Prezidentská vláda zdržovací, rozdělovací a startovací

11. července 2013 v 21:57 | Vladimír Hanáček
Jmenování prezidentské vlády z Hradu oktrojovaného premiéra Jiřího Rusnoka představuje beze vší pochybnosti dosud nevídaný jev v českém politickém systému. Stereotypní označování této vlády coby úřednické ze strany médií namnoze zakrývá skutečnost, že srovnávání této vlády s těmi předchozími, tzv. úřednickými, je navzdory několikanásobné účasti někdejších ministrů té poslední úřednické vlády v Rusnokově kabinetu více než zavádějící. Za úřednické (pojem pochází z dob první ČSR, kdy pod pojmem "úřednická vláda" působily dva kabinety prezidenta Zemské správy politické na Moravě Jana Černého, složené z představitelů vrcholných státních úřadů, které nemusely žádat parlament o důvěru) byly v období od vzniku samostatné České republiky označovány dva kabinety, vytvořené a personálně obsazené bez "politického" klíče dle poměru sil v Poslanecké sněmovně. V odborné literatuře pak převládá konsensus, že za úřednickou je možno označit vládu, jejímiž členy nejsou představitelé politických stran, nebo alespoň členové jejich vedení, nýbrž nestraníci či max. řadoví členové relevantních politických stran, kteří své strany nereprezentují v žádných významnějších funkcích v zastupitelských sborech. Z tohoto hlediska je první vládu, často označovanou jako úřednická, tedy vládu Josefa Tošovského roku 1998 velmi problematické jednoznačně zařadit do této kategorie, neboť v ní vedle "nestranických odborníků" (včetně samotného premiéra) seděli nejen řadoví členové relevantních stran, ale dokonce i sami dva předsedové dvou sněmovních subjektů (Josef Lux za KDU-ČSL a Jiří Skalický za ODA). I z tohoto důvodu je Tošovského vláda v odborné literatuře označována jako "polopolitická". Poněkud jinou pozici měla vláda Jana Fischera v letech 2009 - 2010, v níž vedoucí představitelé politických stran zúčastněni nebyli, ale přesto to byly relevantní politické strany (především dvě nejsilnější), které vládě daly vzniknout, vyslovily jí důvěru v Poslanecké sněmovně i jí udělaly prostor k víceméně autonomnímu exekutivnímu působení.
Vláda Jiřího Rusnoka vznikla zcela mimo rámec stranického systému i parlamentu a představuje spíše nástroj institucionální konfrontace a antagonizace vztahu prezidenta s parlamentem a politickými stranami než výraz širšího konsensu politických aktérů na řešení politické krize, byť ne zcela standardním způsobem, jako tomu bylo v předchozích dvou výše zmíněných případech. Z tohoto hlediska se jeví pravděpodobné, že relevantní politické strany, alespoň tři nejsilnější, neumožní vládě dlouhého trvání skrze nevyslovení důvěry v Poslanecké sněmovně. To však zdaleka neznamená, že by tři nejsilnější politické strany, pro něž je "aktivismus" prezidenta Zemana zásadním ohrožením jejich politické pozice (byť u každé z jiného důvodu), tahaly v pomyslném sporu s prezidentem za delší konec provazu. Taktika prezidenta je totiž poměrně zřejmá a je třeba připustit, že několik separátních cílů najednou, které prezident sleduje, může poměrně snadno naplnit díky neprozíravému a netaktickému postupu relevantních stran.
Zemanovým cílem je jednoznačně snaha překlenout období, které může využít k "vyčerpání" svých dvou pokusů na sestavení vlády, ke zdržení prosazování politických cílů donedávna vládní pravice, která navzdory kauze posledních týdnů, jejíž následky zdaleka nedoléhají pouze na Petra Nečase, skálopevně tvrdí, že má v Poslanecké sněmovně k dispozici většinu 101 hlasů. Pokud by na základě této údajné většiny byla s to sestavit vládu na půdorysu staronové koalice, která by získala většinu, byla by pak během přibližně 10 měsíců, které zbývají do řádných voleb, schopna prosadit některé důležité cíle, které si již v minulosti na toto období stanovila. Pokud by se však prezidentu Zemanovi podařilo odstavením pravice od moci skrze své dva neúspěšné pokusy zdržet prosazování těchto cílů (např. v daňové oblasti či ve zdravotnictví) až o několik měsíců, tedy nejpozději do přelomu roku, bylo by pak navýsost pravděpodobné, že by případná staronová pravicová vláda, vzniklá po jmenování předsedou Poslanecké sněmovny na třetí pokus tyto kroky již nestihla realizovat, a to jednak s ohledem na délku legislativního procesu a taky s ohledem na fakt, že žádné vládě se nechce bolestivé či nepopulární opatření uvádět v život těsně před volbami. Miloš Zeman by tak naplnil slib, který dal vlastním voličům před prezidentskými volbami, tedy že se zasadí o to, aby "tato vláda" skončila s prosazováním svých cílů. Protáhnout působení prezidentské vlády bez důvěry až zhruba na půl roku celkem bez problémů lze, pakliže vezmeme v potaz relativně dlouhé lhůty mezi jmenováním vlády a přijetím její demise v případě nevyslovení důvěry. Navíc otálení se jmenováním nového premiéra na druhý pokus (může to být opět Jiří Rusnok) by se dalo klasifikovat jako porušení ústavy skrze zbytečný odklad. Co však dost dobře nelze nijak urychlit ani postihnout je případné otálení jmenovaného premiéra při sestavování nového kabinetu na druhý pokus, které se teoreticky může protáhnout na měsíce. Vzpomeňme na přelom let 2006 a 2007, kdy na druhý pokus designovaný premiér Mirek Topolánek "otálel" se sestavováním vlády dva měsíce.
Druhým důležitým cílem je však též snaha skrze vysílání různých "kouřových signálů" o svém dalším postupu v případě nevyslovení důvěry Rusnokově vládě představitele politických stran účinně vydírat. Zde má paradoxně daleko výhodnější pozici pravice, která může celé situaci nečinně přihlížet, tvářit se, že s následky postupu prezidenta nemá nic společného a na antagonizaci vztahu s prezidentem se snažit získat politické body. V nezáviděníhodné situaci je naopak ČSSD, jejíž vedení není schopno ani prosadit rozpuštění Poslanecké sněmovny, ale ani pověření svého předsedy Bohuslava Sobotky sestavováním vlády na případný druhý pokus, žel ani potenciální rozdělení stranické elity podél prastaré osy zemanovci - antizemanovci a případný odchod některých výrazných tváří strany do SPOZ. Součástí sociálně demokratické taktiky je tak nyní varianta potenciálního vyslovení důvěry Rusnokově vládě coby snahy přimět pravici následně nastoupit cestu k předčasným volbám. Je však evidentní, že podobný krok by stranu mohl nedozírně poškodit v očích veřejnosti, neboť pravice by ji mohla snadno označovat za spolupachatele Zemanova vládního komplotu a přitom by na rozpuštění Sněmovny ani jedna z pravicových stran nepřistoupila… Sociálním demokratům tak zřejmě nezbude nic jiného, než až do května příštího roku jen bezmocně přihlížet působení dvou (fakticky však vzhledem k personálnímu obsazení pouze jedné) prezidentských vlád bez důvěry a poté návratu pravicové koalice k moci na třetí pokus několik měsíců před volbami a přitom se modlit, aby se prezidentu Zemanovi nepodařilo ještě před pro ČSSD potenciálně vítězným volebním kláním stranu rozdělit.
Třetím cílem prezidenta je pak skrze osobnosti, obsazující ministerské posty v Rusnokově vládě, zviditelnit vlastní fanclub, jenž má naději na proniknutí do Poslanecké sněmovny v příštích volbách, kde bude představovat prodlouženou ruku Hradu v zákonodárném tělese. Lze jen typovat, který z novopečených ministrů zaujme v květnových volbách roku 2014 pozici lídrů kandidátek SPOZ v jednotlivých obvodech. Navíc je paradoxní, že angažmá bývalého premiéra a neúspěšného prezidentského kandidáta Jana Fischera na postu ministra financí může přispět k naplnění možnosti dalšího Fischerova politického působení skrze vznik jeho vlastní vysoce personalizované a antipolitickým obsahem se definující nové stranické plarformy. Jestliže se ještě před rokem zdálo, že pozici potenciálního antiestablishmentového aktéra, dalšího "vymítače dinosaurů", nemá do budoucna kdo zaujmout, najednou se rýsuje celá paleta ambiciózních adeptů na tento post. K pánům Babišovi, Okamurovi či Dobešovi tak může snadno přibýt i "první úředník státu" Fischer.
Zemanova strategie se jmenováním prezidentské vlády je tak jasná: jde o to zdržet prosazení cílů donedávna vládní pravicové koalice před sněmovními volbami, rozdělit sociální demokracii skrze postoj jejích představitelů k prezidentovi a jeho vládě a konečně nastartovat růst preferencí hradní politické formace a případně dalších charismatických apelů, které mohou vyrůst na popularitě "odborníků" v ministerských funkcích.
Ani jeden z těchto scénářů by však nemusel být naplněn, kdyby alespoň jedna z pravicových stran našla odvahu ukončit působení prezidentského kabinetu i proces "změny ústavních zvyklostí" skrze rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb na podzim 2013. K tomu však patrně nedojde. Nikoliv však díky prezidentskému aktivismu a jeho obcházení parlamentu při sestavování vlády, nýbrž s ohledem na organizační, ideový i mentální stav, v jakém se relevantní politické strany dnes nacházejí. Příčinu neutěšeného stavu, který nastal skrze "ústavní revoluci" prezidenta Zemana v uplynulých dvou týdnech, a reálných vyhlídek do budoucna tak hledejme úplně jinde, než v útrobách hradních komnat…


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama