Totalita, Církev a většinová zkušenost

19. května 2013 v 23:00 | Vladimír Hanáček
Spor o další směřování Ústavu pro studium totalitních režimů, který již několik týdnu zaměstnává odbornou i laickou veřejnost a stal se svébytným politickým tématem, nemůže být nevnímán v širším kontextu vztahu české společnosti ke komunistické minulosti. Symptomatickou a i z odborného hlediska navýsost pozoruhodnou se v této souvislosti stala polemika o možnostech typologizace komunistického režimu v předlistopadovém Československu, především jeho normalizační fázi, jako totalitního, resp. totalitárního či pouze autoritářského režimu. Konsekventně se tato polemika dokonce i v mediálních výstupech zaobírá metodologickými otázkami, zda pro typologické určení daného režimu je důležitější povaha výkonu moci z empirického hlediska či spíše obsah režim legitimizující ideologie, resp. povaha vize konečného stavu společnosti, o který komunistická moc usilovala, jakkoliv ho historicky nedosáhla. Tato polemika však postrádá mnohé atributy akademické rozpravy a je tedy bezpředmětné na ní takto nahlížet nebo v ní minimálně vědeckou racionalitu hledat. Společenské vědy včetně vědy politické nejsou exaktními disciplínami a předmětem jejich zkoumání je sociální realita, která je příliš živoucí, než aby se dala analyzovat staticky, izolovaně od společenského a hodnotového kontextu.
Na danou polemiku je tak třeba nahlížet především jako na spor o výklad minulosti, hluboce se dotýkající současného stavu společnosti a jejích životních forem, mající politické rácio. Za zřejmě nejpozoruhodnější dimenzi tohoto sporu je možno označit východiska některých zúčastněných aktérů při uvažování o výkladu minulosti z perspektivy konkrétního sociálního činitele, který získává institucionální podobu a může tak plně obrážet současný stav napětí mezi danými institucemi.
Tímto institucionálním aktérem, který navzdory svému symbolickému významu a potenciálními vlivovému postavení, jakož i nesporně významné sociální základně, kterou disponuje, je v českém veřejném prostoru v nejlepším případě situován do pozice nevítaného, leč trpěného hosta, je římskokatolická církev. Shodou náhod odvolaný ředitel ÚSTR, jemuž jsou vytýkána ze strany jeho oponentů mnohá pochybení včetně údajné odborné nekompetentnosti, je laicizovaným katolickým knězem, bývalým mluvčím České biskupské konference a v dobách poslední dekády komunistické éry mladý bohoslovec a novokněz. Právě odvolaný ředitel Daniel Herman trval na svém postoji, že komunistický režim v Československu před Listopadem 1989 byl režimem totalitním, což bylo některými jeho kritiky interpretováno jako objektivně neudržitelné hodnocení. Tito kritici vyvozují svůj oponentní postoj především z perspektivy empirické evidence společenské praxe, kterou namnoze explicitně spojují s žitou zkušeností výrazné většiny české společnosti, resp. té její části, která prožila dané období v produktivním věku. Tento postoj může být makroúrovňově sice relevantní, avšak je třeba zdůraznit, že většinový zkušenostní souhlas nezakládá právo na univerzální uznání podobného postoje. Hermanova perspektiva opravdu není (a snad ani nechce být) většinová, avšak to neznamená, že by se nezakládala na podobné zkušenostní bázi, jen z perspektivy zřetelně menšinové. Herman svůj úsudek vyvozuje především z vlastní žité zkušenosti v tomto období, kdy jako mladý bohoslovec zažil na vlastní kůži mnohé z toho, co definovalo obecný vztah komunistické moci ke katolické církvi a jejím věřícím.
