Parlamentární paradox Zemanova aktivismu

24. června 2013 v 22:11 | Vladimír Hanáček
V souvislosti s postojem prezidenta Miloše Zemana ke jmenování nového premiéra po demisi vlády Petra Nečase je v médiích ve všech pádech skloňováno spojení "úřednická vláda" a zmiňována souvislost s praxí nestranických vlád, jakými byly vlády Josefa Tošovského a Jana Fischera. Tato podobnost je však více než povrchní, poněvadž tyto vlády se v minulosti sice neopíraly o trvalou parlamentní většinu, avšak našly jí na začátku svého působení k získání důvěry v Poslanecké sněmovně, mimo jiné i proto, že na pozadí jejich vzniku stály v obou případech politické strany. Situace, kdy vzniká vláda z vůle prezidenta bez, alespoň prozatím, jakékoliv deklarované podpory ze strany kterékoliv sněmovní strany znamená, že potenciální "zemanovská" vláda nepředstavuje srovnatelný projekt s předchozími "nepolitickými" kabinety a plně snese označení "prezidentská vláda."
V této souvislosti se pak často hovoří o poloprezidentských tendencích či posunech politického režimu v České republice směrem k semiprezidencialismu. Je více než paradoxní, že tato varování zaznívají unisono především ze strany Zemanových skalních odpůrců včetně těch, kteří až do února 2012 veřejně horovali pro přímou volbu prezidenta. Stávající situace však vypadá trochu jinak, než se dočteme v odborné i popularizující literatuře k tématu semiprezidencialismu. Prezident hodlá vystupovat jako strůjce nového vládního projektu bez jakékoliv vazby na politické strany a jejich podporu v dolní komoře parlamentu. Taková vláda pak logicky nezíská důvěru a je nucena podat demisi. Vládnout však může libovolně dlouho a navíc na druhý pokus jí může prezident instalovat znovu. Je tedy jistým způsobem pravděpodobné, že působení takové vlády by mohlo trvat dokonce i několik měsíců až do jmenování premiéra předsedou Poslanecké sněmovny. Kdo však tento scénář pokládá za projev semiprezidencialismu, pak buď nezná teorii poloprezidentských režimů, nebo se účelově snaží svalit vinu výlučně na prezidenta a jeho přílišný aktivismus směrem k vytvoření vládního kabinetu k obrazu svému. Je navýsost zřejmé, že podobné působení hlavy státu nepředstavuje žádný stabilizační faktor vůči politickému režimu v čase vládní krize, spíše naopak! Na druhou stranu však sněmovní politické strany mají v ruce nástroj, jak přílišnému aktivismu prezidenta účinně zamezit. Tímto nástrojem je rozpuštění Poslanecké sněmovny 120 hlasy. Prezident republiky je pak povinen vypsat volby do 60 dnů a pokud by tak neučinil, je více než namístě uvažovat o žalobě na něj za hrubé porušení ústavy, k čemuž mají politické strany v obou komorách dostatek síly. Nakolik si prezident Zeman tímto svým manévrem fakticky vynucuje na stranické reprezentaci předčasné volby či nakolik jde pouze o demonstraci jeho vlivu a snahu zviditelnit přes případné vládní angažmá některých jeho členů svůj fanclub, povýšený na politickou stranu, je v podstatě nedůležité.
Důležitější je následná reakce politických stran, především stávajících členů vládní koalice. Pokud některá, či dokonce obě nejsilnější vládní strany přistoupí v takovém případě k aktu rozpuštění Poslanecké sněmovny, paradoxně tak přispějí naplňování principů parlamentního režimu daleko více, než kdyby vytvořily novou vládu na dosavadním půdorysu. A stejně tak prezident krokem, kterým nepřímo otevírá cestu k předčasným volbám, rozhodně neposiluje svou roli v politickém režimu. O poloprezidentském vládnutí by se dalo mluvit až ve chvíli, kdy prezident disponuje enormním vlivem na představitele parlamentní většiny, fakticky jí tak řídí a je schopen, ať už přímo vůči stranickým lídrům, či alespoň vůči jednotlivým poslancům, o jejichž podporu se vláda opírá, vynucovat svůj vliv. K takové situaci nejen, že nedochází za stávajícího poměru sil, ale ani po vzniku případné sněmovní většiny v čele s ČSSD nemusí být vůle prezidentovi významně naslouchat nijak mimořádně vysoká. Naopak vláda, opírající se o zřetelnou stranickou sněmovní většinu je výraz větší stability parlamentního režimu, než stávající situace. Právě strany současné vládní koalice projevují vůli pokračovat ve společném koaličním projektu a snaží se vzbudit dojem, že pokud jim v tom prezident brání, potom pošlapává principy parlamentního režimu. Takovému konstatování by se však dalo bez výhrad přitakat jen ve chvíli, kdyby strany stávající vládní koalice disponovaly zřetelnou a pevnou sněmovní většinou. Místo toho však jejich představitelé veřejně vedou polemiky o tom, zda je či není možné na půdorysu této koalice zvolit případného nového předsedu dolní komory po odchodu Miroslavy Němcové do čela vlády. Český volič je tak konfrontován s nepříjemným rozhodováním, co je pro vývoj parlamentního režimu v ČR více nežádoucí: zda vláda stávající koalice bez zřetelné sněmovní většiny, opírající se o ad hoc získávanou podporu několika solitérů, dnes náležejících k politickým subjektům, které neprošly volbami, či prezidentská vláda svévolně vnucená hlavou státu sněmovním politickým stranám…
Od roku 2009 je však naštěstí součástí článku 35 ústavy též druhý odstavec, jenž umožňuje rozpustit Poslaneckou sněmovnu 120 hlasy a odevzdat rozhodování do rukou suveréna. Tento trumf mají v rukou pouze a jedině politické strany, zúčastněné v Poslanecké sněmovně, nikoliv aktivistický prezident. Ten je může paradoxně toliko povzbudit k tomuto kroku, aby se tak jeho aktivismu účinně bránily. Veškerá odpovědnost tak leží na bedrech stran současné vládní koalice, zda tuto příležitost využijí. Pokud se budou snažit vzbudit dojem, že vůči prezidentovu aktivismu se bránit nedá, jde o čirý alibismus! A pokud jako nejlepší, a s normativními principy parlamentního režimu plně konformní budou označovat pouze jimi doposud navrhovaný projekt resuscitace Nečasovy vlády s Miroslavou Němcovou v čele, jde o vrchol pokrytectví!


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama