Technologie moci jako povolání

8. července 2013 v 23:13 | Vladimír Hanáček
Průběh kauzy údajné korupce poslanců ODS, otevřené policejní akcí v polovině června, odhaluje pozoruhodný kolorit českého veřejného prostoru, který představují veřejná prohlášení představitelů dosavadní vládní koalice na téma: co je a co není korupce v politice. S hlubokým zaujetím je v rámci těchto vyjádření tematizována samotná podstata toho, co vlastně je a co není politika. Výše uvedená parafráze známé přednášky Maxe Webera Politik als Beruf z roku 1919 pak dokresluje základní myšlenková východiska zmíněných mluvčích.
Naslouchajícím občanům se tak dostává zhruba následujícího vysvětlení: poskytnutí postů v dozorčích radách státních podniků třem "rebelům" z řad ODS poté, co vzdáním se vlastního poslaneckého mandátu umožnili přijetí státního rozpočtu i změn v daňové legislativě, nemůže být klasifikováno jako trestný čin korupce, neboť podobné řešení je v politice běžně užívanou praxí. Méně sofistikované výklady si postačí se zdůvodněním, opírajícím se o empirickou bázi reálné politiky ("Takto to chodí", čili něco jako "slunce svítí" či "voda mrzne"…), sofistikovanější výklady pak odůvodní podobné jednání poukazem na podstatu politiky, postavenou na uskutečňování partikulárních zájmů na základě dohadování jejich nositelů. Cestou k uskutečnění politického rozhodnutí je tedy dohoda (konsensus) zúčastněných stran, kde dílčí zájmy dochází dokonalé harmonizace, či konflikt, na jehož výsledku stojí rozhodnutí skrze vůli většiny. Pokud došlo k harmonizaci zájmů jednotlivých stran konfliktu, potom došlo k uzavření politické dohody, na jejíž bázi bylo učiněno politické rozhodnutí. Tak co komu vadí?
Na této argumentaci je pozoruhodná především jedna důležitá dimenze: celá konstrukce zcela postrádá otázku po legitimitě podobného rozhodnutí nikoliv v rovině efektivity naplnění dílčího zájmu, nýbrž v rovině normativních nároků, které na nositele veřejné moci klade společnost skrze úsilí o naplnění jejích hodnotových požadavků. V argumentaci směrem k možnostem právního postihu daného jednání tak nejen dochází k úplnému odpojení věcné podstaty politických rozhodnutí s výkonem práva, ale souběžně je podstata politiky téměř úplně hodnotově a morálně vykastrována. Etické nároky na nositele veřejné moci jsou jednotlivými mluvčími zmiňovány toliko jako zajímavý námět k podnětné filozofické disputaci, která však má být ostentativně odtržena od reálné společenské praxe a navíc sami tito činitelé jí velkoryse přenechávají těm, o jejichž osudech rozhodují…
Prastarý aristotelský nárok na politiku coby výkon veřejného dobra a usmiřování skupinových zájmů k blahu celku však není abstraktní filozofickou kategorií, vznášející se vysoko v platónské říši idejí, nýbrž má zcela konkrétní relevanci k výkonu veřejné moci v institucionálním rámci demokratického politického systému. Zkusme tedy v kontextu dané kauzy tyto normativní aspekty upřesnit.
Předně jde o definici toho, jaký je rozdíl mezi politickou dohodou a aktem politické (myšleno v rovině etického nároku) korupce. Za politickou dohodu je možno označit takové jednání, v jehož výsledku dochází k harmonizaci dílčích individuálních i skupinových zájmů skrze rozhodnutí, jež je akceptováno jako správné těmi, kteří vznáší požadavek na realizaci daného zájmu. V konkrétní rovině tedy jde o takové rozhodnutí, které např. vede k tomu, že politické strany, zúčastněné ve vládní koalici, dosáhnou takové formy dohody o naplňování klíčových bodů svého volebního programu, v jejímž rámci v dílčích otázkách vzájemně ustoupí jedna i druhá strana tak, aby konečný výsledek vedl k prosazení klíčových priorit obou. V případě, že ve hře je téma pro jednu stranu vysoce významné, avšak pro druhou sice věcně odlišně pojímané, leč méně významné, je možné prosadit prioritu první strany zcela na úkor vůle druhé. Tedy pokud poslanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr dlouhodobě zdůrazňovali, že ODS případným schválením zvýšení sazby DPH zásadně zrazuje své voliče a svůj dlouhodobý program, jednalo se patrně z jejich pohledu o otázku natolik klíčovou, že v dané věci alespoň z jejich pohledu nebylo možno ustupovat. Naplňování volebního programu a slibů voličů by mělo být normativně vnímáno jako zcela klíčová záležitost. Pokud by koaliční partner (v tomto případě zejména TOP 09) chápala danou věc jako stejně významnou pro sebe, avšak s opačným obsahem, je možno danou situaci vyřešit dvěma způsoby: buď dosáhnout kompromisu formou ústupku obou stran, nebo konce koaliční spolupráce pro nemožnost dobrat se shody v zásadní otázce. Ani jedna z těchto variant však nebyla naplněna. Tři zmiňovaní poslanci se vzdali mandátu, kterýžto postup odůvodnili snahou neblokovat přijetí normy, umožňující přežít vládní koalici vzniklou krizi. Formální zájem přežití koalice tak byl zcela nadřazen věcné podstatě sporu, a tedy i naplňování zájmu příslušného segmentu společnosti, který danou politickou stranu zvolil ve volbách. Někteří můžou namítnout, že v čase globální ekonomické krize je vyšším zájmem státu a společnosti mít k dispozici funkční vládu, než se zmítat v politické nestabilitě skrze rozpad vládní koalice. To bychom se však již dostali k diskuzi na crouchovské téma postdemokracie, což v dané chvíli není na místě…