Tento vztah a jeho reálné projevy v mnoha ohledech narušují tezi, že komunistický režim v období 70. a 80. let používal represivní nástroje jen v omezené míře a pokud se tak dělo, mělo uplatnění prostředků donucování výrazně selektivní charakter především na individuální úrovni. Církev a její věřící tvořili sice minoritní, leč početně přesto ne nevýznamnou kolektivitu, vůči níž byly prostředky represe používány po celé období komunistického režimu v Československu velmi podobným způsobem, snad jen s výjimkou (a ani tu nelze uplatňovat bezezbytku) uvolnění poměrů roku 1968. Konec 80. let zastihl katolickou církev v situaci, která se nedá popsat jinak, než stav společenské izolace, marginalizace a znevolnění. Církev zbavená veškerého majetku, nemohoucí spravovat vlastní záležitosti dle svých vnitřních norem ani v záležitostech sekulárnímu prostředí relativně srozumitelných (jako jsou např. církevní sňatky), nemohoucí plnit společenské funkce, které dle vlastního poselství plnit má (nemožnost realizace sociálních a vzdělávacích aktivit), provozující pastorační a liturgickou činnost v trvale provizorních podmínkách, v katakombách života společnosti (navzdory oficiálnímu ateistickému výkladu skutečnosti), a především institucionálně zcela nesvéprávná (úřední státní dozor nad církvemi, nutnost státního souhlasu k výkonu kněžské služby, neobsazené biskupské stolce, teologická fakulta ostrakizovaná v Litoměřicích mimo intelektuální centra státu apod.) asi těžko může být nahlížena jako ostrůvek pozitivní deviace, nezasažený mocenskou represí a tolerovaný oficiální nomenklaturou a vládnoucí ideologií! Přesto se nejmasovější protestní akcí proti komunistickému režimu na sklonku 80. let stala Navrátilova petice za náboženskou svobodu, podepsaná 600 tisíci Čechoslováky, a při prvním sčítání lidu po Listopadu 1989 se roku 1991 přihlásily k římskokatolické církvi téměř 3 miliony Čechů, což ukazuje, že zcela zanedbatelnou minoritu se ani z čistě kvantitativního hlediska v žádném případě nejednalo.
Vrátíme-li se k výše naznačené otázce vztahu českých katolíků k někdejšímu komunistickému režimu 23 let po jeho pádu, pod dojmem zmíněných skutečností asi těžko může být tento vnímám jako v zásadě méně represivní na svém sklonku než na svém začátku. Pokud někteří aktéři veřejného rozhodování se dnes pokoušejí tento pohled v lepším případě ignorovat, v horším zpochybňovat a jeho nositele společensky znemožnit, nemůžou se nevystavit podezření, že jejich hodnotová motivace k podobnému počinu je min. podobná jako v případě někdejší komunistické moci, tj. vykopat nepřekročitelný příkop mezi většinovou společností, na jejíž vědomou i nevědomou identitní i zkušenostní pozici se při legitimizaci svých hledisek odvolávají, a tou společenskou minoritou, která zůstává symbolicky významným, leč početně málo silným sociálním činitelem na to, aby měl přístup k prostředkům veřejného rozhodování a mohl je v rámci demokratických mechanismů v přiměřené míře využívat. Někdejší komunistický ministr informací Václav Kopecký údajně připomínkoval koncepci církevní politiky své strany v době jejího převzetí absolutní moci slovy: "Probudíme husitské instinkty našeho lidu!" Současná česká politická levice evidentně rovněž pojala toto heslo jako součást svého triumfálního tažení za dobytím nejvyšších exekutivních postů. Její odvolávání se na většinové postoje a názory, včetně zkušeností z dob reálného socialismu, je pochopitelným tmelem jejího hodnotového apelu a legitimizace vlastních mocenských nároků. Odůvodňování její praxe silového válcování menšinového protivníka odkazem na podobný styl rozhodování pravicové garnitury je sice v mnohém relevantní, ale pokud se podobným způsobem snaží v českém veřejném prostoru vykreslovat římskokatolickou církev a její věřící, jde o projev bezuzdného zneužívání práva silnějšího. Římskokatolická církev totiž v moderní české společnosti (jak se tato zrodila v 19. století) nikdy nedisponovala většinovým společenským vlivem a s ním spojenou mocenskou pozicí a snaha poukazovat na údajné dílčí morální poklesky současných českých církevních hodnostářů coby odůvodnění podobných praktik má v kontextu naznačených poměrů podobný význam, jako když šikanujeme slabšího spolužáka s cílem donutit ho ke zvolení krajní sebeobrany v podobě stížností paní učitelce, abychom ho potom mohli vítězoslavně morálně deklasovat coby "bonzáka"…
V současné české společnosti nepochybně výrazně chybí schopnost empatie a ochota vnímat žitou skutečnost z perspektivy druhého. Míra viny za tento stav však nemůže být rovnoměrně rozložena mezi všechny potenciální společenské činitele, neboť takové hledisko odhlíží od poměru sil mezi nimi. Chce-li se česká společnost dobrat konsensu na elementárních hodnotách svobody, demokracie a veřejného blaha při respektu k hodnotové a zájmové pluralitě, musí především mezi těmito dvěma polohami umět rozlišovat. Odkazování se na většinové postoje a hlediska je faktickým popřením potřeby tohoto rozlišení.

Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama