Červen 2013

Kdo rozkládá parlamentní režim

30. června 2013 v 23:08 | Vladimír Hanáček
Jmenování Jiřího Rusnoka premiérem zcela mimo vůli politických stran, zastoupených v Poslanecké sněmovně, vneslo nade vší pochybnost do českého politického systému situaci dosud nepoznanou. Prezidentská vláda s minimální šancí na vyslovení sněmovní důvěry je projektem, jenž nemusí mít dlouhého trvání, avšak vytváří nebezpečný precedens pro budoucí možnosti taktizování politických aktérů. Z řad Zemanových oponentů i odborné veřejnosti zaznívají hlasy o aktivismu prezidenta posouvajícím Českou republiku k poloprezidentskému režimu. V kontextu vzniklé situace je podobné konstatování jistě na místě, ale zároveň vyžaduje srovnání s takovou představou politického uspořádání, která splňuje všechny ideálně konstruované znaky režimu parlamentního.
Tato ideální koncepce by mohla vypadat zhruba takto: v parlamentním režimu je klíčovým nositelem výkonné moci vláda, opírající se o jasně identifikovanou, ideově kompaktní většinu v parlamentu, skrze níž získává nejen důvěru poslanců, ale taktéž realizuje svou politickou vizi v legislativní oblasti. Nezastupitelnou roli zde hrají politické strany, které na základě vůle voličů tuto většinu zajišťují, ať již jedna strana samostatně, nebo více stran v koalici, která má jasně deklarované věcné vyjádření. Prezident republiky pak reálné výkonné kompetence nemá a ani o ně neusiluje, nýbrž funguje jako pozitivní mediátor a zprostředkovává komunikaci mezi politickými aktéry, především v čase krizí. K ideální koncepci parlamentního režimu tak zároveň patří i přítomnost nepřímé volby prezidenta parlamentem coby nositelem nejvyšší demokratické legitimity. Podobný popis základních atributů parlamentního režimu obsahuje každá učebnice politologie.
Pokud se pokusíme na základě této ideální vize nahlédnout současnou politickou situaci, je zřejmé, že počínání prezidenta směrem k jmenování vlády bez zaručené vůle parlamentní většiny z ní zásadně vybočuje. Je však třeba podtrhnout, že nejde o exces zdaleka jediný. Na vině za současný neutěšený stav českého politického režimu a jeho odklon od normativního ideálu parlamentní vlády je vícero faktorů, z nichž některé jsou přímo spojeny s těmi politickými činiteli, kteří se snaží na kritice prezidentova postupu získat body.
Rozeberme tyto faktory popořadě v časové retrospektivě. Prezident by jistě neměl jmenovat vládu k obrazu svému bez naděje na důvěru parlamentu v situaci, kdy v dolní komoře existuje zřetelná a stabilní většina, schopná sestavit vládu. Tuto většinu tvoří ideově blízké politické strany a na jejím základě nejen vyslovují důvěru nové vládě, ale taktéž realizují její politický program skrze legislativní činnost. Do nekonečna opakovaná argumentace představitelů současné vládní koalice, především z řad ODS a TOP 09, že disponují většinou v Poslanecké sněmovně tváří v tvář tomuto postulátu zřejmě předpokládá, že občané jsou buď barvoslepí, nebo neumí počítat. Koalice ODS a TOP 09 disponuje v Poslanecké sněmovně 92 křesly, pokud počítáme členy jejich poslaneckých klubů. Pokud k tomuto počtu připočteme ty poslance strany LIDEM, kteří ke straně náleží svým členstvím v ní, je nutno připočítat dalších 6 poslanců. Stále jsme ovšem pouze na čísle 98. Do rovné stovky, která již stačí na získání prosté většiny k vyslovení důvěry či prosazení zákona v dolní komoře v řádném legislativním procesu, pak zbývají dva poslanci, kteří sice nejsou členy této strany, ale tzv. se k ní hlásí. I tak ovšem pravice nedisponuje klíčovým hlasem, který by jí umožnil získat kvalifikovanou většinu nutnou k opakovanému prosazení návrhu zákona po senátním či prezidentském vetu. Tuto údajnou stojedničkovou většinu má zajistit poslanec Michal Doktor, zvolený za ODS, který však stranu opustil a dnes je členem regionálního hnutí Jihočeši 2012. Ten sice deklaroval ochotu podpořit případnou vládu Miroslavy Němcové s argumentem, že potenciální premiérka je nepochybně úctyhodnou osobností, avšak to neznamená, že by byl ochoten tvořit s ostatními vládními poslanci dostatečně pevnou a organizovanou většinu, což vzhledem ke svým předchozím politickým krokům v podstatě ani nemůže. Na základě těchto výpočtů se tak dostáváme k jednoduchému zjištění: potenciální pravicová vláda ODS, TOP 09 a LIDEM ve skutečnosti žádnou jednoznačně identifikovatelnou většinu v Poslanecké sněmovně nemá. Součást této koalice navíc tvoří politická strana, která poprvé (nepočítáme-li někdejší účast ministrů US v Tošovského vládě v době jejího vzniku, což však byla vláda s omezeným mandátem do předčasných voleb) v českých dějinách vznikla nejen na půdě parlamentu, ale dokonce přímo ve vládních křeslech a která nikdy neprošla žádnými volbami. Tato strana navíc nedisponuje vlastním poslaneckým klubem, a proto zajištění disciplíny vlastních poslanců v podstatě není schopná garantovat ani na nejelementárnější rovině nominální příslušnosti. Trojkoalice tří výše jmenovaných politických stran vládne v této sestavě v rámci Nečasovy vlády již více než rok. Přesto však nikdy nevydala žádný psaný dokument, kde by formálně stvrdila a deklarovala vůli společně prosazovat svůj program, který tak taktéž zůstal detailně nevyřčen. Místo toho se představitelé dosavadní vládní koalice až do posledního dne svého vládního působení zabývali technologií moci v duchu taberyovského hesla: "vládneme, nerušit!" Již legendární se stal výrok místopředsedy vlády a předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga v Otázkách Václava Moravce na konci dubna loňského roku, kde na dotaz, zda vláda nepotřebuje nové programové prohlášení, když došlo k obměně koaličního partnera, odpověděl, že když už jednou vláda vládne, tak "je to fuk"…
Na základě výše uvedených souvislostí je navýsost patrné, že k rozporům české politické praxe s principy parlamentního režimu došlo dávno předtím, než prezident Zeman zahájil svůj "poloprezidentský" turnus jmenováním Jiřího Rusnoka premiérem. Protagonisty těchto rozporů jsou pak dnes na oko stylizovaní principiální obhájci parlamentního režimu.
Nemluvě už o tom, že tato Sněmovna, vzešla z "kroužkovací revoluce" roku 2010, drží ještě jeden unikátní primát. Nejen že bezprecedentní vládní většina 118 poslanců se stačila během tří let zcela rozložit, ale dva poslanci se dokonce schůzi Poslanecké sněmovny dlouhodobě nemohou zúčastnit. Když se občané mobilizují proti aktivismu prezidenta se slovy "pojďme společně vyjádřit podporu poslancům", zbývá se jen cynicky zeptat, zda myslí ty poslance, co zůstali věrni straně, za níž byli zvoleni, či ty, co "přeběhli" či zůstali nezařazeni, nebo snad dokonce ty, co tráví své dny ve vyšetřovací vazbě, resp. ve výkonu trestu…
Těmito poznámkami se v žádném případě nesnažím bagatelizovat závažnost situace, kdy prezident pojímá sebe sama jako silového aktéra a významného protihráče parlamentu a politických stran. Na adresu výroků některých příslušníků dosavadních vládních stran, že tak bude činit i po volbách či v situaci vyčerpaných dvou pokusů o sestavení vlády je však třeba podotknout, že tak daleko situace ještě zdaleka nedošla a prezident se prozatím pohybuje formálně zcela v ústavních mantinelech. Parlament však není vůči prezidentovu aktivismu nijak bezbranný. Naopak, poslanci mohou během několika minut ukončit pokusy o vládu Miloše Zemana z Hradu rozpuštěním Poslanecké sněmovny 120 hlasy a prezident je pak povinen do 60 dnů vypsat předčasné volby, které jistě jedním tahem neodstraní všechny výše zmíněné neduhy českého politického režimu, ale k principiální rehabilitaci principů parlamentního vládnutí určitě významně přispějí. Je jen na poslancích současné vládní koalice, zda od líbivých slov přistoupí k činům…


Autor je politolog

Parlamentární paradox Zemanova aktivismu

24. června 2013 v 22:11 | Vladimír Hanáček
V souvislosti s postojem prezidenta Miloše Zemana ke jmenování nového premiéra po demisi vlády Petra Nečase je v médiích ve všech pádech skloňováno spojení "úřednická vláda" a zmiňována souvislost s praxí nestranických vlád, jakými byly vlády Josefa Tošovského a Jana Fischera. Tato podobnost je však více než povrchní, poněvadž tyto vlády se v minulosti sice neopíraly o trvalou parlamentní většinu, avšak našly jí na začátku svého působení k získání důvěry v Poslanecké sněmovně, mimo jiné i proto, že na pozadí jejich vzniku stály v obou případech politické strany. Situace, kdy vzniká vláda z vůle prezidenta bez, alespoň prozatím, jakékoliv deklarované podpory ze strany kterékoliv sněmovní strany znamená, že potenciální "zemanovská" vláda nepředstavuje srovnatelný projekt s předchozími "nepolitickými" kabinety a plně snese označení "prezidentská vláda."
V této souvislosti se pak často hovoří o poloprezidentských tendencích či posunech politického režimu v České republice směrem k semiprezidencialismu. Je více než paradoxní, že tato varování zaznívají unisono především ze strany Zemanových skalních odpůrců včetně těch, kteří až do února 2012 veřejně horovali pro přímou volbu prezidenta. Stávající situace však vypadá trochu jinak, než se dočteme v odborné i popularizující literatuře k tématu semiprezidencialismu. Prezident hodlá vystupovat jako strůjce nového vládního projektu bez jakékoliv vazby na politické strany a jejich podporu v dolní komoře parlamentu. Taková vláda pak logicky nezíská důvěru a je nucena podat demisi. Vládnout však může libovolně dlouho a navíc na druhý pokus jí může prezident instalovat znovu. Je tedy jistým způsobem pravděpodobné, že působení takové vlády by mohlo trvat dokonce i několik měsíců až do jmenování premiéra předsedou Poslanecké sněmovny. Kdo však tento scénář pokládá za projev semiprezidencialismu, pak buď nezná teorii poloprezidentských režimů, nebo se účelově snaží svalit vinu výlučně na prezidenta a jeho přílišný aktivismus směrem k vytvoření vládního kabinetu k obrazu svému. Je navýsost zřejmé, že podobné působení hlavy státu nepředstavuje žádný stabilizační faktor vůči politickému režimu v čase vládní krize, spíše naopak! Na druhou stranu však sněmovní politické strany mají v ruce nástroj, jak přílišnému aktivismu prezidenta účinně zamezit. Tímto nástrojem je rozpuštění Poslanecké sněmovny 120 hlasy. Prezident republiky je pak povinen vypsat volby do 60 dnů a pokud by tak neučinil, je více než namístě uvažovat o žalobě na něj za hrubé porušení ústavy, k čemuž mají politické strany v obou komorách dostatek síly. Nakolik si prezident Zeman tímto svým manévrem fakticky vynucuje na stranické reprezentaci předčasné volby či nakolik jde pouze o demonstraci jeho vlivu a snahu zviditelnit přes případné vládní angažmá některých jeho členů svůj fanclub, povýšený na politickou stranu, je v podstatě nedůležité.
Důležitější je následná reakce politických stran, především stávajících členů vládní koalice. Pokud některá, či dokonce obě nejsilnější vládní strany přistoupí v takovém případě k aktu rozpuštění Poslanecké sněmovny, paradoxně tak přispějí naplňování principů parlamentního režimu daleko více, než kdyby vytvořily novou vládu na dosavadním půdorysu. A stejně tak prezident krokem, kterým nepřímo otevírá cestu k předčasným volbám, rozhodně neposiluje svou roli v politickém režimu. O poloprezidentském vládnutí by se dalo mluvit až ve chvíli, kdy prezident disponuje enormním vlivem na představitele parlamentní většiny, fakticky jí tak řídí a je schopen, ať už přímo vůči stranickým lídrům, či alespoň vůči jednotlivým poslancům, o jejichž podporu se vláda opírá, vynucovat svůj vliv. K takové situaci nejen, že nedochází za stávajícího poměru sil, ale ani po vzniku případné sněmovní většiny v čele s ČSSD nemusí být vůle prezidentovi významně naslouchat nijak mimořádně vysoká. Naopak vláda, opírající se o zřetelnou stranickou sněmovní většinu je výraz větší stability parlamentního režimu, než stávající situace. Právě strany současné vládní koalice projevují vůli pokračovat ve společném koaličním projektu a snaží se vzbudit dojem, že pokud jim v tom prezident brání, potom pošlapává principy parlamentního režimu. Takovému konstatování by se však dalo bez výhrad přitakat jen ve chvíli, kdyby strany stávající vládní koalice disponovaly zřetelnou a pevnou sněmovní většinou. Místo toho však jejich představitelé veřejně vedou polemiky o tom, zda je či není možné na půdorysu této koalice zvolit případného nového předsedu dolní komory po odchodu Miroslavy Němcové do čela vlády. Český volič je tak konfrontován s nepříjemným rozhodováním, co je pro vývoj parlamentního režimu v ČR více nežádoucí: zda vláda stávající koalice bez zřetelné sněmovní většiny, opírající se o ad hoc získávanou podporu několika solitérů, dnes náležejících k politickým subjektům, které neprošly volbami, či prezidentská vláda svévolně vnucená hlavou státu sněmovním politickým stranám…
Od roku 2009 je však naštěstí součástí článku 35 ústavy též druhý odstavec, jenž umožňuje rozpustit Poslaneckou sněmovnu 120 hlasy a odevzdat rozhodování do rukou suveréna. Tento trumf mají v rukou pouze a jedině politické strany, zúčastněné v Poslanecké sněmovně, nikoliv aktivistický prezident. Ten je může paradoxně toliko povzbudit k tomuto kroku, aby se tak jeho aktivismu účinně bránily. Veškerá odpovědnost tak leží na bedrech stran současné vládní koalice, zda tuto příležitost využijí. Pokud se budou snažit vzbudit dojem, že vůči prezidentovu aktivismu se bránit nedá, jde o čirý alibismus! A pokud jako nejlepší, a s normativními principy parlamentního režimu plně konformní budou označovat pouze jimi doposud navrhovaný projekt resuscitace Nečasovy vlády s Miroslavou Němcovou v čele, jde o vrchol pokrytectví!


Autor je politolog

Kulatý čtverec TOP 09

15. června 2013 v 23:28 | Vladimír Hanáček
O tom, že Schwarzenbergova a Kalouskova TOP 09 byla faktickým vítězem sněmovních voleb v květnu 2010 asi dnes pochybuje málokdo. Tato strana disponuje nejvyšší výkonnou mocí ve státě, uskutečňuje významnou část svého programu na svými ministry řízených "silových" rezortech a má v ruce rozhodující trumfy hlasování v zákonodárném sboru. Tyto skutečnosti pak platí dvojnásob v situaci po policejním zásahu v posledních třech dnech. TOP 09 může využít vzniklé situace k možná k rozhodujícímu knockoutu svého koaličního partnera, zmítajícího se v křečích kolosálního politického skandálu a neschopného jakékoliv soudné sebereflexe, v rámci souboje o dominaci na pravici. Před TOP 09 se otevírají tři možné scénáře dalšího postupu. Ty ovšem mají svoje "ale", s kterými si představitelé TOP 09 zjevně neví rady, a tak zatím svými veřejnými prohlášeními svorně doprovázejí svého koaličního partnera do politického septiku.
A jaké že jsou ty tři scénáře? Ten první je spojen s požadavkem levicové sněmovní opozice i mimosněmovních politických stran na vypsání co nedřívějších předčasných voleb do Poslanecké sněmovny. TOP 09 disponuje rozhodujícími hlasy, které by mohly umožnit rozpuštění dolní komory a následné vypsání těchto voleb. TOP 09 je sice nejpozději od lednové prezidentské volby v médiích permanentně skloňována jako potenciálně nesilnější pravicová strana po příštích volbách. Její představitelé však dobře ví, že její volební vyhlídky nejsou nijak růžové. TOP 09 by se sice mohla stát nejsilnější stranou na pravici, ale pokud bychom vzali vážně nedávné průzkumy volebních preferencí, je zřejmé, že faktický výsledek, kterého je strana schopna dosáhnout, by mohl být v absolutních číslech i nižší, než její téměř sedmnáctiprocentní zisk z před tří let. Dominance na pravici je tak dána spíše historickým minimem, kterého v průzkumech dosahuje konkurenční ODS, jakož i prozatímní absencí významnější konkurence v pravém středu, než voličským růstem TOP 09. Strana ve skutečnosti nese těžce náklady svého dosavadního vládnutí a všechny důsledky svých politických chyb. V situaci pravděpodobné výrazné levicové převahy po případných předčasných volbách a trvající vyšší pravděpodobnosti spolupráce ČSSD s KSČM než s TOP 09 jsou pro druhou nejsilnější vládní stranu předčasné volby ve skutečnosti více než nevýhodné a vůle je umožnit se u jejích představitelů limitně rovná nule. TOP 09 zkrátka potřebuje čas, aby voliči postupně zapomněli na všechny politické přešlapy, jichž se její činitelé v současné vládě dopustili, aby odeznělo téma S-Karet či IT zakázky na MPSV i důsledky drastických vládních škrtů a zvyšování daní, a aby její postupný posun do politického středu skrze zdůrazňování postmateriálních témat v rámci vlastní politické sebeprezentace přiblížil stranu liberálnímu křídlu ČSSD a ostentativní technokratismus otevřel cestu k porozumění se sociálně demokratickými pragmatiky. Cesta ke kýčovité postpolitické mesalianci ČSSD a TOP 09 (která se koneckonců již nyní chystá na pražském magistrátu) by pak po dalších volbách byla otevřena. Teď je na ní však ještě brzy.
Potřeba časového odstupu od dosavadního vládnutí tedy nastoluje druhou možnou variantu řešení. Tou je vyslovení nedůvěry Nečasově vládě, avšak následné neumožnění rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání voleb, nýbrž trvání na požadavku sestavení nové vlády na dosavadním koaličním půdorysu v čele s jiným premiérem či sestavení udržovací vlády nestraníků, podpořené tou samou sněmovní většinou, tedy 100 poslanci ODS, TOP 09 a LIDEM. Takové řešení by umožnilo získat čas k postupné rekonfiguraci politických sil před příštími volbami v řádném termínu a zároveň by takové řešení bylo politicky uskutečnitelné, neboť v následujícím roce již žádná vláda kromě schválení rozpočtu na rok 2014 stejně žádná důležitá opatření prosazovat nebude. Lídři TOP 09 však ví, že takové řešení je ve skutečnosti nereálné, neboť jmenování nové vlády je spojeno s aktivní rolí prezidenta Zemana, který nejen, že možnost vytvoření jakékoliv vlády na dosavadním koaličním půdorysu rozhodně nepřipustí, ale hlavně jakákoliv forma komunikace s ním je pro stranu, jíž předsedá jeho prezidentský protikandidát, více než nežádoucí. Ambice TOP 09 udělat z příštích sněmovních voleb třetí kolo lednového prezidentského klání a postavení principiální černobílé dichotomie: "buď budeme po volbách vládnout my, nebo skrze levicovou sněmovní většinu Miloš Zeman z Hradu" je pro TOP 09 natolik životně důležité, že představa dohody s prezidentem o řešení případné vládní krize přijatelné pro obě strany je prakticky vyloučena.
Aby se vedení TOP 09 nepokoušelo o kvadraturu kruhu, zbývá tedy třetí varianta, ke které se předáci TOP 09 v čele s knížetem Schwarzenbergem zřetelně přiklánějí. Tou je pokračující politická agónie Nečasova kabinetu a legitimizace takové kolektivní sebetrýzně skrze bagatelizaci podstaty vzniknuvší kauzy. Schwarzenberg s Kalouskem se tak již třetí den předhánějí ve svých veřejných prohlášeních nejen v tom smyslu, že mají málo informací a je třeba čekat, ale dávají taktéž najevo svou "solidaritu" s trpícím premiérem a koaličními partnery. Je navýsost pikantní, že strana velkoměstské elity a morálně ustrojené facebookové mládeže, jak se snaží v duchu devótních vyjádření mnoha veřejných osobností nejpozději od lednové prezidentské volby TOP 09 prezentovat, se unisono připojí k dojemnému žalmu o tom, že rozlišování mezi politickou dohodou a korupčním jednáním je toliko výsadou od reality odtržených užvaněných intelektuálů…
Je zde však k dispozici ještě jedna, čtvrtá varianta dalšího postupu. Tou je principiální přihlášení se představitelů TOP 09 k odpovědnosti za současný stav české politiky a k těm hodnotám, na nichž stojí systém zastupitelské demokracie a vyslyšení volání konkurence po rozpuštění Sněmovny a vypsání předčasných voleb bez ohledu na to, zda podobný postup přinese straně nějaký benefit či nikoliv. Najdou v sobě členové knížecí družiny tuto odvahu? A bude to po nich někdo z jejich uvědomělých podporovatelů požadovat, aby dostál své mediální image slušného člověka? Bylo by na čase!


Autor je politolog