliv svou, nýbrž zradu voličů a programu ČSSD. Jakkoliv je tento soud možno odmítnout jako uraženou ješitnost a neukojené ambice, nebo dokonce jako výraz nenávisti vůči bližnímu, je třeba také (bez ohledu na to, zda tuto rovinu hodnotíme jako správnou či bychom jí z osobní perspektivy odmítli) připustit, že na tomto soudu bylo leccos relevantního vůči společenské realitě. Ta totiž opravdu byla taková, že řadoví členové a voliči ČSSD vnímali jako nejideálnějšího kandidáta na prezidenta republiky právě Miloše Zemana (což vyjádřili v pořádaném vnitrostranickém referendu). Není snad pádnějšího dokladu o tomto většinovém sklonu, než jaký i s odstupem deseti let představuje výsledek letošní prezidentské volby.
Důvodů, proč si členové a voliči ČSSD přáli na Hradě právě Miloše Zemana je celá řada, a daly by se rozdělit minimálně na dílčí, resp. situační, a pak na obecné, souvisící s hlubšími, dějinně kódovanými vzorci české politické kultury. Tradice československého a českého prezidentství obsahuje onen známý "tatíčkovský" rozměr, v praxi se projevující především snahou značné části společnosti vnímat hlavu státu jako nezpochybnitelnou autoritu, dosahující v krajních případech téměř nadoblačných rozměrů. Shodou dějinných náhod navíc v podstatě nikdy nedošlo k tomu, aby byl prezidentem "normálně", tj. demokraticky zvolen někdo, kdo evidentně reprezentuje partikulární politickou opci a s ní spojenou vizi. Masaryk, jakož i Beneš coby jeho deklarovaný nástupce, i Havel po roce 1989 nemohli této pozice dostát, poněvadž všichni tři nastupovali do úřadu nikoliv v normálních všedních poměrech, nýbrž v situacích zásadních dějinných zvratů… Autority prezidentského úřadu, spojené s jeho masarykovsko-benešovským archetypem, si však byli vědomi komunisté, kteří tak nejen úřad prezidenta v Československu zachovali (na rozdíl od většiny zemí východního bloku), nýbrž na tento téměř nevýznamný post z hlediska logiky fungování komunistického politického systému po většinu období své vlády dosazovali faktického nejmocnějšího muže v zemi v podobě šéfa KSČ. Tak se vytvořil další rozměr vnímání prezidentského úřadu ze strany společnosti: prezident nejen jako morální autorita, nýbrž jako nejvyšší vládce v zemi…
Praktickým projevem této tendence se v konkrétní dějinné situaci stala poptávka sympatizantů nejsilnějších stran, aby se hlavou státu stali právě jejich "otcové-zakladatelé" v podobě jejích předsedů v čase ustavení formátu stranického systému a bývalí premiéři: Václav Klaus za ODS a Miloš Zeman za ČSSD. Tento zájem pak vytvářel zásadní strukturální omezení pro hledání alternativních scénářů volby někoho mimo tyto pozice. Tehdejší vedení ČSSD v čele s Vladimírem Špidlou, jakkoliv s bohulibým úmyslem zvolit prezidentem osobnost méně polarizující a je třeba dodat i méně politicky výraznou, si však tyto významné limity dostatečně neuvědomilo a zvolilo tak postup, který ve finále vedl k jeho mimořádnému debaklu. Tímto debaklem byla nejen faktická neschopnost zabránit zvolení Václava Klause prezidentem s pomocí hlasů "zemanovského" křídla v ČSSD a naopak nezvolení oficiálního kandidáta vládní koalice, nýbrž paradoxně i nedostatečná obrana před tím, aby Miloš Zeman mohl všem strůjcům této "zrady" postupně uštědřit tvrdý políček formou osobní odplaty, hraničící s politickou likvidací těchto protagonistů. Miloš Zeman si to totiž mohl a může dovolit, neboť na rozdíl od oněch "zrádců" má v ruce mocnou zbraň: mínění značné části levicových voličů v České republice ve věci jeho politického angažmá.
"Antizemanovcům" v ČSSD se tak tehdy podařilo nejen vyhodit "démona" dveřmi tak, aby se jim po deseti letech vrátil přímo na Hrad oknem, nýbrž zadělali tak na postupný proces Zemanovy odplaty, fakticky vedoucí k jejich politickému pádu. Je třeba zároveň podotknout, že tato odplata mohla být úspěšná i v kombinaci s diletantismem, nekompetentností, opouštěním ideového fundamentu, na němž jejich strana coby nesilnější politická síla v zemi vyrostla, jakož i v jednom známém případě s neschopností vyhnout se kolosálnímu osobnímu skandálu… A tak si Zeman mohl postupně na Vysočině odškrtávat jednotlivé "zrádce", kteří se postupně ocitali v pozicích politických mrtvol: Vladimír Špidla po debaklu ve volbách do EP roku 2004, Stanislav Gross po kauze nákupu jeho bytu na jaře 2005, Jiří Paroubek (jenž sice do tábora "zrádců" nepatřil a krátkodobě se dokonce ocitl v pozici Zemanova spojence, avšak současný prezident mu neodpustil nejen spojení se "zrádci", ale především politickou nerozhodnost po volbách roku 2006, která vedla k odsunutí ČSSD do opozice) a nyní zbývá získal pomyslný politický skalp i od zbylých příslušníků někdejší dvacítky, která stále přetrvává na vedoucích místech. Tím nejvýznamnějším je současný šéf Lidového domu…
Bohuslava Sobotku označil Miloš Zeman ve své knize Vzestup a pád české sociální demokracie z roku 2006 za politického arivistu, jenž je přímo odpovědný za neúspěchy sociálnědemokratických vlád po roce 2002 a volební debakly ČSSD v roce 2004. Sobotka si tuto skutečnost zcela nepochybně plně uvědomuje, a také dobře ví, že přítomnost Miloše Zemana na Hradě není nic, co by jemu osobně a jeho řízení strany mohlo přinést jakékoliv apriorní zisky. Proto se snaží navenek vzbuzovat dojem rozhodného lídra, který se nenechá prezidentem nijak ovlivňovat při řízení strany a potenciálně samozřejmě i své vlády, avšak fakticky jsou jeho jednotlivé kroky vůči Zemanovi výrazem téměř ustrašenosti a tápání v tom, jak zabránit svému téměř nevyhnutelnému politickému fiasku. Prezident Zeman dal opakovaně najevo, že budoucím premiérem fakticky nemíní pověřit předsedu pravděpodobné nejsilnější strany (alespoň dle předvolebních průzkumů), a pokud tak učiní, rozhodně pak nenechá tomuto premiérovi volnou ruku při řízení vlády a prosazování jejího programu. Bohuslav Sobotka si nepochybně tuto skutečnost dobře uvědomuje, nutno podotknout, že prostoru pro vlastní taktizování příliš nemá. Je ovšem pozoruhodné, že si do této "pasti" v podstatě sám naběhl, a to nejen svými politickými kroky v čase svého někdejšího vládního angažmá na postu ministra financí. Sobotka Zemanovi vydláždil cestu na Hrad aktem prosazení přímé volby prezidenta, kterou zákonodárci jím řízené ČSSD masově prosadili. Tento akt však sám o sobě možná nemusel být nejdůležitější, poněvadž Zemanovo zvolení v přímé volbě je pro ČSSD a její jednotu pořád daleko příznivější scénář, než kdyby došlo k rozdělení ČSSD při volbě nepřímé a velká část zákonodárců ČSSD navzdory postoji vedení tentokrát již Miloše Zemana na Hrad prosadila. Jistě by jí v tom recipročně ráda pomohla část zákonodárců ODS, kteří své sympatie k Zemanovi dali veřejně najevo dokonce i při volbě přímé. Následné Sobotkovi politické kroky však již znamenají z taktického hlediska zcela nepochopitelné minely.
Bohuslav Sobotka se po demisi Nečasovy vlády mohl rázně přihlásit o právo na sestavení vlády coby předseda nejsilnější strany dle výsledků voleb roku 2010. Kdyby při té souvislosti poukázal na rozklad pravé části sněmovních lavic a faktickou neexistenci pravicové sněmovní většiny, dostal by tak prezidenta do situace, že v případě jmenování jiného premiéra by prezident musel daleko více svůj krok vysvětlovat, především svým vlastním voličům, tj, voličům ČSSD. Sobotka však natolik netakticky trval, byť principiálně zcela oprávněně, na cestě k rychlému rozpuštění Sněmovny, že mu pak nezbylo nic jiného, než nakonec akceptovat a aktivně podpořit z Hradu oktrojovanou prezidentskou vládu Jiřího Rusnoka. A když se pak na základě definitivního rozložení pravé části spektra nakonec předseda ČSSD dobral svého kýženého cíle v podobě předčasných voleb, dopustil se dalšího potenciálního strategického přehmatu! Rozhodl se totiž kandidovat ve stejném volebním kraji jako lídr "zemanovského" křídla v ČSSD, první místopředseda Michal Hašek. Tato skutečnost vypadá zcela nevinně, ale může mít pro předsedu Bohuslava Sobotku a jeho další politickou kariéru zcela nedozírné následky. Kdyby například nastala situace, kterou samozřejmě nelze apriori vyloučit, že předseda ČSSD obdrží na jihomoravské kandidátce ČSSD menší počet preferenčních hlasů než zmiňovaný první místopředseda, má Miloš Zeman v rukou zcela unikátní trumf: suše odůvodní výběr budoucího premiéra vůlí voličů ČSSD v jihomoravském kraji, vyjádřenou tímto počtem preferenčních hlasů. Budoucím premiérem se tak nestane Sobotka, nýbrž Hašek. Není třeba dodávat, že výběrem budoucího premiéra by tak prezident nepřímo rozhodl i o budoucím předsedovi ČSSD, ergo i o svém vlastním vlivu dovnitř strany a vládní sestavy. Politický osud Bohuslava Sobotky by tak byl zpečetěn. A v podobném duchu bychom mohli pokračovat: stane se po volbách ministrem spravedlnosti Jiří Dienstbier, když tento post v prezidentské vládě již zastává Zemanova příznivkyně v ČSSD Marie Benešová? Stane se ministrem zahraničních věcí Lubomír Zaorálek, když tento post v Rusnokově vládě zastává další navrátivší sociální demokrat Jan Kohout? A co další ministři stínového kabinetu?... Přitom této kolizi by se dalo snadno zabránit například kandidaturou Bohuslava Sobotky v jiném volebním kraji, než jakýkoliv vlivný "zemanovec" v ČSSD. Pokud je ovšem taková možnost vůbec početně reálná?...
Aby nedošlo k omylu, nebo dokonce nepříjemnému podezření! Tato sdělení mají povahu toliko věštění z křišťálové koule a nejsou žádnou objektivní prognózou! Koneckonců, co v sociální realitě se dá objektivně předpovědět? Autor těchto řádků, který se sociální demokracií nikdy nesympatizoval, nesympatizuje a sympatizovat nebude (natožpak aby náležel k příznivcům fanclubu současného prezidenta), se touto úvahou nesnaží zaujmout hodnotící pozici a připojit se k jedné či druhé straně popsaného sporu, ani se nepokouší škodolibě přiživovat na chybách a neprozřetelnosti druhých! Podávám tyto skutečnosti toliko jako suchá fakta a možný nástroj vysvětlení toho, čeho jsme byli a čeho ještě budeme na české politické scéně svědky! Bohužel (a to už hodnotící soud je!) se dopady tohoto vývoje netýkají jen levé části českého stranického spektra…


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců

Lhůty, stranický rozklad a polská zkušenost

10. srpna 2013 v 23:00 | Vladimír Hanáček
Je zajímavým rysem české politické praxe, že důležité a významné ústavní změny, které mohou významně napomoci funkčnosti ústavního systému a politických institucí, jsou realizovány za značně chaotických a hektických okolností. Například bezprecedentní změnou dalekosáhlého významu (jak koneckonců zřejmě uvidíme v následujících dnech) byla roku 2009 změna, jíž byl do článku 35 ústavy vložen samorozpouštěcí mechanismus Poslanecké sněmovny, jakož i stejně významné upřesnění článku 66, kam byl vložen institut převodu kompetence prezidenta v době neobsazení funkce vyhlašovat volby do Poslanecké sněmovny na předsedu vlády. Tato drobná úprava má pro ústavní systém zcela zásadní význam, neboť neupravení tohoto mechanismu v původním znění ústavy by znamenalo, že v případě, že by se měly na konci funkčního období konat volby do Poslanecké sněmovny a nebyl zrovna obsazen post prezidenta, neměl by volby kdo vyhlásit a ty by se tak nemohly konat! Zbývá už jen dodat, že novelou ústavy z roku 2012, jež zavedla přímou volbu prezidenta, pak bylo toto právo převedeno z premiéra na předsedu Senátu. Důležité je, že hektičnost a chaotičnost vzniklé situace v září 2009 po rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení ústavního zákona, na jehož základě byly vypsány předčasné volby, motivoval politické aktéry k rychlému konsensu a ještě rychlejšímu přijetí novely. Tak byla, jak jistě mnozí vzpomínají, schválena v obou komorách parlamentu během jednoho jediného dne 11.9.2009. Obecný předpoklad, že první využití tohoto institutu proběhne již pouhé čtyři dny poté a země se vydá do předčasných voleb, bylo jistě významným motivátorem této změny. Kdyby však ostatní političtí aktéři dopředu znali finální postoj ČSSD, jejíž předseda Jiří Paroubek si nakonec tento postup rozmyslel a upřednostnil volby v řádném termínu, je důvodné se domnívat, že by možná pro danou ústavní novelu v oné hektické atmosféře nehlasovali. Výhodou tehdejší situace však nepochybně bylo, že formální nastavení institutu samorozpuštění 120 hlasy bylo obsaženo v senátním návrhu novely ústavy, která před projednáním "ležela" v Poslanecké sněmovně tři roky. Kdyby se totiž mělo jednat o zcela novou samostatnou iniciativu, není vyloučeno, že by se političtí aktéři neshodli ani na základní ideji, jak by měl tento institut vypadat.
Proč o těchto souvislostech hovoříme? Důvodem je dnešní situace, kdy představitelé politických stran pod dojmem událostí posledních týdnů, které minimálně ti z pravé části spektra klasifikují jako snahu prezidenta Miloše Zemana usurpovat exekutivní moc za zády a na úkor politických stran zastoupených v parlamentu, vedou nahlas úvahy o nutnosti "zkrácení" prezidentových pravomocí ve věci jmenování vlády, tedy úpravu ustanovení článku 68 ústavy. Je však signifikantní, že na politické scéně neexistuje elementární shoda nejen na tom, jak tuto proceduru v praxi provést, ale dokonce ani na tom, co to znamená "zkrátit" prezidentovy pravomoci. Objevují se zde dva hlavní návrhy, přičemž oba míří do nejslabšího místa stávající ústavní úpravy, tj. přítomnosti dvou pokusů o sestavení vlády, kdy premiéra jmenuje prezident republiky. Autoři jednoho návrhu přichází s variantou pozměnit pořadí pokusů a po prvním prezidentově pokusu předat druhý pokus Poslanecké sněmovně (ponechme zde stranou, nakolik to znamená přenechat druhý pokus předsedovi Poslanecké sněmovny či by se jednalo o faktickou volbu premiéra parlamentem a další konsekvence, které by takový, doposud nepřítomný institut pro ústavní systém měl). Druhý návrh pak obsahuje variantu zachování pořadí pokusů ve stávající podobě (tedy první dva prezident, třetí předseda Sněmovny), ale mezi těmito pokusy definování časové lhůty, na jejichž základě by byl prezident i jím jmenovaná vláda časově limitována ve svém působení. Oba návrhy se pak samozřejmě dají i sloučit, tzn. změna pořadí "jmenovatelů" premiéra a lhůty mezi pokusy…
Tyto návrhy jsou jistě podstatné, avšak motivace aktérů k těmto krokům se zdá být minimálně zvláštní. Pokud jsou takto nastavené mechanismy interpretovány jako oslabení prezidenta republiky a jeho usměrnění do patřičných mezí, které stanovuje logika parlamentního režimu, je třeba jasně říct, že podobný předpoklad je více než naivní.
Abychom viděli, jak užití těchto mechanismu v praxi vypadá, nemusíme (geograficky ani časově) vůbec chodit daleko. Takto nastavený mechanismus výběru premiéra a vlády je totiž definován v ústavě našich severních sousedů. Polská ústava předpokládá rovněž tři pokusy o sestavení vlády, kdy první pokus leží výlučně na prezidentovi a jím jmenovaná vláda potřebuje získat kvalifikovanou většinou důvěru Sejmu. V případě neúspěchu pak druhý pokus náleží Sejmu samotnému, který rovněž kvalifikovanou většinou volí premiéra. Pokud je tento pokus rovněž neúspěšný, jmenuje premiéra opět prezident a k vyslovení důvěry stačí prostá většina poslanců Sejmu. Pokud je i tento pokus neúspěšný, může prezident rozpustit parlament a vypsat nové volby. Důležité je pak i to, že všechny lhůty (mezi jmenováním premiéra, hlasováním o důvěře a jmenováním dalšího premiéra) jsou stanoveny na čtrnácti dnech (artikul 154 - 155 polské ústavy).
Navzdory této velmi racionální úpravě, která by zdánlivě měla vést k posílení pozice parlamentu a politických stran a naopak oslabení role prezidenta, je polská zkušenost s tímto mechanismem paradoxně spíše opačná. V květnu 2004, kdy po rozsáhlých korupčních aférách nejsilnější vládní postkomunistické levice odstoupila vláda premiéra Leszka Millera, jmenoval prezident Alexander Kwaśniewski novým premiérem ekonoma Marka Belku. V jeho vládě zasedla většina ministrů nestraníků a jen menšinu tvořili členové dosud vládní postkomunistické levice (SLD). Všechny ministry však spojoval velmi blízký osobní vztah k prezidentu Kwaśniewskému a je tak možno konstatovat, že se fakticky jednalo o prezidentskou vládu (jedinou výhradou vůči tomuto tvrzení je právě účast členů SLD, tedy vítězné strany z předchozích voleb do Sejmu roku 2001). První Belkova však vláda v termínu dle stanovených lhůt nezískala důvěru Sejmu a na dolní komoře parlamentu tak ležela odpovědnost za volbu dalšího premiéra. Slabý a stranicky (po březnovém rozštěpení SLD a vzniku Sociální demokracie Polska Marka Borowského) fragmentovaný Sejm však nebyl v určeném termínu s to nového premiéra zvolit a druhý pokus tak zůstal nevyužitý. O téměř měsíc později, v červnu 2004, tak prezident Kwaśniewski opět přistoupil ke jmenování v pořadí druhé vlády Marka Belky, jejíž personální složení i politická charakteristika byla s tou první prakticky identická. Druhá Belkova vláda pak již důvěru Sejmu za slabších podmínek (viz. výše) získala a vládla v Polsku až do řádných voleb na podzim následujícího roku, tedy téměř rok a půl. V květnu 2005 dokonce došlo k situaci, kdy poté, co parlament nezkrátil své funkční období, podala Belkova vláda demisi, avšak prezident Kwaśniewski jí nepřijal.
Proč je dobré si dnes tuto polskou zkušenost připomenout? Obsahuje totiž některé důležité analogie dnešní situaci v ČR. Belkova vláda byla sestavena prezidentem Kwaśniewským proti vůli absolutní většiny poslanců Sejmu. Doposud vládní SLD přistoupila k podpoře této vlády v podstatě donucena okolnostmi, kterým předcházely korupční aféry jejích politiků a rozpad jejího poslaneckého klubu. Rozvrácený Sejm pak nebyl schopen více než rok ukončit toto "trvalé provizorium" a vydat se vstříc novým volbám. Úměrně se slabostí zdecimovaných politických stran (v tomto případě téměř pouze klíčového aktéra v podobě SLD, která ve volbách roku 2001 získala více než 40% hlasů) stoupal vliv prezidenta Kwaśniewského. Ve srovnání s touto polskou zkušeností je dnešní česká situace navzdory všem analogiím (rozklad poslaneckých klubů vládních stran, nízká důvěra občanů v politické strany obecně, vzrůstající vliv prezidenta) fakticky příznivější, pokud ovšem nakonec dojde k rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb. Pokud bude tato podmínka splněna, bude vliv prezidenta Zemana, jenž je v úsilí reálně ovlivňovat politické procesy a řídit exekutivu nesrovnatelně ambicióznější, než spíše umírněně a konsensuálněji působící někdejší polský prezident Kwaśniewski, spíše uslaben. Přesto však někteří jeho klíčoví protihráči hodlají učinit z vymezení se vůči prezidentovi klíčový zdroj své voličské legitimace v následujících volbách, čímž paradoxně vliv prezidenta spíše posilují. Jedno je však jisté: síla a vliv prezidenta republiky je přímo úměrný slabosti a rozvratu parlamentního tělesa a politických stran v něm zastoupených. Jak v polském případě z roku 2004, tak v českém z roku 2013 je příčinou posílení vlivu prezidenta a instalace vlády k prezidentově obrazu právě politická praxe dosud vládních politických stran. Ústava může a měla by situacím ústavně nonkonformního počínání prezidenta (např. neodůvodněného odkládání druhého pokusu o sestavení vlády) předcházet. Proto lze snahu zákonodárců o zpřesnění článku 68 ústavy přivítat. Právě polská úprava by mohla být inspirací. Problémem však je, že podobné nápady představitelů především pravicových stran dnes nejsou výrazem úsilí o takové nastavení ústavního systému, které bude dlouhodobě užitné a povšechně přínosné, nýbrž jedná se o součást volebně-mobilizační strategie proti prezidentu Zemanovi a jemu poddávajícím se levicovým stranám. Proto lze i silně pochybovat o tom, zda podobná úprava nakonec kdy spatří světlo světa. Hektičnost a chaotičnost jejího přijetí by sice po zkušenosti z roku 2009 mohla být přínosná, ale příčiny stávající krize i jejího principiálního řešení leží zcela jinde! V ústavním textu je nehledejme!


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a místopředsedou Mladých lidovců

Česká společnost mezi aligátorem a dealery

6. srpna 2013 v 21:51 | Vladimír Hanáček
Poměr sil v Poslanecké sněmovně den před hlasováním o důvěře Rusnokově vládě dává nasvědčovat nejen tomu, že pravděpodobnost jejího vyslovení je poměrně nízká, ale postoje jednotlivých stran jsou zajímavým teploměrem schopnosti stranických špiček reflektovat společenské nálady a přisuzovat jim významy dle vlastní politické strategie. Společný soupeř v podobě možné staronové pravicové koalice spojil opoziční ČSSD, KSČM a VV i vzájemně konkurenční křídla v prvně jmenované z nich. Sněmovní opozici se tak podařilo úspěšně oslabit institucionální konfrontaci mezi osamoceným mocenským solitérem prezidentem Zemanem a Poslaneckou sněmovnou, resp. relevantními stranami. Skoro se chce říci, že když už parlament neměl letos příležitost vybrat hlavu státu sám a jednotlivé politické strany se tak v několika případech mohly k prezidentské volbě postavit systémem chytrá horákyně (např. VV nejen do volby nepostavily vlastního kandidáta, ale ani žádnému ze zbylých nevyslovily podporu před prvním ani před druhým kolem…), jakoby se dodatečně snažily si hradního pána přisvojit a vybudovat ve Sněmovně "prezidentský blok". Jakoby sněmovní opozice podvědomě cítila, že nezbytným atributem nesouhlasu s pokračováním pravicové koalice je ostentativní vyzdvižení autority prezidenta republiky.
Naopak donedávna vládní pravice má unikátní příležitost odvrátit pozornost občanů od výsledků svého tříletého vládnutí a blýsknout se v Poslanecké sněmovně jako strážce ústavních principů, na nichž stojí systém parlamentní demokracie. Sněmovní levice jim k tomu dává do rukou všechny trumfy, neboť jiného činitele, který by se nesnažil k otázce důvěry prezidentské vládě takto postavit a zároveň nenesl na svých bedrech odpovědnost za "reformy" Nečasovy vlády ve Sněmovně nenajdeme (čestnou výjimku tvoří kdysi slavné "vajíčkové" duo Paroubek - Benda, jejichž motivace k nepodpoře vlády Zemanových přátel je však pro každého znalce vývoje české politiky po roce 2006 navýsost zřejmá…).
Vzniklá situace, charakterizovaná takto nastaveným poměrem sil ve Sněmovně, je pro příčetného občana více než paradoxní. Ti, kteří svými politickými kroky v uplynulých třech letech nepřímo přivedli Miloše Zemana na Hrad (vzpomeňme na srdceryvná vyjádření některých představitelů pravicové vládní koalice o potřebě zavedení přímé volby prezidenta coby rozšíření možností participace občanů na správě věcí veřejných) a svými bohorovnými mocenskými manýry zavdali všechny příčiny pádu vlastní vlády a otevření prostoru pro sólo akci prezidenta, se stylizují do pozice ústředních zachránců a ochránců parlamentního režimu. A sněmovní opozice ve snaze dosáhnout rozpuštění Sněmovny a vypsání nových voleb se v duchu kamikadze pouští do předem prohraného boje proti návratu pravice k moci skrze souručenství s prezidentem, na kterémžto zápase fakticky nic nezíská, nicméně symbolicky mnoho ztratí a především si tímto dobrovolným precedentem podřezává předseda ČSSD Bohuslav Sobotka vlastní větev pro období po (řádných či mimořádných) volbách, kdy se obecně předpokládá jeho obrazné nastěhování do Kramářovy vily.
Sobotka možná ustál důležitou bitvu o jednotu vlastní strany, ale do budoucna se prokázal spíše jako kolečko hnané, než hnací. Jakkoliv Sobotkovy kroky působí opticky jako dokonalá aplikace systému pokus - omyl v politice, jedno má předseda ČSSD jisté, že se bez minimálně tolerance hlavy státu při jakýchkoliv svých budoucích politických krocích neobejde, i kdyby si v nich již skálopevně věřil. Tuto logiku pro své kroky však přijímá i pravicová koalice, která působí dojmem, jakoby jí byly vlastní výsledky v budoucích volbách úplně lhostejné a za daleko důležitější pokládala naplnění svých vyřčených cílů s pocitem, že se její volič, jenž je v duchu značně arogantní sebestylizace dlouhodobě veřejně vykreslován jako inteligentní, vzdělaný a přemýšlivý, opět uspokojí s povrchním salámistickým zdůvodněním, že "reformy jsou potřeba"…
Co si z výše nastíněného stavu má naše společnost pro své vlastní každodenní i dlouhodobé životní vyhlídky vyvodit? Především, že se legitimně zvolená politická reprezentace rozhodla českou společnost rozemlít mezi dvěma mlýnskými kameny: "aligátorským" politickým stylem prezidenta Zemana na straně jedné a politickými praktikami "antizemanovské" pravice, které expremiér Nečas na půdě slavné Sněmovny lakonicky označil jako "politický deal". Dříve či později budou občané (a autor těchto řádků zastává názor, že by se tak mělo stát co nejdříve) postaveni před Sophiinu volbu mezi aligátorem a dealery, z čehož se mnohým minimálně točí hlava. Je jen na slovutných občanech, zda se z odmítnutí výběru z těchto alternativ stane místo neschopnosti neochota a zda se odmítnutí bude týkat toliko možností, nikoliv volby jako takové…


Autor je politolog

Svědomí národa proti společnosti?

4. srpna 2013 v 23:12 | Vladimír Hanáček
Dle aktuálního průzkumu agentury STEM/MARK pro Českou televizi jsou dvě třetiny občanů pro vyslovení důvěry prezidentské vládě Jiřího Rusnoka Poslaneckou sněmovnou. Pokud vezmeme tuto informaci vážně, pak podobná skutečnost není v kontextu společenského dění posledních měsíců nikterak překvapivá. Je zde však navýsost odůvodněná obava z možných interpretací těchto výsledků coby výrazu inteligence průměrného českého voliče a jeho sklonu žádat vládu pevné ruky i zdůrazňování autoritativních tradic a vzorců české politické kultury, reflektovaných hlubokými historickými exkurzy. V kontextu dnešní situace by takové vnímání znamenalo předpoklad, že většina občanů si přeje posun k semiprezidentskému systému, kde je prezident hlavou exekutivy a má plnou kompetenci nastolovat skrze vládní tým vlastní politickou linii i proti vůli zákonodárného sboru. Abychom takovým interpretacím předešli, je třeba zdůraznit, že podobné postřehy z výsledků výše uvedeného průzkumu nevyplývají a není tedy důvod něco podobného předpokládat. Kdyby totiž respondenti podobný názor zastávali, mohli by snadno vyjádřit přesvědčení, že vláda Sněmovnu o důvěru žádat nemusí, neboť podobný institut je vzhledem k zavedení přímé prezidentské volby a následném ustavení prezidentské vlády (za kterou také Rusnokův kabinet největší podíl respondentů průzkumu považuje) zcela nadbytečný. Občané však vyjadřují souhlas s vyslovením důvěry nikoliv proto, že si přejí prosazování jejích programových cílů, nýbrž proto, že tento akt je pádným důvodem pro následné rozpuštění Poslanecké sněmovny ze strany nejsilnějších sněmovních formací a vypsání předčasných voleb. Právě volby by s největší pravděpodobností nejvíce prospěly stranám, z řad jejichž voličů se nejvíce příznivců Rusnokovy vlády rekrutuje (především ČSSD a KSČM). Pokud většina občanů žádá nové sněmovní volby s ohledem na vyústění současné politické situace, jen stěží se těmto občanům dá vytýkat neúcta k tradicím parlamentního systému vládnutí a zastupitelské demokracii postavené na volné soutěži politických stran.
Zde se však dotýkáme daleko závažnějšího aspektu současné společenské situace. Donedávna vládní pravice, ačkoliv kolektivně potřísněná proběhlými kauzami, se snaží navázat na emocionálně vyhrocenou atmosféru lednových prezidentských voleb a kontroverzí, které vyvolávaly některé kroky prezidenta Zemana po jeho nástupu do funkce (extempore u korunovačních klenotů, aféra Putna) a vykreslovat prezidentův akt jmenování vlastní vlády mimo vůli politických stran jako ohrožení demokratických principů. Sami představitelé dotčených pravicových stran se tak snaží stylizovat do pozice předních "bojovníků za republiku", jak napsal v patetickém dopise sympatizantům své strany předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Na této póze není kromě do očí bijícího nedostatku osobní pokory fakticky nic nelegitimního, neboť představitelé bývalé vlády mohou jen tímto důrazem dosáhnout potřebného časového odstupu nejen od poslední kauzy Nagyová, která Nečasově vládě zasadila smrtící ránu, ale především od uskutečňování jednotlivých kroků své politiky a dopadů vládních "reforem" na společnost. Předpokládají tedy, že většina společnosti je během několika měsíců schopna zcela zapomenout na vše, co Nečasova vláda během uplynulých tří let předvedla a ještě v jejích představitelích spatřovat nejpovolanější obránce demokracie a parlamentarismu. V kontextu jejich rozhodování si nelze nevzpomenout na staré přísloví: tonoucí se stébla chytá…
Daleko více alarmující je však skutečnost, že vedoucí představitelé ODS a TOP 09 nacházejí v těchto svých postojích potenciální zastánce nejen mezi skalními příznivci svých stran, ale taktéž mezi kulturní, intelektuální a uměleckou elitou. Byli to právě někteří umělci, vědci a veřejní intelektuálové, kdo v lednu letošního roku aktivně vstoupil do veřejného prostoru s autoritativně formulovanou podporou prezidentskému kandidátovi Karlu Schwarzenbergovi. Právě podpora předních umělců a vědců místopředsedovi vlády a ministrovi zahraničí byla následně namnoze interpretována jako zvýraznění skutečnosti, že Schwarzenberg skrze svůj šlechtický původ a četné konexe v prostředí kulturních elit představuje nositele nejvyšších duchovních obsahů, jimž každý inteligentní a kulturně vyspělý občan-volič musí dát přednost před jakoukoliv jinou alternativou. Tato poloha zcela vědomě navazuje na hluboké tradice vnímání příslušníků kulturních elit, především herců a spisovatelů coby "svědomí národa", jehož hlas je důležitým mobilizačním nástrojem vždy v čase hlubokých společenských, politických a morálních krizí. Skutečnost vysokého podílu mladých voličů, především středoškolských a vysokoškolských studentů, mezi podporovateli Karla Schwarzenberga pak dokonce zavdala podnět k úvahám o paralele mezi stávkou studentů a umělců v listopadu 1989 a jejich mobilizací ve Schwarzenbergově prezidentské kampani v lednu 2013. Výsledek druhého kola prezidentské volby pak mnohé tyto podporovatele poraženého kandidáta vedl k úvahám o vítězství lži, buranství a síly nad pravdou, noblesou a duchovním bohatstvím…
Abychom v líčení těchto obecně známých okolností vystihli aspekt relevantní dnešní situaci, musíme především vést úvahu směrem k otázce, jak by se asi kulturní, intelektuální a umělecká elita vyslovila v kontextu situace, vzniklé po pádu Nečasovy vlády? Pokud by totiž setrvala u původní výše zmíněné binární opozice, je zcela zjevné, že by z představitelů pravicové koalice učinila politický předvoj morálky a slušnosti před ztělesněním jejich pravého opaku.
Představitelé komunistického režimu se snažili vždy, kdy se cítili ohroženi vzrůstající kritičností kulturních a intelektuálních elit, vyhloubit nepřekonatelný příkop mezi jejími příslušníky a "pracujícím lidem", mezi kavárnami a univerzitními posluchárnami a výrobními halami a kravíny zemědělských družstev, mezi Prahou a venkovem. Nejinak tomu bylo i v listopadových dnech 1989, kdy v čase studentské a divadelní stávky přijal generální tajemník ÚV KSČ ostentativně v záři televizních kamer zástupce severočeských horníků. Ti však o týden později stáli taktéž na náměstích a v generální stávce vyjádřili podporu režimní opozici a žádali odchod zkompromitovaných mocipánů. Dnes se rozčarované elity podivují nad faktem, že "morální zápal" lednové prezidentské kampaně většina společnosti odvrhla a zaujala postoj, vyjádřený ve výše uvedeném průzkumu. Příkop, který se dnes nachází mezi předními českými umělci, spisovateli, vědci či sportovci na straně jedné a nezaměstnanými horníky z Ostravska na straně druhé však není výrazem metafyzických vzorců "české národní povahy", jak často ve veřejném prostoru arogantně zaznívá, ale především je důsledkem hluboké mentální i fyzické izolace příslušníků elit od "zbytku společnosti". Společnost v duchu zmíněných dějinných tradic čeká na "svědomí národa" jako na toho, kdo se postaví na její stranu, kdo bude soucítit se stagnující střední vrstvou, s nezaměstnanými, důchodci, živnostníky, kterým stoupají životní náklady a klesají příjmy a kdo vyjádří hluboké opovržení nad tím, jakým příkladem jdou "uskrovněným" občanům vzorem vedoucí političtí představitelé a jejich nejbližší "spolupracovníci" s milionovými odměnami.
Pokud na tuto skutečnost kulturní a intelektuální elity zareagují toliko povrchními mentorskými apely na preferenci slušnosti před neslušností, přičemž většinu společnosti obviní z preference toho druhého, jak namnoze učinily po lednovém prezidentském klání, potom se nejen rozešly s velkými tradicemi "svědomí národa", ale fakticky tak dláždí cestu stavu, kde už jen o slušnost a neslušnost nepůjde… Nuže do toho!


Autor je politolog