Akt politické korupce je pak možno definovat jako poskytnutí parciální výhody aktérovi veřejného rozhodování, v jehož rámci není naplněn normativní cíl uskutečňování veřejného dobra, resp. dané jednání naopak přináší společnosti škodlivé následky (opět myšleno i v rovině etické). V kontextu dané kauzy se v této souvislosti dotýkáme otázky uskutečňování vůle voličů skrze výkon poslaneckého mandátu. Absence imperativního mandátu a ústavní apel na jeho výkon individuálním poslancem v souladu s jeho svědomím není možno chápat jako pouhou deklarativní floskuli, nýbrž jde o naplňování normativních nároků, vyvěrajících ze způsobu generování veřejné vůle aktem demokratické volby. Součástí tohoto nároku by měla být když ne věcná oddanost volebnímu programu, za který byl poslanec zvolen, tak alespoň konzistentnost sdělovaných skutečností coby důvodů konkrétních politických kroků. Jestliže zmínění poslanci jednoho dne deklarovali vůli trvat na svém postoji, který odůvodňovali věrností ideovým principům své strany, a následujícího dne těmto principům nadřadili jiný, navíc protichůdně postavený a ryze formální aspekt věci, potom nelze dané jednání vnímat jinak, než jako nesplnění normativního nároku na výkon mandátu poslance, daný vazbou zvoleného reprezentanta ke svým voličům. Pokud by ovšem zůstalo pouze u vzdání se tohoto mandátu, vystavovali by se zmínění poslanci oprávněné výtce svých vlastních voličů po nesplnění jejich očekávání, avšak věc by zůstala zcela v rovině jejich vlastní individuální odpovědnosti a skládání účtů. Jestliže však výsledkem jejich kroku bylo poskytnutí parciální výhody těmto třem "rebelům" formou postů v dozorčích radách, nejedná se o akt pouze jejich individuální odpovědnosti, nýbrž o směnný obchod s pomyslnou protistranou. Lze tak konstatovat, že zmínění poslanci nejen nenaplnili očekávání svých voličů, ale jejich zájem fakticky prodali přijetím protihodnoty, která s naplňováním vůle občanů nemá nic společného. Občané dotyčné poslance zvolili do zákonodárného sboru, nikoliv do dozorčí rady či manažérské pozice státního podniku. V této souvislosti vznášený argument o finanční neekvivalentnosti obou funkcí a finančním "pohoršení" zmíněných "rebelů" v nové funkci nejen obráží mentální obzory a hierarchii hodnot autorů tohoto výroku, nýbrž poukazuje na aspekt zcela podružný a dokonce se zájmem občanů rozporný. Voliči dané poslance zvolili k tomu, aby naplňovali jejich vůli, nikoliv proto, aby si výkonem mandátu vydělali…
Shrneme-li zmíněné souvislosti, je možno danou kauzu označit za spektakulární případ redukce politiky coby naplňování vůle voličů a uskutečňování veřejného dobra na pouhou bezhodnotovou technologii moci, k níž její nositelé dostávají bianco šek jednou za čtyři roky občany v rituálu volebního aktu, konkrétně pak k proměně poslaneckého mandátu coby zmocnění voliči k reprezentaci zájmů a uskutečňování veřejného dobra ve směnné zboží, které lze směnit za hodnotu, pocházející ze zcela jiného zdroje, než je akt zmocnění voliči k reprezentaci jejich vůle. Z tohoto důvodu je zcela oprávněné tvrdit, že dané jednání se dá bez jakýchkoliv pochybností označit za akt politické korupce, tedy jednání neetické a morálně zavrženíhodné! Zda je dané jednání možno klasifikovat jako nelegální z trestně-právního hlediska, jak naznačují zástupci orgánů činných v trestním řízení, je otázka, kterou se autor těchto řádků necítí kompetentní zodpovědět, avšak její finální zodpovězení na uvedeném normativním závěru nic nemění!
Že se intervence orgánů justice do prostoru výkonu veřejné moci jejím nositelům nelíbí a cítí se povinováni hájit "autonomii politična" je nepochybně správná intence. Je však třeba jasně podtrhnout, že tato intervence není příčinou, nýbrž následkem dlouhodobého vyprazdňování pojmu politika coby výkonu veřejného dobra a krize legitimity politických institucí v očích občanů. Pokud představitelé dosavadní vládní koalice s unylým výrazem již několik týdnů sdělují užaslým občanům, že "v politice to takto chodí", nelze se potom divit, že v povědomí občanů se pojem politika pohybuje někde v sousedství pojmů prostituce či zlodějna, a že občané upínají zraky k "nepolitickým" institucím jako strůjcům revitalizace veřejného prostoru a adekvátním realizátorům veřejných rozhodnutí…
"Politika je praktikovaná etika", říkal kdysi Masaryk. Zřejmě nevěděl, "jak to chodí"! Blažená to nevědomost…


Autor je politolog
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama