Červenec 2013

Prezidentská vláda zdržovací, rozdělovací a startovací

11. července 2013 v 21:57 | Vladimír Hanáček
Jmenování prezidentské vlády z Hradu oktrojovaného premiéra Jiřího Rusnoka představuje beze vší pochybnosti dosud nevídaný jev v českém politickém systému. Stereotypní označování této vlády coby úřednické ze strany médií namnoze zakrývá skutečnost, že srovnávání této vlády s těmi předchozími, tzv. úřednickými, je navzdory několikanásobné účasti někdejších ministrů té poslední úřednické vlády v Rusnokově kabinetu více než zavádějící. Za úřednické (pojem pochází z dob první ČSR, kdy pod pojmem "úřednická vláda" působily dva kabinety prezidenta Zemské správy politické na Moravě Jana Černého, složené z představitelů vrcholných státních úřadů, které nemusely žádat parlament o důvěru) byly v období od vzniku samostatné České republiky označovány dva kabinety, vytvořené a personálně obsazené bez "politického" klíče dle poměru sil v Poslanecké sněmovně. V odborné literatuře pak převládá konsensus, že za úřednickou je možno označit vládu, jejímiž členy nejsou představitelé politických stran, nebo alespoň členové jejich vedení, nýbrž nestraníci či max. řadoví členové relevantních politických stran, kteří své strany nereprezentují v žádných významnějších funkcích v zastupitelských sborech. Z tohoto hlediska je první vládu, často označovanou jako úřednická, tedy vládu Josefa Tošovského roku 1998 velmi problematické jednoznačně zařadit do této kategorie, neboť v ní vedle "nestranických odborníků" (včetně samotného premiéra) seděli nejen řadoví členové relevantních stran, ale dokonce i sami dva předsedové dvou sněmovních subjektů (Josef Lux za KDU-ČSL a Jiří Skalický za ODA). I z tohoto důvodu je Tošovského vláda v odborné literatuře označována jako "polopolitická". Poněkud jinou pozici měla vláda Jana Fischera v letech 2009 - 2010, v níž vedoucí představitelé politických stran zúčastněni nebyli, ale přesto to byly relevantní politické strany (především dvě nejsilnější), které vládě daly vzniknout, vyslovily jí důvěru v Poslanecké sněmovně i jí udělaly prostor k víceméně autonomnímu exekutivnímu působení.
Vláda Jiřího Rusnoka vznikla zcela mimo rámec stranického systému i parlamentu a představuje spíše nástroj institucionální konfrontace a antagonizace vztahu prezidenta s parlamentem a politickými stranami než výraz širšího konsensu politických aktérů na řešení politické krize, byť ne zcela standardním způsobem, jako tomu bylo v předchozích dvou výše zmíněných případech. Z tohoto hlediska se jeví pravděpodobné, že relevantní politické strany, alespoň tři nejsilnější, neumožní vládě dlouhého trvání skrze nevyslovení důvěry v Poslanecké sněmovně. To však zdaleka neznamená, že by tři nejsilnější politické strany, pro něž je "aktivismus" prezidenta Zemana zásadním ohrožením jejich politické pozice (byť u každé z jiného důvodu), tahaly v pomyslném sporu s prezidentem za delší konec provazu. Taktika prezidenta je totiž poměrně zřejmá a je třeba připustit, že několik separátních cílů najednou, které prezident sleduje, může poměrně snadno naplnit díky neprozíravému a netaktickému postupu relevantních stran.
Zemanovým cílem je jednoznačně snaha překlenout období, které může využít k "vyčerpání" svých dvou pokusů na sestavení vlády, ke zdržení prosazování politických cílů donedávna vládní pravice, která navzdory kauze posledních týdnů, jejíž následky zdaleka nedoléhají pouze na Petra Nečase, skálopevně tvrdí, že má v Poslanecké sněmovně k dispozici většinu 101 hlasů. Pokud by na základě této údajné většiny byla s to sestavit vládu na půdorysu staronové koalice, která by získala většinu, byla by pak během přibližně 10 měsíců, které zbývají do řádných voleb, schopna prosadit některé důležité cíle, které si již v minulosti na toto období stanovila. Pokud by se však prezidentu Zemanovi podařilo odstavením pravice od moci skrze své dva neúspěšné pokusy zdržet prosazování těchto cílů (např. v daňové oblasti či ve zdravotnictví) až o několik měsíců, tedy nejpozději do přelomu roku, bylo by pak navýsost pravděpodobné, že by případná staronová pravicová vláda, vzniklá po jmenování předsedou Poslanecké sněmovny na třetí pokus tyto kroky již nestihla realizovat, a to jednak s ohledem na délku legislativního procesu a taky s ohledem na fakt, že žádné vládě se nechce bolestivé či nepopulární opatření uvádět v život těsně před volbami. Miloš Zeman by tak naplnil slib, který dal vlastním voličům před prezidentskými volbami, tedy že se zasadí o to, aby "tato vláda" skončila s prosazováním svých cílů. Protáhnout působení prezidentské vlády bez důvěry až zhruba na půl roku celkem bez problémů lze, pakliže vezmeme v potaz relativně dlouhé lhůty mezi jmenováním vlády a přijetím její demise v případě nevyslovení důvěry. Navíc otálení se jmenováním nového premiéra na druhý pokus (může to být opět Jiří Rusnok) by se dalo klasifikovat jako porušení ústavy skrze zbytečný odklad. Co však dost dobře nelze nijak urychlit ani postihnout je případné otálení jmenovaného premiéra při sestavování nového kabinetu na druhý pokus, které se teoreticky může protáhnout na měsíce. Vzpomeňme na přelom let 2006 a 2007, kdy na druhý pokus designovaný premiér Mirek Topolánek "otálel" se sestavováním vlády dva měsíce.
Druhým důležitým cílem je však též snaha skrze vysílání různých "kouřových signálů" o svém dalším postupu v případě nevyslovení důvěry Rusnokově vládě představitele politických stran účinně vydírat. Zde má paradoxně daleko výhodnější pozici pravice, která může celé situaci nečinně přihlížet, tvářit se, že s následky postupu prezidenta nemá nic společného a na antagonizaci vztahu s prezidentem se snažit získat politické body. V nezáviděníhodné situaci je naopak ČSSD, jejíž vedení není schopno ani prosadit rozpuštění Poslanecké sněmovny, ale ani pověření svého předsedy Bohuslava Sobotky sestavováním vlády na případný druhý pokus, žel ani potenciální rozdělení stranické elity podél prastaré osy zemanovci - antizemanovci a případný odchod některých výrazných tváří strany do SPOZ. Součástí sociálně demokratické taktiky je tak nyní varianta potenciálního vyslovení důvěry Rusnokově vládě coby snahy přimět pravici následně nastoupit cestu k předčasným volbám. Je však evidentní, že podobný krok by stranu mohl nedozírně poškodit v očích veřejnosti, neboť pravice by ji mohla snadno označovat za spolupachatele Zemanova vládního komplotu a přitom by na rozpuštění Sněmovny ani jedna z pravicových stran nepřistoupila… Sociálním demokratům tak zřejmě nezbude nic jiného, než až do května příštího roku jen bezmocně přihlížet působení dvou (fakticky však vzhledem k personálnímu obsazení pouze jedné) prezidentských vlád bez důvěry a poté návratu pravicové koalice k moci na třetí pokus několik měsíců před volbami a přitom se modlit, aby se prezidentu Zemanovi nepodařilo ještě před pro ČSSD potenciálně vítězným volebním kláním stranu rozdělit.
Třetím cílem prezidenta je pak skrze osobnosti, obsazující ministerské posty v Rusnokově vládě, zviditelnit vlastní fanclub, jenž má naději na proniknutí do Poslanecké sněmovny v příštích volbách, kde bude představovat prodlouženou ruku Hradu v zákonodárném tělese. Lze jen typovat, který z novopečených ministrů zaujme v květnových volbách roku 2014 pozici lídrů kandidátek SPOZ v jednotlivých obvodech. Navíc je paradoxní, že angažmá bývalého premiéra a neúspěšného prezidentského kandidáta Jana Fischera na postu ministra financí může přispět k naplnění možnosti dalšího Fischerova politického působení skrze vznik jeho vlastní vysoce personalizované a antipolitickým obsahem se definující nové stranické plarformy. Jestliže se ještě před rokem zdálo, že pozici potenciálního antiestablishmentového aktéra, dalšího "vymítače dinosaurů", nemá do budoucna kdo zaujmout, najednou se rýsuje celá paleta ambiciózních adeptů na tento post. K pánům Babišovi, Okamurovi či Dobešovi tak může snadno přibýt i "první úředník státu" Fischer.
Zemanova strategie se jmenováním prezidentské vlády je tak jasná: jde o to zdržet prosazení cílů donedávna vládní pravicové koalice před sněmovními volbami, rozdělit sociální demokracii skrze postoj jejích představitelů k prezidentovi a jeho vládě a konečně nastartovat růst preferencí hradní politické formace a případně dalších charismatických apelů, které mohou vyrůst na popularitě "odborníků" v ministerských funkcích.
Ani jeden z těchto scénářů by však nemusel být naplněn, kdyby alespoň jedna z pravicových stran našla odvahu ukončit působení prezidentského kabinetu i proces "změny ústavních zvyklostí" skrze rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb na podzim 2013. K tomu však patrně nedojde. Nikoliv však díky prezidentskému aktivismu a jeho obcházení parlamentu při sestavování vlády, nýbrž s ohledem na organizační, ideový i mentální stav, v jakém se relevantní politické strany dnes nacházejí. Příčinu neutěšeného stavu, který nastal skrze "ústavní revoluci" prezidenta Zemana v uplynulých dvou týdnech, a reálných vyhlídek do budoucna tak hledejme úplně jinde, než v útrobách hradních komnat…


Autor je politolog

Technologie moci jako povolání

8. července 2013 v 23:13 | Vladimír Hanáček
Průběh kauzy údajné korupce poslanců ODS, otevřené policejní akcí v polovině června, odhaluje pozoruhodný kolorit českého veřejného prostoru, který představují veřejná prohlášení představitelů dosavadní vládní koalice na téma: co je a co není korupce v politice. S hlubokým zaujetím je v rámci těchto vyjádření tematizována samotná podstata toho, co vlastně je a co není politika. Výše uvedená parafráze známé přednášky Maxe Webera Politik als Beruf z roku 1919 pak dokresluje základní myšlenková východiska zmíněných mluvčích.
Naslouchajícím občanům se tak dostává zhruba následujícího vysvětlení: poskytnutí postů v dozorčích radách státních podniků třem "rebelům" z řad ODS poté, co vzdáním se vlastního poslaneckého mandátu umožnili přijetí státního rozpočtu i změn v daňové legislativě, nemůže být klasifikováno jako trestný čin korupce, neboť podobné řešení je v politice běžně užívanou praxí. Méně sofistikované výklady si postačí se zdůvodněním, opírajícím se o empirickou bázi reálné politiky ("Takto to chodí", čili něco jako "slunce svítí" či "voda mrzne"…), sofistikovanější výklady pak odůvodní podobné jednání poukazem na podstatu politiky, postavenou na uskutečňování partikulárních zájmů na základě dohadování jejich nositelů. Cestou k uskutečnění politického rozhodnutí je tedy dohoda (konsensus) zúčastněných stran, kde dílčí zájmy dochází dokonalé harmonizace, či konflikt, na jehož výsledku stojí rozhodnutí skrze vůli většiny. Pokud došlo k harmonizaci zájmů jednotlivých stran konfliktu, potom došlo k uzavření politické dohody, na jejíž bázi bylo učiněno politické rozhodnutí. Tak co komu vadí?
Na této argumentaci je pozoruhodná především jedna důležitá dimenze: celá konstrukce zcela postrádá otázku po legitimitě podobného rozhodnutí nikoliv v rovině efektivity naplnění dílčího zájmu, nýbrž v rovině normativních nároků, které na nositele veřejné moci klade společnost skrze úsilí o naplnění jejích hodnotových požadavků. V argumentaci směrem k možnostem právního postihu daného jednání tak nejen dochází k úplnému odpojení věcné podstaty politických rozhodnutí s výkonem práva, ale souběžně je podstata politiky téměř úplně hodnotově a morálně vykastrována. Etické nároky na nositele veřejné moci jsou jednotlivými mluvčími zmiňovány toliko jako zajímavý námět k podnětné filozofické disputaci, která však má být ostentativně odtržena od reálné společenské praxe a navíc sami tito činitelé jí velkoryse přenechávají těm, o jejichž osudech rozhodují…
Prastarý aristotelský nárok na politiku coby výkon veřejného dobra a usmiřování skupinových zájmů k blahu celku však není abstraktní filozofickou kategorií, vznášející se vysoko v platónské říši idejí, nýbrž má zcela konkrétní relevanci k výkonu veřejné moci v institucionálním rámci demokratického politického systému. Zkusme tedy v kontextu dané kauzy tyto normativní aspekty upřesnit.
Předně jde o definici toho, jaký je rozdíl mezi politickou dohodou a aktem politické (myšleno v rovině etického nároku) korupce. Za politickou dohodu je možno označit takové jednání, v jehož výsledku dochází k harmonizaci dílčích individuálních i skupinových zájmů skrze rozhodnutí, jež je akceptováno jako správné těmi, kteří vznáší požadavek na realizaci daného zájmu. V konkrétní rovině tedy jde o takové rozhodnutí, které např. vede k tomu, že politické strany, zúčastněné ve vládní koalici, dosáhnou takové formy dohody o naplňování klíčových bodů svého volebního programu, v jejímž rámci v dílčích otázkách vzájemně ustoupí jedna i druhá strana tak, aby konečný výsledek vedl k prosazení klíčových priorit obou. V případě, že ve hře je téma pro jednu stranu vysoce významné, avšak pro druhou sice věcně odlišně pojímané, leč méně významné, je možné prosadit prioritu první strany zcela na úkor vůle druhé. Tedy pokud poslanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr dlouhodobě zdůrazňovali, že ODS případným schválením zvýšení sazby DPH zásadně zrazuje své voliče a svůj dlouhodobý program, jednalo se patrně z jejich pohledu o otázku natolik klíčovou, že v dané věci alespoň z jejich pohledu nebylo možno ustupovat. Naplňování volebního programu a slibů voličů by mělo být normativně vnímáno jako zcela klíčová záležitost. Pokud by koaliční partner (v tomto případě zejména TOP 09) chápala danou věc jako stejně významnou pro sebe, avšak s opačným obsahem, je možno danou situaci vyřešit dvěma způsoby: buď dosáhnout kompromisu formou ústupku obou stran, nebo konce koaliční spolupráce pro nemožnost dobrat se shody v zásadní otázce. Ani jedna z těchto variant však nebyla naplněna. Tři zmiňovaní poslanci se vzdali mandátu, kterýžto postup odůvodnili snahou neblokovat přijetí normy, umožňující přežít vládní koalici vzniklou krizi. Formální zájem přežití koalice tak byl zcela nadřazen věcné podstatě sporu, a tedy i naplňování zájmu příslušného segmentu společnosti, který danou politickou stranu zvolil ve volbách. Někteří můžou namítnout, že v čase globální ekonomické krize je vyšším zájmem státu a společnosti mít k dispozici funkční vládu, než se zmítat v politické nestabilitě skrze rozpad vládní koalice. To bychom se však již dostali k diskuzi na crouchovské téma postdemokracie, což v dané chvíli není na místě…
Akt politické korupce je pak možno definovat jako poskytnutí parciální výhody aktérovi veřejného rozhodování, v jehož rámci není naplněn normativní cíl uskutečňování veřejného dobra, resp. dané jednání naopak přináší společnosti škodlivé následky (opět myšleno i v rovině etické). V kontextu dané kauzy se v této souvislosti dotýkáme otázky uskutečňování vůle voličů skrze výkon poslaneckého mandátu. Absence imperativního mandátu a ústavní apel na jeho výkon individuálním poslancem v souladu s jeho svědomím není možno chápat jako pouhou deklarativní floskuli, nýbrž jde o naplňování normativních nároků, vyvěrajících ze způsobu generování veřejné vůle aktem demokratické volby. Součástí tohoto nároku by měla být když ne věcná oddanost volebnímu programu, za který byl poslanec zvolen, tak alespoň konzistentnost sdělovaných skutečností coby důvodů konkrétních politických kroků. Jestliže zmínění poslanci jednoho dne deklarovali vůli trvat na svém postoji, který odůvodňovali věrností ideovým principům své strany, a následujícího dne těmto principům nadřadili jiný, navíc protichůdně postavený a ryze formální aspekt věci, potom nelze dané jednání vnímat jinak, než jako nesplnění normativního nároku na výkon mandátu poslance, daný vazbou zvoleného reprezentanta ke svým voličům. Pokud by ovšem zůstalo pouze u vzdání se tohoto mandátu, vystavovali by se zmínění poslanci oprávněné výtce svých vlastních voličů po nesplnění jejich očekávání, avšak věc by zůstala zcela v rovině jejich vlastní individuální odpovědnosti a skládání účtů. Jestliže však výsledkem jejich kroku bylo poskytnutí parciální výhody těmto třem "rebelům" formou postů v dozorčích radách, nejedná se o akt pouze jejich individuální odpovědnosti, nýbrž o směnný obchod s pomyslnou protistranou. Lze tak konstatovat, že zmínění poslanci nejen nenaplnili očekávání svých voličů, ale jejich zájem fakticky prodali přijetím protihodnoty, která s naplňováním vůle občanů nemá nic společného. Občané dotyčné poslance zvolili do zákonodárného sboru, nikoliv do dozorčí rady či manažérské pozice státního podniku. V této souvislosti vznášený argument o finanční neekvivalentnosti obou funkcí a finančním "pohoršení" zmíněných "rebelů" v nové funkci nejen obráží mentální obzory a hierarchii hodnot autorů tohoto výroku, nýbrž poukazuje na aspekt zcela podružný a dokonce se zájmem občanů rozporný. Voliči dané poslance zvolili k tomu, aby naplňovali jejich vůli, nikoliv proto, aby si výkonem mandátu vydělali…
Shrneme-li zmíněné souvislosti, je možno danou kauzu označit za spektakulární případ redukce politiky coby naplňování vůle voličů a uskutečňování veřejného dobra na pouhou bezhodnotovou technologii moci, k níž její nositelé dostávají bianco šek jednou za čtyři roky občany v rituálu volebního aktu, konkrétně pak k proměně poslaneckého mandátu coby zmocnění voliči k reprezentaci zájmů a uskutečňování veřejného dobra ve směnné zboží, které lze směnit za hodnotu, pocházející ze zcela jiného zdroje, než je akt zmocnění voliči k reprezentaci jejich vůle. Z tohoto důvodu je zcela oprávněné tvrdit, že dané jednání se dá bez jakýchkoliv pochybností označit za akt politické korupce, tedy jednání neetické a morálně zavrženíhodné! Zda je dané jednání možno klasifikovat jako nelegální z trestně-právního hlediska, jak naznačují zástupci orgánů činných v trestním řízení, je otázka, kterou se autor těchto řádků necítí kompetentní zodpovědět, avšak její finální zodpovězení na uvedeném normativním závěru nic nemění!
Že se intervence orgánů justice do prostoru výkonu veřejné moci jejím nositelům nelíbí a cítí se povinováni hájit "autonomii politična" je nepochybně správná intence. Je však třeba jasně podtrhnout, že tato intervence není příčinou, nýbrž následkem dlouhodobého vyprazdňování pojmu politika coby výkonu veřejného dobra a krize legitimity politických institucí v očích občanů. Pokud představitelé dosavadní vládní koalice s unylým výrazem již několik týdnů sdělují užaslým občanům, že "v politice to takto chodí", nelze se potom divit, že v povědomí občanů se pojem politika pohybuje někde v sousedství pojmů prostituce či zlodějna, a že občané upínají zraky k "nepolitickým" institucím jako strůjcům revitalizace veřejného prostoru a adekvátním realizátorům veřejných rozhodnutí…
"Politika je praktikovaná etika", říkal kdysi Masaryk. Zřejmě nevěděl, "jak to chodí"! Blažená to nevědomost…


Autor je politolog