Kdo rozkládá parlamentní režim

30. června 2013 v 23:08 | Vladimír Hanáček
Jmenování Jiřího Rusnoka premiérem zcela mimo vůli politických stran, zastoupených v Poslanecké sněmovně, vneslo nade vší pochybnost do českého politického systému situaci dosud nepoznanou. Prezidentská vláda s minimální šancí na vyslovení sněmovní důvěry je projektem, jenž nemusí mít dlouhého trvání, avšak vytváří nebezpečný precedens pro budoucí možnosti taktizování politických aktérů. Z řad Zemanových oponentů i odborné veřejnosti zaznívají hlasy o aktivismu prezidenta posouvajícím Českou republiku k poloprezidentskému režimu. V kontextu vzniklé situace je podobné konstatování jistě na místě, ale zároveň vyžaduje srovnání s takovou představou politického uspořádání, která splňuje všechny ideálně konstruované znaky režimu parlamentního.
Tato ideální koncepce by mohla vypadat zhruba takto: v parlamentním režimu je klíčovým nositelem výkonné moci vláda, opírající se o jasně identifikovanou, ideově kompaktní většinu v parlamentu, skrze níž získává nejen důvěru poslanců, ale taktéž realizuje svou politickou vizi v legislativní oblasti. Nezastupitelnou roli zde hrají politické strany, které na základě vůle voličů tuto většinu zajišťují, ať již jedna strana samostatně, nebo více stran v koalici, která má jasně deklarované věcné vyjádření. Prezident republiky pak reálné výkonné kompetence nemá a ani o ně neusiluje, nýbrž funguje jako pozitivní mediátor a zprostředkovává komunikaci mezi politickými aktéry, především v čase krizí. K ideální koncepci parlamentního režimu tak zároveň patří i přítomnost nepřímé volby prezidenta parlamentem coby nositelem nejvyšší demokratické legitimity. Podobný popis základních atributů parlamentního režimu obsahuje každá učebnice politologie.
Pokud se pokusíme na základě této ideální vize nahlédnout současnou politickou situaci, je zřejmé, že počínání prezidenta směrem k jmenování vlády bez zaručené vůle parlamentní většiny z ní zásadně vybočuje. Je však třeba podtrhnout, že nejde o exces zdaleka jediný. Na vině za současný neutěšený stav českého politického režimu a jeho odklon od normativního ideálu parlamentní vlády je vícero faktorů, z nichž některé jsou přímo spojeny s těmi politickými činiteli, kteří se snaží na kritice prezidentova postupu získat body.
Rozeberme tyto faktory popořadě v časové retrospektivě. Prezident by jistě neměl jmenovat vládu k obrazu svému bez naděje na důvěru parlamentu v situaci, kdy v dolní komoře existuje zřetelná a stabilní většina, schopná sestavit vládu. Tuto většinu tvoří ideově blízké politické strany a na jejím základě nejen vyslovují důvěru nové vládě, ale taktéž realizují její politický program skrze legislativní činnost. Do nekonečna opakovaná argumentace představitelů současné vládní koalice, především z řad ODS a TOP 09, že disponují většinou v Poslanecké sněmovně tváří v tvář tomuto postulátu zřejmě předpokládá, že občané jsou buď barvoslepí, nebo neumí počítat. Koalice ODS a TOP 09 disponuje v Poslanecké sněmovně 92 křesly, pokud počítáme členy jejich poslaneckých klubů. Pokud k tomuto počtu připočteme ty poslance strany LIDEM, kteří ke straně náleží svým členstvím v ní, je nutno připočítat dalších 6 poslanců. Stále jsme ovšem pouze na čísle 98. Do rovné stovky, která již stačí na získání prosté většiny k vyslovení důvěry či prosazení zákona v dolní komoře v řádném legislativním procesu, pak zbývají dva poslanci, kteří sice nejsou členy této strany, ale tzv. se k ní hlásí. I tak ovšem pravice nedisponuje klíčovým hlasem, který by jí umožnil získat kvalifikovanou většinu nutnou k opakovanému prosazení návrhu zákona po senátním či prezidentském vetu. Tuto údajnou stojedničkovou většinu má zajistit poslanec Michal Doktor, zvolený za ODS, který však stranu opustil a dnes je členem regionálního hnutí Jihočeši 2012. Ten sice deklaroval ochotu podpořit případnou vládu Miroslavy Němcové s argumentem, že potenciální premiérka je nepochybně úctyhodnou osobností, avšak to neznamená, že by byl ochoten tvořit s ostatními vládními poslanci dostatečně pevnou a organizovanou většinu, což vzhledem ke svým předchozím politickým krokům v podstatě ani nemůže. Na základě těchto výpočtů se tak dostáváme k jednoduchému zjištění: potenciální pravicová vláda ODS, TOP 09 a LIDEM ve skutečnosti žádnou jednoznačně identifikovatelnou většinu v Poslanecké sněmovně nemá. Součást této koalice navíc tvoří politická strana, která poprvé (nepočítáme-li někdejší účast ministrů US v Tošovského vládě v době jejího vzniku, což však byla vláda s omezeným mandátem do předčasných voleb) v českých dějinách vznikla nejen na půdě parlamentu, ale dokonce přímo ve vládních křeslech a která nikdy neprošla žádnými volbami. Tato strana navíc nedisponuje vlastním poslaneckým klubem, a proto zajištění disciplíny vlastních poslanců v podstatě není schopná garantovat ani na nejelementárnější rovině nominální příslušnosti. Trojkoalice tří výše jmenovaných politických stran vládne v této sestavě v rámci Nečasovy vlády již více než rok. Přesto však nikdy nevydala žádný psaný dokument, kde by formálně stvrdila a deklarovala vůli společně prosazovat svůj program, který tak taktéž zůstal detailně nevyřčen. Místo toho se představitelé dosavadní vládní koalice až do posledního dne svého vládního působení zabývali technologií moci v duchu taberyovského hesla: "vládneme, nerušit!" Již legendární se stal výrok místopředsedy vlády a předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga v Otázkách Václava Moravce na konci dubna loňského roku, kde na dotaz, zda vláda nepotřebuje nové programové prohlášení, když došlo k obměně koaličního partnera, odpověděl, že když už jednou vláda vládne, tak "je to fuk"…
Na základě výše uvedených souvislostí je navýsost patrné, že k rozporům české politické praxe s principy parlamentního režimu došlo dávno předtím, než prezident Zeman zahájil svůj "poloprezidentský" turnus jmenováním Jiřího Rusnoka premiérem. Protagonisty těchto rozporů jsou pak dnes na oko stylizovaní principiální obhájci parlamentního režimu.
Nemluvě už o tom, že tato Sněmovna, vzešla z "kroužkovací revoluce" roku 2010, drží ještě jeden unikátní primát. Nejen že bezprecedentní vládní většina 118 poslanců se stačila během tří let zcela rozložit, ale dva poslanci se dokonce schůzi Poslanecké sněmovny dlouhodobě nemohou zúčastnit. Když se občané mobilizují proti aktivismu prezidenta se slovy "pojďme společně vyjádřit podporu poslancům", zbývá se jen cynicky zeptat, zda myslí ty poslance, co zůstali věrni straně, za níž byli zvoleni, či ty, co "přeběhli" či zůstali nezařazeni, nebo snad dokonce ty, co tráví své dny ve vyšetřovací vazbě, resp. ve výkonu trestu…
Těmito poznámkami se v žádném případě nesnažím bagatelizovat závažnost situace, kdy prezident pojímá sebe sama jako silového aktéra a významného protihráče parlamentu a politických stran. Na adresu výroků některých příslušníků dosavadních vládních stran, že tak bude činit i po volbách či v situaci vyčerpaných dvou pokusů o sestavení vlády je však třeba podotknout, že tak daleko situace ještě zdaleka nedošla a prezident se prozatím pohybuje formálně zcela v ústavních mantinelech. Parlament však není vůči prezidentovu aktivismu nijak bezbranný. Naopak, poslanci mohou během několika minut ukončit pokusy o vládu Miloše Zemana z Hradu rozpuštěním Poslanecké sněmovny 120 hlasy a prezident je pak povinen do 60 dnů vypsat předčasné volby, které jistě jedním tahem neodstraní všechny výše zmíněné neduhy českého politického režimu, ale k principiální rehabilitaci principů parlamentního vládnutí určitě významně přispějí. Je jen na poslancích současné vládní koalice, zda od líbivých slov přistoupí k činům…


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama